Pozor! Obsahuje sprostá solva, homosexuální scény a SPOILERY! (I když jen malé)

Pár Shigaraki Tomura x Toya Todoroki (Dabi) z Boku No Hero Akademia/ My Hero Akademia. To je anime, pro ty, co vůbec neví o co jde, je to svět, kde se lidé rodí s nějakýma superschopnostma. Vysvětlovala jsem to částečně už v 7. kapitole. Enjoy!

Byla tichá dubnová noc, na obloze svítil měsíc a skrz husté mraky lehce prosvítaly vzdálené hvězdy. Ostatně ničím zajímavá, jako každá druhá v tomhle upršeném jarním období. Z ulice rušného Musutafu se do potemnělé budovy dostávaly slabé zvuky ulice, občas šlo v dálce slyšet houkající auto nebo výbuch petardy. Všechno kolem jako by bylo přímo přesycené beznadějí, od barového pultu, ponuře zašlých sklenic, starých rozvrzaných barových židlí, skřípějící podlahy nebo vybledlých stěn, prostě živoucí deprese. Žít v takovém prostředí vás musí nevyjímaje poznamenat, je to jako kletba, něco co vám dolehne na záda a táhne vás k zemi jako dělová koule na noze uprostřed oceánu. Tichý bar do kterého léta nezavítala ani noha, vypadal opuštěně, nefunkčně, přesně jak obyvatelé potřebovali. Majitel tohoto místa byl vzdělaný noblesní muž, jen těžká minulost mohla zapříčinit takový kolaps, takové selhání. Teď veškerý svůj volný čas trávil doléváním levného alkoholu zločincům a leštěním starých kalných sklenic. Jeho drženec, mladičký vůdce diskutabilní skupiny záporáků věčně schovával svou osobu v pokoji, své soukromí si střežil natolik, že s nikým téměř nepromluvil, věčně zahalen ohyzdnou mrtvolnou rukou nebo alespoň maskou přes tvář. A jeho podřízení, členové útočné skupiny: psychicky narušená vrhačka nožů Toga, schizofrenní podivín v kápi Bubaigawara, ještěří člověk s pokřiveným pohledem ke spravedlnosti Iguchi, domnělý gentleman Sako, mužatka s ohromnou silou Hikiishi a popálené ztělesnění nenávisti Dabi. To byli obyvatelé zašlé putyky, není se čemu divit, že šlo o samé podivínské individua s černou minulostí.

Rudá kožená židle žalostně zaskřípěla pod vahou mužského těla, jež volně dopadlo na její sedák. Černé vlasy přirozeně rozcuchané do stran mu padaly do tváře stažené bolestí. Bolela jej hlava, ovšem ne proto, že by byl nemocný, nýbrž ze vzpomínek. Dnešní den pro něj byl obzvláště těžký, jeho nervy byly z celé té prožité situace stále na pochodu a svaly těla napjaté jako strunky dobře seřízeného piana. Dabi potřeboval zapomenout, trochu si zamlžit racionální uvažování alkoholem a poté upadnout do hlubokého spánku plného nočních můr. Byla to jeho rutina, rutina, jíž dodržoval už po několik měsíců. Pokaždé, kdy zmizeli z baru ostatní členové ligy, sešel v tichosti dolů, ukořistil z pod pultu levnou lahev alkoholu a ztřískal se d němoty. Miloval ten pocit zapomnění, dělalo ho to lehčím, méně lidským. Co ale nenáviděl byly rána. Vždy se budil s příšernou bolestí hlavy, vzpomínkami opět doléhajícími na něj ze všech stran, žaludkem jako na vodě a příšernou náladou, ze které mu pomohla jen silná černá káva.

Hluboce zaklonil hlavu nechávaje si do krku stékat pálivou tekutinu, načež položil svou tvář na pult a zaskuhral. Byl tady sám, snad jako jediný byl stále vzhůru, když bylo něco málo po půlnoci, mohl si dovolit upustit svou laxní masku a pustit pár bolestných grimas na povrch. Byl zvyklý na bolest, psychickou i fyzickou, to ale neznamenalo, že ji měl v oblibě. Nafialovělá paže se sklouzla po zjizvené tváři ve snaze trochu uvolnit hromadící se napětí, než opět sklouzla k hrdlu čiré flašky. Dnešní den byl jako seslaný peklem.

Kdo mohl tušit, že jej potká?! Měla to být obyčejná akce, nic velkého. Docházely jim finance, peníze které potřebovali na přístroje jejich velitele. Pokyny zněly jasně a stručně: Napadnout místní banku a odnést co jen to půjde, aniž by se dali chytit. Nikdo nemohl čekat, že se tam objeví, primárně nevykrádali obchody, spíš útočili na hrdinské studenty, proč, tím si vlastně nebyl tak úplně jistý. Dnešek byl ale jiný, objevila se celkem podstatná překážka v jejich plánu, hrdinové. Ukázalo se, že banka očekávala přepadení, ač od jiné skupiny záškodníků, volali tedy posily předčasně. Stačilo pár desítek minut, aby je obklíčila celá legie profesionálně vycvičených bojovníků ve jménu zákona, PRO hrdinů s davy fanoušků za sebou. A mezi nimi i on, druhý nejlepší hrdina Japonska: Endeauvor. Stačila malá vteřina, aby se mu tep zrychlil o dvojnásobek a ruce se začaly rosit ledovým potem strachu, jaký už dlouho nepocítil. Bylo to najednou všechno jako živé, jako by to bylo teprve včera, co utekl z domu, jako by ještě stále cítil otcovu žhavou dlaň na svých zádech a pach spáleného masa ve vzduchu. A on zkameněl, nedokázal se pohnout, natož bránit své kolegy v souboji. Nebýt Kurogiriho, asi by padnul do zajetí spravedlnosti.

Pořádně zatřásl hlavou ve snaze dostat ty myšlenky pryč z hlavy, vzpamatovat se z nežádoucího traumatu. Opět nahlas zabručel silně si přihýbaje z poloprázdné lahve. „Mělo mi být hned jasné, že to budeš ty." Šok jej udeřil, jako dobře mířená rána palici. S trhnutím se otočil za povědomým hlasem, že málem shodil své pití na dřevěnou podlahu, díky bohu jen málem, nepřál by si zbytečnou pozornost. „Cože?" „Chlastáš. Kurogiri je vzteky bez sebe, že mu mizí zásoby." Po schodech pomalu sestupoval na kost vyhublý světlovlasý muž, tvář mu clonily dlouhé prameny a hluboká černá kapuce. Nijak se o svého společníka nezajímal, když zalezl za bar a nechal z kohoutku napustit do sklenice trochu čiré vody.

„Dneska tě to nějak vzalo. Vypadl jsi hůř než obvykle." Přisednul si na židli vedle a pohled zapřed do dřevěné lakované desky. Nebyl typ, co příliš mluví, vlastně se konverzacím vyhýbal. Teď to byl ale černovlásek, kdo zarytě mlčel s grimasou ve tváři, jako by mu někdo vykuchal psa. Takového ho neznal... a nelíbilo se mu, co vidí. Měl rád toho arogantně nafoukaného debila, co si z něj utahoval a co dával všem na odiv svou nadřazenost, ne trosku téměř semletou jedním nezdarem. „Díky. Řekl bych to samé, ale ty vypadáš příšerně pořád." Starší se malinko pousmál načež stočil k blankyto-vlasému svůj pohled. Byl rád za to, že tohohle magora zná, vždycky mu totiž dokázal zlepšit den. Sice tím, že si z něj mohl utahovat a schovat tak vlastní bolesti, ale i tak to pomáhalo. „Ty máš co říkat spálenej ksichte. Tak co tě dneska tak žere?" Jejich oči se na malou chvíli střetly, než modré pronikavé duhovky uhnuly stranou. Nechtělo se mu o tom mluvit, neměl to rád. Nedůvěřoval nikomu a ničemu, důvěra jej dovedla tam, kde je teď. Kdyby hloupě nevěřil v rodinné štěstí a zasáhnul, dokud byl čas, mohlo být všechno v pořádku. „Potkal jsem problém z minulosti, nic vážného." „když to říkáš." Mladší pohodil rameny, jako by jej to nezajímalo. Pravdou bylo, že jej Dabiho minulost skutečně sžírala, toužil vědět, kdo to je, co se mu stalo. Chtěl jej poznat, dozvědět se jeho černé tajemství, odkrýt ten nános prachu, prolomit betonovou zeď tajemství. Byla to jeho povaha, co ho zajímalo, odedávna byl zvědavé nátury a nikdy nebyl hloupý. Na to, aby někdo takhle zatratil chuť k životu je potřeba opravdu silná bolest, chtěl ji poznat, za každou cenu. Ovšem na povrch nedal znát jediné smítko jeho touhy. Rudé oči ve tmě pohaslého baru skoro až zářily, byly to záchytné body ve tmě, stejně jako bodré reflektory černovláska.

Bylo ticho, muži na sebe střídavě hleděli, zkoumali obrysy nejasného nábytku nebo pili své pití. „Hele Creepe, přemýšlel jsi někdy nad budoucností?" Mladší se k němu překvapeně a trochu i otráveně otočil. Nesnášel tu přezdívku, byla hloupá a urážlivá, pro teď ji však přešel bez poznámky. „Budoucností? Myslíš jako tady v lize?" Starší pohodil rameny svůj pohled zabodnutý do svých dlaní složených v klíně. Tohle ticho se mu líbilo, bylo to snad poprvé, co se s Shigim nepokoušeli navzájem zabít. „...občas. Není to tak, že bych neměl plán... jen je těžké se ho držet, když se pořád něco drolí pod rukama." „Říká chlápek s destruktivním quirkem?!" Dabi se široce zašklebil, až ukázal řádku bílých zubů a kůže na kancelářských svorkách se mu bolavě napjala. „Drž hubu. Že já vůbec něco říkal." Červenooký otráveně protočil očima s úmyslem odejít, ovšem další černovlasého slova jej v pohybu zarazily. „Počkej, to byl jen vtip. Na, na špatné myšlenky." Posunul k němu po desce lahev čiré tekutiny, načež se pokusil o povzbudivý úsměv. Vypadal spíš, jako by mu někdo probodnul dlaň párátkem, ale i tak to Shigarakimu vykouzlilo na tváři malý úsměv, který díky kapuci a tmě ale nešel vidět. „Proč ses ptal?" „Hmm? Jo... jen tak." Nenáviděl tyhle odpovědi a nesnášel, když je sám používal, ale nějak se zrovna necítil na vylévání srdíčka svému šéfovi, když společně chlastali cizí chlast v zašlém baru. „Jo jasně." Modrovlasý se zvednul, až pod ním zaskřípěla podlaha i přes jeho nízkou váhu, a namířil si to za bar pro další sklenici vody. Po tom alkoholu ho pálilo v krku a pachuť kovovité tekutiny mu zvedala žaludek. Nebyl dobrý v pití, nikdy mu nechutnal alkohol a když už se přinutil něco vypít, hodně rychle se přestával kontrolovat. Jeho tolerance tvrdého alkoholu stagnovala na bodě mrazu a nehodlal to měnit. „... byl tam někdo, koho jsem znal." „Co? Jako mezi těmi hrdiny?" Starší potupně kývnul hlavou. Je normální stydět se za to, že máte za otce hrdinu? Neměl by být spíš pyšný, že má v rodině celebritu? „Páni, kdo?" Dlouhé ticho se z krátkého čekání začalo táhnou jako žvýkačka na podrážce boty. Shigaraki už vzdával naději na odpověď, když starší zase promluvil. Ovšem jeho odpověď mu vehnala široký úsměv do tváře. „... táta."

--

Mohlo být něco kolem půl jedné hodiny ráno a oba dva bdělí obyvatelé právě seděli na tvrdé pohovce v rohu baru a sledovali červené světlo diody na televizi na stěně. Nebylo mezi nimi trapné ticho, jak by si mnozí mysleli, jen chápavé mlčení. Ani jednomu se nechtělo mluvit, tak prostě mlčeli, nebylo a tom nic zas tak divného. „Přemýšlel jsi někdy, co by se stalo, kdyby z nás nebyli záporáci? Jakože... jak by se dalo žít?" Mladšímu ta otázka pouze proběhla myslí, ani ji neplánoval vyslovit nahlas. Téměř by si neuvědomil, že to skutečně udělal, kdyby se nedočkal odpovědi od svého společníka. „To záleží. Žil bych v těch sračkách, ze kterých jsem plách, nebo by se to nikdy nemuselo stát?" „Dobrá otázka. Tak odpověz na obě varianty." Mladší měl možnost konečně něco vysondovat z té zatvrzelé slupky, zvlášť teď, když byl pod vlivem. Možná to byla jediná šance, a popravdě ho to opravdu zajímalo, až se sám divil, proč jej tolik vábí právě tenhle chlap. Proč se takhle nezajímá třeba o minulost Togy? Nebo Spinnera?? „Ty první, pak já." Zaváhal. Nechtělo se mu nic říkat, ne jemu. Ještě by to někdy použil proti němu.

Zašklebil se, už chtěl něco odseknout, nakonec se ale zarazil. Dabi je už v řádně podnapilém stavu, jaká je možnost, že si opravdu něco zapamatuje?? „Kdybych žil v sračkách, asi by se ze mě stal alkoholik, nebo bych skončil v děcáku. Takže zaručená cesta na ulici, pravděpodobně drogy a prostituce? A kdyby se to nikdy nestalo... měl bych všechno. Rodinu, svůj sen, přátele." Z nějakého nepochopitelného důvodu jej píchlo u srdce jen nad tou představou. „Jaký sen?" „Co tě to zajímá?!" Černovlásek se odhodlaně poposunul po měkké matraci gauče blíž ublíženému modrovláskovi a hodil si nohu přes nohu pošťuchujíc ho loktem. „Nebuď labuť. Tak jaký?" „... hrdinská akademie." „No ne, fakt? Ty?" Mladšímu začínala zase vřít krev v těle. Najednou si začal vzpomínat, proč vlastně toho idiota tolik nesnáší. „To bychom byli spolužáci. Taky jsem chtěl být hrdina... jaká ironie, no ne?" Červené oči chvíli rozmrkávaly informaci a náhlou blízkost svého kolegy, načež mladík vybuchnul v tichý záchvat smíchu. Nebylo to ani tak kvůli tomu, co řekl, jako spíš kvůli obličeji, co starší nasadil. Oči se mu rozšířily, ze svorek na lících m začala kvůli úsměvu téct krev a celou scenérii doplňovaly černé vlasy trčící do stran, jež ho z nějakého divného důvodu dělaly zábavnějším...a nebo na něj začal působit ten alkohol. „Víš, že je to poprvé, co tě slyším se smát?" „A taky naposled idiote. Stejně je to tvoje vina. A co varianta B? Kdyby to šlo do sraček, co pak?" Jeho rudé oči teď nedočkavostí přímo sršely. V černé místnosti, kterou skutečně ozařovalo jen světlo z ulice, které sem proudilo malým sklepním oknem, nic, než oči stejně vidět nešlo, na to tady byla příliš velká tma. Na malou chvíli nastalo váhavé ticho, Dabi přemýšlel, co odpovědět. Z jeho krátkého transu jej dostal až zvuk sirén chvátající sanitky někde daleko na cestě. „To se stalo, skončil jsem tady." „Říkali jsme mimo padoušství, vzpomínáš?" „...pak bych byl mrtvý." A tím celá jejich zábava doslova zmizela šest stop pod zemí. Nic nepohřbí náladu tak účinně, jako poznamenání vlastní smrti.

A tak vedle sebe zase seděli v tichosti. Co taky jiného, když nebylo o čem se bavit. Shigaraki už raději nechtěl pokoušet své štěstí a vyzvídat dál, už teď to vypadalo, že černovláska dokázal rozesmutnit dostatečně. A Dabi nevěděl, jak zpravit tu nepříjemnou atmosféru kolem. Lahev alkoholu už mu došla a jen díky svému zatvrzelému pravidlu a přítomnosti Shigiho už nedržel v ruce další. Měl pocit, že teď by se mu trochu toho povzbuzováku hodilo snad víc, než na začátku tohohle večera stejně děsného jako celý proklatý den. Zmučeně zakňučel přikrývaje si tvář dlaněmi, byl unavený, opilý a bolelo ho celé tělo, jenže spánek ne, a ne se dostavit. Podíval se stranou, jeho společník seděl v podřepu s koleny nalepenými na hrudi a zavřenýma očima. Obě ruce položené na kolenou držel křečovitě zkamenělé s malíčky vzhůru, jak na to musel být navyklý. Jen představa, že něco tak otravného musíte stále kontrolovat Dabiho donutila se celého oklepat. „Hele Shigi?" „Hmm?" Modroočko se posunul ještě blíž mladšímu muži chytaje ho nečekaně za zápěstí pravé ruky, což v Shigarakim ovšem vyvolalo neskutečný strach a z doteku se okamžitě vyškubnul drže si paži pevně sevřenou na hrudi. „Co sakra děláš vole?! Chceš chcípnout?!" Ticho, kdy se jeden druhému jen dívali upřeně do očí bylo kratší, než by si přáli. Dabi měl v pohledu něco, co modrovláska zarazilo, byl posmutnělý. Sklonil pohled na jeho hruď opět se pokouše dotknout jeho ruky, on ale podruhé ucuknul, tentokrát nevydávaje ani hlásku. „Nikdy tě nikdo nedržel za ruku." Nebyla to otázka, ale konstatování smutné pravdy. Myslel to dobře, bylo mu ho líto, co si však neuvědomil bylo, že tím mladšího jen více poštval proti sobě. Shigaraki to nepochopil, myslel si, že už jej Dabi zase vytáčí do běla. A ke všemi si vybral velmi citlivé téma. „Můžeš být první, jestli chceš." Odseknul to s takovou dávkou sarkasmu, jakou jen dokázal ze své ublížené dušičky vymačkat.

Opět sebou nekontrolovatelně trhnul, když ucítil na své ruce teplý dotyk a... obvaz? Nechápavě se podíval na svou ruku, kterou černovlásek momentálně se vši koncentrací ovazoval dlouhým nepružným obinadlem. „Dabi?" „Ještě chvilku." Modrooký se pro sebe usmál a zavázal na obou koncích malou mašli. Teď měl jeho šéf obvázaný prsteníček a malíček tak, že šly vidět jen další tři prsty. Natáhnul svou paži a opatrně vložil svou dlaň do té modrovláskovy, který byl ztuhlý jako kámen. Srdce mu divoce bušilo v hrudi a po celém těle se rozlévat nepříjemný ledový pot. Ne, ne, ne! Jediné, na co dokázal myslet. Nechce mu ublížit! Nemůže ho zabít, ne! Nesmí se ho dotýkat, je to nebezpečné! „Shigaraki, všechno v pořádku, já jsem pořád tady." Rudé duhovky na něm těkaly z jednoho oka do druhého vyděšené jako malé zaječí mládě, dokonce se i chvěl jako čerstvě vrhnutý přírůstek. „Jsem první, kdo tě drží za ruku. Jaké to je?" „... teplé." Jeho dlaň se samovolně opřela do dotyku a malinko zesílila stisk, snad jako by se potřeboval ujistit, že se mu to nezdá, že je všechno v pořádku. „Hmm, to budu brát kladně." „Neodcházej!" Shigaraki přitisknul Dabiho paži na svou hruď, jako by ji už nikdy nechtěl pustit. „Nikam nejdu." Povzbudivě se na něj usmál nechávaje svou dlaň v té modrovláskově. Musel se sice nahnout blíž, aby jej mladší za ruku vyloženě netahal, ale nijak mu to nevadilo. „Víš, že ve flirtování máš fakt mezery?" „C-c-cože?!" Starší se pousmál ještě víc, než doteď. Byl opilý a ztrácel svou nepříjemnou stránku. Chtěl se bavit, smát a dělat blbosti, kterých pak bude litovat. „Nabídnout mi držení se za ruce, to je jasná výzva Shigy. Co dostanu za odměnu?" Naklonil se blíž, od překvapeného zářivě růžového obličeje jej dělil jen kousek. „Jdi n-někam!" „To je pozvání?" „Naser si."

Shigaraki byl zcela ponížený a pokrývala jej vlna studu a frustrace. Dabiho tvář byla příliš blízko, jeho srdce bilo příliš rychle a jeho dlaň byla až příliš příjemná. „Víš, že je to dneska další poprvé? Poprvé tě vidím takhle zblízka a nemáš na tváři tu hnátu." „D-dabi, nech toho." Pokusil se pročistit si vyschlé hrdlo polknutím, ovšem hrubý knedlík z krku ani tak nedostal. „Vypadáš docela sexy, když se červenáš." Černovlásek se nahnul k rudé červeno očkově tváří a otřel se o ni, jako se kočky opírají do doteku. Mohl slyšet, jak mladší přerývavě dýchá i jak mu tluče srdce, vzrušovalo ho, jak na něj reagoval. Nahnul se k jeho uchu a malinko na něj fouknul s úsměvem pozorujíc impresivní reakci. Shigarakimu se zježily snad všechny chlupy na těle a všude mu naběhla jemná husina. „Shigaraki-kun." Rozmarně zavrněl jeho jméno tak, aby to slyšel jen on a zakousnul se do vnímavého ucha, jen lehce, nijak bolestivě, tak jak se odvážil modrovlasého trápit. „A-ah D-dabi. Tohle není sranda, nech toho."

Proč byl najednou tak bezbranný? Mohl jej odstrčit, praštit, jeden dotyk levačky a byl by z něj prach, tak proč to neudělat?! Nechápal sám sebe, že se mu nebránil. Mohl se ho dotknout, mohl ho držet kde chtěl a nic se s ním nestalo. Cítil teplo jeho těla, jeho horký dech na svém krku, ten hrubý trochu opilecký hlas, ze kterého se mi ježily vlasy a byl v koncích? Jestli se mu to líbilo? Ano, styděl se za to, ale líbilo se mu to až nezdravě moc. Svým způsobem za to nemohl, nikdy se jej takto nikdo nedotýkal, nemluvil na něj tímto způsobem, niky se o něj nikdo nezajímal, nevěděl, co dělat. A ke všemu to byl Dabi, asi ten nejatraktivnější člověk široko daleko v jeho okolí. Ani ony fialové jizvy, ani bizardní kancelářské sponky nedokázaly zakrýt fakt, že černovlasý muž byl kus. Sexappeal z něj sálal, jeho kůže hořela a hlas přiváděl dívky k masturbaci, ano, tak nějak ho teď poblázněný Shigaraki vnímal. „Dabi, ahmm."

„Chci se tě dotýkat Shigi. Můžu se tě dotýkat?" Černovlásek už byl víc jak polovinou těla nad mladším mužem, svou váhu vyvažoval rukou zapřenou o opěradlo pohovky. Druhou dlaní přejížděl konečky prstů po materiálu měkké mikiny na modrovláskově hrudi. Věděl moc dobře co dělá a byl si jistý, že se ráno propadne pod zem studem, až z něj vyprchá kuráž alkoholu, ale chtěl to udělat. Svým způsobem to vlastně chtěl udělat vždycky. Někde hluboko v sobě pociťoval potřebu podmanit si mladého lídra ligy, dostat jej do kolen a omotat si jej kolem prstu tak, že už mu neuteče. Všechno to pošťuchování, vtipy, rvačky... jako by to všechno směřovalo sem, i když to tak třeba nevypadalo. „Odpověz Creepe."

Shigaraki nedokázal ze svého hrdla protáhnout ani hlásku, byl jako oněmělý. Horlivě přikyvoval a očima přímo žadonil o další pozornost staršího, jenže ten čekal na slova. Do očí se mu nahrnuly slzy frustrace a bezmoci. Nedokázal promluvit a strašně chtěl pokračovat. Kdyby jen trochu mohl ovládat své tělo, uvěznil by toho namyšleného špekáčka ve svém objetí a už ho nepustil. Stále drtil jeho dlaň, nechtěl ji pouštět, nemohl, byla to jediná jeho záchrana. Jen díky tomu doteku mohl s klidem říct, že je to opravdové, že to není jen nějaký šílený sen vytvořený jeho myslí, nemohl se té jistoty pustit.

Jenže ani Dabi neměl nekonečnou trpělivost. Bavilo ho sice hrát si s těma rudýma očima, ale jako každý normální chlap netoužil jen po neškodném popichování. Jak se ho ale může dotknout víc, když mu neodpoví? Měl zásady, nebyl až takový hulvát, bez odpovědi by si víc nedovolil. A tak po chvíli marného ticha přepadnul zpět na gauč vedle rozklepaného modrovláska a vymanil svou dlaň z pevného sevření odebírajíc se zpět k barové židli. Možná bylo dobře, že nezašel dál, alespoň se ráno bude moct dostat z pokoje bez výčitek a starostí.

Bylo to něco hrozného, bolelo jej z toho na hrudi a dřívější maraton jeho orgánů jako by skoro úplně zastavil. Po tváři se mu svezlo pár slz a on se konečně dokázal nadechnout a pročistit své hrdlo. „N-ne, počkej!" Nedbal otráveného zamručení černovláska a vyškrábal se na vratké nohy. Od kdy se svět tolik točil, to nevěděl. Že by to zavinila ta trocha pálenky, to snad ne? „P-prvně mi ovaž druhou ruku... prosím." Studem sklonil hlavu k zemi, cítil, jak mu rudnou líce ponížením, přesto byla síla nepoznaného silnější než racionální mysl. Slyšel, jak stará podlaha skuhrá pod nohama vysokého muže a cítil jeho dotyk na své lepé paži. Roztáhnul od sebe prsty, aby měl Dabi lepší přístup a pomohl mu s obvazováním, dech se mu s každým dalším omotáním látky zase zrychloval a krevní oběh se dával do pohybu. Sotva ucítil jemné škubnutí ve znamení, že starší dovázal mašli, vložil svou ruku do jeho dlaně. Měl pocit, že odteď to bude jeho závislost, bude držet lidi za ruce a šahat na ně jako blázen, užívat si to, že se jich MŮŽE dotknout. „D-děkuju." „Můžeš mi to splatit hned, stačí mi svolení." Už zase byl tak blízko, stál těsně před ním, viděl to na jeho botách, jež se téměř dotýkaly těch jeho. Neopovážil se vzhlédnou, neměl na to kuráž. Bál se, že se na něj černovlasý zlobí, že je z jeho hloupého váhání unavený. „Dotkni se mě." „Co jsi to říkal?" Dabi byl teď tváří těsně u něj. Sám nevěděl, jestli to řekl tak potichu, že to druhý neslyšel, nebo si z něj dělal legraci. „D-dotýkej se mě Dabi." Zvednul svůj nejistý rudý podled, jen aby byl přímo zamražen ledově modrými zorničkami.

Starší už dál neotálel, teď když měl svolení, začal s Shigarakiho tělem nalepeným na svém couvat k lince baru, dokud do něj mladší nenarazil zády, za pochodu bloudil dlaněmi po křivkách jeho těla. „Když se ti to nebude líbit, přestanu." S těmi slovy otřel své rty o suché rty mladšího. Cítil jemné strupy po prasklinkách i napětí tenké kůže. Zcela jasně nebyl dostatečně hydratovaný, a to se podepisovalo na jeho tváři, ničemu to však nedokázalo zabránit. Když se jejich ústa poprvé střetla v nejistém prvním polibku, něco uvnitř jejich hrudí vyvolalo lavinu emocí. Dabi chytil Shigarakiho pevně za boky a vyzvednul jej na nízký barový pult, aby měl k jeho tělu lepší přístup, vklínil se mezi jeho nohy a za krk si ho přitáhnul pevněji do mnohem náruživějšího polibku.

--( zapřísáhla jsem se, že nebudu zacházet do přílišných detailů. Jen pro ujasnění, ti dva spolu sex neměmi, skončilo to jen u osahávání a polibků.)

Sotva se vyškrábal po schodech, zapadnul s bouchnutím dveří do svého pokoje a svezl se po nich k zemi. Cítil na svém těle žhavé dlaně, na tváři horkost a krk se mu růžověl drobnými značkami, co se mísily se zaschlými krvavými šrámy od věčného škrábání svého krku. Vydechnul celý obsah jeho plic schovávajíc si tvář do dlaní. Byl zcela omráčený tím, co se stalo. Dnes v noci plánoval vytáhnout z opilého Dabiho nějaké novinky z jeho tajného života a namísto toho z něj dostal úplně jiné pocity, ale nestěžoval si. Už teď se nemohl dočkat toho, až se další noci opět vplíží do baru. Věděl, že je tak starší denně a denně tam obírá jeho poručníka o zásoby chlastu, tak proč toho zase trochu nevyužít.

„Tak vidím, že dneska nebudu první, kdo ti dalnarozeninový dárek." Modrovlásek sebou opět nekontrolovatelně škubnul, jakuslyšel známů hlas. „K-kurogiri?! Co tady děláš?!" „Je čtvrtého dubna, nesu tidárek." Přízračná fialová mlha přeplula délku pokoje k němu a posadila se vedleněj u dveří. „Takže Dabi? Neříkám, že to nebylo očekávatelné." Starší posunulpo zemi směrem k červenookému chlapci malou krabičku, ani se na nějnepodíval. „Děkuju Oboro." Shgaraki se pomalu natáhnul k zabalenému dárkua stáhnul z něj okrasný papír. V malé papírové krabičce byly úhledněsložené černé rukavice. „All for One je nechal vyrobit pro tebe. Jsou vytvořenépro tvou schopnost." Namísto odpovědi ucítil teleport kolem svých ramen pevnýobětí mladšího modrovláska. „Nemáš vůbec zač." A neubránil se širokému úsměvu,ačkoli to na něm nebylo poznat víc, než co prozrazovaly oči.

Ahojky! Tak jsem zpět s další FF, kterou pravděpodobně nikdo z vás nezná XD. No, třeba se mi podaří nalákat sem i čtenáře jiného odvětví, než jen MCU. Tak jak se vám líbila kapitolka? Doufám, že hodně a oceníte ji hromadou komentářů! Příště se můžete těšit na Wakandu!

Vaše Tiranis!

PS: A co bude po ní? Máte požadavky?