Pár Endeavour a Hawks (Eiji Todoroki a Keigo Takami) z My hero Akademia/ Boku no hero Akademia. (Pro lidi, co jsou stále naprosto mimo, jde o hrdinské anime z vesmíru, kde se většina lidí rodí se superschopnostmi. Eiji má schopnost ohně, Keigo má rudá křídla u nichž dokáže ovládat jednotlivá pírka.)

Léto, období prázdnin, zábavy a sluníčka. Je to roční doba, kterou všichni milují a zcela si ji vychutnávají, ať už jsou kdekoli na zemi. Ani Japonsko není výjimkou, a to ani Musutafu, malé město, zato velice akční. Hodiny mohly odbíjet tak druhou hodinu odpolední a slunce teprve opouštělo svou nejvyšší pozici na obloze, když se masivní dveře staré vily rozrazily dokořán. „Jsem doma!" Mladičká ženská postava se rozhlédla kolem sebe zjišťujíc, že se dům za jedno odpoledne vůbec nezměnil, než za sebou zavřela dveře a s plnými nákupními taškami zamířila doleva směr kuchyně. Po krátké zastávce v jídelně, kde odložila ony tašky, vystoupala po schodech do patra, jen aby si zmoženě povzdechla. Už dál nedokázala jen tak přihlížet té nepříjemné ponuré náladě všude okolo, musela s tím něco udělat. „Tati? Jsi tady?" Nemusela se ptát, dobře znala odpověď, přesto se rozhodla na sebe tímto způsobem raději upozornit, než vešla do poloprázdné neupravené ložnice. Všude po zemi a nízkém nábytku se válelo oblečení, postel zůstala po několik dnů rozestlaná a vzduch místnosti už se nedal téměř dýchat, jaké procento oxidu uhličitého v něm proudilo. „Tati...měl bys se jít umýt, hm?" Starostlivě si klekla ke svému otci, jež se ani nenamáhal s pootočením hlavy ke své dceři, načež jen nahlas nesouhlasně zamručel. Bylo to tak pokaždé, co navštívil jejich matku. Další dva dny poté jej Fuyumi nedokázala vylákat z ložnice jek se snažila, tak se snažila. Pro hrdina dokonce odmítal i jíst, pouze se bezcílně toulal pokojem a v občasných návalech vzteku, frustrace nebo beznaděje mlátil do stěn a nábytku. „Tati prosím, měl bys se zase dát do pucu. Nechceš přece přijít o místo nejlepšího hrdiny, hmm? Tak šup, na nohy!" Bělovláska nesmlouvavě uchopila svého otce za ruku a pořádně se zapřela patami do podlahy ve snaze jej zvednout z matrace. Není potřeba ani podotýkat, že proti síle a váze svého otce byla bezmocná, ani s ním nepohla, s povzdechem tak alespoň otevřela okno a odešla do koupelny pro koš na prádlo. Když už nic, alespoň mu poklidí, než začne s chystáním večeře a učením se.

Rusovlasý muž se prvně ujistil, že je jeho dcera pryč z pokoje, než se posadil a upil z poloprázdného hrnku čaje, který mu ráno donesla, než odcházela na vlak. Připadal si hrozně, sám nevěděl proč. Nechtěl se takto zkácet po každé návštěvě své manželky, ale jinak to prostě nešlo. Pokaždé co ji jednou do měsíce navštívil, jí donesl kytici a něco dobrého k jídlu, pohladil ji po vlasech bělejších než sníh a políbil na tvář. To byla jejich rutina, Rei se nechala a on si více nedovolil, věděl, že je to maximum, kterého kdy dosáhne. Díky jeho sobeckosti a sebestřednosti ji zničil natolik, že z ní zbyla jen jakási poloprázdná schránka, jen napůl bytost schopna vnímání, jen napůl ona. Už mezi nimi nebyla ani láska jako za mlada, ani respekt a strach jako během jejich soužití, jen jakési příměří, možná přátelství, pokud byla psychika jeho ženy natolik schopná to vnímat. A právě kvůli tomu se ničil s každou další návštěvou. Vědomí, že zničil jeden další život jej přiváděla k šílenství. Nenáviděn svými syny, litován svou dcerou a odvržen ženou, neměl nikoho ač byl obklopen lidmi, jako by jej něco drželo dál od ostatních.

S bolestným zamručením přiměl své tělo opět k pohybu a dostal se na nohy míříc rovnou do koupelny, jak mu přikázala jeho dcera. V kachlové místnosti už na něj čekala vyhřátá voda, čisté oblečení a měkký nadýchaný ručník. Jak vděčný byl své skvělé Fuyumi si ani nedokázal sám přiznat, nikdy by to neřekl nahlas, ale byla jeho nejdražší poklad. Další věc, za kterou sám sebe nesnášel, ta jeho tvrdošíjnost a nedostupnost, že ani před vlastní rodinou se nedokázal cítit v bezpečí a milován... protože vlastně nebyl. Sám je od sebe odehnal, věděl to, a přesto dál plakal nad rozlitým mlékem. Zamračil se nad svými myšlenkami a raději se ponořil do horké zklidňující vody.

Z oné klidné lázně jej vyrušil až hlas dcery, jež stála za dveřmi. „Večeře je hotová, tak prosím dojdi do jídelny." Ani nestihnul odpovědět a byla zase pryč, poznal to podle zvuku skřípajících schodů a dusotu jednoho páru drobných nohou. Nechal tedy vypustit už vlažnou vodu a osušen a oblečen se s ručníkem kolem ramen vydal za svou dcerou. Čekala na něj u prostřeného stolu na černém péřovém polštáři s knihou v ruce a brýlemi posazenými hluboko na nose. Krásně to tam vonělo a klidné světlo žárovek přivodilo alespoň na malou chvíli do temného domu pohodu.

Nemluvili, to oni nikdy, když jedli. Z plných misek se zvedala bělavá pára a slyšet šlo maximálně cinkání příborů o keramiku a mlaskání či polykání teplé večeře. Měli rýži s vařeným vejcem a jarní zeleninou v páře, nic složitého pro přípravu a stejně to chutnalo skvostně. Enji nemohl jinak, než krátce pochválit kuchařské vaření své společnice, ač střídměji, než by sám chtěl, ta pravá slova se mu neprodrala přes stažené hrdlo a ostrý jazyk.

„Mám pro tebe návrh." Ticho proťala z nenadání jednoduchá věta bělovlásky, při níž si dívka posunula brýle na nose. Nechtěla vidět otce tak smutného. Měli mezi sebou prapodivný vztah, stěží by jej někdo přirovnal k rodinné idylce, přesto jim na sobě záleželo, ač to nedali najevo. A ona opravdu přála svému otci opět štěstí, viděla jeho proměnu a každý den pociťovala víc jeho lidskosti, teď už si byla jistá, že dělá správně. „Návrh?" Modré oči na malou chvíli probleskly mezi tlumenými plameny, snad i s jiskrou dětské zvědavosti. „Hmm, myslím si, že je na čase, aby sis někoho našel tati." Dívka se ani nepodívala na svého otce, který byl za to rád, jelikož se právě dusil vlastní slinou. Nikdy by si nemyslel, že něco takového od své dcery uslyší. „Tenhle dům je obrovský a potřebuje péči, ty potřebuješ péči... a já tady nebudu navždycky. Za týden jedu za babičkou do Monaca, pozvala mě na prázdniny, abych se seznámila s jejím novým přítelem." Po delší pauze, kdy už konečně mohl zase mluvit si nahlas odkašlal. „Nepotřebuju společnost Fuyumi, nemám na ni čas." „I tak jsem ti udělala účet na seznamce, jen kdybys změnil názor." Nevinně se usmála berouc otci prázdnou misku od rýže a spěchajíc pryč z jídelny, než se na ni rozkřičí, že to půjde slyšet až k sousedům na konci ulice. „FUYUMI?!"

--

Týden uplynul jako voda, Enji neměl příliš času vzpomínat na rozhovor se svou dcerou, plně zaneprázdněn prací. Liga Záporáků se činila v těchto dnech víc než jindy, útoky nemyslících monster se stávaly častějšími a promyšlenějšími, snad jen s výjimkou noci, kdy se jim podařilo chytit známého zločince Staina. Dokonce musel chtě nechtě přijmout spolupráci s druhým nejlepším hrdinou- Hawksem. Pro něj to byl jen šašek, mladý namyšlený kluk, co nic nebere seriózně a své místo si zasloužil jen popularitou, ne fyzickými předpoklady. Po jednom jediném dni ho měl plné zuby, ten den odešel z práce dřív a doma se zavřel v pracovně, kde mlátil do boxovacího pytle. Až úplně k večeru, kdy začal mít hlad, si uvědomil, že je doma sám a nikdo jej na večeři nezavolá. Fuyumi odjela za jeho matkou, nikdo mu tedy neuvaří. A v tom si vzpomněl. Vzpomněl si na slova své dcery i na papírek, co mu přistál v klíně, když před ním jeho dcera utíkala k sobě do pokoje. Seznamka. Chvíli snad i uvažoval nad tím, že by tu stránku jen pro zábavu otevřel, nakonec však jen zatřásl nad tak směšným nápadem hlavou a raději se vydal do kuchyně pro něco k jídlu.

Byly to týdny, co měl studenou večeři, naposledy téměř před měsícem, kdy se bělovláska zpozdila u kamarádky a nemohla přijet včas, teď mu šla ta mléčná kaše jen stěží přes hrdlo. Nenáviděl jogurty, a přeci byl příliš líný si cokoli připravit a tak teď sedí ve své ložnici s kelímkem té hrůzy v rukou a cpe si do žaludku něco, co ráno pravděpodobně vyzvrací. Odložil plastový kelímek stranou a otevřel na internetu stránku, co mu Fuyumi ukazovala. Skutečně se právě přihlásil na účet vytvořený svou dcerou, jen aby zahnal pocit Hladu. Sliboval si od toho zábavu, něco čemu se zasměje, no zmýlil se. Stačila chvíle, aby Enji zjistil zarážející fakt, jeho dcera mu vytvořila účet selektivní. Musel si prostudovat, co to vlastně znamená, s trochou snahy však na to brzy přišel. On sám si nedokáže vybrat partnera, aplikace mu skrz popis a definice někoho vyfiltruje a pošle oznámení. Otráven tím, že se ani nepobaví, odhodil telefon stranou a položil se na futon ve snaze usnout, což se mu i po čase podařilo.

--

A tak dny ubíhaly, Enji si prošel dalšími dny týrání od okřídleného hrdiny, začal jej však vnímat o něco pozitivněji při nejlepším mu byl dobrý na nošení kávy a odháněl od něj vtíravé lidi poutajíc pozornost na sebe. Při souboji s vyvinutým Nomuem, kdy sám téměř položil život, ho zachránily právě křídla jeho parťáka a když se probral z několikadenního spánku v nemocnici, byl to právě on, kdo seděl vedle jeho postele. Od doktorů si toho dne vyslechnul, se se dříve jak za týden nedostane z nemocnice, prvně že se prý potřebuje zotavit, a tak se Endeavor naštval. Nehodlal trávit další týden připoután k lůžku, když kolem řádili padouši, musel plnit svou práci. S Hawksem ještě ten den podepsal revers a za pomoci okřídlence opustil nemocnici. Chtěl navštívit akademii svého syna a nechat se ošetřit tam, při prvním bloku však zkončil na lavičce těžce oddechujíc a sotva se držíc při vědomí. Neměl na výběr a skončil tak zcela závislý na jediném přítomném člověku, na Keigo Takamim.

„Povím ti chlape, žes to moc nedomyslel. Nemám páru, kde bydlíš, sotva dýcháš a na zádech tě fakt neponesu." Blondýn něco povídal, ale slova se mu v té rychlosti ztrácela. Jediné, co postřehnul bylo, že jej ptačí hrdina vede k sobě, protože je to blízko. Na námitky neměl chuť ani sílu, a tak si nechal podepřít pravou stranu a společně se dostali k silnici, kde Hawks odchytnul taxi. Nic z toho se samo sebou neobešlo bez hloupých vtípků na jeho osobu a nadávek na jeho váhu. Při zmínce, že by měl začít cvičit, protože je údajně strašně těžký, mu měl chuť jednu vrazit, jen kdyby cítil své tělo. „Bude to 512 jenů." Řidič se natáhnul pro bankovku, co mu blondýn podal z Eijiho peněženky, načež oba vylezli z auta a přešli s trochou té snahy ulici. „No, a tak jsem skončil ráno s kocovinou hlavy a tetováním na zadku. Tu holku už jsem potom neviděl, zato ten žabák se mě pak dalších pár měsíců držel jako klíště. Měl jsem pocit, že je snad úplně všude, ale možná to byla jen paranoia." Nahlas se zasmál zastavujíc u vysokého panelového domu. „Tady bydlíš?" Rusovlasý hrdina neměl moc sil na zbyt, ovšem tak nenápadné bydlení mu prostě přišlo podivné, musel se zeptat. U takového ztřeštěnce si představoval nějaký velký apartmán v centru, ne věžák na pokraji klidné části města, téměř už ani ne ve městě. „Jo, problém? Nejvyšší patro, ale neboj, máme výtah. I když by byla sranda vidět tě škrábat se v tomhle stavu do schodů." Nahodil na tváři takový nepříjemně posměšný úšklebek, až se Eijimu zježily chlupy na pažích. Z něj si nikdo legraci nedělá, všichni se jej bojí, a tahle karikatura na hrdinu si dovolí ho zesměšnit, a ještě se mu vysmát do obličeje v jeden a ten samý den! „Ne vážně, měli bychom dovnitř, začíná být tma." „Strašpytel." „Nejsem! Jen nemám na tmavé místa zrovna dobré vzpomínky, toť vše." Blondýn se ukřivděně ohradil urychleně odemykaje dveře panelového domu a tahaje staršího dovnitř.

Zvonek výtahu byl velice nepříjemný, ovšem ne tolik, jako následující hudba v něm. Todorokimu začínalo být o něco lépe, ovšem bolest hlavy ani tak nepolevovala, což ho vytáčeno. „Máš prášek?" „Cože?" Hawks překvapen pravděpodobně tím, že vůbec promluvil, na něj strhnul svůj pronikavě žlutý pohled. „Proti bolesti. Máš prášek?" „Oh, promiň. Jasně, něco se najde. Už tě ze mě bolí hlava? Tak to toho vydržíš málo starouši." Pro hrdina se hluboce zamračil vydávajíc neurčitý mručivý zvuk, kterému se však Keigo jen přihlouple zasmál. „Čemu se pořád směješ?!" „Uhm, tobě? Je to dobrý, seš vtipnej, ne? Vtipům se směje bručoune, to bys mohl vědět." Okřídlený se široce usmál nepodmíněně u toho roztahujíc svá křídla, že působil jako úplný anděl, jen kdyby nebyl tak otravný.

S cinknutím se oba muži dostali z úzkého prostoru na dlouhou chodbu. Hawks bydlel až na úplném konci v rohovém střešním bytě, jak Enji zjistil po následování svého malého kolegy. „Boty si můžeš nechat tady a kuchyň je tímhle směrem. Koupelna napravo a vlevo je-„ Blondýn se zastavil v půlce věty, rozmáchlou ruku kamennou ve svém pohybu. Z tváře se mu vytratila barva a na chvíli to vypadalo, že se mu zastavilo srdce. „Vlevo je?" Rusovlasý muž již vyprostil své nohy z bot a jen v ponožkách se zastavil na měkkém koberci vedle malého ptáčete. Musel uznat, že měl krásně čistý, a hlavně hodně světlý byt, úplný opak jeho vily. Měkké koberce namísto dřevěných podlah, světlé ne-li úplně bílé stěny a nábytek z nějakého světlého stromu, snad dubu nebo smrku. „...to je jedno, tam nechoď." Nervózně se zasmál dávaje se do kroku a zamykaje onen pokoj na klíč, snad pro případ, že by rusovláska skutečně napadlo porušit jeho prosbu. „Můžu dostat ten prášek?" „Jasně!"

--

Enji nakonec neprotestoval, když mu blondýn nabýdnul, že uvaří nějakou dobrou večeři. Neměl teplé jídlo po několik dní, alespoň ne nic poživatelného, a už mu to opravdu scházelo. S klidnou odpočatou hlavou utlumenou silným práškem opřenou o opěradlo gauče si dovolil zavřít na malou chvíli unavené oči a jen poslouchat slabé zvuky kuchyně a hlas upovídaného ptáčete. Hezky to kolem něj vonělo, bylo tady teplo a příjemně, až se divil, že zrovna ten ztřeštěný pták dokáže až tak pohodově bydlet, typoval jej spíš na nepořádného vandala. Inu, i on se přeci může občas zmýlit. „Může být rýže? Nechce se mi chystat nic složité ho a shodou-„ Blondýn se zastavil v polovině věty s široce rozevřenýma očima spočívajícíma na vysokém rudovlasém muži rozvaleném na jeho gauči. Do tváře mu stoupala červeň, ale nedokázal odpoutat pohled. Sám sebe by nejraději pořádně profackal za svou obsesi známým hrdinou, nemohl si pomoct a už dlouhá léta ho skoro až pronásledoval. Byl to jeho životní vzor, idol, nedosažitelná špička ledovce... co teď sedí na jeho gauči a se zavřenýma očima se...usmívá? V životě ještě neviděl ohnivého hrdinu se usmát, ne tak uvolněně, jen falešně nebo nadřazeně, tohle byla novinka. „Hmm, rýže bude fajn." V momentě, kdy starší z mužů otevřel oči, aby se podíval směrem svého hostitele, blondýn se celý rozklepaný nervozitou otočil a spěšně začal chystat večeři pro ně oba. Nebyl zrovna skvostný kuchař, věděl o sobě, že je schopný i rýži spálit, ale teď se opravdu snažil, nesměl to přeci pokazit, když má hosta.

Ať se přesvědčoval, jak chtěl, moc to nepomáhalo. Něco mu v jednom kuse padalo z rukou, obě dlaně se nekontrolovatelně otřásaly a potily, několikrát se zvládnul za t malou chvíli říznout i když jen malinko, a k tomu všemu až teď zjistil, že nezapnul sporák. „Nepotřebuješ s tím pomoct?" Celý naskočil, když se těsně vedle něj ozval hrubý hlas. „Edeavour-san! Ne, to je v pohodě, už to skoro mám." Hraně se zasmál prohrabujíc si vlasy na zátylku a raději urychleně přivodil vodu k varu. „Jak chceš. A říkej mi Eiji, jestli chceš." Rusovlasý muž se nahnul ke stolu pro svou prázdnou sklenici a napustil si ještě jednu plnou skleničku, než se odebral opět ke svému místu na gauči. „Eiji..." To slovo blondýn skoro až zašeptal přiblble se tlemíc na dušenou zeleninu.  „Tak jo! Tak v tom případě já jsem Keigo." Zářivě se usmál na sedícího rusovláska a vytáhnul dvě misky na téměř hotový pokrm.

Krásně to vonělo, i když Todorokimu by v té chvíli vonělo asi cokoli, co není polévka ze sáčku nebo fast food. S krátkým poděkováním se pustil do jídla, že za malou chvíli celý obsah misky skončil v jeho žaludku. Ani pořádně nevnímal chuť připraveného jídla, byl si jistý, že bylo dobré, ale nic konkrétnějšího v tom závodu o prvenství nepostřehnul. Blonďák na něj koukal s pusou plnou rýže a spokojeným výrazem ve tváři. Jindy se proti takovému civění ohradil, dneska mu to ale bylo jedno, byl rád, že mu někdo uvařil a pomohl mu, jeden večer po dlouhé době zase netrávil sám. „Nemám pro tebe postel. Bude ti vadit spát na gauči?" „Mhm, v pořádku. Deku dostanu?" Částečně žertovně, částečně skutečným dotazem pronesl větu, po níž se mladší malém zadusil soustem, jak se začal nahlas smát. Eijimu nepřipadalo, že by byl nějak zábavný, vlastně mu spousta lidí tvrdilo, že humoru vůbec nerozumí, divil se, že dokáže zrovna vtipálka Hawkse takto rozesmát. Možná že je jen vyšinutý, rozhodně tak vypadá. „Ekhehem, málem jsem se udusil. Ten byl vážně dobrej." Modré oči se střetly s pylově žlutými v krátkém pohledu, který však jako by boural stěny. „Jasně že dostaneš deku, budu tak milostivý a půjčím ti i polštář." Zeširoka se usmál a s miskami v rukou se rozešel do kuchyně.

-

Večer se zdál být dlouhý a ani jednomu z mužů se ještě nechtělo spát, proto zůstali ve své blízkosti v obývacím pokoji a povídali si, tedy převážně blondýn mluvil a rusovlasý poslouchal. Hawks jako správný hostitel vytáhnul lahev nějakého vína a s protahujícím se večerem ji stihnul i celou rozlít do sklenic. Víno došlo, a i Todoroki se rozpovídal. Ještě nikdy jej mladý hrdina neslyšel říct tolik slov za sebou, jako ten večer. A užíval si každou minutu. Líbilo se mu, že se s ním starší rozpovídal, líbilo se mu, jak podmanivě, a přitom konejšivě jeho hlas zněl a líbilo se mu, jak se dokázal starší otevřít i se svým soukromím, i když mu k tomu pomohlo trochu alkoholu. „To zní jako skvělé dětství. Nikdy bych si lady Teku nedokázal představit v takové situaci. Vážně tě ztřískala žabkou??" Pro hrdina byl ovlivněn chutí a silou dobrého nápoje, ale plně věděl, co dělá, jen lehce povolily jeho zábrany. Prvně neplánoval se svěřovat se svými můrami z minulosti, no inu plány se přece mění. „Hmm, modrou s fialovou přezkou, dodnes si pamatuju tvar podrážky." Rusovlasý muž se nad starou vzpomínkou posměšně zašklebil, což vyvolalo jen ještě větší salvu smíchu od svého společníka. Když ho teď viděl se s úsměvem válet po zemi, nechápal, jak k němu mohl mít až takový odpor. Vlastně měl za to, že by jej asi pořád nesnášel, kdyby se dnes o něm tolik nedozvěděl. Litoval svého dětství, své přísné výchovy, jež z jeho citů semlela prach a srdce obalila do diamantové neprolomné krusty. Když ale slyšel o dětství okřídleného hrdiny, bylo mu své sebelítosti ještě hůř. Ten kluk si pršel mnohem horšími věcmi, a přesto se dál usmíval, žertoval, hrál si na bezstarostného dokonalého člověka. „Ok, ok, už nemůžu, bolí z toho smíchu břicho." Blonďáček se zeširoka hřejivě usmál, vstal, a i s prázdnou lahví zamířil do kuchyně. „Počkej, pomůžu ti." Hrdina sám sebe nepoznával, nikdy nepomáhal jen tak cizím lidem, když si o to neřekli, alespoň ne pár posledních let. Pomoc bral jako slabost, správný hrdina přeci zvládne všechno sám. I přesto teď nesl plnou náruč špinavého nádobí do kuchyňky, kde už stálo ptáče u dřezu a s houbičkou v ruce omývalo užité kousky keramiky a skla. „Děkuju Eiji-san."

-

„Tak tady to je, omlouvám se, že nemám nic pohodlnějšího." Keigo se nervózně poškrábal na krku předávajíc teplou vlněnou deku a měkký polštář do rukou staršího muže. Nebyla zcela pravda, že neměl kde jinde jej uložit, i když ani gauč nebyl úplně nepohodlný, to věděl z pár probdělých nocí při hvězdné obloze, kterou jde z pohovky vidět oknem. Mohl jej nechat spát u sebe v posteli, ovšem nikdy by jej nepustil k sobě do ložnice, asi by se musel propadnou pod zem, kdyby tam Endeauvor kdy zavítal. „V pořádku, vypadá to pohodlně." Modrooký mírně kývnul, načež se otočil zády k malému okřídlenci v úmyslu sevléct své svršky a uložit se ke spánu. Nastala chvíle napjatého ticha, načež blonďák přímo vyběhnul z místnosti s naprosto rudým obličejem, což ovšem vyšší ze svého postoje neviděl. „Dobrou noc Eiji-san!" „Dobrou...Keigo-chan." S tím už zavládko bytem naprosté ticho. Ticho, které blondýna téměř až dusilo. Opíral se o studenou stěnu ve své koupelně a snažil se vydýchat zjevnou zástavu srdce. „Keigo-chan, ach můj ty bože." S tváří v dlaních se klepal snad po celém těle. Z obličeje mu nešlo smazat úsměv tak široký, že mu šly vidět i stoličky a líce jej začínaly silně brnět. Nedokázal zastavit tenhle šílený shluk pocitů, zmohl se jen na otírání ronících se slz do kapesníku střídavě s vyprazdňováním usopleného nosu. Trvalo dobrých deset minut, než se průtrž pomyslných mračen zastavila a on vyčerpaně zapřel temeno hlavy o stěnu za sebou. „Co to se mnou sakra je." Naposled otřel svůj obličej do toaletního papíru, omyl jej ledovou vodou a zalezl k sobě do pokoje poslepu se ukládaje do postele. Jindy by si nastavil budík, aby další den nevyspával až do dvanácté, s tak plnou hlavou však na to dočista zapomněl. Poslední myšlenka toho dne patřila muži, jenž si už před dlouhou dobou uloupnul veškerou Takamiho představivost pro sebe, ač o tom nemohl vědět.

--

Paprsky slunce pomalu propadávaly do ještě klidného bytu, oknem se soustředily do ostrých jehel a dopadaly tak příkře nelítostně na pohovku a červenou vlněnou deku. Muž pod ní se jen nekomfortně zavrtěl, nesouhlasně zamručel a přetočil se na druhý bok s vírou, že to otravné světlo zmizí, marně. „Hnn, kolik je sakra hodin?" Nesouhlasně otevřel modré ostří svých očí světu, načež se podíval směrem, kudy přicházel jeho ranní budík. Slunce už se vesele procházelo vysoko po obloze a ulice venku nevypadala prázdná, ovšem až hodiny na stěně nad dveřmi jej utvrdily v jeho dnešním dlouhém spánku. Ručička se klouzavým pohybem blížila půl jedenácté hodně a rozhodně neplánovala se zastavit. Nebylo tedy zbyt času na lenošení, mužské tělo se vyhrabalo zpod pokrývky a natáhlo se pro své odložené oblečení. Bylo sice včerejší, ovšem čisté prádlo u Hawkse neměl a pochyboval, že by se vlezl do čehokoli, co tady mladší měl. Pořádně se protáhnul z tvrdého spánu, až mu nahlas zapraskalo v kostech, než se zvednul na nohy s úmyslem najít svého hostitele. V kuchyni jej nenašel a koupelna zela prázdnotou, zbyl tedy jen zakázaný pokoj. Starší váhal, zda vstoupit dovnitř, slíbil i když neverbálně, že nenaruší soukromí toho místa, ovšem potřeboval s blondýnem mluvit a nevěděl jak jinak, než že za ním vstoupí. Lehce zaklepal na dveře a když ani po pár desítkách sekund nedostal odpověď, rozhodnul se vzít za chladný kov kliky a vstoupit.

Do tváře jej udeřila změť modré a ohnivě oranžové barvy. Jakékoli slova se mu zadrhla v krku, nebyl schopný se ani pohnout z prahu toho pokoje. Každý ale opravdu každý centimetr čtvereční zdi byl oblepený jeho podobiznou, na policich stály jeho sošky, suvenýry, v nízké dřevěné posteli ležel pod rudou dekou blondým tulící se k plyšové postavičce jeho samotného. Okřídlený hrdina si ze své ložnice vybudoval reálnou svatyni jeho samého, měl jej v každém rohu, dokonce i když zavřel starší oči, cítil nevtíravou vůni a teplo typické jeho přítomností. Musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby vydýchal ten šok, kupodivu se však nehněval, dokonce jej to skoro až těšilo. Vždycky věděl, že není oblíbeným hrdinou, lidé jej pro jeho povahu a odměřené chování skoro až nenáviděli, vlastně jim sloužil jen jako obrana jejich pohodlných životů. To, že jej malý blonďák až tolik zbožňoval, jej zahřálo na prsou, cítil svou tvář, jak se sama křiví do drobného úsměvu. Prošel po měkkém tmavomodrém koberci až k posteli a jemně zatřásl s úzkým ramenem svého kolegy. „Keigo, vstávej, už je ráno." Nechtěl být na něj hrubý, ale pociťoval již trochu hlad a přišlo mu neslušné prolézat lednici, která nebyla jeho vlastní. „Hmm." Mladší se ani nepohnul, snad jen rozšířil ze spánku jeho už tak mírný úsměv a přitáhnul si malou plyšovou postavičku těsně k hrudi. „Keigo, hej." Eiji nebyl zvyklý o někoho takto jevit známky starosti hned po ránu, své děti v životě tak něžně nebudil, většinou vtrhnul do jejich pokoje bez klepání a zakřičel z plna hrdla jejich jména. „Mmm, ještě půl hodinky lásko." Starší zamrznul na místě. Jeho tvář nabrala sytě rudou barvu a obličej se zkřivil do překvapeného, až vyděšeného výrazu. „K-kei- Hawksi!" Blondýn za zvuku křiku vyletěl do sedu ruce v obranné pozici před tváří. „Promiň tat- Eiji?! C-co tady děláš?!!" Mladší vypadal, že právě prodělává další srdeční zástavu a tentokrát pořádně silnou. Z tváře mu zmizela všechna barva, oči vypouklé a zúžené do malých teček v záplavě zlata, ruce spadlé na pokrývku zaťaté v měkké látce, až mu bělely klouby. „Můžeš mi nějak rozumně vysvětlit, co tohle všechno znamená?" „J-já, ono to, a-ale..." Okřídlenec vyletěl ve vteřině do stoje ve snaze utéct před vším co nejdál jej křídla odnesou, ovšem silný stisk kolem zápěstí jej stáhnul zpět do matrace jen malý kousek od samotného Endevaoura. „Opovaž se zdrhnout!" Blondýnovi vynechalo srdce další úder. Vzdáleně si vzpomněl na výklad, který kdysi slyšel ve škole o zvířeti v nebezpečí a jeho přirozených pudech. Zamrznutí, útěku a v poslední řadě útoku. Silně se vytrhnul z pevného stisku, až se musel za bolavou ruku chytit, ovšem připravený staršího udeřit, pokud bude třeba a on by se jej chtěl opět dotknout. „Hawksi!" „N-ne! Jdi pryč! Prosím." Křídla roztažená do stran tak široce, jak jen velké bylo jejich rozpětí. Rudovlasý hrdina v tu chvíli nemohl než si představit bezbranné ptáče, co se snaží nahnat strach lišce. „Hawksi." Starší přísně zavrčel, jeho plamennými vousy zavlála silná rudá barva zlosti. V tu chvíli to mladší nevydržel a zhroutil se na kolena. Celé jeho drobné a stále dezorientované tělo nevydrželo nápor stresu a nechalo hrdinu zpustit slzy bezmoci po tvářích. Tichým pokojem se začaly ozývat tiché bolestné vzlyky studu a ponížení. Jak kdy mohl být tak hloupý a vzít jej k sobě domů?! Proč to ryskoval?! Je takový kretén!

Celý sebou trhnul, když ucítil paže kolem svých ramen, velkou dlaň konejšivě položenou na složených křídlech a horoucí teplo druhého muže. „Omlouvám se." „N-ne, j-já...Eiji." Blondýna se zmocnila nová vlna smutku tak ostrého, že se mu prodíral pod kůží každou cévou a tepnou do každého kousku napjatého svalu těla. Potupně zabořil svůj mokrý obličej do pevné hrudi, již smáčel svými slzami, nechával se konejšit příjemnými pohyby po svých křídlech a zádech, dýchal suchý vonný vzduch osobitý pro jeho hrdinu. „Todoroki-san, moc se omlouvám." Popotáhnul zvlhlým nosem od pláče a po dlouhých dlouhých téměř nekonečných minutách ticha se odvážil zvednout svůj zlatý pohled vzhůru k přísné tváři. Překvapilo jej, když na mužské tváři neviděl zlost, překvapení, zděšení nebo opovržení, byl si jistý, že jej starší zabije na místě a pověsí si ho jako trofej nad krb. Proč na něj tak kouká? Tak...vlídně? „Eiji, já se tak omlouvám. Nikdy ses to neměl dozvědět." Opět sklopil poraženecky svůj pohled na pevnou hruď, na níž se teď na látce rýsovaly viditelné mokré kruhy od jeho hloupých slz. „V pořádku." „N-ne, to není. Pochopím, když, když už se se mnou nebudeš chtít vidět." Stisknul oslabené paže do pěstí, ovšem z veškerého toho pláče už neměl příliš sil, aby sám sebe řádně potrestal. „V pořádku." „Eiji..." Keigo zničeně zvednul svou hlavu na malý moment vzhůru, snad se ujišťuje, zda může vytrvat v objetí ještě o malou chvilinku déle. „Eiji." „To je v pořádku Keigo, nikam nejdu."

Konec! Zdravím všechny, snad se kapitola líbila. Možná vám přišlo, že tole přece není žádný romantický supr konec. Popravdě? Dokážete si představit Endevaura v takové emoční situaci v klidu? To dokazuje pravé čisté city, přesto že ne třeba lásku. Stačí, že jim na sobě záleží, ona už příjde časem sama. A to je vše, co jsem chtěla podotknout.

Vím, že spoustě lidem přijde temhle ship zvrácený a divný a kdo ví co všechno. Ano, já si uvědomuji, že mezi oběma muži je rozdíl 24 let a víte co? Vůbec mi to nevadí. Když někdo shipuje quickhawk, taky se vám nezdá divné, že mají o 17 let rozdíl? Tudíž doufám, že mě neodsoudíte za tento malý zádrhel, jelikož já jsem s tím naprosto spokojená a vlastně si myslím, že je dobře, že mají o sebe takový věkový odstup.

Takže děkuju, že jste si tohle přečetli! Budu rád za každý komentík, hvězdičku, sdílení, odběr a už nevím, co dalšího, heh. Co dáme jako další?

Vaše Tiranis!

PS: 4600 slov, lol