Příběh je smyšlené pojednání stavby Bradavického hradu ze série knih Harryho Pottera.

Zmijozel- lstivost, ambice, odhodlání, vůdcovství

Nebelvír- odvaha, troufalství, rytířství, kuráž

Havraspár- inteligence, moudrost, kreativita, originalita

Mrzimor- věrnost, laskavost, pravdomluvnost, přátelskost

„Ticho tady bude!" Poloprázdnou učebnou se jako tlaková vlna prohnal pevný ženský hlas, až v místnosti zavládlo hrobové ticho. Všechny oči se upíraly na postarší vyzáblou ženu s dlouhými šedivými vlasy sepnutými do nízkého copu, ani nedutaly. Kdyby v tu chvíli upadnul na zem špendlík, slyšeli byste jeho stříbřité zvonění o kamennou podlahu, tak hrobové zde vládlo ticho působící pod silou autoritativního hlasu. „Strana čtyřicet šest, začněte pracovat. Na konci hodiny chci dvoustránkovou esej o zadané problematice." Zoufalé povzdechy, zmučené steny a tiché brblání, na víc se studenti nezmohli, ne před ostrým pohledem své profesorky, jejíž zrak přímo lámal kámen. Místností začaly šustit listy pergamenů, klapat víka inkoustových lahví a jemně škrábat brka o nerovnoměrný povrch papíru. Těžké učebnice se samovolně rozevřely na stranách historie školy a bystré oči začaly těkat po textu ve snaze vypsat hodnotný zápis ze zastaralých stránek pochmurného zašlého jazyka. „Pss Tris, máš něco?" „Pracuj si na tom sám Matiasi, nejsem tvoje služka." „Prosíííím?" Malá černovlasá dívka si hlasitě povzdechla, porozhlédla se po třídě a když se učitelka nedívala, poslala po dlouhé lavici list svého zápisu zoufale ztracenému chlapci. „Jsi zlatá." „No jo." Oči nízké čarodějky se zastavily na drobném útržku z cizí knihy, jež byl založen v její učebnici. Rychle jej uchopila a rozevřela na své eseji, její hluboké šedé oči se ponořily do drobnopisného textu hustě nasázeného na malé stránce jako by pocházející z nějakého deníku.

Zápis desátý. Merlin žehnej se nám dnes podařilo po dlouhých dnech kouzlení založit první známky tábořiště. Cíl se zdá být každým dnem o něco blíž, vprostřed čisté panenské přírody strasti světa unikají našim očím a my máme veškeré síly soustředěny na stavbu. Stavbu elitní školy pro každého kouzelníka, čarodějku i mudlu, jež má dostatek schopností a vytrvání, by školu dokončil. Helga dnes po celý den zabezpečovala blata ochrannými kouzly a snášela na blízkou krajinu mlhu nevidomí, lesy kolem jsou nyní strážci našeho tajemství a dlouhé travnaté stepi ukrývají základy hradu. Dnes se mne a Salazarovi podařilo s vypjetím sil položit základy budoucí jídelny, obrovské síně uzpůsobené pro veškeré obyvatele naší školy, následně se začalo s hloubením podzemních chodeb, ty ovšem zůstaly po namáhavém dni nedokončeny a dále na nich bude pracovat pouze sám Salazar, jak se nabídnul. A Rovena, naše svatá myslitelka, dnes zmizela v hlubinách jezera. Po celé dopoledne jsem se o ní strachoval, přál si se za ní vydat a pomoci jí s vodními tvory, Zmijozel mne však držel zkrátka stále ponořen v těžké práci a složitých zaklínadlech. Neměl jsem možnost jít věštkyni pomoci, po odpoledni se vynořila z vod s potrhanými šaty a pažemi pokrytými hlubokými řeznými šrámy ihned přede mnou skryta šetrnou Helgou, jež si ji stáhla pod svá ošetřovatelská křídla. Ovšem že bych nesměl opomenout čerstvě sesečený trávník a položené podlahy, záslužná práce skupinky věrných skřítků. Noc je však dnes temnější a tišší než předešlé noci, jako bych ve větru cítil blížící se bouři, zvěst špatných zpráv. Za letmého světla své hůlky a plápolajících svící našeho stanu píšu řádky nadcházejících dní a doufám v nemožné, by se nám podařily zdi přičarovat před prvními dešti. Merlin dej, dobrou noc.

Text byl tak rovný, malý, starý a zanesený, že jej černovláska sotva dokázala přečíst, z toho co vyčetla ovšem pochopila nemálo, toto byl list zápisníku samotného Godrika Nebelvíra! Zakladatele jedné ze čtyř vážených kolejí Bradavické školy! Ale jak se dostal tak vzácný list do učebnice dějin havraspárské studentky? Nedokázala více, než jen překvapeně nevěřícně hledět do hloubky těsných písmen, v hlavě aprostý zmatek. Nevšímala si ničeho, dokonce ani hlasitě tikajících nástěnných hodin, které ji svým duněním vypustily z transu společně s tvrdým chladným hlasem profesorky. S úpěním zaklapla svou knihu popadla nedokončený zápis a vystřelila ze třídy spěchajíc na další hodinu lektvarů.

--

„Měl bys jít spát příteli, zítřek skýtá mnoho překážek, musíme nabrat síly." Za slabého plápolání svíce se v chatrném vstupu kouzelnického stanu zjevila chudá vysoká postava postaršího muže v zeleném přiléhavém plášti. Na tváři měl svůj typický tvrdý pohled, pod který dokázalo svými pohledy prokouknout jen málo čarodějů, natož pak mudlů. Vytrvalý dlouholetý učeň rubínového řádu však svou energii vynaložil a po dlouhá léta nedostupného muže dobíhal na každém jeho kroku, by se stal tajemný mladík jeho přítelem a on dokázal pod tvrdou slupku proklouznout. Jejich několikaleté přátelství jen posílily společné zájmy a láska k niterné panenské magii, nemalou část však zajistila právě odhodlanost, vytrvalost a vlezlost mladšího dobrodruha, jež na zatvrzelého Salazara dorážel po tak dlouhou dobu, dokud svůj vzdor starší nevzdal. „Jsem si jist, že Merlin mi poskytne svou sílu k zítřejší práci. Měl jsem naléhavé pnutí sepsat naše postupy, zaznamenat mocné kroky pro další generace, pro budoucí archiv této školy a třeba i pro naše nástupce." Rudošík významně zamával tenkým svazkem ve vzduchu pro důkaz svých předešlých činů, poté zaklapnul víko inkoustové plničky. „Potřebujeme tvé síly a magii, ne tvůj rukopis Godriku. Pamatuj, že pro tyto účely jsou tady jiní, zejména pak Rovena. Času bude mít ostatně dost, pár dní si poleží ve svém pokoji." Dřevěná stará židle jemně zaskřípěla pod vahou důstojného muže, ač byl třeba lehký. Třebaže to tak nevypadalo, černovlasý kouzelník projevoval své emoce, měl strach o svou dlouholetou přítelkyni a její zdravotní stav, trápil se pro nerozumné ponocování tvrdohlavého bruneta. Vše šlo vidět v jeho očích, jediném citlivém místě, které nedokázal zcela ukrýt za svou maskou, o to více, pokud mluvil právě s Godrikem. „nemrač se příteli, vše, co dělám konám z čisté přízně k tobě." „Vždyť já vím, jen mne bolí srdce, že jsem nemohl pomoci Roveně. Chuděra si nezaslouží takto trpět zákeřnou kletbu." Mladší se ostýchavě usmál schovávaje své věci do přihrádky malého oblého stolku. Na tváři se pokusil vykouzlit povzbudivý úsměv, který se mu po delším přemáhání jakž takž povedl, zásluhou teplé dlaně na jeho rameni. Ať byl v jak těžké situaci chtěl, vždy našel ve svém příteli útěchu, povzbuzení a jakousi novou energii. Nedokázal si představit život bez černovlasého, jeho kroky po lince času, kdyby tehdy své snažení vzdal. „Děkuji. Máš naprostou pravdu, noci jsou krátké a práce je stále dost, musíme být silní. Dobrou noc příteli." „Poklidné snění Godriku. Za rozbřesku zpět k výstavbě."

--

Hlasitý bronzový zvuk zvonu věže oznamoval konec poslední vyučovací hodiny a jen o pár minut později už v učebnách profukoval pouze vítr a chodby se vzdouvaly k prasknutí pod objemem tolika pospíchajících studentů. Každý si již přál být na své koleji, plnit si domácí práce nebo se jen tak s přáteli bavit ve volném odpoledni. Černovláska běžela jako o závod, neměla však namířeno společně s ostatními dívkami jejího ročníku na koleje, aby se společně česaly a povídaly klepy, nýbrž odbočila v temnější chodbě směr hlavní síň za níž už ji čekala vytoužená knihovna. Byla zcela odhodlaná, plně nabitá přesvědčením dnešního objevu. Chtěla najít zápisník Godrika Nebelvíra, cítila se být předurčená k takové práci. Přeci jen našla naprosto závratný objev ve své učebnici, to samo o sobě bylo přímo osudové. „Neběhejte po chodbách slečno!" „Omlouvám se slečno Pinceová!" „Pššššš!" O malou chvíli později už bezpečně schovaná za vysokými policemi knih vytahovala z učebnice historie složenou tenkou stránku deníku. Její matný starý papír se pod rozklepanými prsty téměř až rozpadal, ona však odhodlaně vytáhla hůlku a pronesla tiše zaklínadlo. Právě se dopustila velkého přestupku, v prostorách knihovny byl totiž přísný zákaz užívání kouzelných předmětů vyjma rychlobrku, použitím hůlky tedy musela upoutat svou pozornost. Rychle zastrčila drobný klacík zpět do dlouhého rukávu hábitu a vydala se za pomalu se vznášejícím listem papíru. Bylo to obyčejné vyhledávací kouzlo, učila se jej po několik dní ve svém pokoji z učebnice staršího ročníku, jelikož bylo velice příhodné. Nyní byla za svou snahu několikanásobně raději, než když nalezla své poztrácené gumičky, dnes jí totiž tak banální formule pomůže najít v zaprášené knihovně deník zakladatelů! Jaký byl její údiv, když však papírek zamířil skrz vstupní chodbu ven z knihovny a táhl ji do západního křídla hradu k havraspárským kolejím.

--

„Na náš první den pod střechou tohoto vzácného místa přátelé." Malá zavalitá blondýnka pozvedla dřevěný kalich po okraj naplněný lahodným vínem a s úsměvem na tváři přiložila jeho okraj ke svým oblým rtům. „Na slavné zítřky naší školy!" Drnčivý cínový zvuk klepnutí kalichů o desku stolu doprovázel veselý smích tří přítomných, jediný Zmijozel své radosti pečlivě uchovával pod důstojnou maskou, bylo však na něj vidět, jak je hrdý na jejich dílo, velký hrad. „Ale Sale, nebuď tak tvrdošíjný a zasměj se s námi! Dokázali jsme velké věci!" Kudrlinky nízké blondýnky létaly při horlivé gestikulaci do stran, div nespadly do dřevěné číše. Milá a přátelská Helga si občas neuvědomovala povahu svého okolí, byla až příliš přívětivá, což staršího mága neskutečně vytáčelo. Neměl rád pisklavé hlasy smíchu a dával přednost důstojnému mlčení před ponižujícími projevy radosti. Prudce se zvednul od stolu a bez jediného slova odešel dlouhou chodbou pryč po kamenné dlažbě masivním obloukem pryč. „Ach pro Svatou Uršulu, snad jsem jej zase nerozhněvala?" „Vypadá to tak Heli, měla byste se přestat tolik snažit, nemá to žádné kladné výsledky." Štíhlá bruneta s vlasy sepnutými do vysokého copu se na zklamanou malou dívku povzbudivě usmála a stiskla její slabé tučné rameno ve své dlani. „Omluvte mne dámy, pokusím se po něm podívat." Brunet popadnul narychlo jednu z křupavých bulek čerstvého pečiva a už byl také pryč z velké síně na cestě po stopách svého přítele. Hledal jej dlouhé desítky minut. Ač ještě zámek neměl téměř žádné vybavení a krom vstupních vrat ani jedny dveře, nebylo vůbec jednoduché v tak rozlehlé stavbě jedinou osobu najít, o to hůř se dotyčný hledal, když nechtěl být nalezen. „Příteli...Helga to nemyslela špatně, chtěla jen společně oslavit zasloužené ovace." „Je mi jedno, co hraběnka chtěla Godriku! Nemám náladu z těmi ženami trávit svůj čas." Tíživé ticho jako ranní hustá mlha se plýživě vleklo po podlaze malé komůrky, již si starší zvolil za své útočiště. Byli v prvním patře, jen kousek od velké síně ale skvěle situováni od schodiště a jednotlivých kolejí. „Pak...snad alespoň příjmeš skvornou večeři." Brunet se ostýchavě usmál s paží nataženou vstříc druhému muži. „Tys vzal...? Proč?" „Myslel jsem, že bys mohl hladovět, tak jsem ji narychlo přibral s sebou." Již o dost jistějším hlasem vtisknul kousek pečiva do kostnatých dlouhých prstů druhé paže. „Děkuji příteli...ale ke stolu se nevrátím, pokud jsi sem přišel kvůli tomu." „Pak se nevrátí ani jeden z nás." Nebelvír se mírně pousmál zaháněje ve své mysli představy dobré večeře, kterou nahradí hladověním, sedaje si na podlahu malé místnosti vedle Salazarových nohou. „Doplníš mou společnost?" „A mám na výběr?" Staršímu cukly koutky v náznaku pobavení, než usedl po boku bruneta s bujarou zvířecí kšticí.

--

Dveře poklopu se prudce rozrazily pod silou náporu malé havráspárské dívky, jež nyní v zimě stoupala do příkrých dutých schodů vstříc střeše hradní věže. Kolem foukal nemilosrdný ostrý vítr, kmeny stromů se nahýbaly ve větru a jejich jehličí mizelo s prudkým vzduchem jako malé šípy vypuštěné tětivou pryč. Na hladině jezera běhaly vlnky jako stáda bílých oveček hezky v řadě do nitra temného prokletého lesa plného nebezpečných nestvůr. Její hluboké šedavé zraky byly chráněny před ostřím větru dlouhými řasy, ramena stažená k tělu vstřebávala teplo tenkého pláště. List knihy zmizel, musel již najít své místo nebo jej odvála násilná bouře. Došky střechy klapaly na dřevěných trámech, korouhev na zrezlé hřídeli vrzala svou hlasitou píseň a vše zahalovala neprokouknutelná mlha a ostří vichru. Rozklepanými dlaněmi se dotkla zmrzlé střechy a pomalu opatrně vyšplhala na staré došky, jež pod její vahou skřípěly bolestným nářkem. Nohy se jí třásly a oči pevně tiskla k sobě, téměř po slepu se sokala po tvrdé střešní krytině na závětrnou stranu. Nenáviděla výšky, byla to její dlouhá známá, strach jí vždy sevřel srdce a žaludek se zhoupnul jako by z té výše chtěl skákat na provaze. „To dokážu, dokážu, už jsem skoro tam." Plytký dech jí i tak váznul v plicích, kdy konečně zapadla do malého výklenku pošpiněného ptačím trusem a zavátými větývkami a polo shnilými listy. Mezi veškerým tím nánosem se třpytila počasím ošlehaná mosazná koule, jako páka jakési tajné přihrádky. S nadšením strach zcela zapomenut prudce zatáhla za těžké madlo před očima jí rostouc otvor stíněný vrabčím hnízdem. Její prsty už byly téměř fialové, nedokázaly dlouho trpět chlad okolí mimo teplé svršky nebo zahřívací kouzlo byly zcela bezbrané. I tak je dívka dokázala zatnout a vytáhnout z tmavého otvoru starou tenkou knihu obalenou do telecí kůže. Se zatajeným dechem přejela po hladké vazbě dlaněmi otvíraje svazek na první stránce. Ten samý úhledný rukopis se táhnul po několika prvních stranách, dívenka se mohla jen dovtípit, že šlo o první dny stavby. Pak našla již známý list deníku, polo vytrženou stránku, jež se již začala opět stávat plnou součástí vazby a za ní...prázdno.

--

„Jen to nechej na ní, ona si už poradí, musí odpočívat." „Ale když já se cítím zodpovědný za náš pokrok, myslím že bych měl dopsat stavbu do konce Sale." Dlouhé černé vlasy zavlály ve vzduchu probleskávaje v nich první šedivé prameny. „Jsi zodpovědný za stojící zámek, ne za popsaný sešit Godriku, dej sem tu knihu, já ji Roveně odnesu." Dlouhé prsty se obmotaly kolem hřbetu vazby slabě tahaje za kožený obal. Kniha zmizela pod smaragdovou zelení dlouhého hábitu blízko tepla těla. „Máš pravdu, ještě nás čeká spoustu práce." „Přesně tak, spoustu práce a málo času." Svěšené koutky se srovnaly do povzbudivě rovné linky a temné propadlé oči zajiskřily onyxovou černí. „Tak zpět do práce." „Ano ano, do práce. Ať jsou na nás děvčata ráno pyšná." „To by byla tak jako tak Godriku." „Zase máš pravdu." Mladší hbitě sebral své masivní tělo z podlahy stavěje se na silné nohy a následně za paži tahaje svého dobrého druha do útrob zdi v sedmém patře.

Uuuuu, já ty dva tak strašně shipuju, až to není normální! Přemýšleli jste někdy nad tím? Salazar Zmiozel a Godrik Nebelvír? Nebyli by krásný pár? Mě by se tedy určitě líbili.

Doufám, že tak jako mě můj ship, tak vám se líbila tahle část, budu ráda za její komentování a liky, těším se na vás moji milísci!

Děkuji za přečtení! V téhle dlouhé vlekoucí se době se občas hodí trochu rozptýlení, tak snad jsem vám zkrátila vyučování (protože většina z vás čte tyhle příběhy během vyučování LOL). Napište mi něco a dejte vědět, co bude jako další téma!

Vaše Tiranis!