Víte co mám opravdu ráda? Komentáře! Tak mi nějaký napište!

!Pozor, vyskytují se sprostá slova, násilí a láska stejného pohlaví!

Daleko za osou času ve světě jaké lidské oko nespatřilo a živá noha nepodrobila své kruté vládě moderních technologií, tam v zapomenutém prostoru galaxie pod rouškou hvězdného prachu ležela země mýtů a divů. Svět, ve kterém žila nadpřirozená stvoření, víly, draci, kde čarodějové měnili počasí a sudičky spřádaly kletby. Tam, kde rody válčily proti sobě, králové panovali svým poddaným a s hrdinským nasazením vedli každou bitvu do poslední kapky krve. Ta říše pohádek a snů nebyla jen výplodem něčí mysli, byla opravdová, její obyvatelé byli opravdoví a jejich osudy byly svázány zlatou nití. To místo mělo svůj řád a svou budoucnost, předurčení, po němž pluly životy bez možnosti se od ní odpojit. A jediný, kdo ve spletitém vláknu zlata dokázal číst, byly právě sudby, nestárnoucí záhadné ženy v dlouhých pláštích, jež je kryly před zraky pokušitelů. Svými pohledy dokázaly číst budoucnost, vidět minulost, zmást mysl uhranout či vyléčit, záleželo jen na jejich rozpoložení a temperamentu. Jedna z nich, mocná kouzelnice rudého kruhu zasáhla i do našeho příběhu. Jmenovala se Wanda a byla to posedlice myslí, jedna z nejsilnějších svého druhu. Říše kolem ní se propadala do hlubiny, jak se osudy odvracely od svého předurčení a tak dostala velice důležitý složitý úkol, by svět kouzel zachránila. Ale to už jsme zašli příliš daleko, je třeba začít pěkně od začátku.

Žily byly v kouzelné zemi nepřirozených bytostí dva rody: Starkové a Rogersové. Země zlaté růže na rudém erbu byla po léta obávanou zbrojní velmocí. Království mocného vladaře Anthonyho se pyšnilo nejlepšími kováři a sléváři široko daleko. Jejich zbroj se leskla ve slunečním svitu jako stříbrně křišťálová voda, jejich meče byly nadlidsky lehké, přesné a ostré jako břitvy. K tomu všemu bylo království obdařeno velice bystrým národem v čele s geniálním králem. Anthony Stark se držel po léta tradice, jíž se držel i jeho otec a děd. Svár mezi rody trval po dlouhá tisíciletí, lid už vlastně zapomněl, proč kdy vůbec začal, snad jen mudrcové v krčmách pod dlouhými vousy skrývali starověkou pravdu. Nechtěl bojovat, měl rád mír a pokoj. Miloval pokrok, inteligenci, vývoj, rád trávil dny veselicemi a oslavami na které díky válce nebyl čas ani peníze. Muži mu oddaně kryli záda v bitvách, jež ani nechtěl vést, padali a půda se pod jejich těly barvila krví, kterou bylo tak hloupě mrháno zůstávaje za ní spousta ovdovělých žen a dětí. Nenáviděl zemi modrého draka za jejich urputnost, se kterou útočili na jeho říši.

Země modrého draka, plochá zelená země úrodných polí, jež zarůstaly trávou a plevelem, jak je neměl kdo orat a osít. Jejich vladař, chrabrý potomek odvážných bojovníků, Steve Rogers, vůdčí typ s dobrým úsudkem a skvělou strategií. Snažil se po léta bojů i nadále udržovat svou zemi ve spokojenosti a daleko od strádání a hladu, nedokázal však zamezit stesku z úmrtí, který se jeho zemí šířil po domech i chatrčích. Nepřál si válku stejně jako smrt, vždy se snažil posledního ze svých vojáků ubránit, do nocí se trápil nad mapami a knihami by vymyslel způsob, kterým by dokázal Anthonyho porazit jednou provždy. Věřil, že z této tisícileté války již nevede diplomatická cesta, jediným způsobem byla naprostá výhra jedné ze zemí a decimace druhého rodu. Chtěl pro své království jen zase trochu klidu a štěstí, právě proto tak urputně dorážel na hranice sousedního království, aby bylo co nejdříve po všem. Jak byl ale dobrým panovníkem a bojovníkem, často zbrkle jednal a promýšlel věci tak moc, až je překombinovával. Neměl nad geniálním mozkem Starka šanci, jeho zbraně byly nedosažitelné, lid vychytralý a kluzký jako pulci. Věděl, že kdyby druhý král chtěl, dokázal by jejich obranu prorazit. Nechápal, že si s nimi rudé království krve hraje jako kočka s myší, nenáviděl jej za to z hloubky svého srdce.

A tak dva rody ve své podstatě tak podobné a přesto zcela odlišné vedly po dlouhá léta dobyvačné války o hranici, jež se přes snahy obou zemí nepohnula ani o píď. Země chudly, peníze mizely ve slévárnách a pod tíhou pevných kovářských kladiv v proudech. Blížil se rok 1240 tohoto světa, nemizící jaro se ke koncem roku stávalo o něco chladnějším a vonný větřík ztratil svou pylovou žluť. Nad údolím hranice se začala sjíždět dvě do kovu oděná vojska s rudými a modrými prapory. Řinčení zbraní tupým žesťovým zvukem bušilo do uší, křik generálů šikoval oddíly, řehtající koně se vzpínali na zadních a mrskali vyhřebelcovanými ocasy. Obloha černě potemněla, jako když vypustíte do ovzduší noční tmu, vítr vál po okolí, ohýbal mladé stromy a strhával jejich listovou košili. Na majestátních hnědácích po obou stranách ve leštěných krunýřích spalovali velmocáři svým nenávistným zrakem protivníkův voj. „Do boje!" „Za krále!" „K vítězství vpřed!" Křik bojovníků se ozýval ve větru, stříbrné kovové zvuky se mísily s vrzavým rámusem zbroje, meče se o sebe třely ve vřavě krve a masakru, těla padala k zemi a koně se marně raněni zmítali v bahně. Blonďatý muž zcela navlečený v lesklé ochranné vrstvě ocele zprudka dorážel na tělo v černé zbroji oděného bruneta. Oba lačnou myslí snili o tratolišti krve, ve které by se válelo tělo druhého z nich, oba neustávali v přesných pohybech a silných úderech svých kovaných zbraní, do poslední špetky energie odhodláni za svůj lid bojovat. Zrovna, kdy upadnul král země modrého draka na kolena do bahna, zablesklo se na obloze jasně rudé světlo. Čas se zpomalil, mysl bojovníků potemněla, těla ochabla a všechna se skácela k zemi pouštěje své zbraně vedle sebe na vlhkou zem. Z temných mraků se spustil rudý déšť hustší než horká krev tekoucí z ran padlých. Barevné kapky dopadaly na těla obalená kovem, páčila si cestu skrz pevné krunýře a dostávala se na rozpálenou kůži, kde hojila rány a sečné zranění. Mrtvým srůstala prošpikovaná těla, poraněným se celily rány, krví zbarvená země znovu zelenala a postřelení koně se opět zvedli do všechny čtyři končetiny, jako by nikdy šípy nezasáhly odkryté šíje. Královské dvojici se rozpadala zbroj a meče pod doteky chladné tekutiny, upocená těla obnažena do spodnic pocítila ledovou spršku rudého deště, blýskající se jasné světlo odkrylo na obdiv všem očím postavu v dlouhé kápi. „Sudička! Červená sudička! Spaste duše!" Mysl mnohých se vyjasnila, muži v řadách se škrábali na vysílené končetiny a prchali boj neboj zpět za své hranice co nejdál děsuplné podívané. Koně shazovali své jezdce a mizeli v okolních lesích, voje táhly v neuspořádaném šiku nadzvukovou rychlostí pryč, jako by jim na paty šlapala smrt, jež se tak mohla pod dlouhým pláštěm jevit. Jen dvě mužská těla zcela bdělá ale nemohoucí se ani hnout zůstala uprostřed bitevního pole ležet v blátě a zoufale čelila svému zániku, alespoň to si vladaři mysleli. Ve vzduchu hlasitě zahřmělo, rudá zář oslnila až téměř zaslepila citlivé oči, načež následovala jen hustá tma.

Mladý brunet se probudil už s prvními denními paprsky prokluzujícími skrz prosklená okna honosného zámku. Hlava ho bolela a ze včerejška si toho příliš nepamatoval. Neochotně rozlepil bolavá oční víčka a rozhlédnul se svýma medově hnědýma očima po prostorné místnosti. Byl u sebe na zámku, jeho královská komnata zela čistotou a klidem, bylo ještě příliš brzy, než aby zde vcházelo služebnictvo s čistým šatstvem nebo teplou vodu na ranní hygienu. Posadil se, cítě ve své třeštící hlavě příšerný tlak, který ale rychle mizel, jak se kralevic probouzel z polospánku. Protáhnul své paže, až mu ruplo nahlas v zádech, poté se přetočil na bok a přehodil nohy přes kraj postele. „Mmhmmh." Peřina z jeho nohou zmizela společně s nečekaně lidským zamručením ozývajícím se z jeho postele. Mladík rázem zapomněl na všechnu bolest těla a prudce se natočil ke zdroji zvuku. V jeho loži ležela jakási lidská bytost zachumlaná do peřin tak, že z ní nešla vidět ani špička nosu, nahlas oddechovala v klidném spánku a neměla ani ponětí, kde se nachází. „Stráž! Stráž!" Brunetův hlas se rozezněl místností a přetrhnul tak i sladké snění druhé osoby. S nespokojeným zanaříkáním se blonďatá postava zvedla z měkkého povrchu a promnula své stále zavřené oči. „Co tady sakra děláte?!" Mladý brunet vyletěl z postele nedbaje na to, že je stále jen ve spodním prádle ve snaze uchopit do ruky nejbližší tvrdou věc a přetáhnout jí blonďatého krále po hlavě. „C-co tady dělám?! Co tady děláte vy! Pomoc! Stráže!" Blondýn si přitáhnul na nahou hruď tenkou přikrývku a přirazil své tělo co nejblíže zdi, aby byl od svého rivala co nejdál. Medové oči se zděšením hypnotizovaly nechtěného narušitele, jednu ruku si tisknul k srdci a druhou držel nataženou před sebou, v ní okrasnou sochu z cínu jako zbraň. „Co děláte v mé posteli?!" Nebylo mu ani trochu příjemné, že je s tím mužem v pokoji sám. Jeho ochránci už zde měli dávno být, to znamenalo jedině, že dnes jeho komnaty nikdo nehlídal. Jak příhodné, zrovna když je potřebuje, nejsou na svých místech. „Vaší posteli?! To je přece...moje...lože." Poplašený král tišil svůj hlasitý nářek, jak se rozhlížel kolem sebe. Sametové zlaté stěny, rudé koberce, postel s nebesy, baldachýn a spousta nadýchaných péřových polštářů, to rozhodně nebyl jeho spoře vybavený pokoj na hradě. Tohle byl draze vyzdobený zámecký pokoj, hezky vyhřátý a jistě moderně osvětlený, úplný opak jeho prostého románského hradu. „Už vás to trklo Rogersi? Tak co sakra děláte v mým království?!" „Slovník Starku. A k vaší otázce...nemám ponětí. Poslední, co si pamatuji, je bitva a rudé světlo." Trochu rozpačitě rozhodil rukama, načež nabral do tváří červeň. Z uvědomění, že spal se svým úhlavním nepřítelem v jedné posteli a téměř nahý jej polila silná růž. „Je vám špatně?" Brunet se odvážil popojít kus ke své posteli, sošku pro všechny případy položil na okraj blízkého stolku. „Ne, jen, nevíte, kde mám šaty?" Rozhlédnul se po pokoji, ale nikde neviděl nic jeho šatstvu podobné. „Prvně bych s dovolením rád našel ty své. Nevíte, jak jsme se sem vůbec dostali?" „To kdybych věděl, už bych tady nebyl." Dívali se na sebe, s opovržením odtažitostí, skrývanou zlobou. Nenáviděli se, nesnesli se, obviňovali se a toužili po smrti druhého. Jen pomyšlení, že se společně probudili pro ně bylo děsivým otřesením jejich malých světů, najednou nevěděli jak dál. Měli by se teď pozabíjet? Konec konců, byli na Starkově hradě, bylo jasné, kdo tady má převahu. A přesto brunet neudělal jediný výpad, kterým by modrookého ohrozil na životě. Jak jeho vytáčela ta lhostejnost k minulosti, kterou se geniální vladař pyšnil.

Trvalo jim jen malou chvíli, než oba došli závěru, že oblečení v pokoji nenajdou. „Tak vstávejte Rogersi, tady zůstat nemůžete." Mávnul rukou, popadnul sošku pro pocit jistoty a tichým krokem se vydal zdobenými dveřmi na prázdnou chodbu. „Honem! Někdo vás uvidí." Naléhavě mu pokynul, aby se vzpamatoval ze svého snění a okamžitě jej následoval. „Chováte se, jako byste pašoval tajenou milenku před zraky manželky Starku." „Nevypadá to moc rozdílně, nemyslíte? Vzbudil jste se polonahý v mé posteli, řekl bych, že si na ni klidně můžete zahrát." Pohodil dlouhými vlasy tak, že mu padaly přes ramena na záda a chytnul mladšího za ruku, aby jej do šatny dotáhnul co nejdřív. Blondýn ani neměl čas začít si stěžovat, byl zaneprázdněn marným pokusem o zamaskování své růžolící se tváře. „Fajn, tady vás nikdo nenajde, nikdo sem nechodí. Vyberte si něco na sebe a pak odtud zmizte." Ukázal do menšího pokoje napěchovaného věšáky s honosnými oděvy a zaklapnul za nimi oběma dveře. „Nemyslím si, že bychom měli stejnou velikost." Při té zmínce hnědé oči ztvrdly ve dva neobroušené diamanty a zabodly své ledové ostří do rozpačité tváře mladého kralevice, až mu z toho naskočila nepříjemná husí kůže po těle. Tony nenáviděl, když si jej lidé dobírali pro jeho výšku. Jediný jeho nedostatek podle něj tkvěl právě v ní a jakákoli zmínka o jeho téměř až dětské konfekci ručila obyčejným dvořanům alespoň den pranýře. Steve neměl ani ponětí, jaké má štěstí, že je král a navíc utajovaný. „Je tu pár věcí, co ti budou." Procedil tu větu skrz zaťaté zuby, než se sám začal oblékat do jedné z hedvábných košil. Věděl, že je sousední král vyšší než on sám a že má tělo samý sval, jen od pohledu bylo jasné, že mu jeho oblečení bude malé, jeho hněv byl tudíž iracionální. Právě proto byl tak dopálený, proto že to věděl a stejně se hněval, nevěděl však už pořádně zda na sebe či na zmateného mladšího.

Nakonec společnými ač nechtěnými silami našli mezi obrovským výběrem pár volnějších kousků, jež by si král mohl obléci. Když pak vycházeli z šatny úzkou postranní chodbičkou pro služebnictvo, chytil jej modrooký za ruku a počkal, než se na něj nevrlý brunet otočí. Nebyl z této situace nadšený stejně jako on a svým způsobem se mu příčilo trávit se svým soupeřem takto čas, byl ovšem slušně vychovaný a ctil základní morální hodnoty. „Starku...chtěl bych vám poděkovat. Se vším, co se stalo, a co si zřejmě nikdo z nás zcela nepamatuje, jsem vám vděčen za svůj život." Uctivě sklonil hlavu a vyseknul menší poklonu. Brunet stál chvíli jako opařený, podmračený odtažitý výraz mu z tváře vymizel a vystřídalo jej příjemné překvapení. Aby se mladší necítil hloupě, také sklonil svou hlavu až mu dlouhé po ránu neupravené hnědé lokny spadly do obličeje. „Nemusíte děkovat králi. Byli jsme poctěni vaší návštěvou." Poté vzal brunet blondýna opět za zápěstí a vtáhnul jej do tmavé chodby. Museli si pospíšit, polední mše měla brzy končit a poté se služky chystaly do práce na zámku. Jestli tady někdo krále najde, nebyl si jist, zda by jeho život uhájil. Pospíchali, schody brali po dvou až do vstupní haly, kde se ale dlouho nezdrželi, jak je starší okamžitě zastrčil do zapadlé malé místnůstky na košťata. „Pššš, na hlídkách jsou vojáci." Nespokojeně sám pro sebe zamručel a podíval se do země snaže se vymyslet nejjednodušší cestu, kterou vyvést krále ze zámku do bezpečí. „Budeme to muset vzít zámeckým parkem. Je tam konírna, půjčím vám koně." Podíval se do hloubek modrých očí žádaje si souhlas. Nacházeli se sice v situaci nemilé, ale nehodlal králi dělat křivdu tím, že by jej bral pro něj nepohodlnou cestou. „Veďte králi." S tím se brunet natáhnul po zasrčeném pytli se škrobem. Mladší se zmateně otočil za jeho paží, jež teď těsně okupovala jeho komfortní zónu při snaze na plátěný vak dosáhnout. Brunetovy hnědé oči se upíraly někde za jeho záda, jeho tělo se téměř dotýkalo silné hrudě a přísahal by, že cítil teplý králův dech na své tváři. Červené tváře už nemohly nabrat sytější barvu a tak je dohnalo srdce, jež začalo rychle bít ve zběsilém tempu. Tony se snažil pouze dosáhnout na bílý prášek, nacházel se pod ním totiž spínač tajné chodby, kterou objevil ještě jako malý kluk, když si hrával se svou sestřenkou Pepper na schovávanou. Neuvědomoval si, že by přiváděl mladšího do rozpaků do doby, než jej na krku ovanul zadržovaný dech blondýna. Natočil svou tvář a medovýma očima vyhledal lesknoucí se modré diamanty plné frustrace strachu a zmatení. Netrvalo to ani setinku času, než se na brunetově vousaté tváři rozšířil široký úšklebek pochopení a pobavení. Prohlédnul si tvář muže před sebou, jako by si vybíral chod k večeři. Nemohl popřít, že mladý král sršel kouzlem osobnosti, krásou a vyspělostí. Věci, která na něm jako na protivníkovi nenáviděl a jako muže jej přitahovaly. V malé nehlídané chvíli přistihnul svou mysl, že uvažuje nad hloupými představami smíru, možná i něčeho víc. „Musím se dostat k tomu spínači, jestli dovolíte." Nevinně se pousmál a natáhnul se ještě o kousek blíž blondýnově šíji, načež stisknul ukrytý knoflík a zatáhnul blonďákovo pevné tělo do zašlé pavučinami ověšené chodby obrůstající plísní a mechy.

Venku svítilo chladivé zubaté slunce, ale stále ještě bylo poměrně teplo. Stromy potichu ševelily a květiny v rozlehlé zahradě začínaly rozevírat své pestrobarevné květy. Dvojice ukrývajících se mužů se tisknula k chladné stěně zámku podél níž opatrně rychle postupovali do konírny. „Tady počkejte, dovedu vám koně." Starší se povzbudivě usmál a rychlým krokem přešel vzdálenost dělící hradby od o něco vzdálené stáje v níž už z dálky šlo slyšet veselé řehtání koní. O malou chvíli později už se vracel s bílým hřebcem vedouce ho za uzdu podél svého boku. Nebyl sice osedlaný, ale alespoň přes něj stačil přehodit deku, takže by jízda mohla být pro oba alespoň o něco příjemnější. „Děkuji mnohokrát za vaši pomoc králi." Blondýn si převzal od nižšího muže uzdu koně a vyvedl jej malou brankou za hradby. „Přijedete-li v míru králi, budete vždy vítán." Starší se usmál při sledování statné postavy muže a hřebce, jak se pomalu ztráceli v dálce jeho království. Možná, že jej to donutilo vidět nesnášeného panovníka v o něco jasnějším světle.

(Sorka, skáčeme rovnou do dalšího dne.)

Bylo ještě brzy, brunet se vždy probouzel už časně z rána netratíc ani minutu z bohem požehnaného dne, kterou mohl věnovat panování či vědám. Přetočil se na bok a přitulil se k velké hromadě pokrývek vdechuje teplo a příjemnou vůni. Rozevřel slepená víčka a opět šokem málem sletěl z postele. Zdálo se to jako hloupý žert, jako nepovedený vtip, jež ho měl rozesmát. To teplo, jež mu dodávalo po celou noc příjemné snění nebyly měkké deky ale tělo druhého muže. Blondýn ještě klidně spal s pootevřenými ústy a zlatými dlouhými vlasy spletenými do jednoduchého copu přehozenými přes rameno. Starší mu byl blízko, mohl si tak zblízka prohlédnout oholenou tvář s vyrýsovanými lícními kostmi a hrdou linií brady. Jedině modré drahokamy se schovávaly za clonkou víček. Brunet se přistihnul, že tlumí svůj dech, aby mladšího krále neprobudil, líbilo se mu na něj dívat, prohlížet si jej bez ostychu a soudu, jelikož o tom nikdo jiný krom něj nevěděl. „Steve, probuďte se." Opatrně zatřásl s obnaženým ramenem spícího muže. „Nech mne spát Bucky, vladaření počká." Zpola zastřeným snovým hlasem ze sebe mladší dostal krátké zamrmlání, načež se přetočil na druhý bok a stáhnul si peřinu až po bradu. Starší se tomu chtě nechtě nahlas zasmál. James Barnes, královský rádce přezdívaný také Bucky, Rogersův věrný sluha nebyl mladému králi vůbec podobný, znamenalo to tedy, že jediné společné znamení bylo to, že teď mladého kralevice budívali ze spánku. Nad uvědoměním, že Steve asi nebude nejdochvilnějším ranním ptáčetem, se pousmál. „Vylezte z mojí posteli Rogersi, tohle už není zábava." Na oko naštvaně dloubnul mladšího do žeber, načež vylezl ze své postele a posadil se ke stolu. „Starku?!" Téměř okamžitě byly královy tváře opět růžové a mladík zcela vzhůru. „Co tady zase dělám?" Zmateně se rozhlížel po zlatém pokoji a marně vyhlížel vypůjčené šaty ze včerejška. Co nemohl génius vědět bylo, že mladší zůstal ve vypůjčeném šatstvu po zbytek dne cítíc se vlastně velice pohodlně. „Mám teorii. Poslední naše společná vzpomínka je rudý záblesk nad bitevním polem. Včera jsem v knihovně hledal magická znamení a dočetl se pár zajímavých věcí, jež by s trochou snahy dokázaly sedět i na naši nemilou situaci." „A na c jste přišel?" Blondýn už stál na nohou, kolem těla si balil jednu z pokrývek, jelikož nehodlal své obnažené tělo vystavovat staršímu na odiv nevšímajíc si pobavených úsměvů. „Sudba, alespoň se tak mám důvod domnívat. Jestli jsme se vychýlili z osudí času, musela na nás některá z čarodějek uvalit kletbu." „Čarodějka rudého kruhu? Slyšíte, co povídáte Starku? To jsou ty nejmocnější ženy tohoto světa. Museli bychom zpřeházet celé dění času, aby na nás nejvyšší takovou potvoru poslal." „A nehodlali jsme se náhodou pozabíjet?" Brunet se vítězně usmál a natáhnul se přes stůl nutíc svým pohybem druhého muže, aby se mu díval do očí. „Máte na svých bedrech kletbu králi, smrtelně nebezpečnou. Mám pro vás návrh." „Poslouchám."

--

Z vysokých věží zámku zněly fanfáry, hlasači s trubkami a bubny hlasitě svolávali obyvatelstvo na náměstí, by směli vyslechnout prohlášení sepsané králem. Řečníci se srolovanými pergameny rázně vyvolávali královo prohlášení do okolí, s kamennými tvářemi hlásali jeho vůli i přes údiv sebe i měšťanů. „Na vědomost se dává, že král sezval na svůj hrad veleváženého hosta, krále Stevena ze země modrého draka. Na počest vzácné návštěvy budou se po tři dny konat v zámeckých zahradách veselky a oslavy, toť vůle krále. Všichni pekaři, cukráři, lahůdkáři a kuchaři, nechť se dostaví do zámku pro pokyny oslav." Celý rozruch a nadšené i nevěřícné šeptanice sledoval z výšky svého zámku král se svým hostem, spokojeně se usmíval a poklepával špičkou střevíce do mramorové podlahy. „Nechal jsem poslat zvěst i do vašeho království, do večera by sem měla přijet vaše garda snad i s vlastním ošacením. Je nutné vás zde pozdržet, než najdeme řešení kletby." „Je to od vás velice ušlechtilé králi, nejsem si však jist, zda vašim poslům u nás na hradě uvěří. Nerad bych vystavil váš lid nepříjemnostem pro své prokletí." S lítostivou tváři mírně sklopil zrak hledíc dál zatvrzele z okna. Brunet se pousmál a postavil se čelem k vyššímu muži berouce jej opět za ruku. „Ukáži vám vaše komnaty, následujte mě. Je to překrásné západní křídlo. Vystavěli jej mí předci pro své družky, žel bohu je teď neobydleno." „Slyšel jsem, že jste si měl brát hraběnku Potsovou." „Jen klepy králi, hraběnka je již zadána jinému. Navíc...jsme příbuzní, to bych nedopustil. Ovšem vaše království se točí krásnými šlechtičnami, podivuhodné, že jste stále sám." S pobavením se natočil tváří k mladšímu muži růžolícímu se rozpaky a rozjařeně mrknul táhnouc jej dál dlouhými chodbami. Blondýn byl celý rozhozený ze Starkova vstřícného chování a veselé mysli. Měl jej za nepřístupného vladaře, nenáviděného chytrolína, ukazoval se mu však víc a víc spíše jako hravé dítě. Mocné dítě s velkým vojskem. Krásný, chytrý, hravý a rozhodný muž, klidný a rozhodný, ne jako on. Pocítil vlnu studu z toho, jak velkou nenávist k němu choval, aniž by jej poznal, aniž by věděl, proč jej nenávidět. „To se vám omlouvám, klepy se šíří zdá se rychleji než pravda. Už nevěřím ničemu, co mi neřekne můj rádce. Jen v něm mám důvěru." „Pak je to šťastný muž králi. Mí rádcové ke štěstí země raději stojí stranou." Starší se pousmál a rozevřel dveře západního křídla odkrývaje tak překrásné stříbrno modré stěny a vykládané podlahy s honosným nábytkem. Přesně takto nějak si starší vždycky představoval zemi modrého draka, chladnou a čistou jako stříbro a hlubokou vzdálenou jako modř oceánů. „Vaše komnaty se nachází na konci chodby. Jsou to ty největší vykládané dveře. Měly patřit má družce, ale prozatím postačí snad i jako lože pro hosta." Se zájmem se podíval na vyššího panovníka po jeho boku. Oči měl rozšířené překvapením a ústa mírně rozevřená v němém úžasu. Tak drahé zdobení, precizní práce, ty nekonečné výšky stropů, jako by stoupaly až do oblak díky chytře řešeným malbám. Byla to nádhera, něco co v jeho království nikde nemělo obdobu, něco delikátního, precizního, jiný svět. „Bude nám více než potěšením králi." Se zatajeným dechem se odvážil postoupit vstupním salonkem do nitra velké přístavby skenuje zrakem každý detail té nádhery. Stark byl nadmíru potěšen královým zájmem, těšilo jej, že se mu u něj na zámku líbí. Kdyby tak viděl květinový hrádek u termální laguny, to by teprve žasl, ale po většinu doby žil Tony zde. Tady kraloval a sem jedině zval návštěvy, nu, třeba v budoucnu nastane nečekaný smír, a i blondýn bude moci navštívit jeho malou zahradu divů. „Máte úchvatné návrháře Straku, tak jemná precizní práce, naprostý skvost. Takoví by se hodili i u nás v království." „Děkujeme za vaše poklony, těší nás váš zájem. Žel bohu nás vašemu království vypůjčit nemůžeme." Šibalsky se usmál zase mrkaje svýma medovýma očima spokojen s odezvou druhého. „Interiér paláce je navrhován naším rodem po dlouhá staletí, ovšem tesařinu a drobné kování již necháváme na našem lidu. Každý z králů přidal do tohoto paláce něco ze sebe, já třeba tyto pokoje." „Jsou úchvatné, ani bych si netroufal předpokládat..." Nyní měl blonďatý kralevic další důvod, proč pohlednému králi závidět a za co jej obdivovat, jeho nadání tedy nevězelo jen ve vědách, ale i umění. Nedokázal v hlavě pochopit, jak je možné, že nějaký smrtelník dokáže být dobrý ve všem, na co sáhne. Znal jen jednu takovou osobu, svou nebožku ženu. Po Peggyně smrti se s žádným takovým člověkem již nesetkal, ani jejich malá dcera nebyla zcela po mamince jako spíš po svém zbrklém vzpurném otci. „Dosti tlachání, je třeba se poprat z tím naším problémem, nemyslíte? Následujte mne prosím do knihovny." Brunet se natočil k odchodu zvažuje, zda vzít blondýna opět za ruku. Překvapilo jej, když na své ruce dlani sám ucítil sametovou pokožku teplé dlaně. Vzhlédnul k mladé tváři a spokojen přidal do kroku kochaje se růží bílé tváře.

(Skok o den)

Slunce dnes vyšlo překvapivě brzy, není se tedy čemu divit, že byl brunet ještě rozespalý, když rozevřel oči. Opět byl ve svém pokoji zamuchlaný až po bradu do peřin, dnes ale cítil teplo lidského těla až nebezpečně blízko sebe. Něčí pevné tělo se zezadu lepilo na jeho záda, horký vzduch mu spočíval na odhaleném krku a silná paže jej objímala kolem pasu. Sám pro sebe ve své mysli zmučeně zanaříkal. Proč jen se to muselo dít zrovna jemu, to opravdu nevěděl. Přetočil se v objetí čelem k mladšímu králi a zadržel dech. V ranním oparu mysli si zcela neuvědomil, jak blízko si oba jsou a čeho svým pohybem dosáhne. Jejich nosy dělily milimetry, medové oči e nejistě vpíjely do polekané modře hlubokých studánek, na tvářích jim ulpíval horký dech druhého. „Ste-„ Brunet nedořekl ani první slovo, přerušen hebkými poddajnými rty zmateného mladšího muže. S chutí si přitáhnul hruď blondýna blíž k sobě opětuje něžný polibek. Dlaněmi pročesával dlouhé hnědé kadeře, obtáčely se mu kolem útlých prstů, teplý dech a pečlivě zastřižené vousy jej šimraly a škrábaly na tváři, dlaně zámeckého pána si jej silně držely u těla. Tony se vší vervou líbal měkké rty, laskal je svými, pomalu systematicky si probojovával do druhých úst prolamuje bílou vápennou zeď, dožaduje se vstupu do vlhké horké dutiny ústní. Svým jazykem pomalu mapoval druhá ústa, přejížděl po hladkých řádkách bělostných zubů, třel se s druhým jazykem v milostné bitvě pro dva podmaňuje si zcela blondýnova ústa. Dlaněmi pomalu bloudil po vypracovaném těle, doslova fetoval příjemnou sladkou vůni královy kůže nechával se vískat ve vlasech a přivíral u toho spokojeně oči. Když se oba museli odpojit pro potřebnou dávku vzduchu, přimknul si Tony jeho tvář na svou hruď. Přejížděl svými prsty po linii rovné páteře na krku a v oblasti lopatek, tvořil na ní kroužky a pohrával si s volnými prameny, jež vypadly z pleteného copu, který, jak už pochopil, si splétal mladší každý večer. „Asi se mi nechce tu kletbu lámat." Blondýn zahanbeně přitisknul svou tvář na holou kůži, aby nešly jeho nachové líce tolik vidět a nasál příjemné pižmo druhého. Nebyl zcela schopný identifikovat tu podmanivou vůni. Směs tabáku, drahého alkoholu, silného kořeněného parfému a jeho samotné podstaty v něm vyvolávala pocit spoutanosti, odevzdanosti staršímu muži, ač o hlavu nižšímu, než byl on sám. Tony byl spokojený. Nikdy si nemyslel, že jednou políbí jeho dávného nepřítele, že si jej bude držet na holé hrudi a poslouchat jeho líbezný smetanově hladký hlas. Teď, když to však udělal, nechtělo se mu přestávat. Neklonil se k bílé pokožce a rty se dotknul hladké kůže na krku, jazykem zkoumal a ochutnával mladíkovu pleť spokojený s odezvou, nechávaje za svými rty tenkou mokrou cestičku. „A jak potom vysvětlíš, že se mi každé ráno objevíš v posteli?" Políbil hrdou linii brady, líce, nos i čelo, načež se zadíval do přivřených očí. „Nějak to určitě půjde, i kdybych měl říct pravdu." Ani se nepozastavil nad tím, že mu začal tykat, přišlo mu to tak prostě správné. Zapřel se loktem o polštář opíraje svou hlavu o dlaň ve vzduchu a sladce se usmál na blonďatého panovníka ležícího na jeho hrudi. „A co je ta pravda Steve?" Záměrně použil jeho křestní jméno natahuje jej laškovně na jazyku.

Hej lidi, ten komentář (mrk, mrk). Tak co, líbila se kapitola? Snad vás potěšila a všichni si užíváte skvělého Silvestra! Přeju všem frajerům s tímhle jménem veselý svátek plný ohňostrojů! A doufám, že mě taky hezky ohodnotíte! Šťastný nový rok lidi, všechny vás mám moc moc ráda a jsem vážně vděčná tomu nahoře, že tady s vámi můžu být. Užijte si zbytek svátků v poklidu, moc se neopijte, ať si nevymalujete stěny a hlavně si nezapomeňte něco přát! Na nový rok padají neviditelné hvězdy!

Vaše Tiranis!