A další kapitolka moje mišičky! Tentokrát zde máme Legolase a Gimliho z pána prstenů! Kdo další je taky pro mezirasové vztahy? :)

A tak to většinou v příbězích končívá. Po velké bitvě následují mnohé oslavy a veselí, noční zpěvy a tance, hlavní hrdina se šťasten vrací domů a opět nastává klid. I společenstvo prstenu, přestože s nemalou ztrátou, zakončilo své putování tam, kde jej započalo, v Roklince. Frodo se Samem a dvojicí potřeštěných hobitů tady odprovodilo starého Bilba na Elfí loď, než se sami vydali na cestu zpět do Kraje. Gandalf je tehdy vyprovázel, ale kam měl namířeno pak, to opět zůstalo všem skryto, jelikož čaroděj byl nevyzpytatelný jako aprílové počasí. Gimli měl tudy cestu do Železných hor za svými příbuznými a Legolas se jen ještě nechtěl vracet do Temného hvozdu, tak nabídnul pulčíkům společnost při cestách, jak daleko jen bude sám chtít. A tak tady zůstali, jeden elf a jeden trpaslík. Kdysi znepřátelené rody spojeni strastiplnou cestou v životní přátelství. A popravdě? Ani jednomu se ještě nechtělo ta přátelská pouta trhat nějakým rozloučením.

Elrond dovolil poutníkům složit v jeho skromném příbytku hlavy na tak dlouhou dobu, dokud sami nebudou chtít cestovat dále a po krátkém váhání to oba přijali. A tak teď seděli oba dva před malým domkem kousek od protékající bystřiny, pokuřovali kvalitní zelené listí a poslouchali vzdálené zpěvy elfů.

Legolas si nebyl jistý, co bude dál. Už nějakou dobu se onou otázkou zaobíral. Přeci jen se mu nechtělo opouštět společnost svého malého zavalitého druha. Cesta do Železných hor byla ale dlouhá a až příliš vzdálená pro pouhou doprovodnou cestu. Nehledě na to, že by se pak Legolas musel vracet domů sám a nerad by si prožil další nemilá dobrodružství při cestě po pytláckých uzlech. Tak nějak doufal, že by tady v Roklince mohli společně zůstat o něco déle, možná si užít trochu té pohodové atmosféry?

Už se chystal něco říci a protnout klid který mezi nimi panoval, když jej však předběhl dutý zvuk dřeva, jak si trpaslík vyklepával užitou dýmku, kterou následně zasunul do vlněné košile. „Jdu se mýt." Díval se na něj dobrých dvacet sekund, aby to vše pořádně zpracoval. On, Gimli, se jde mýt?? Neviděl se jej umýt za celou jejich cestu a že to bylo pěkně dlouhé putování. Bylo až podivné, že přes laksi hygieny trpaslík vůbec nečpěl nepříjemným zápachem. Prostě měl svou osobitou vůni z velké části podkreslenou kuřivem a vůní kožešiny. „Mýt?" „Hmmm. Zatím." A než se stačil ještě na něco zeptat, zmizel mu trpaslík z očí.

Zůstal tedy sám, dále sedě na pohodlném proutěném podsedáku kouříc, co zbylo v dýmce. Myšlenky se mu točily všude možně, pobíhaly po lučinách i tonuly v hlubinách, až se zatoulal do velice ošemetné skulinky své mysli, kterou si nikdy dříve neodvážil prozkoumat. Byl to možná strach z nevědomí, jež ho držel dál, nyní však pobuzen silnými látkami tabáku a zvědavostí ta vrátka otevřel.

Vždycky jej to trochu zajímalo, bylo by však hloupé se na to kohokoli ptát. Život trpaslíků a vše s nimi spojené bylo v jeho rodném království tak zapovězeno, jako kácení stromů. O trpaslících se prostě nemluvilo. Jen z tichých vyprávění nejstarších z elfů vyvodil, že kdysi otec s královstvím Pod horou zpřetrhal pouta. Nikdy se tedy nedozvěděl nic víc, než že jsou trpaslíci odporní zakrslí morousi a barbaři, věčně hluční a špinaví. Popravdě z prvního pohledu na skupinu Thorina Pavézy pochopil přesně, co ony popisy představovaly. Zato když tehdy poprvé viděl Gimliho, působil na něj úplně jinak, tak... civilizovaněji. Možná to bylo tím, že trpaslík tehdy nepodstupoval roční cestu jako družina čtrnácti? Nevěděl, co bylo tak jiné a přesto jej to začalo neskutečně zajímat. ON ho začal zajímat.

Gimli... co na něm bylo tak zvláštní? Pamatoval si na malou uhlovou kresbu v medailonu jeho otce, tehdy by přísahal, že to nebyli ti samí lidé. Ale naživo? Bylo až k nepochopení, co mladého elfa tak uchvátilo, že chtěl tolik poznat jednoho trpaslíka a vše, co je s ním spojeno. Když jsou teď přáteli, vadilo by tolik, kdyby se chtěl Legolas něčemu přiučit? Jsou přeci dobří známí, no ne?

Aniž by přemýšlel nad svým činy, zvednul se z nízké stoličky a vešel do útrob domečku s odhodláním najít svého přítele a pokusit se o prapodivnou prosbu. Že udělal obrovskou chybu si uvědomil ve chvíli, kdy otevřel dveře koupelny a uviděl nahého trpaslíka po pas ponořeného v mělké tůňce sloužící jako vana. Trpaslík k němu seděl zády a pravděpodobně si jej ani nevšimnul, jelikož stále nevyrušen drhnul své tělo slaměnou houbou a v hlubokých tónech si pobrukoval nějakou píseň, jež byla mladému elfovi neznámá.

Gimli měl vlasy rozpletené a dlouhé vlny se ztrácely někde ve vodě. Po svalnatých pažích mu stékaly kapky čiré vody a páteř mu lemoval proužek tmavých nepoddajných chlupů. Legolas zapomínal i dýchat. Nikdy si nemyslel, že trpaslík vypadal pod tolika vrstvami látek, copů, kamenů a železa tak... skvěle! Vždyť on vůbec nebyl zavalitý! Naopak, měl perfektní pas a silné paže. Záda rýsovaná z hrubé práce sekerou a kladivy... no prostě surová krása jako jsou kameny vydobyté ze skály. Jestli elfové jsou křišťály, pak trpaslíci museli být drahé neopracované kameny z nichž se křišťály na šperky vyráběly.

Setrvával na svém místě u dveří dlouhé chvilky okouzlen tím pohledem, než si sám uvědomil, co vlastně provádí a se studem růžovými tvářemi se z koupelny vytratil. Pro všechny svaté, co to tam teď vyváděl?!? Očumoval svého kamaráda při koupeli! Legolasi, ty jeden šmíráku! Co by na tohle asi řekl tvůj otec? Nic. Ten by tě totiž rovnou pohřbil pod zemí.

Nadával sám sobě, a přitom se snažil uklidnit. Nemůže na sobě přeci před nižším dát znát, jak je sám sebou rozhozen. Když už byl více méně v pořádku, rozhodnul se posadit do křesla vevnitř a překontrolovat svůj luk a šípy. Přeci jen s nimi prožil spousty útrap, a i ony si zasloužily trochu té péče.

Ani si nevšimnul, když se dveře koupelny opět otevřely a ven vyšel trpaslík spoře oděn v osušce kolem pasu a malým plátnem sušícím si dlouhé vlasy a vous. „Koupelna je volná princezno." Legolas s sebou až trhnul při zaslechnutí toho hlasu. Instinktivně se otočil na svého přítele a v ten moment byl opět krásně zbarven jako rajské jablíčko. Gimliho vlasy již nebyly kučeravé a neuspořádané, nýbrž krásně sametově hladké a ve vlnách klesaly téměř až na zem. „J-jasně." Musel odvrátit tvář, jinak by si Gimli určitě něčeho všimnul.

„Aye, elfe, jsi v pořádku?" „A-ale jo, jsem. Jen jsem se...zamyslel." A aby dále nemusel odpovídat, raději sám utekl do koupelny.

--

Slunko už pomalu zapadalo a na obloze začínaly vykukovat první hvězdy. Elfík byl stále zavřený v koupelně, takže Gimli seděl venku sám. Vlasy už mu uschly a on tak trávil dlouhé hodiny zaplétáním copánků. Měl ten rituál rád, i když tady v Roklince to nebylo ono. Uklidňovalo jej plést si copy, vplétat do vlasů korálky z drahých kovů a kameny. Každý z nich měl nějaký svůj příběh, své poslání. A to jich měl Gimli jen asi deset, dost málo na trpaslíka svého věku. Ale co mohl více chtít, dosud přeci nepracoval na žádném vyšším postu, aby si vysloužil jakékoli další. Musel se spokojit s rodinnými dary, dědičným prstencem a nově získaným broušeným kamenem, co mu dal Aragorn za jeho pomoc při cestě s prstenem. Bylo to malé vítězství a sotva si něco zasloužil, přesto dostal velice vzácný dar a s hrdostí jej vplétal do předních pramenů, aby šel hezky vidět.

Přemítal, co se s Legolasem dnes dělo. Od odpoledne se choval podivně a pak se schoval v umývárně, jako by jej něco kouslo do zadku. Možná mu jen bylo teskno po domově? Nedrží tady elfa nevědomky proti své vůli? Z toho uvědomění se najednou trpaslíkovi přitížilo mnohem víc, než by čekal, že se stane. Nechtěl se s elfem rozloučit tak brzy, proto tady zůstal a nepokračoval rovnou do Železných hor, ale co když tady s ním Legolas zůstával jen ze zdvořilosti? Z neznámého důvodu jej při těch myšlenkách zabolelo na hrudi.

Díval se na hvězdy a přemýšlel. Skutečně to byly hloupé myšlenky, ale z nějaké neznámé příčiny jej silně tlačily na hrudi. Hvězdy, vždy na ně rád koukal ze svého skrovného okénka. Měl štěstí a jeho komnata se nacházela na kraji skály, tudíž mohl i po nocích cítit kousek světa. Možná proto ho to vždycky táhlo za dobrodružstvím, a ne dolů do dolů jako všechny ostatní trpaslíky? Legolas by se na ně s ním jistě taky rád díval. Slýchával od otce, jak mají elfové rádi měsíční svit, jak je naplňuje. Netušil, co mu v koupelce tolik trvá, ale začínal být skoro až paranoidní. Nestalo se mu něco?

Pro jeho štěstí se tak čtvrt hodiny nato konečně otevřely dvířka a ven se se záplavou husté páry vyřítil i elfí muž s dlouhým ručníkem kolem boků a jedním kolem ramen, aby mu mokré vlasy nenamočily záda. Musel uznat, že na takovou vysokou špejli měl celkem povedenou postavu. Hruď měl sice holou, zato vypracovanou a ani ruce na tom nebyly tak marně. Kdyby byl zarostlejší, možná, že by Gimli i pokýval hlavou. Takhle však vypadal nanejvýš jako trpasličí žena. Nad tou představou se trochu zasmál pod vousy, pak už ale jen poklidně pozoroval hvězdy zanedlouho doprovázen i elfem, nyní už oblečeným do lehké košile a plátěných kalhot.

--

Dalšího dne se rozhodli oba dva, že se trochu projdou a na oběd poté zakotvili v hodovní síni. Gimli nebyl příliš nadšený, jelikož tu na něj bylo až moc zeleně a on si rozhodně nechtěl připadat jako králík, nakonec však na přemlouvání svého otravného přítele přeci jen něco snědl. Nebylo to tak hrozné, jak čekal, ale delikatesou by to také nenazval.

Po jídle si Gimli zalezl mezi hromady polštářů, zatím co Legolas se někam vytratil s mladými elfkami, tak měl alespoň na chvilku klid. Měl toho elfa rád, občas ho však z toho věčného štěbetání bolívala hlava. Přišlo mu až mírně zvláštní, co vše od něj snese. Být s kýmkoli jiným, už by se morousil a hudroval, jako správný trpaslík.

Pro jeho smůlu nezůstal osamocen dlouho. Jeho společnost vyhledal sám pán domu, trochu neobvyklá společnost pro trpaslíka takového postavení, jako byl Gimli. Nebýt to elf, ale trpaslík, cítil by se nižší možná až rozpačitě, tak mu to však bylo nanejvýš nekomfortní. Pokoušeje se o dobré způsoby se na svou společnost natočil a uhladil si vous. Očekával nějakou koncerzaci, ovšem vyšší elf nevypadal, že by si přišel povídat, proto po krátké chvíli trpaslík svou snahu vzdal a složil hřbet opět do měkké péřové podestýlky.

„Jak si užíváte Roklinky Gimli, synu Glóinův?" Mírně s sebou trhnul při svém oslovení. Nikdo jej tak dlouhým přízviskem nenazýval, pouze Gandalf a teď už i tenhle elf. „Ewwwhm, je to tady příjemný, o tom žádná, jen to jídlo je kapánek, ehm, jak bych to řekl, leklé." Nikdy si nedělal moc velké starosti s formalitami, to trpaslíci neměli ve zvyku. Mohl možná působit hrubě a nevděčně, když se však jeden zaměřil na pravý význam slov, nedokázal se na surovou pravdomluvnost trpaslíků zlobit. A Elrond byl muž učený a znalý časem. Taková mluva mu nemohla ukřivdit, naopak, shledával ji zábavnou. „S tím jistě půjde něco udělat. A co bydlení? Nejste příliš stísněni prostorem? Máme omezené možnosti teď před začátkem podzimu, spousta návštěvníků se zde uchyluje před blížícím se chladem." Elrond byl zdvořilý hostitel a Gimli nechtěl působit nevděčně, ale přišel si sem odpočinout a zatím toho odpočinku příliš neměl, z velké části díky svému spolubydlícímu. „Hrrhm. Domek je v pořádku. Legolas by ho asi zhodnotil lépe, měl velice v oblibě koupelnu." „Jsme rádi, že se vám u nás líbí. Povězte mi o svém příteli. Co, že jdete spolu? Ještě rok zpět jste na tom samém místě byli na nože a teď..." Musel se pod vouse ušklíbnout, kdykoliv si na to vzpomněl. Měl matnou vzpomínku na to, jak elfovi vyhrožoval, že mu jeho hlavu rozpůlí sekerou. Ne že by to měl opravdu v plánu, tehdy mu to však přišlo jako perfektní výhružka. Posunuli se od té doby hodně. Teď z nich byli, dá se říct, velice dobří přátelé. „Ehh, to víte, cesta člověka mění. A to samý platí i pro elfy a trpaslíky." Nikdy by nahlas nepřiznal, že našel v tom přelétavém listu zalíbení, přece to však musel sobě souhlasně odmručet. „Nu pro vás dva jistě ano pane Gimli. Myslím, že tvoříte skvělý pár." S širokým úsměvem se Elrond postavil a s drobnou úklonkou odkráčel kamsi pryč. To však v tu chvíli trpaslíka moc nezajímalo. V hlavě omýval pouze to jedno slovo stále dokola. Pár, tvoří pár. A s každou další vteřinou, jako by mi začínaly prohořívat líce.

--

A opět byl večer, slunce zapadalo a měsíc se dral na povrch. Hvězdy se již rozsvěcely a dva společníci posedávali před chaloupkou a odfukovali obláčky dýmu. Gimli s hlavou ověšenou krásnými květy, Legolas s květy pro změnu kolem krku. Odpoledne při radovánkách s elfkami uvil pro svého přítele překrásný věnec a Gimli, byť hudral nad chatrnou stavbou pletení, jej od té doby nesundal z hlavy. Lhal by, kdyby tvrdil, že mu to neudělalo radost. Byl přímo nadšený, že jeho přítel onen věnec neodmítl.

V elfím folklóru květinové věnce znamenaly velkou blízkost a splynutí duší, podobně jako to měli hobiti, i když elfové tak nedokazovali přímo lásku, ale jakékoli hluboké city. Legolas si byl jist, že o této malé věci trpaslíci nic neví, a proto se neostýchal a uvil pořádný pěkně stavěný kousek hýřící všemi barvami i druhy. Naivně doufal, že tím své prazvláštní pocity odpoutá a už se tím nebude muset trápit. Opak byl však pravdou. Když teď viděl trpaslíka s tím věncem na hlavě, jakýsi hřejivý pocit se mu rozprostíral na hrudi a on začínal cítit elfí žárlivost a hrabivost. Chtěl, aby Gimli patřil jemu a nikomu dalšímu. Jako by si na něj tím věncem přilepil štítek a nyní mu ho už nikdo nemohl ukrást. Sám se za ty pocity styděl, ovšem zbavit se jich nedokázal.

Poslední paprsky zacházely a kolem roklinky se začínaly rozsvěcovat elfí ohně, započínaly oslavy. Tichý zpěv a pobrukování se šířily údolím, a tak se dostávaly do všech domků a koutů Roklinky. Většina písní byla krásná a oslavovala život. Některé byly smutné a loučily se s dušemi odcházejícími na onen svět. Jiné zpívaly o změně ročních období, další zase o plodnosti rostlin a velké úrodě. Nejblíže jim však byl malý oheň, kde elfové zpívali o lásce a jejích úskalích. O zakázaných citech a rodinných rozepřích. Námět jako z milostné knihy elfovi připomínal jeho zakázané city a bodal jej do hrudě.

Píseň se z rychlejších tónů uklidňovala v tichou baladickou píseň a tehdy byl ten moment, kdy mladému elfovi začaly tiše stékat slzy po tvářích. Už nevnímal v dálce tančící elfy, nýbrž trpaslíka sedícího na proutěné židličce, který svým hlubokým hlasem broukal tu samou píseň. Byla krásná a procítěná, jako by sám trpaslík prožíval smutek a soužení. Z bolestných tónů pukalo srdce a znovu se zcelovalo s každým následujícím tónem. A možná to byla ta chvíle, kdy Legolas ztratil svou rozvážnost a čistě následován emocemi udělal první krok. Tiše jako myš se přisunul blíže trpaslíkovi a tváře stále mokré od pláče si položil na pevné rameno. Spokojeně se přitulil ještě blíže, když jej zhrublá velká dlaň chytla kolem pasu a přitáhla si jej o něco blíže.

Oba věděli, co tím jeden druhému chtěl říct a nepotřebovali ani slova ani noty, aby ze svých činů vyčetli hluboké pouto.

KONEC

Vím vím, píšu v poslední době dost otevřené konce, že? Když já si nemůžu pomoct. Z posledních měsíců mám pocit, že život prostě nemá tečku a jde pořád dál a je naprosto nevyzpytatelný. Ani mé příběhy přece nemůžou končit uzavřeně, ony totiž taky nekončí. Třeba se k nim někdy vrátím a napíšu na ně delší povídky, kdo ví. Snad se vám dnes tento malý kousek líbil a dáte mi za něj hvězdičku, komentář a sledování, pokud jste tak ještě neučinili!

Vaše Tiranis!