Zdravíčko! Posílám vám jednu zamilovanou na svátek sv. Valentýna! Užijte si to!

Byla tmavá noc, jedna z těch posledních teplých nocí na konci léta, kdy ještě v trávě slyšíte za svitu měsíce cvrlikat cvrčky a z korun vysokých klenutých stromů houkat sovy. Jen o kus dál v povodí se za svitu na travinách vesele slavilo blížící se vinobraní a začátek podzimní sklizně, zatím co v zapadlém Kraji už byla dávno, jak už to na dně Pytle bývá. Tady se přestalo oslavovat dobrá dvě hodiny zpět, jen poslední opozdilci se táhli domů z veselice, jinak každý spořádaný hobit již dávno seděl doma u hřejivého krbu a večeřel, jestliže třeba už dávno nechrněl v peřinách. Bilbo zrovna dopékal poslední plech křupavých houstiček se škvarky, co dneska dostal od Květuše Paloučkové za výpomoc s hlídáním. Malého Froda už dávno poslal do hajan, přikryl jej naducanou péřovou pokrývkou a natřepal mu polštář, vědom si dobře toho, že mladý rošťák stejně z pod podušky za pár chvil vyleze a bude zase dlouho do noci sedět na okenní římse a hledět na měsíc, jak to rád dělával. Ten malý rošťák si nebyl vůbec vědom, že jeho pěstoun o jeho noční nespavosti ví a Bilbo jej v nevědomosti rád udržoval. Přeci by mu nekazil zábavu teď v tak požehnaném věku, kdy se Frodo konečně rozkoukal a začal si zase užívat zvesela života.

Jakou s ním měl mladý hobit práci, celý rok se nastaral, děla první poslední, jen aby se synovci u něj zalíbilo. Často sedával s černovlasým kučeravým hochem po nocích u postele a čekal trpělivě s rožnutou lampičkou, dokud chlapec neusne vyčerpáním. Kolikrát jej v noci utěšoval a stíral mu mokré cestičky od slz z růžových baculatých tvářiček.  A po dlouhém snažení jej konečně čekala milá odměna. Frodo sice nebyl to nejprůbojnější dítko ze dna pytle, zato se dost brzy seznámil s mladými příbuznými z poza druhé strany kopce. Pipin a Smíšek, vzdálená rodina přes několik kolen, stejně čiperní jako každý hobit s Bralovskými geny. Ti dva by vystačili na celý pluk kozlů a pořád by to bylo málo. Dá se říct, že Frodo se začal smát jejich zásluhou. A byla jen otázka času, kdy se do jejich partičky nezbedníků připojí i zlatovlasý kučera Sam, aby byli komplet.

Tupý zvuk cinknutí hliněného pekáče se ozval, jak začala rozpálená hlína pálit hobita i přes chňapky do rukou. Zapřemýšlel se tak hluboce, že by málem zapomněl, co drží v rukou. Pyšně si prohlížel svůj lahodně vypadající výtvor, jako už asi deset předešlých plechů, než naházel houstičky do látkového pytle a se vší opatrností je odnesl do spížky, kde pytel zavěsil nad římsu, aby pečivo do rána pěkně vychladlo a navlhlo a tak zůstalo dlouho měkké. Pro dnešek měl od starání zase pokoj, ten mu začne zase zítra ráno, až jej malý Frodo opět vytáhne z postele už o půl osmé, aby mu strýček nachystal snídani. Ať už totiž bylo Frodovi kolik chtělo, a že mu bylo už celých třináct let, snídani by si sám nenachystal ani, kdybyste jej přetáhli pohrabáčem. Nebylo to tím, že by byl chlapec líný, to ani náhodou! Jen jej Bilbo nikdy nepustil k plotně z přehnané starostlivosti a tak nějak už to u nich zůstalo jako nepsané pravidlo.

S úlevou se Bilbo posadil do svého milého houpacího křesla po dědečkovi Jungovi, vytáhnul z kapsy kabátce svou věrnou fajfku a labužnicky si potáhnul, vydechuje slabě znatelný proud kouře. Miloval vůni měsíčního tabáku z Roklinky. Jako jeden z mála Hobitů v celém Kraji si také mohl takovou vzácnost dopřávat. Občas se skutečně hodilo mít udělané přátele z cesty, která se teď zdála dávnější než počátek světa. Jen občas slýchal zvěsti o dalekých krajích od poutníků kráčejících krajinou. Drain zemi svého zesnulého příbuzného prý vládl silnou, ale vlídnou rukou. Království pod Horou a celý Dol vzkvétaly jako květiny v Meddědově zahrádce. Jak rád by zase viděl starého přítele a směs s ním posedět nad hrnkem silného čaje s mlékem a domácím medem. Opět vydechl tentokrát silnější obláček, jak se mu listí pomalu poddajně spalovalo v hlavni dřevěné pomůcky.

Nejednou už myslel na to, že by si sbalil svých pár věcí a opět se vyšel podívat známými trasami daleko na západ. Hned ale takové myšlenky zapudil, přeci jen měl teď na starosti další důležitý život a kdo ví, co by je na cestách mohlo opět potkat. To by si Bilbo nikdy neodpustil, kdyby se jeho synovci cokoli stalo, natož pak jeho vinou.

Už už chtěl oklepat fajku o krbovou římsu a odebrat se sladkým snům, když mu kdosi zazvonil u dveří. Bilbo celý překvapený, kdo v tak hříšnou pozdní domu může ještě rušit, skoro až zapomněl brblat. To by ale nebyl správný Pytlík, kdyby nepříjemně nalazen se značnou neochotou nezvednul své půlky z měkkého křesílka a nezačal hudrovat. Už už nazouval své klapající papuče a utahoval si domácí kabátec, aby na nevítaného hosta nevykouknul nevhodně neupraven. Zasunul si košili do vysokých kalhot a překontroloval kšandy, než s neochotou odrážející se v jeho tváři otevřel dubová dvířka svého obydlí střetajíc se tak s vyděšenýma očima.

„Pane Pytlíku! Pane Pytlíku, posílá mě maminka!" Blonďáčkovi až poskakovaly kudrlinky na hlavě, jak aktivně se pohyboval na zápraží potemnělého domku. V očích se mu mísil strach a nadšení, rty vyzdvihnuté do širokého půlměsíce a tvářičky zarudlé spěšným během i přirozenou růží. Malý Samvěd Křepelka mu tady poskakoval na prahu, časem dávno po jedenácté, kdy by měl spokojeně spát v postýlce.

„Maminka? A co po mě tak honem potřebuje?"

Bilbo si byl vědom, že s Křepelkovými nikdy neudržoval blízké vztahy. O to více podivné mu přišlo, že zrovna malý Sam mu teď s poselstvím cupitá ve dveřích. Jejich domeček byl hned jeden z prvních podél cestičky vedoucí do Dna Pytle, měli tak hezký přehled o všech průchozích. Sám Samův otec Dobromír pracoval jako celník jen kousek od chaloupky. Chlapec se musel pořádně proběhnout, jestli běžel celou cestu až sem s naléhavou zprávou.

„Do Dna Pytle vjel před malou chvílí na poníku divoce vypadající muž! Maminka se ráčí zeptat, jestli zase nečekáte hosty?" Teď už z klučiny zvědavost přímo čišela. Byl celá jeho matka, taky si potrpěl na všechny zajímavé klepy. Kdyby tak tuto vlastnost raději nezdědil. Bilbo si dokázal živě představit, jak bude Kraj s dalším upovídaným hobitem vypadat za pár let, až Sam dospěje v mladého muže.

„Nikoho nečekám, Same. Vyřiď mamince, ať se raději zamknou a na noc nevychází. Kdo ví, co za poutníka projíždí dnes krajem. Raději se měj na cestě zpět na pozoru, ano Same?" Bilbo neměl strach o hobita ani jeho rodinu. Tady v Kraji se jen zřídka stávalo, že by byl někdo napaden. Maximálně dvakrát do roka tady zburcovalo obyvatele cosi neobyčejného, z toho většinou šlo o hádku nějakého z mladších hobitích domácností, žádné kudly a nebezpečná individua. Ale člověk si nikdy nemohl být jist, co se může stát.

„Ano pane! Pěkný večer přeji! A vzkažte Frodovi, že zítra máme sešlost pletení košíků, tak ať si nezapomene rukavice!" A než by se Bilbo stačil nadát, malý hoch byl zase pryč, jen zlaté vlasy se leskly v dálce, jak uháněl zpět domů. S uchechtnutím se Bilbo pousmál a zaklapnul dvířka domu, dávajíc si pozor, aby si v pantech nepřiskřípnul vlněný kabátec. Je čas jít na kutě!

--

Sotva půl hodiny poté, co se Bilbo spokojeně zahrabal do peřin, jej však ze zatím lehkého spánku vytrhnulo hlasité bušení na dveře v předsíni. Někdo se k němu naléhavě dobýval, a rozhodně neočekával negativní odpověď, tím si byl Pytlík jistý. To mu byl čert dlužen, že zrovna dnes jej pořád někdo vyrušoval. Neochotně se tedy vykutálel zpod teplé peřiny, až potichu zasyčel, jak dopadnul zadkem na tvrdou podlahu. Z hrdla vysoukal tiché zakňučení následované lesknoucími se oči od hrnoucích se horkých slz, které se však neprobojovaly zpoza víček. Musel si ošklivě narazit kostrč, jak mu teď brněla celá dolní polovina zad nepříjemnou mravenčivou bolestí. Jestli si z něj někdo utahuje a za dveřmi nebude nic naléhavého, požene toho narušitele do kopce s dubovou holí v ruce, to si sliboval.

Potichu jako myš se vykradl ze své ložnice a svižně prošel chodbičkou do předsíně, dávajíc u toho dobrý pozor na cestu, aby o nic dalšího nezakopl a někde se nepřerazil jak dlouhý tak široký. Taky si po očku zkontroloval, zda se s Frodova pokojíčku náhodou nesvítí. S úlevou však shledal, že škvíra chlapcova pokoje zela tmou, tudíž hobit asi spal. Byl za to rád, všetečné oči navíc by nerad u takového řešení viděl.

Už stál skoro u dveří, když se bušení ozvalo znovu, tentokrát ne tak hlasitě, o to však intenzivněji. Měl na toho neznámého neskutečný vztek a to ani nevěděl, kdo za dveřmi stojí. Takhle neurvale rušit uprostřed noci, že se nestydí. „No jo, no jo, už běžím. Copak snad hoří?" Bilbo ještě nespokojeně zaprskal, než hmátnul po klice a zpola otevřel dveře, mračící se na kohokoli, kdo v té tmě venku stál. Sáhnul po malé lampičce, šikovně ji zapálil a posvítil si na nevítaného hosta.

To co jej však venku čekalo nebylo nic, na co by se dokázal kdy ve svých snech připravit. Oči se mu rozevřely překvapením, ústa pootevřela naprostým zmatením a dlaně strnule sevřely rukojeť lampičky. Chvíli měl pocit, že se snad rovnou na místě vyvrátí a už jej nikdo nikdy nevzkřísí.

Proti němu stál muž jen o něco málo vyšší než on sám, v rukou třímal vysokou bezovou hůl, na sobě prostý šedý cestovní plášť, kolem pasu kovaný pás z bílého zlata a kůže. Z prochozených bot mu čouhala kožešina nějakého huňatého zvířete, sad králíků sněžných. Ten člověk šel z daleka a šel jistě dlouho, déle, než by si sám přál podle unaveného výrazu ve tváři. Krajem oka si Bilbo všimnul i buclatého poníka přivázaného za uzdu k plaňkovému plotu u cesty.

Chtěl otevřít ústa, přemoci se k jakémukoli slovu, jeho hlas jej však zradil a v tu chvíli i veškeré svalstvo těla. Lampička vyklouzla z rukou a s tříštěním dopadla na zem jen chvíli za ní následovaná i práskotem bezové hole. Dříve, než se setkal pytlík se zemí, ucítil kolem svého pasu silný stisk a zapadnul do bezpečí trpasličí náruče. Podvolil se tomu sevření a se skrytým vírem pozitivních emocí v sobě zavřel bolavé oči. Cítil na svém zátylku horký dech a zacukal sebou, jak jej na krku zalechtaly dlouhé vousy. „Vstaňte, Pane Pytlíku. Přeci byste se nelekl starého známého? Čelil jste už i horším zjevům, než jsem já."

Ten hlas ho hladil na duši. Kolébal ho na jemných vlnkách v divoké bouři, běhal s ním po louce jako už tolikrát ve snech a probdělých uslzených nocích. Osten bolesti protnul melancholii a jako v deliriu se hobit opět dostal na své lehce vratké nohy. Děkoval v tu chvíli za široká chodidla, která ho poměrně slušně balancovala. Mít je menší, dozajista by se opět vyvrátil na dřevěnou podlahu.  Srdce se mu najednou sevřelo mnohem bolestivěji nežli dřív, vytahujíc na povrch staré rány jako když velká voda vyplaví na pobřeží usazený humus. Bolestně se podmračil a se škubnutím se dostal z cizí náruče. To byly velice nepříjemné hry jeho mysli. Už dlouhé měsíce se mu nezdály takto živé sny a on doufal, že konečně prošel nejhorším, když najednou opět jedna z jeho představ zaútočila na citlivé pochroumané srdce.

„Ne..." bylo jediné, co dokázal dostat skrz sevřené hrdlo. Nechal stát svou halucinaci u dveří, nedbaje toho, zda jsou otevřeny či nikoli a pomalými kroky si to mířil do kuchyňky. Potřeboval se napít a uvolnit tak své zaškrcené hlasivky. Stejně se mu to všechno jen zdá. Zítra ráno se opět vzbudí ve své posteli se zaschlými slzami na vrásčitých tvářích.

„Bilbo..." hlas jej neopustil. Hned po chvilkové pauze a klapnutí dveří se objevil u něj, jen malý kousek od linky. „...to se na mě ani nepodíváš?" Musel se zoufale zasmát. Měl by se na něj dívat, jen aby jeho paměť dříve či později vyštrachala vzpomínku na prázdný pohled a zakrvácenou tvář. Měl se na něj podívat, aby opět cítil tu šílenou bolest z jeho ztráty? „Ne. Nebudu se na tebe dívat. K čemu by mi to bylo?" Z jeho hlasu skoro až sršela ta bolest, to ublížení.

„Bilbo..." skoro až povyskočil, když se jej zezadu dotkly silné dlaně a jejich tíha jej přímo zatlačila do ramen „...co to povídáš?" Bylo to tak intenzivní! Tak silnou představu již dlouho nezažil. Takové halucinace si skutečně nezasloužil. Co komu provedl, že jej Bůh takhle trestá? Skoro až trýznivě zakňučel zavíraje víčka pevně k sobě skoro jako by mu je někdo slepil lesním medem. Cítil, jak jej zhrublé dlaně sevřely v ramenou a tělo jak se jemně dotklo jeho zad, zanechávajíc po sobě horký pocit spalující tužby. Jak moc by si přál, aby to všechno byla pravda, aby se teď mohl otočit a sevřít trpaslíka ve svém objetí a už nikdy, nikdy jej nepustit.

V té chvíli se potemnělá kuchyňka rozjasnila žlutavým světlem, jak malý chlapec u futer rozsvítil lampičku. „Strýčku? Kdo je ten pán?" Bilbo málem vyletěl z kůže s brněním toho zvuku. Pohotově odskočil o dobrého půl metru stranou a zmateně se podíval na svého synovce, který poněkud vyděšeně a ostýchavě propaloval pohledem nebezpečně vypadajícího muže u nich v kuchyni. „C-cože?"

Bilbovi začalo šumět v uších a obraz před ním se mu začal rozjíždět. Frodo ho vidí. Frodo vidí jeho přeludy. To... nemůže přece... . A poslední myšlenka před tím, než zmaten upadnul nehybně na podlahu patřila právě těm uhrančivým očím, jež ho zpod hustého obočí divoce pozorovaly.

--

Probral se až dalšího rána. Cítil, jak mu tepe hlava, pravděpodobně z toho pádu. Vzpomínal si dobře na poslední momenty, pak už ale jen viděl černou tmu. Zato teď bylo všude plno světla. Seděl ve svém křesle a zabalený v měkké dece odpočíval s výhledem z okénka na zahradu. Trvalo mu dobrých pár minut, než se vyhrabal ze sedu na nohy a lákán vůní smažených vajec a čerstvého pečiva se začal pomaloučku šourat do kuchyňky. První jeho pohled upoutal střapatý černovlasý hoch ve vykasané košili a plandajících kalhotách. Hned bylo Bilbovi jasné, že dneska se Frodo strojil sám, jinak by byl vypadal mnohem upraveněji. Pak se ale pohledem zastavil u plotny, kde v trochu úsměvném šatstvu stál zády postaven statný trpaslík a cosi smažil na pánvi, jen to zavonělo. Bilbovi se rozbušilo srdce a tváře nabraly barvu rajských jablíček. Stál tam, živý, zdravý...tak krásný. Ale hlavně byl opravdový, Frodo se totiž zrovna ládoval jedním z jeho vajec a oblizoval se u toho až za ušima.

„Dobré ráno strýčku!" Frodo se na svého pěstouna široce usmál a nacpal si do pusy kus včera napečeného pečiva. Následován chlapcova příkladu se otočil i starší černovlasý muž u plotny, pro jistotu vypínaje sporák. „Dobré ráno Pane Pytlíku." Na tváři se mu rozléval drobný, sotva znatelný, úsměv. Vypadal teď o pár let starší, také silnější. Vousy mu teď sahaly těsně nad prsní svaly, že zakrývaly celý krk. Také už neblýskaly onyxově šedou barvou, nýbrž propleteny šedinami zářily majestátností a stářím všem na obdiv.

„Thorine." Bylo to poprvé, co si dovolil jeho jméno proklouznout skrz semknutá ústa. Od jeho údajné smrti jej ani jednou nevyslovil. Nedokázal by to. A teď tam stál, s úsměvem na zarostlé tváři a zástěrou uvázanou kolem pasu.

„Tak já běžím!" Malý černovlasý klouček seskočil od stolu na zem a seč mu nožky stačily pelášil ke dveřím. „Frodo! Nezapomeň si rukavice! Máte dělat košíčky!" Z předsíně to zařinčelo, jak se hoch rychle obrátil na podpatku a vlítnul zpátky cestou srážeje na zem stojan. V mžiku oka byl u kredence, a za další vteřinku už opět poskakoval v předsíni navlékaje si na ruce lehký modrý kabátek. „Užijte si to!" bylo poslední, co stihnul zavolat, než za sebou malý hobit prásknul dveřmi a byl ten tam.

Oba muži v kuchyni osaměli, tentokrát však jisti vědomím, že je žádné dítko nevyruší. Thorin sundal ze svého těla plátěnou zástěru a s tichým plasknutím ji hodin na linku obraceje se na nervózně postávajícího Pytlíka ve dveřích. Ten pocit úzkostné nevědomosti byl až hmatatelný ve vzduchu. „Máš opravdu milého synovce. Ochotně mi včera pomohl ubytovat se v jednom z hostinských pokojů." Thorin mluvil s klidem a rozvážně, jako by to bylo včera, co spolu na tomhle místě vyfukovali kroužky z dýmky. „Změnilo se to tady, co jsem naposledy zavítal do těchto končin. Opět jsem vaši chaloupku hledal dlouhé hodiny."

Bilbo si nebyl zcela vědom, jaká slova opouštějí ústa krále pod Horou. Byl upoután k jeho podstatě, na více se soustředit nedokázal. „Hmm, ano, to asi ano." Byla jediná pochroumaná věta, jíž se zmohl. Nikam se nehnul, jen pozoroval trpaslíka v jeho domě, jak se pomalu přesunul téměř k němu a opatrně sevřel jeho dlaně ve svých zhrublých od práce a zbraní. „Bilbo... nebylo dne, kdy bych nepomyslel na tvou hřející přítomnost. Trnul jsem každým dnem, když jsem tě neměl na dosah."

Jeho hrubý podmanivý hlas ho pomalu kolébal. Cítil, jak se důvěrná slova zarývají pod kůži a vtékají mu do žil. Byl si vědom, že už mu trpasličí král nevyká a že je mu blíž, než by se slušelo, teď mu na tom ale nezáleželo. Měl jej opět u sebe a mohl mu opět být na blízku, jak tomu činil po dlouhé putování za Horou. Myslí se mu opět mihnula vzpomínka na nehybné tělo chladně ležící na promrzlém svahu Černého Vrchu. Oči se zatřpytily novými potlačovanými slzami.

„...Jak?" Nemusel dále mluvit, vše bylo vyslyšeno a pochopeno. Dlaně mu osaměly, zato tvář se ocitla v hřejivém objetí, jak si Thorin zvednul jeho zmatenou tvář výš, aby mu viděl do očí. „Nic na světě, Pane Pytlíku, mi nezabrání navrátit se zpět k vám." Šlo mu to vyčíst z očí, z jeho pohybů, jeho hlasu, z každé pídě jeho těla. Oddanost jeden druhému, nevyřčená ale intenzivnější než sluneční svit. „Byl-byl jsi mrt-mrtvý. Pohřeb se m-měl konat za nedlouh-ho." První slza vyklouzla z oka a pomalu se snášela po hobitově tváři, dokud se nevpila do látky trpasličích rukavic. „Odešel jste příliš záhy lupiči. Něco jste si v mém království zapomněl. Musel jsem vám je jet vrátit." Thorinova tvář sálala štěstím. Byl tak spokojen, jak jej Bilbo snad ještě v životě neviděl. „Zapomněl?" Bilbo nevědomě sevřel látku u svého límce držíc se je jako pomyslného lanka. Jako se tonoucí drží kruhu. „Bilbo Pytlíku..." Thorinova tvář náhle zvážněla, vráska na čele se prohloubila a pohled se přímo zabodnul hluboko do karamelových hloubek malého pulčíka. „... jsou to tři roky, co jste opustil společnost čtrnácti a od toho dne jsem jediný den nepolevil ve svém snažení se za vámi zpět dostat. Dlouhé měsíce mne i mé synovce léčili ti nejzkušenější z elfí říše, bych byl brzy zdráv a mohl se vydat na cestu. Rok jsem putoval zpět do nížin Kraje, abych vás viděl. Mé záměry ovšem nebyly až tak nezištné." Thorin teď silně objímal zmateného hobita kolem pasu, tisknul jej k sobě jako největší poklad a soustředil se na každý jeho pohyb. Bilbo ani nedutal, pouze sledujíc tvář svého druha výpravy a blízkého společníka jako když často hleděl na západ za mizícím sluncem. Tehdy vždy myslel na země západu a zlaté slunce, které padalo na ně, zatímco jim mizelo. Tehdy myslel na osamělou horu a záblesky raného jitra třpytící se v Thorinových hustých kadeřích. „Drahý Bilbo..." stisk kolem jeho pasu povolil, jak si trpaslík zajel rukou do kapes kalhot vytahujíc drobný stříbřitý váček. „...Vaše společnost mi je dražší než celá Hora pokladu. Chci každý den vidět váš úsměv, smět vás večer ukládat spát, objímat vás a činit vás šťastným. Učinil byste mě nejšťastnějším mužem v zemi, kdybyste mi dovolil žit po vašem boku. Řekněte, dovolíte mi požádat o vaši ruku?" S těmito slovy padnul černovlasý na koleno, v rukou třímajíc drobný korálek z drahého kovu a kamenů zdobený rytinami znaků, jež hobit dříve neviděl. Sledoval dobrou minutu lesknoucí se předmět v trpasličích dlaních, než pod tíhou všech nedávných událostí také neklesnul na kolena přímo proti Thorinovi, slzy v očích, na tváři mírný úsměv.

Srdce mu splašeně tlouklo, když bez ostychu a studu zapletl své prsty do dlouhých kadeří a aniž by ze sebe dostal jedinou hlásku, natisknul se na tělo vyčkávajícího majestátního muže. I v této chvíli, kdy musel trpaslík přímo nedočkavostí šílet, neskládal svou vyrovnanou masku a trpělivě čekal na svůj rozsudek. Bilbo v té chvíli pochopil, co jej trýznilo taková léta. Nebyl to stesk po příteli ani vina ze smrti, za kterou vlastně nemohl. Poznáním se mu rozevřely oči, až úžasem oněměl. Celou tu dobu, ta náklonnost, ta bolest, tužba, mohla by t snad být...?

Když už se minuty protahovaly, začínala Thorinova trpělivost mírně opadat. Prázdný pohled jeho společníka jej upřímně děsil, byť to na sobě nechtěl dávat znát. Potřeboval znát odpověď stejně silně jako potřeboval dýchat. Jako ševelící vítr tedy tiše zašeptal, nechtě narušujíc onu chvíli mezi nimi. „Nenechte mě přeci čekat lupiči a propusťte již mé srdce." Jemně prohrábnul volnou rukou kaštanové nazrzlé vlasy malého Pytlíka hladě jej konečky prstů po růžolící tváři.

Bilbo vzhlédnul od blýskajícího se korálku. Netušil, co ten předmět má být nebo na co se užívá, ovšem chápal, co měl symbolizovat. Jeho život se teď houpal jako na laťce. Jen malý kousek, a spadnul by do hlubin Thorinova náručí, kousek vedle a padal by do jiného neznáma. Jeho rovná cesta tady končila, už neměl kam pokračovat, musel si zvolit. A on už asi věděl, pro co se rozhodnout. „Já..." poslední ujištění v očích trpaslíka jej jen utvrdilo v jeho rozhodnutí. „...ano. A-ano, jo... Já-" dále však už svou větu nedokončil. Překvapeně vydechnul cítě na svých rtech neznámý tlak. Malinko rozklepaně zavřel oči a poddal se druhým rtům pevně naléhajícím na ty jeho.

Minuty se měnily v celou věčnost, co opatrně ostýchavě zkoumali ústa jeden druhého. Bilbo se držel Thorinovi kolem krku a pevně jej svíral ve svém náručí. Mohl jej svírat, mohl jej držet, mohl jej dokonce líbat. Byl tady s ním, jen s ním, už mu nikdy nezmizí, o to se postará.

Thorin odložil malý korálek stranou, uvolňujíc si tak obě ruce. Držel si malé tělo svého partnera na své hrudi, hladil jej ve vlasech, po tváři a po zádech, kam mu jen paže dovolily zabloudit. Rty pomalu tak, aby Bilba nepolekal, probojovával svou cestu do měkkých sladkých úst. Laskal jej a pečoval o něj, jak nejsrdečněji dokázal, v každém dotyku dávaje znát svou spalující lásku dlouhé roky vyčkávající a narůstající.

Žádná krásná chvíle však netrvá věčně, v tomto případě jen systematicky dospívala. Bilbo se ostýchavě odpojil od Thorinových úst a s rudými tvářemi sklopil zrak k zemi. Nedokázal se na trpasličího krále ani podívat, jak mu špičky uší hořely studem. Vzhlédnul, až když ucítil pohyb ve svých vlasech, zůstával však pokojně na svém místě, dokud Thorinovy dlaně z jeho vlasů opět nezmizely. „C-co to provádí...š?" Bilbo se malinko zadrhnul nevědě, zda je lepší nápad vykat, či tykat nyní druhému muži. Byl z té situace celý nesvůj, ale zároveň se cítil až podivně klidný, vyrovnaný, jako by si vždy přesně tohle přál. „Můj zásnubní dar. Chci jej na tobě vidět zářit jako se blýská zlato Ereborských síní." Thorin se neubránil opět přejet prsty po stydlivé tváři svého druha, shýbajíce se pro další ze sladkých polibků.

Tak dlouho čekal na tuto chvíli, tak dlouho toužil se jej takto dotknout. Už nechtěl dále čekat ani minutu. Natisknul se na měkké tělo hobita a rukou mu pomalu zajel pod svrchní zelený kabátek. Nechtěl jej vystrašit, nikdy by si nepřál ho nějak zaskočit, nemile pobouřit. Proto taj jemně, jak jen dokázal, zatáhnul poprvé za sametovou látku, odhalujíc tak bělostnou látku hobitovy košile. Když se nesetkal s odporem, pomalu stáhnul svršek z baculatého těla a odložil jej poslepu stranou.

Bilbo cítil první intimnější doteky na svých zádech i horkost, se kterou ta místa sálala. Věděl, že blázní z nového dosud nepoznaného, co se mu v jeho životě zatím nedostalo. Nejblíže nějakému vztahu byl, když se měsíc honil za blonďatou hobitkou zpoza kopce a vil jí pampeliškové věnce. Tohle bylo mnohem silnější, tak silné, že se bál, že na to není připravený. Svíral oči k sobě a soustředil se jen na ten polibek, kterým ho vyšší muž častoval. Přiškrceně vydechnul, když se na zádech střetla jeho holá kůže s mohutnou dlaní. Odtáhnu se z toho doteku vytvářejíc tak na trpaslíkově nechápavý provinilý výraz. „T-to by pro d-dnešek mohlo stačit. M-musím ještě zadělat t-těsto na knedlíky."

„Vše co si jen budeš přát, lásko." A s širokým úsměvem v tu chvíli vyzvednul hobita na nohy nechávaje ho ztrácet půdu pod nohami, točís se s ním dokola po kuchyni jako smyslů zbavený. Našel svůj klid, svou lásku, byl šťasten. A cítil, že Bilbo je na tom stejně.

THE END
PS: omlouvám se za nepravidelné vydávání, mám teď víc školy, než volného času. Je to blázinec!
Vaše Tiranis!