Remus Lupin x Sirius Black- Harry Potter heptalogie. Objevují se sprostá a nevhodná slova, násilí. Čtěte na vlastní nebezpečí.

----------

Jako každý večer v soboty bylo na pohotovosti městské nemocnice rušno. Ošetřovatelky pobíhaly do dlážděné chodbě v sandálech a s plnými pažemi sterilních obvazů mizely za plentami provizorních kabin. Na oddělení šel slyšet pláč a nářky, ale taky křik a hněv netrpělivých vystresovaných příbuzných. Místo páchlo dezinfekcí, krví a bolestí, ne zrovna nejpříjemnější prostředí pro pozdní sobotní večer. Mladý brunet s deskami pevně chycenými pod paží probíhal halou t plentě pod velkou číslicí 4, kde jej už naléhavě volali k dalšímu zákroku. Jen matně zaslechnul něco o havárii motorového vozidla a o ztrátě vědomí, musel tedy spěchat, aby dokázal ubohé oběti pomoci.

Na mrtvolně bílém lehátku ležel muž ve středním věku, černé delší vlasy mu přiléhaly k obličeji a hrubé slepené prameny zakrývaly zpola mladou tvář. Byl oblečen do černé teplé kombinézy a flanelovou košili nasáklou krví již obratně sundávaly zdravotní sestry. Remus okamžitě zahájil první pomoc, zkontroloval dech a tep pacienta, taky nechal odebrat krev na testování. Zatím co si pro další preciznější zákrok natahoval gumové rukavice a modrý plášť, pohledem skenoval funkce vepsané na přístroji po levé straně, kde již začínaly naskakovat první informace o stavu pacienta. Nebylo to tak hrozné, jeho stav se dal nazvat stabilním. Muž musel pravděpodobně omdlít při střetu své motorky s překážkou a díky všem svatým nad jeho hlavou se mu nestalo nic horšího, než že se natloukl a zlomil si levou ruku. „Pane doktore, volají vás na sedmičku." „Pro Krista Lestrangerová, nevidíte, že už mám něco na práci?! Ať tam pošlou třeba Dudsleyovou. A nahlaste mi sál, ta ruka se musí zafixovat."

Neměl příliš v lásce tenhle noční frmol, proto taky pokud vyloženě nemusel, tak na urgentu nepracoval. Primárně se staral o pacienty přivezené právě odtamtud a udržoval jejich kondici do úplného zotavení. Pokud pátky byly dny bláznů, soboty musely být dny sebevrahů. Každou sobotu musel mít službu v tomhle blázinci plném křiku a bolesti, jelikož lidi v soboty a nejvíce na večer pravděpodobně ztráceli vůli žít a pokoušeli se zabít. Alespoň tak to mladý brunet vnímal vždycky, když běžel se srdcem skoro až v krku k dalšímu krvavému případu, který nejednou skončil okamžitou smrtí na stole.

Ještě jednou se ohlédnul po přístroji a ujistil se, že pacient neztrácí tep nebo tlak, než muže od přístroje odpojil a na kolečkovém lehátku jej nechal převézt bílou halou do vedlejší sekce, kde už se pro ně chystal operační sál. Spěchal těsně za lůžkem, při cestě zavaďujíc zrakem o sedmou plachtu zprava, kde už kolem obézního vousatého muže ve středním věku s nějakou tyčí zaraženou do předloktí poskakovala pohublá brunetka v bílém doktorském plášti, jeho kolegyně. Než se za ním zcela zavřely pendlovací dvoukřídlé bílé dveře, zahlédnul vycházet z jedné zpoza plachet kolegu marka s modrými rukavicemi zabředlými krví a zničeným výrazem ve tváři. Další smrťák za dnešní krátkou směnu a to teprve začala.

-

Kolem to bzučelo jako ve včelím úlu a hlava jej bolela jako po pořádné party jaké rád prožíval na střední škole. Ani se nedokázal nadechnout, aniž by nepocítil silnou ostrou bolest prýštící do celého těla. Připadal si, jako by jej přejel kamion a jen doufal, že se mu to všechno zdá a pouze přebral v hospodě, jak to míval ve zvyku kdykoli, Kdy s Jamesem navštívil Tři košťata. Jen s naprostým přemáháním se donutil otevřít oči, hned nato je ale opět musel zavřít z ostrého světla bílé barvy, jež mu ranilo jeho ospalé sítnice. Druhý pokus již dopadnul o dost úspěšněji jen s pořádnou migrénou a šelestí moře v uších. Tohle rozhodně nezpůsobovala kocovina po pořádném flámu.

Nepoznával místo kolem sebe, ale mohl si zkusit tipnout, že šlo o nějakou nemocnici už jen díky té přehršli bílé barvy a sterilně odporného zápachu dezinfekce táhnoucího se z chodby. „Vidím, že jste se nám probral, to jsem rád. Jmenuji se doktor Lupin a jsem váš ošetřující lékař. Povězte, jak se cítíte? Bolí vás něco? Máte pocity horka, chladu, jiné příznaky?" Sirius se donutil pootočit bolavým krkem do prava, kde na něj ode dveří hleděl muž v dlouhém bílém plášti a stetoskopem kolem krku. Hned mu došlo, že se nepletl, tohle byla na sto procent mudlovská nemocnice. Brunet s plným důkladně upraveným knírkem, bledou kůží s několika jizvami a unaveným ovšem věrohodným postojem. Kdyby mu právě netřeštila hlava, musel by uznat, že ten mladý doktor není vůbec škaredý, popravdě by se dal považovat za Siriusuv typ.

„Dobrej. Bolí, úplně celé tělo. Mám pocit, že se mi asi rozskočí hlava. Co se sakra stalo?" Jeho síly vyprchaly, a tak nechal své tělo spadnout zpět do ne příliš pohodlné nemocniční matrace. Neměl rád nemocnice, připomínaly mu všechno špatné, co život může dát a taky místo, kde nás životy opouští. „Rozskočí říkáte? To bude tím otřesem mozku. Nechám sem poslat sestru s novým obkladem a prášky na utlumení. A co se týče vaší otázky, dovezli vás sem předevčírem v noci po havárii. Zlomenina lepé paže, otřes mozku a pohmožděniny horní poloviny těla, nic závažného, ale chvíli si u nás poležíte." Doktor teď již stál na jeho lůžkem, na tváři příjemný konejšivý úsměv vřelého člověka. Stačila chvilka aby si vybavil, co se vlastně stalo. Jasně, že to zapsali jako havárii vozidla, mudlové nemohli vidět to stádo testrálů ženoucí se mu pod kola. Musel to asi napálit smykem do stromu, když se jim snažil vyhnout, na nic dalšího si totiž nemohl vzpomenout. „Nenamáhejte se, jen vás ta hlava bude bolet víc. Nechám vás odpočívat a vrátím se v poledne i s některými dokumenty, ano? A pošlu vám sem ten prášek." „Děkuji doktore." Sirius se usmál, jek jen mu to bolest a rozespalost dovolovala oddávajíc se příjemnému odpočinku. Nešel spát, jen ležel na lehátku a čekal, až se dveře malého pokojíku opět otevřou a nějaké žena mu donese léky na uklidnění té příšerné bolesti hlavy.

„Tak jste se nám probudil, to jsme rády! To víte, nestává se každej den, aby nám sem převezli takového fešáka. Doktor Lupin mívá závažné případy, co pak zůstávají na jednotce intenzivní péče, ale vás odsud jen tak nepustíme. Nesu vám ty léky a konvici čaje. Vypijte ji co nejdřív, bude vám to jen k dobru, alespoň se nám uzdravíte. No vážně, takový krasavec a skončí na lůžku zrovna u nás." Do pokoje se vřítila nízká zrzavá žena kyprých tvarů, na pravé tváři velkou pihu, hlasem připomínající policejní sirénu a s nemalým entusiasmem ihned začala nahlas pobrukovat zvesela svoje nekončící radovánky. Tak to vypadalo, že místním sestřičkám se zalíbilo, co mohly vidět. Ostatně se ani nešlo čemu divit, Sirius si byl vědom, že vypadá dobře. Za jiných okolností by mohl vypadat i mnohem lépe, ovšem teď se zlomeninou a sotva se držíc vsedě to ani na jeho nadstandartní poměry nemohla být žádná sláva. „Děkuju za léky, mohu se vás na něco zeptat... Agnes?" Černovlásek do sebe rychle hodil oba prášky najednou a zalil je celým obsahem průhledného skleněného hrníčku. „Jen do toho, co byste potřeboval?" „Kde mám všechny své věci? Dovezli mě sem s nimi?" Ne že by si pobyt v nemocnici neužíval, ale...neužíval si ho. Už den promarnil spánkem po operaci a nechtělo se mu tady vylehávat dalších čtrnáct dní, jen pro zábavu nebo pro ty doktorovy karamelové oči, raději by šel domů. Když zavolá Jamesovi, třeba by mu sem propašoval nějaké kouzelnické léky, nebo alespoň lektvar na srůstání kostí. „Věci? Aaaa, myslíte tu košili rozcupovanou na cáry, prodřenou koženou bundu nebo kalhoty? Oblečení máte seskládané tamhle ve skříni, ale jestli se dá ještě nosit si nejsem jistá. Žádné doklady jste u sebe neměl a mobil se při havárii pravděpodobně musel ztratit, jelikož vás sem dovezli bez majetku jako nějakého tuláka." „Aha... děkuji." To nebyla odpověď, v kterou doufal, ovšem dávalo mu to alespoň malou naději, že jeho hůlka zůstala v kapse kalhot a s trochou štěstí nepoškozená. „Rádo se stalo. Poslyšte, jak vám vlastně máme říkat krasavče?" Žena si baculatými prsty pročísla bujaré zrzavé vlasy a jak jen jí to tučné tváře dovolovaly, se usmála. „Sirius jméno mé, ale krasavec se mi líbí víc." Rozverně na sestřičku mrknul a pak už ji jen viděl mizet s přihlouplým úsměvem na tváři z pokoje pryč. A pak se mu James divil, že měl na střední škole tolik nezávazných vztahů.

-

Ručičky hodin konečně dosáhly dvanácté hodiny a byl čas na obědovou přestávku. Remus v práci nikdy nejedl, ze zvyku se vždy nasnídal doma před prací a pak měl zase až teplé večeře. Obědové pauzy využíval na obchůzky svých pacientů, převážně pak těch na jednotkách intenzivní péče. Dnes mu propustili do domácí léčby mladou ženu, jejíž matka nevěřila nemocnicím a jejich péči, měl tedy na starosti jen malého chlapce na oddělení popálenin a černovlasého playboye, jak mu s humorem říkaly sestry. Prvně zkontroloval chlapce, měl to od svého kumbálku blíž, taky to nezabralo tolik času. Po krátké prohlídce poleptaných míst na hrudi a aplikace emulze nechal hocha odpočívat, a i s dokumenty se vydal na to delší posezení. Doufal, že černovlásek bude v lepší kondici než ráno, chvílemi se obával, že jej ani nevnímá. „Doktore Lupine!" Už už se chystal otočit, když kolem jeho ramen padla těžká paže. „Arone, potřebuješ něco?" S úsměvem se obrátil na mladého zdravotního bratra a dlouholetého přítele. Bývaly doby, kdy si Remus přál vypadat, jako tento bezstarostný kluk. Měl krátké černé vlasy sestříhané na patku, snědou tvář mu zdobily sotva viditelné pihy a tmavé oči uklidňovaly jediným pohledem. Všechny sestřičky na chirurgii se za ním otáčely a on přitom nikdy ani pohledem nenaznačil, že by měl zájem. Removi vrtalo hlavou, jaké má Aron asi preference, že se mu nelíbí ani ty nejhezčí ze zaměstnankyň. „Nesu ti rozbory z laborky toho tvého záhadného. Měl bys tam mít komplet krevní obraz, ale nekoukal jsem, tak nevím." „Díky, zrovna mám za ním namířeno, tak si to alespoň pročtu cestou."

Sotva mu zmizel kolega z očí, dal se do čtení krátkého odborného soupisu. Krevní obraz černovlasého muže vypadal v pořádku, žádné větší zvláštnosti neviděl. Až téměř u konce listu se zarazil, dokonce se zcela zastavil v chůzi a zrakem hypnotizoval řádek s nevírou a překvapením. V krvi mladíka se našla mutovaná známka lyssaviru.

-

Sirius se nudil. Už ho ani nebavilo poslouchat konverzace lidí na chodbě a představovat si jak asi vypadají, ani zkoumat jednolitou bílou místnost. Kdyby měl alespoň nějakého spolubydlícího, ale ne, on byl na pokoji sám. Hodiny ukazovaly dvanáct hodin a patnáct minut. Doktor Lupin se měl zastavit kolem dvanácté hodiny a Sirius skutečně doufal, že přijde so nejdříve. Pomalu ale jistě se začínal ukousávat nudou, a navíc jej paže obalená v sádře začínala nemile svědit. Co by ve chvíli jako je tahle dal za tu odpornou břečku, co jim dávala pít Poppy Pomfreyová, když s polámaným tělem po famfrpálovém tréningu leželi na ošetřovně. Když už to vypadlo, že skutečně nudou zešílí, a to uběhlo pouhých patnáct minut, otevřely se dveře pokoje a jeho zraku se tak ukázala popelavá tvář jeho doktora. „Pane doktore, jak vám šla šichta?" Sirius se pokusil o šarmantní úsměv a posadil se na posteli tak, aby na ošetřujícího doktora dobře viděl. Jeho pohled byl prázdný a vypadl ponořený ve vlastních myšlenkách. Dost možná si ani neuvědomoval, že už se nachází u něj v pokoji. „Doktore Lupine? Nechcete se posadit? Nebo budete stát u těch dveří celou dobu?" Brunet na něj pomalu pootočil hlavu až se po nějakých dalších pěti minutách rozvzpomenul a na tváři se mu usídlil drobný úsměv. „Omlouvám se, říkal jste něco? Musel jsem se ztratit mezi řádky, znáte to." „Jen jestli jste v pořádku a nechcete si sednout." Sirius se usmál a pohledem poukázal na volné místo na kraji jeho postele, které vypadalo tak akorát přívětivě k sezení. „Myslím, že by to nebylo vhodné." „To máte jedno, mě to vadit nebude." Na další reakci bruneta už nečekal a sám od sebe posunul svá chodidla ještě trochu stranou dělajíc tak vyššímu muži místo.

Šlo vidět, že karamelový pohled malou chvíli sváděl vnitřní dohady, zda si smí sednout, nebo je to příliš neprofesionální, nakonec však vykouzlil na své tváři úsměv, když se naproti němu do nohou postele usadila lehká štíhlá postava. „Tak vidíte. Jaký jste měl den doktore?" „Pracovní, ostatně jako všechny. Cítíte se lépe?" Teď jej již hlava nebolela, prášky zabraly, a i bolesti svalů částečně povolily, nebylo na co si stěžovat. Bez vedlejších zájmů teď mohl Sirie s klidem prohlásit, že jeho ošetřující doktor vypadal opravdu dobře. Na tváři se mu v bledé kůži rýsovaly špatně zamaskované jizvy a šramy, karamelový pohled ho do sebe vtahoval jako tekutý písek a věčný úsměv na rtech příjemně hřál, jako když vás šimrají na tváři sluneční paprsky. Doktor Lupin byl skutečně atraktivní muž a nesešlo na tom, že to byl mudla. „Všechno v pořádku, nic mě nebolí." „To rád slyším. Přišel jsem hlavně kvůli tomuhle." Do zdravé ruky mu vtisknul pevnou desku s nějakým dotazníkem a propisku položil na bílé povlečení peřiny. „Identifikace pacienta" stálo v hlavičce dokumentu a následovalo spoustu kolonek s prostorem pro vypsání odpovědi. Sirius neměl s vyplňováním problém, zapsal co nejvíce pravdivých informací, a v místech, kde nemohl napsat pravdu nevyplňoval nic, nebo uvedl bezpečné údaje smluvené pro sebe ministerstvem pro kontakt s nečary. Za necelých deset minut bylo vše hotovo a on s úsměvem podával trpělivě čekajícímu doktorovi své odpovědi.

Čekal pět, deset, dvanáct minut, ale Lupin se ani nehnul. Něco zkoumal ve vyplněném papíru a kontroloval se jiným tištěným plátkem po svém boku. „Jste zaměstnaný jako detektiv státního orgánu, bydlíte na okraji Londýna v Anerley a žijete sám. Žádné alergie ani zranění v minulosti." Nelíbilo se mu, jakým způsobem si přeměřuje ten papír, snad jako by uvažoval, zda se mu snaží Sirius lhát. „Ano, nějaký problém?" „Pane Blacku, ve vaší krvi se našla vysoká koncentrace lyssaviru. Vzteklina postihuje v dnešní době tady v Evropě jen lidi bez střechy nad hlavou nebo feťáky. A vy navíc nemáte žádné příznaky. Takže mi povězte, jak je něco takového možné?"

-

Cítil se až nadmíru nekomfortně, už jen proto, že sám dobře věděl, jaké to je být mimo tabulky. Netušil, co se stalo Siriusovu Blackovi, že se v jeho těle vyskytoval vir, jež mu nezpůsoboval žádné škody, ale rozuměl. Sám si vzpomínal na dlouhé měsíce intenzivních testů, kdy ještě jako dítě zameškal školu a postrádal své kamarády zavřen na izolaci daleko ode všech, co měl rád. Ta noční můra ho děsila ze spaní doteď, někdy se probouzel zalitý v potu, jindy ráno na zemi svého domu v potrhaném oblečení a s dalšími jizvami po těle. Nesnášel své noční pochůzky a živé sny, které mu způsobovaly čím dál větší vaky pod zarudlýma očima. „Podívejte pane Blacku-„ „Siriusi. Nebo Sirie, jen mi prosím nevykejte, vždyť jsme skoro stejně staří." „Dobře, takže Sirie, dohodneme se na malém tajemství, dobře? Co jsme tady teď probírali, si nechám pro sebe, ale budu za to chtít vysvětlení." Remus cítil, jak se černovlasý muž pod dekou nepatrně napnul, následně se ale široce usmál a natáhnul k němu zdravou pravačku. „Platí, ale až po propuštění z nemocnice, bude to tak snazší." „Dobrá."

Musel uznat, že Sirius byl neobyčejný muž. Jeho pohled dokázal uhranout, i přes špatný zdravotní stav vypadal atraktivně, úsměv se přímo blýskal a v očích mu jiskřily zlaté hvězdy, kdykoli se na něj podíval. Byl rád, že tenhle měl štěstí a neskončil mu na stole jako už tolik hazardérů na motorkách před ním. „Tak se mějte doktore." „Zatím Sirie a říkej mi Remus, když už si máme tykat." S úsměvem si spolu potřásli ještě jednou pažemi, než se musel odebrat zase ke své práci doktora. Pro sebe si ale poznamenal, že musí černovlasého playboye navštívit brzy znovu už jen proto, že jej jeho přítomnost tolik těšila. Nerad to přiznával, ale už dlouho se neusmíval tak opravdově a nefalšovaně, jako s tímto naprostým cizincem.

-

Dny utíkaly a Sirius si začínal všímat, že Remus u něj tráví každou obědovou pauzu. On sám nebýval velkým strávníkem, ale na rozdíl od bruneta pokaždé snědl přidělenou porci, a to i přesto, že na něj občas doktor dotčeně civěl, když se před ním cpal a on musel hladovět. Jeho hlava už byla téměř v pořádku a se zlomeninou jej mohli pustit samotného domů, pokud by se za něj někdo zavázal, problém byl, že nevěděl, jak své přátele kontaktovat. James ani Lily nevlastnili mobilní telefon, aby jim mohl zavolat z budky a dopis po sově jim asi taky nepošle. Hůlku měl sice v pořádku, ale bál se s ní kouzlit v monitorované místnosti. Desátý den svého pobytu tak navštívil pánské toalety v patře a s nadějí, že alespoň tady bude mít trochu soukromí vyvolal patrona a s krátkým vzkazem jej poslal za Potterovými. Sám jen doufal, že to nebude trvat dlouho, než jeho přátelé najdou trochu svého času aby jej vyzvedli z téhle desinfekcí nasáklé budovy. „Siriusi? Co tady děláš?" Černovlasý se s polovičním úsměvem otočil za hlasem bruneta a jen trochu přidal do kroku, aby byl dřív u svého přítele. „Co bys tipnul, že jsem tam asi tak dělal?" Po doktorově tváří krátce přeběhl výraz dotčení, následně růžolící clonka studu, až stočil svá ústa do malého úšklebku. „U tebe jeden nikdy neví Sirie." „Ouu, to jsem si nezasloužil." Dotčeně se chytnul za prsa, ač oba dva věděli, že jen hraně a nikdo za tím nehledá opravdovou bolest, ani tak se nesmáli. Bylo to zvláštní, ale Sirius opravdu neslyšel Rema nikdy se plně smát, maximálně ze sebe vydal nějaké přidušené odfrknutí. A to se tolik snažil, aby svého nového kamaráda pobavil. „Kam jdeš?" „Měl jsem namířeno za tebou." Na obvázané tváři se rozšířil drobný úsměv. „Tak to můžeme jít spolu. Shodou okolností mám taky zrovna cestu k sobě." „Moc vtipné Blacku. Neměl bys to s těmi vtipy přehánět, jinak naštveš duchy téhle nemocnice, tady se smích nenosí." Co jiného nad tím mohl udělat než protočit očima. Měl takovou chuť říct brunetovi, že duchové tady opravdu jsou, ale pro jeho nemalý omyl je s nimi fůra srandy, ale nemohl.

Seděli společně v bílé místnosti s jedním malým lůžkem, kovovou neosobní skříní v rohu a sadou židliček postavených u stolku, každý na jedné z nich. Už asi dvacet minut se snažili hrát šachy, jenže ani jeden z nich nebyl v této disciplíně přeborníkem, a tak se v tom spíše plácali. Sirius pro všechny případy ani neuměl správně posunovat figurkami, a tak jej Rem každou chvílí napomínal. „Poslal jsem zprávu kamarádovi, brzy se pro mě zastaví." „Takže odejdeš." Doktor nevzhlédnul od hry, nespojil s ním svůj karamelový pohled, a přece šlo cítit, jako by se jej něco dotklo. „Snad jsi nečekal, že tady zůstanu navěky. Ale neboj, pořídím si telefon a napíšu ti. Dal bys mi svoje číslo?" „Nevím, k čemu by ti bylo, stejně nemám nikdy čas." „Tak si ho uděláš." Hravě drcnul muže vedle sebe do ramene, a začal se nahlas smát, když se Remus polekal a se ztracenou rovnováhou spadnul na tvrdou podlahu pokrytou béžovým linem.

-

Uběhnul týden od společného odloučení. Remus si naposled vzpomínal, jak na něj černovlásek mával, když si jej jiný vysoký muž v brýlích odváděl hlavní halou ven. Rema mrzelo, jak krátce se oba dva znali a děsilo jej, jak moc mu za tak krátkou dobu začal druhý muž chybět. Najednou neměl s kým trávit obědové pauzy, neměl si s kým povídat, koho obtěžovat po večerech, když se mu nechtělo z práce domů do osamoceného bytu, byl zase sám. Nejhorší ze všeho ale bylo, že se nikdy Siriuse nezeptal, jak na tom může být, nikdy se nepokusil udělat ten krok vpřed a krásného černovlasého pozvat třeba na hloupou kávu z automatu. Příliš se bál odmítnutí, než aby si cokoli začal a teď když už neměl, jak se s ním vidět, litoval své zbabělosti. Nebyl si jistý, jak silné pouto si k Blackovi vypěstoval, láska to být nemohla, na to jej znal málo. Ať už to bylo jakkoli, Sirius jej přitahoval, a to nejen dokonalým zevnějškem rebela, ale i spontánní veselou povahou a silnou citlivou duší.

Pomalu se stmívalo a on zase seděl sám na svém gauči, díval se z okna do rušných ulic Londýnského města, popíjel zelený čaj a uvažoval. Doufal, že Sirius zavolá, že si vzpomene na ten malý útržek papíru, co si zastrkoval do kapsy košile, když se loučili. Bylo hloupé nad tím takto uvažovat, ale nemohl si pomoct, chtěl zase slyšet jeho hlas a vidět ty dlouhé kroutící se lokny. Už se chystal vstát ze svého teplého koutku a jít si lehnout, když se mu tichými tóny rozezněl mobil. Za normálních okolností nezvedal neznámá čísla na svém osobním telefonu, pro tyto účely sloužil mobil služební, teď ale byla úplně jiná situace. Nerozhodně si přeměřil vibrující obrazovku, než si přiložil přístroj k tváři a stisknul zelené tlačítko. „Prosím? U telefonu doktor Lupin." „Remusi? Rád tě zase slyším! Přísahám, že jsem v životě ještě neměl tolik práce s obstaráváním si věci, jako když jsem se pokoušel koupit si mobil. Jak se má pro Merlina člověk vyznat v tolika typech?! No řeknu ti, je zázrak, že jsem se ti vůbec dovolal." Pro sebe se musel pousmát nad tím prapodivným slovním obratem, kterých Sirius používal nespočet a které on sám nikdy předtím neslyšel. Pro sebe se nutil pamatovat si každý jednotlivý z nich, jako by to byla nějaká velice důležitá věc. „Nákupy v elektru, jo? A já už si myslel, žes mi lhal, když ses dušoval, že zavoláš. Teď jsi pryž z nemocnice a pořád mi dlužíš vysvětlení jen tak mimochodem." Na spánek zapomněl hned s prvními černovlasého slovy. Teď už zase seděl hezky na svém místě, prázdný hrneček protáčel v ruce a na tváři mu hrál mírný spokojený úsměv jako když závislému dáte po dlouhém čase trápení jeho milovanou drogu. „Vidíš, to je pravda. Ok, zítra nechoď do práce, vezmu tě na výlet." „Počkej, to nejde! Musím si dovolenou hlásit předem!" Zbláznil se? On je přece doktor, ne nějaká sekretářka! Nemůže jen tak zameškat svou službu, co kdyby kvůli tomu někdo přišel o život? Navíc ne v soboty, to měl jako každý týden svou nejtěžší službu na příjmu. „Ok, zítra v devět na náměstí Churchilla, budu se těšit! Pá Reme!"  „Říkám ti ž-„ Jeho slova proťal tenký pískavý zvuk oznamující konec spojení. S mučivým zavytím sebou třísknul o pohovku a mobil silně zmáčknul v dlani, až mu zblely klouby. Co teď? Má se pokusit zavolat do práce a vymluvit se na nemoc? Má nechat Siria čekat v devět ráno an náměstí daleko od nemocnice a vykašlat se na jejich setkání? Poraženě sebral do rukou všechnu svou odvahu a vyhledal v telefonním seznamu číslo své vyzáblé kolegyně.

Chvíli šlo slyšet jen opakované vyzvánění, než se z druhého konce ozval ospalý ženský hlas. „Halo, Remusi? Co potřebuješ takhle pozdě večer?" Zhluboka se nadechnul, než začal mluvit hraně nakřáplým hlasem. „AHoJ PetUNiE (kuck, kuck). JE mI to StrašNĚ HloUPé, alE necÍTÍm se ZrovNA nejlÝP. NemOHLa byS TO ZítrA ZA mĚ vzít?" „Pro Krista Reme, jsi v pořádku?! Zníš příšerně! J-jasně, s tím si nedělej starost. Spíš si říkám, jestli nepotřebuješ pomoc? Můžu za tebou dojet, kdyby ti bylo hodně špatně." Žena z druhého konce se starostí v hlase musela tisknout přístroj úplně k ústům, jak nahlas ji Removy citlivé uši slyšely. „TO jE v pořÁDku PeT, jeN sE musÍM vyležet." „No, jak myslíš. Tak já ti budu držet palce." „Díky PeT. DobrOU Noc." „Dobrou Remusi." Hovor se ukončil a brunet v tu chvíli mobil odhodil co nejdál na pohovku od něj to šlo. Tak nerad kolegům lhal, ale Sirius mu nedával na vybranou.

-

„Sirie zpomal! Kam mě to pořád táhneš?" Brunet za ním skoro až klopýtal, ale nebyl čas zpomalit. Byl až příliš natěšený na tu šokovanou reakci, jež dozajista přijde, než aby dokázal své nohy přimět k pomalé chůzi. „Říkal jsem ti, že je to tajemství. Honem, už tam skoro budem." Zářivě se na něj usmál jako by jej tím chtěl popohnat. Remus neměl fyzické předpoklady pro rychlostní chůzi, i jeho běžný loudavý krok vypadal, jako by se únavou klátil ze strany na stranu. Teď při takovém spěchu si Sirius nebyl jistý, jestli Rem opravdu nepadá při každém třetím kroku, kdy u toho kulí oči před sebe. „Fajn, fajn, dej mi prostor se nadechnout." „Jsme tady." Sirius se zastavil uprostřed úzké ulice před pochybně vypadající hospodou se zelenými mlženými skly a oprýskanými dveřmi. Šlo poznat z pohledu, že Remus tomu místu zrovna moc nevěří. „Vážně? Tolik shonu pro zaplivanou putyku?" „Jen ji nepodceňuj."

Místnost byla teple prohřátá a za tmavými stolky sedělo spoustu lidí, mnozí z nich v podivném oblečení. „Pan Black! Rád vás zase vidím chlapče! Slyšeli jsme o těch testrálech, je nám to líto. Už je vám lépe?" „Děkuji za optání, mám se mnohem líp." Usmál se na plešatícího muže z barem a kývnul na pozdrav ženě za výčepem. Měl tuhle hospůdku rád, i když vypadala podezřele. „Projdeme dozadu, nevadí?" „Jen jděte, mělo by tam být volno." Sirius se otočil na svého hnědovlasého společníka, co se nejistě rozhlížel kolem sebe. Nechtěl riskovat, než si jej někdo všimne, a ještě ho nahlásí jako mudlu v kouzelnickém světě. Co nejrychleji ho čapnul za předloktí a než se stačili oba nadát, už se za nimi zavíraly dveře do uzoučké kamenem obložené uličky mezi domy se slepým koncem. „Siriusi, co blázníš? Co budeme sakra dělat v slepé ulici?" Removy tváře se barvily do nachova a jeho pronikavý pohled se bořil do země. Sirius cítil, jak sám rudne poté, co mu došlo, jak to muselo pro nečara vypadat. „Tak koukej." Vytáhnul ze záhybu svého kabátu dřevěný proutek a se vší jistotou poklepal na cihly ve zdi, které se samy od sebe začaly rozpadat a propustily je tak do utajené části kouzelnického Londýna.

-

„A tohle je obchod, kde jsem si koupil první hůlku, starý Olivander má ty nejlepší proutky v celém městě. Jo a támhle je hostinec pro pocestné. A tady se šijou pláště pro studenty školy. Představ si, my máme i školy. No a tady je..." Sirius něco s nadšením povídal a střídavě jej tahal od jedné výkladní skříni k druhé, ovšem to jej vůbec nezajímalo. Měl problém vstřebat informaci, že se celou tu dobu znal s nadpřirozeným člověkem. Celý jeho život byla jedna velká lež. Vždyť mu tvrdili, že kouzla neexistují!! Copak se zbláznil? „Reme? Potřebuješ si sednout? Nevypadáš moc dobře." „S-s-siriusi... ten muž, a támhle to... co to sakra má znamenat." Nevěděl přesně jestli je překvapen, vyděšen, nebo mu pro jistotu už přestalo srdce fungovat úplně. Z knih četl, že při panickém záchvatu je dobré hyper ventilovat, ovšem nevzpomínal si, že by si s sebou vzal jakýkoli sáček. „Dáme si čaj, hmm? Vezmu tě domů." Matně si uvědomoval, že Siriův šťastný a nadšený výraz se změnil na utrápený a starostlivý, ovšem nebyl schopen jej zahnat, neměl na to dost psychické síly. „Hmm." Bylo jediné, co ze sebe dokázal vypravit s drobným pokýváním hlavou. „Fajn, tak pojď, vezmeme to skrz krb. U Madam Malkinové by měl být veřejný průchod."

-

Sirius si nebyl jistý, jestli Remuse raději neodvézt do nemocnice a nevymazat mu vzpomínky. Mudlové měli přísný zákaz vědět o tomto místě a kdyby se kdokoli dozvěděl, že sem Siri někoho takového vzal, stoprocentně by se mohl se zaměstnáním na ministerstvu rozloučit, ne-li rovnou se životem. Poté, co Sirius stáhnul Rema do krbu v obchodě s hábity a dotáhnul jej na svůj gauč, brunet nevypravil ani slovo. Skoro se začínal bát o jeho zdraví, aby mu tolik informací najednou nezavařilo mozek. „Siriusi..." S nadějí otočil tvář k doktorovi, který se teď choulil na měkké pohovce v dece a s uklidňujícím šálkem zeleného čaje v rukou. „...to bylo opravdové, že? Ty jsi... kouzelník?" „Bylo. Správně bys o ničem z toho neměl vědět, ale já ti slíbil pravdu." Plaše se usmál a jeho úsměv se jen radostněji roztáhnul, když se i brunet malinko uvolnil a zapřel zády o opěrku. „Slíbil jsi mi pravdu, ne zástavu srdce." „Ale to se přece nevylučuje." Tiše se zasmál, než si přisednul vedle vysoké mužské postavy a opatrně položil svou dlaň na ty jeho ledově promrzlé, i když držely hrneček horkého čaje. „To asi ne. Čaroděj, to je..." „šílené, viď? Já vím." „Ne, chtěl jsem říct... to je úžasné." „Ouuu, víš že ti ten zmatený výraz sluší? Je těžké tě takhle rozhodit." „Sklapni a začni vysvětlovat Blacku."

(skok časem do pozdního večera)

„To by vysvětlilo, proč to ten tvůj kamarád říkal tichošlápek." „Hmm a já myslel, že tu vzteklinu, ale když myslíš." Remus se za dlouhou vleklou konverzaci zvládnul alespoň částečně vzpamatovat a nyní už téměř se stejně klidným výrazem pokládal dodatečné otázky. Sirius se skutečně snažil, aby co nejjednodušeji a nejpřesněji vysvětlil všechno důležité, ale tohle ještě nikdy nedělal, a tak toho určitě spoustu vynechal. Nakonec zůstali oba v příjemném nenuceném tichu. Sirius se snažil dát brunetovi dost času na to, aby všechno pořádně zpracoval, ale byl si jistý, že ani celý zbytek dne by mu k takové novině nestačil. „Už je pozdě, pokud chceš, můžeš tady přespat." Pokusil se o přívětivý úsměv, se kterým neměl sebemenší problém. Bylo až podezřelé, jak přirozeně se Sirius dokázal kolem bruneta chovat, dokonce už nemusel nic schovávat. Přišlo mu, že Remus by jej pochopil i kdyby chtěl jít odpálit sluneční soustavu, a ještě by jej u toho podržel. „Reme? Mám tě vzít domů, nebo..." Zamával paralyzovanému brunetovi před tváří, aby se trochu vzpamatoval, načež s ním musel trochu zatřást, jelikož na předchozí notace nereagoval. „Co? Promiň, trochu jsem přemýšlel." „V pořádku. Říkal jsem, že tady můžeš přespat, na odchod už je trochu pozdě." Hleděli si do očí, Removy karamelové soudky seděly tak přirozeně k barvě Siriusovy hořké čokolády, ani jeden nechtěl pohled rozpojit. „Nechci tě tady otravovat. Přeci jen se zas tak dobře neznáme a určitě bych ti tady zavázel." „Nezavázel! Chci říct... budu rád když zůstaneš, alespoň budu mít klidnější spaní, že ses cestou někde nezabil." „Tak fajn, přespím tady rád."

Po přípravě spaní se Sirius uložil ke spánku na pohovce v obýváku i přes Removy protesty. Hosta nechal spát v ložnici, jak se od gentlemana a hostitele sluší, stejně měl takový pocit, že by toho moc nenaspal. To se mu taky vyplnilo, když se o půl hodiny později vzbudil za doprovodu kňučivých a hekavých zvuků přicházejících z ložnice. Po krátkém zápasu s dekou, kdy se mu podařilo vyhrabat se z matrace, se opatrně dostal až ke dveřím, na které krátce zaklepal. „Remusi? Jsi v pořádku?" Reakce se mu nedostalo, jen dalších ztrápených zvuků, jako když někdo týrá kotě nebo štěně. „Remusi, já půjdu dovnitř, ano?" Potichu vzal za chladivý kov kliky a opatrně se dostal do tmavé ložnice. Za normální okolnosti by musel rozžínat světlo, aby viděl na krok, jenže tady šlo o jeho ložnici, tu znal dokonale zpaměti i se zavřenýma očima. Na posteli se v malém uzlíku spletený do peřiny třepal muž, po čele mi stékaly drubné kapičky potu a celý přímo mrazil. Musela se mu zdát velice ošklivá noční můra nebo vzpomínka, pokud měl až tak silné reakce. „Remusi..." Sirius vztáhnul svou paži k zsinalé tváři a jemně po ní přejel nedbaje vlhkosti. Chvíli tak bruneta hladil, než si přisednul na postel a vjel svými prsty i mezi slepené prameny hnědých kadeří. Druhou paži přesunul na doktorova záda a uklidňujícími pohyby po nich přejížděl nahoru a dolů bříšky. Pod pečujícími dotyky se vyšší muž uklidnil a zapřel se podvědomě do doteku drkotajíc skrz rty nesrozumitelná slova. Siriovi nezbylo, než zůstat uvězněn v sevření brunetových paží kolem svých stehen sedět na posteli opřen o dřevěné čelo a usnout tak v nepohodlné pozici.

-

Když se ráno probudil, příšerně jej bolelo celé tělo, jako by ho ze spaní někdo zavíral do svěráku. Znaveně a vyřízeně, ač se právě probudil ze spánku, si protřel oči a za tichého mručení se posadil. Trvalo mu dobrých pár chvil, než si uvědomil že nesedí ve své posteli a kde vlastně je a taky proč. Kouzelné předměty, pohyblivé zdi, lidé měnící se ve zvěř i kouzelnické hůlky se mu vrátily na mysl hvězdnou rychlostí. Sirius je kouzelník a on u něj strávil noc v posteli, zatím co se černovlásek musel spokojit s pohovkou. Zahanbeně složil tvář do dlaní, nikdy si nemyslel, že by se mohl cítit tak špatně z ukradení cizího místa pro spánek. „Siriusi, ty jeden prašivý pse."

Téměř sletěl překvapením z postele, když se vedle něj něco nespokojeně zavrtělo. Veškerá brunetova pozornost se stočila na spící osobu zpola rozvalenou na polštářích a zpola visící přes kraj postele. Sirius spal ve stejné posteli jako on, což nebylo možné, jelikož si Rem dobře vzpomínal, že jej večer viděl opouštět ložnici a lehat si do obývacího pokoje. Musel stále spát a jeho hlava si s ním hrála ještě víc, než minulý den. Taky to mohl být všechno jenom sen a všechna ta šílenost s kouzly mu mohla být vsugerována skrz sen. Pěkně šílený sen. Ale jestli byl Sirius jen přelud, byl krásný přelud. Celý byt voněl po něm, jeho husté vlasy se vlnily po bílém povlečení, jeho dech protínal hrobové ticho pokoje. Remus cítil své myšlenky se zastavovat, věděl, že jej rozum opouští s každým dalším Siriho nádechem a s tím spojeným zvednutím odhaleného hrudníku. Měl tak krásně vypracované tělo, nezáleželo na tom, že pokryté drobnými jizvami pravděpodobně způsobenými za jeho psí podoby. Byl to jeho přenádherný sen a toužil si ho užít mnohem víc než jen letmými pohledy.

Sám se nekontroloval, když vztáhnul levou paži a přiložil ji na černovláskovu zarostlou hruď. Cítil skrz hladkou kůži údery jeho srdce, teplo jeho těla, potřeboval se jej dotknout mnohem víc. „Siriusi..." Přerušil své mučivé snění o vonné kůži zvěromága a přitlačil své rty na jeho v dlouhém vleklém pohybu. Jeho sen byl dokonalý, bylo přesně takové, jaké doufal, že to bude. Cítit měkkost druhých rtů, cítit medovou vůni šamponu smíšenou se zvláštní vůní zvířecí srsti, cítit teplo druhého těla, jeho dech, tlukot srdce. Slastně vydechnul do polibku a pohnul rty žádaje si o vstup do úst své iluze. Velice zvolna se mu dostalo svolení a něčí paže si jej stáhly blíž k tělu, až hrudí narazil o tu černovláskovu. S potěšením zjistil, že se nižší muž nebrání a vychází mu ústy rty vstříc dokonce zrychluje a prohlubuje polibek. „Siriusi." Doktorovy smysly byly někde v tahu a zrodil se zcela nový dosud neobjevený smysl jež jej intuitivně vedl po černovláskově těle jako po mapě. Slyšel souhlasné vrnění a krátké trhané nádechy muže pod sebou a nehodlal se jich jen tak vzdát, naopak se rozhodnul dobít si mnohem víc. Pravým kolenem se lehce dostal mezi Siriovy nohy a kolenem se otřel o probouzející se klín. „R-remusi...honem." „Fajn, dej mi prostor se nadechnout."

(CENZURAAAA, ne, sorry, na 18+ si budete muset počkat někdy jindy)

S práznými plicemi a rychle tlukoucím srdcem se svalil do peřin vedle napjatého těla muže s havraními vlasy. Tělo jej svědilo od potu, na tváři cítil sliny své i cizí, břicho měl ušpiněné od spermatu a svalstvo vyčerpaně brnělo. „Do háje Remusi, to bylo úžasný." Horká dlaň se usídlila na jeho hrudi a těžká hlava mu dopadla na rameno. „Nečekal jsem, že bys byl až tak spontánní." „Já si prvně nemyslel...teda..." Neochotně stočil pohled z bílého stropu na Siriusovu tvář a jemně si skousnul spodní ret ze síly trapné situace. „... myslel jsem, že se mi zdáš a chtěl jsem si ten sen zkrášlit." „To je tak sladké Reme. Odkud to máš, z romantické telenovely?" Oči v barvě rožké čokolády se opět blýskly zlatým světlem, než se černovlásek nahnul pro jeden z dalších mnoha sladkých polibků toho dne. „Taky si myslím, že to bylo úžasné." Remus věděl, že zní jako ten nejsladší karamelový zákusek, ale potřeboval to říct. Ne, chtěl to říct. Chtěl, aby to Sirius věděl.

-

Cítil se v jeho obětí tak klidně a odevzdaně, jako už dlouho ne. Pomalu mu začínalo docházet, že v doktůrkovi z mudlovského světa neviděl jen chvilkové zalíbení, tohle chtěl pocítit znovu a to brzy. Záda a nohy jej sice bolely, jako by z něj brunet chtěl vyšukat duši, ale ta svalová disfunkce byla nehorázně příjemná. Nevzpomínal si, kdy naposled se při sexu tolik unavil, že chtěl jen ležet a mazlit se s teplým tělem svého milence či milenky, dokud neusne nebo nevyhladoví natolik, aby se donutil vylézt z postele. Otřel se tváří o holou kůži na Remově hrudi a pohledem spadnul na malý černý budíček na nočním stolku. „Reme?" „Hmm?" „Už je jedenáct, měli bychom vstávat." Cítil, jak se velká dlaň vlétá do jeho vlasů a horký dech na svém krku. „To bychom měli. Můžu se u tebe osprchovat?" „Co je to za hloupý dotaz?" „No, nechtěl bych ti narušovat soukromí." Sirius nemohl Inka, než se začít nahlas smát. Opravdu se Remus právě snažil být diskrétní? „Co se děje?" „Bojíš se, že mi narušíš soukromí tím, že použiješ moji koupelnu, když jsi měl reálně ještě před patnácti minutami ve mně svoje péro?" Brunetovy tváře hořely rudou barvou, i tak se donutil vyšší k malé sebeobraně. „Nemusíš to říkat tak vulgárně. Nezapomeň, že já to tvoje měl v sobě taky, jen někde jinde." „Hmm, já vím, bylo to moooc příjemný." Natáhnul se k růžolícím tvářím a ukradnul si jeden další dlouhý polibek u něhož se pomalu dostával do kleku a postupně na nohy. „Pojďte se umýt pane doktore." S hravým úsměvem na rtech zatahal vyššího muže za paži a vydal se ruku v ruce do koupelny.

(skok časem o nějaké čtyři hodiny)

„Jsi si jistý, že ti to nebude vadit?" „Jsem si jistý, že mi to nebude vadit." Sirusovi připadalo roztomilé, jak se Remus neustále strachoval, že jej bude obtěžovat svými prosbami. Jemu samému nepřišla žádná z žádostí dost velká, aby kvůli tomu musel tolik stresovat, ale byl na druhou stranu i rád, že se Rem stará a nebere takové věci jako samozřejmost. „Vem si helmu, kdyby náhodou." Sám si nasadil pevný plast na hlavu a následně nasednul do koženého sedáku černého motocyklu. „Tak nasedej Lupine, za město je to pořádná štreka i na očarované motorce." „Už běžím." Sirius se cítil velice spokojeně s pociten brunetových paží obmotaných kolem svého pasu zatím co mu chladivý vítr čechral nezkrotné dlouhé vlasy. Vždycky miloval rychlou jízdu na otevřených strojích, teď si ji užíval ještě o to víc. Remus mu říkal, že bydlí v menší obci za Londýnem a do práce jezdívá rychlostním vlakem. Když ale dojel do oné vesničky, nestačil se divit. Pod pojmem obce si představoval třeba alespoň desetitisícové městečko, rozhodně ne vesnici s padesáti obyvateli maximálně. Remus jej ke všemu ještě navigoval do úplné samoty od ostatních. Jeho malý domek byl separovaný na úplném okraji velkého lesa a doslova se topil v přírodě. Ani ho z cesty nebylo za stromy a keři vidět. „Tady bydlíš? To tě sem vyhodili na samotku, nebo...?" „Patřilo to tady rodičům. Přestěhovali jsme se sem poté, co jsem skončil v nemocnici. Mysleli, že mi změna prostředí pomůže, ale vždycky jsem se toho tady tak trochu bál. Je tady moc velké ticho." Nerad poslouchal něco tak depresivního z úst někoho, na kom mu záleželo a na Removi mu začínalo opravdu hodně záležet. „Nepotřebuješ společnost?" „To je v pořádku, zítra musíme oba do práce, navíc... o úplňku mě nechceš mít na blízku. Máma mi tvrdila že příšerně vyvádím a většinou toho i hodně zničím." „Dobře, ale napíšeš mi, kdybys něco potřeboval, ok? Když už jsem si kvůli tobě pořídil en mobil, tak ať ho alespoň využiju." „Spolehni se."

-

Nerad byl sám, ale věděl, že dnes tady Siria nemůže nechat být s ním i když si to tolik přál. S každou další hodinou cítil, jak se mu ježí chlupy na těle a začínají jej bolet všechny kosti. Nenáviděl úplňky, nikdy si z nich nic nepamatoval a pokaždé se probouzel zraněný a sešlý jako po pořádné bitce v ringu. Měl za to, že pravděpodobně ze spaní zápasí se svým nábytkem, ale s jistotou to samozřejmě říct nemohl.

Kolem šesté hodiny se začínalo rychle stmívat a Remus se chystal jít brzy spát a pokusit se tu další hororovou noc prospat bez úhony. Věděl, že je to marné snažení, ale nechtěl se vzdát tak snadno. Před ulehnutím do postele si ještě uvařil pořádný hrnek heřmánkového čaje na spaní a zapil jej teplým mlékem. Prášky na spaní neužíval, neměl je v lásce. Sice jako doktor znal ty nejlepší kombinace i šetrné chemikálie pro lidské tělo, to ale neznamenalo, že byl propagátorem chemické medikace. Věřil, že lidským snažením a bylinkami lze docílit stejného účinku. Poslední myšlenky před tím, než padnul do postele, patřily dnešnímu nádhernému ránu a dopoledni.

-

Sirius usínal té noci neklidně a probouzel se celý rozlámaný, jak se v noci převaloval a neustále probouzel. Cítil, že je něco špatně a to mu taky potvrdily ranní televizní správy. Žena s červeným mikrofonem u úst stála v nějaké menší vesnici kousíček za Londýnem a mluvila do kamery o nočním rušení. Mudlovské zprávy jej nikdy nezajímaly, ale teď od nich nedokázal odtrhnout pohled. „Dnes v noci na vesnici **** kousek za Londýnským mostem zaútočilo toulavé zvíře. Obyvatelé vesnice tvrdí, že šlo o velkého vlka nebo toulavého psa a že se ono zvíře nemilosrdně dobývalo na jejich dveře, než uteklo za hlasitého vytí do lesa. Incident se naštěstí obešel bez obětí, o dalších informacích vám dáme vědět dnes v hlavních správách a nyní počasí..." . Sirius cítil, že v něm vzrůstá panika. V té vesnici bydlel Remus, tam ještě včera odpoledne parkoval se svou motorkou u příjezdové cesty. Jestli to zvíře uteklo do lesa, je Remus jako první na ráně!

Okamžitě hmátnul po novinovém výtisku Denního věštce, který mu sem každé ráno nosila sova již v brzkých ranních hodinách. O útoku vlka na mudlovskou vesničku se samozřejmě v takovém plátku psát nebude, ovšem spojitost by tam byla. Dnes v noci byl v lese za Londýnem identifikován neautorizovaný vlkodlak. Siriusovi při těch pár řádcích bušilo srdce jako by běžel maraton. Remus, jeho Remus je v hrozném nebezpečí.

(skok o pár minut, kdy se Sirius přenesl k Removi)

Okolí bylo klidně a vlahé, jako by se nic kolem nikdy nestalo. V dálce šlo slyšet burácení aut, pravděpodobně novinářských, které se pomalu ale jistě řítily zpět do hlavního štábu. Nikdy ani živáčka a velikost lesa dopadala silně na Siriova unavená bedra. Nepřemýšlel, když se bosý a v županu rozeběhnul k dřevěným vchodovým dveřím, jež zely rozražené do kořán. „Remusi! Remusi!" Měl pocit, že se strachem složí. V domě po něm nebylo památky a stopy pobořených a poničených věcí poukazovaly jen na jedno, vlkodlak byl v tom domě a odešel k lesu. „REMUSI!" Černovlásek stále na boso vběhnul do lesa nevnímaje ani ostré jehličí ani spadané větve, co se mi bořily do nohou a nechávaly za sebou krvavé šrámy. Teď byl důležitý jen život mladého muže, co jej zajímal. „Remusi!"

Byl tam. Jeho tělo bezvládně leželo v mechovém porostu na okraji lesa, nahé, odhalené, poničené a slabé. Nejevilo známky po kousancích, tržných ranách nebo šrámech od drápů, bylo prostě jen potlouklé a trochu odřené od větví a lesního porostu. „reme, reme, sakra prober se prosím. Reme." Sirius naléhavě třepal s chladným tělem a pokoušel se potlačit slzy. „S-siriusi??" Černovláskovi se při zaslechnutí toho osobitého hlasu spustily z očí slzy úlevy a aniž by si uvědomoval kondiční stav doktora, silně si jej přitisknul na hruď zatím co mu smáčel odhalenou kůži na pravém rameni. „Pro Merlina jsi živý. Tolik jsem se bál ty jeden tvrdohlavý mezku!" „Proč? Jsem v pořádku." „Ano, ano, jsi v pořádku, díky všem svatým. Dokážeš si představit, co bych dělal, kdyby tě ten vlkodlak zabil?" Nastalo dlouhá ticho, ale SIriovi to bylo jedno. To, že mohl cítit teplo a tlukot srdce svého přítele mu momentálně stačilo ke štěstí. „Siriusi... o jakém vlkodlakovi to mluvíš?"

Černovlásek se zmateně odtáhnul a prohrábnul unavenému brunetovi vlhké vlasy. „Ten, co tě napadnul?" „Nikdo mě nenapadnul. Byl úplněk, stává se mi, že se při něm toulám." Karamelové oči byly najednou tak jasné, skoro až žluté a zářily něčím nelidským, alespoň Sirius z nich cítil něco nebezpečného a nezkroceného. „...Remusi? Když jsi mluvil o té nemocnici, proč jsi v ní byl?" „V šesti letech mě v noci po cestě domů pokousal pes. Prý jsem měl štěstí, že jsem to přežil. Moc si z toho nepamatuju." „Reme... já mám pocit, že jsi..."

BUM! Zdravím všechny čtenáře! Děkuju neskutečně moc moc moc za 150 sledujících! Tahle kapitola je ultradlouhá právě jako moje poděkování všem mým sledujícím! Miluju vás lidi!

Vaše Tiranis!

PS: Co si dáme jako další kapitolku?