James Bucky Barnes x Steve Rogers z MCU

tento díl je omegaverse, nachází se nevhodné scény a čtení jen na vlastní riziko

ENJOY!

10. května, slunce na obloze už vesele poskakovalo a hřálo svými teplými konejšivými paprsky. Možná se to nezdá, ale byl to teprve jeden z prvních teplých dní tohoto roku, a tak se to venku jen hemžilo lidmi. Každý chtěl po dlouhé až nekonečné zimě konečně chytnout trochu barvy a jít se pořádně provětrat na vzduch. Ani mladý dvacetiletý student pedagogiky nebyl jiného názoru, a tak teď kolem třetí hodiny odpolední posedával na lavičce v parku a s učebnicí v ruce si užíval mírný teplý vánek ve svých vlasech. Bucky nebyl jedním z těch, co by běžně chodívali ven, ne snad proto, že by se bál, to ne. Jen neměl rád velké množství lidí, vlastně se je snažil omezit na co nejmenší počet a nejraději byl sám. Nebylo se moc čemu divit, že uzavřený a tichý člověk jako on neměl zrovna nejvíc přátel, jen nezbytný okruh známých a ani ti mu nebyli nejbližší. Ano, dalo by se říct, že měl jednu dobrou kamarádku, zrzavou Rusku, co se do Ameriky přestěhovala s rodinou, když jí bylo něco kolem pěti let a jelikož byl brunet jediným, kdo jí rozuměl, stali se nerozdělitelnými přáteli. Co by mu teď asi řekla na to, že takhle neopatrně vysedává v parku mezi lidmi?

Slyšel kroky procházejících kolemjdoucích, výskot dětí na hřišti a tlumené rozhovory posedávajících dvojic kolem. Byl rád, že si zvolil tichý kout pro svou četbu, tedy alespoň si to myslel, dokud vedle něj nevrznuly dřevěné plaňky a do nosu jej nepraštila pronikavá karamelová vůně. Nemusel ani odložit knihu, aby věděl, kdo to je, poznal to už jen podle prvních náznaků. Aniž by vzhlédnul od své četby, podrážděně zamručel a poposednul si co nejdál od přítomné osoby. „Co tady sakra chceš." „Šel jsem kolem a viděl osmý div světa, kdo by se nezastavil?" Ten hlas mu byl nepříjemný a ze sladkého pižma ho častokrát bolela hlava. Netušil, proč si blondýn nedá pokoj a nepřestane se snažit o prohloubení sotva hmatatelného přátelství. Chodili společně na pár vyučujících hodin k profesorce Hillové, ale sotva spolu promluvili. Tedy... blondýn mluvil téměř neustále a bez přerušení, ale James jen minimálně odpověděl. „Tak jsi ho viděl, můžeš zase jít." „Nechce se mi. Co takhle zajít někam na kafe? Pokecáme a tak? Musím pořádně využít už jen toho, že jsem tě potkal venku, ty ven nikdy nechodíš."

Bylo marné snažení soustředit se na látku na stránkách, když ho ta skřípavá melodie naprosto vytáčela. S největší nechutí zaklapnul pevnou vazbu a s nezájmem si muže naproti přeměřil pohledem. „Nemám čas, musím domů." Věděl, že se ten otrava ze sportovní sekce jen tak nevzdá, ale i tak se pokusil utéct... jak už dopředu věděl, bezúspěšně. Clint ho dohonil sotva po třech rychlých krocích, jeho tvář stále prořízlá v širokém úsměvu. „Tak zajdem k tobě, to neva." „Ne. Jdu sám, ty jdeš taky sám." „Cože? Asi jsem to přeslech. Říkal jsi něco?" Začínalo mu tikat v oku a nejraději by teď o toho vola vedle sebe přelomil tu tlustou bichli minimálně na půlku. „Fajn. Jedno kafe." „Já to věděl, že se necháš ukecat! Znám skvělý místo, pracuje tam kamarád." Mladý beta se zazubil tak, že se koutky jeho úst téměř dotýkaly lopuchovitých odstávajících uší, než neohrabaně chňapnul bruneta za zápěstí a začal ho táhnout opačným směrem, než jakým doposud šli. A Bucky neměl jinou možnost než se nechat tahat do neznáma velkoměsta s pocitem největšího sebezapření sídlícím na hrudi.

--

Jek Barton povídal, malá kavárnička v zapadlé uličce s retro stylem osmdesátých dob působila skutečně příjemně. Kdyby tady nemusel sedět zrovna s ním, možná, že by to tady ani nebylo tak špatné. Prostorné boxy pro asi pět lidí v světle modré námořnické barvě a bílé lakované kulaté stoky házely do okolí dojem letní dovolené na pláži, k tomu pískový nátěr stěn a plaňkový servírovací pult u dveří, jako by najednou nebyl v rušném New Yorku, ale třeba na Floridě. „Hej Tony!" Jakmile se oba dva usadili, blondýn začal nadšeně energicky mávat na muže na kasou. Byl to malý brunet s perfektně upravenou fasádou a vyumělkovaným oblečením do posledního detailu, i když šlo o pracovní uniformu. Ten muž už na první pohled vzbuzoval v Buckym pocit homosexuála, o to víc, když se pak nízký muž s úšklebkem na rtech rozešel jejich směrem, pod paží malý zápisník a propisovací tužku. „Dobrý den, budete si přát pánové?" „To je dobrý, jak dlouho jsi to cvičil?" „Ty seš hulvát! Náhodou, já jsem talent od přírody." Dotyčný Tony se hraně dotčeně chytnul za srdce, ale následně se zvonivě rozesmál. Bucky z něj cítil kávu a jemný podtón peprmintu, taky vůni tabákových sušených listů, jaké znal od dědečka. „Tohle je Bucky, chodíme spolu na přednášky. Bucky, to je Anthony, kamarád ze střední a ten nej sebestřednější člověk, jakého kdy v životě poznáš." Clint se na nízkého bruneta provokativně zašklebil, načež ale poklepal na volné místo vedle sebe. Kavárna byla téměř prázdná a box, ve kterém seděli, byl skoro u obsluhy, takže nebyl problém, aby si k nim mladík přisednul, což taky bez váhání udělal. „Tak Bucky?" „Jsem James... a dal bych si ledovou kávu prosím." Nebylo mu příjemné, že se musí seznamovat s dalšími lidmi, o to víc, pokud šlo o Clintovy přátele. Jak velká mohla být pravděpodobnost, že ten otrava bude mít kolem sebe lidi co by mu sedli? „Jasně, hned to bude. Jenom kafe? Máme supr koláčky, Clint se po nich může utlouct." „Dones jich šest a pro mě horkou čokošku, díky!" A s tím už brunet odcházel svou chůzí ladné modelky za bar, kde se hlasitě začal dohadovat s někým v zadní části pro zaměstnance.

Brunet se víc zapřel do sedadla a pokusil se schovat svou existenci před zvědavými pohledy obou mužů. Začínal setsakramentsky litovat, že neposlechnul své instinkty a svolil k té hloupé kávě. Už jen způsob, jakým ho ostatní observovali, ho vytáčel a pomyslně zvedal ze židle. „Kámo, máš tik v oku, seš v pohodě?" „Jo, dobrý." Proč že to řekl? Snad mu bylo toho otravného blonďáka líto, ale nakonec jen polknul další nadávku a nuceně cuknul koutkem ve snaze se usmát. „Tak je to tady. Ledová káva pro pána, čokoláda pro slečnu a koláčky taky pro slečnu, dobrou chuť." Tony se škodolibě zasmál, zamával někam směrem k pultu, než začal do blondýna strkat, aby se posunul a udělal dost místa. Netrvalo to ani minutu a u stolu už neseděli tři, ale čtyři. Nově se k nim připojil ještě nějaký mladší stříbrovlasý klučina se strništěm a přímo diamantově modrýma očima. Představil se jako Pietro a vyzařovala z něj silná energie mladé zdravé omegy. Popravdě se Bucky cítil o něco lépe s vědomím, že není u stolu jediná omega, uklidňovalo ho to. Navíc od chvíle, kdy si k nim mladík přisednul, Clint už se tolik nevnucoval do jeho soukromí a povídal si i s ostatními. Nakonec tak proseděli u stolu celé tři hodiny, což bylo na Jamese něco nepředstavitelného. Většinou nevydržel se svými „přáteli" déle než hodinu, a i tak jim nevěnoval pozornost. Musel uznat, že dnešní překvapení nebylo nakonec až tak demotivující, i tak se ale nakonec vracel domů naprosto vyčerpaný a společensky vyždímaný jako kus hadru. A to nakonec svolil, že v sobotu se sejde s ostatnímu a společně si zajdou do klubu pro trochu zábavy. Musel být v tu chvíli naprosto mimo, jinak by ho nikdy nenapadlo s něčím takovým souhlasit, teď si mohl jen sypat popel na hlavu, že se víc nehlídal.

Doma za sebou zabouchnul dveře, pověsil tašku za věšák a při cestě do obýváku ze sebe skopnul tenisky. Měl v plánu spadnout obličejem přímo do postele a do konce dne už nevstát, prvně ale přeci jen navštívil kuchyni a alespoň vyměnil vodu v miskách pro kočky a dosypal nějaké ty granule. Mezi nohama se mu proplétala čedá koule chlupů a otírala svou tvář o volné tepláky svého pána, u toho spokojeně předla a přivřenýma smaragdovýma očima se šťastně usmívala. Bucky miloval své kočky, miloval je víc než cokoli jiného na celém světě. Přišlo mu, že jen ony ho dokonale chápou, nikdy ho neopustí a vždycky dokážou povzbudit. „Ahoj Dusty, kde máš Purrr?" Rukou opatrně pohladil svou malou krásku po hlavě, než zajel prsty do krátkých chloupků mezi ušila, načež šedá krasavice spokojeně zapředla. Mourovatou krátkosrstou společnici sice neviděl, ale cítil, že je někde poblíž. Vždycky se mu stranila o něco víc, než Dusty a jemu to nijak nevadilo, respektoval její osobní prostor stejně, jako ona respektovala ten jeho. Byl mezi nimi perfektně vyvážený vztah. „Ty víš, jak mě povzbudit, co? Tak pojď, jdeme si lehnout." Chytnul měkké tělíčko pod zadkem a v náručí s ní přešel k posteli, na kterou ji položil. Ještě ze sebe stáhnul přebytečné oblečení, než se zavrtal pod tenkou peřinu a unaveně zavřel oči. Ten den usínal s hromadou nových zážitků.

--

Týden utekl rychleji než voda a už tady bylo sobotní odpoledne. Čím víc myslel na chvíli, kdy b měl vyrazit, tím víc se mu nechtělo. Dokonce už volal i Natashe, jestli by tam nešla místo něj, dočkal se však jen odmítnutí a naopak výhružky. Teď už tam opravdu musel přijít, jinak by si to pokazil u jediného člověka, na kterém mu skutečně alespoň trochu záleželo. Batoh s knihou a svazkem klíčů už ležel v chodbičce u dveří společně se sportovní mikinou a teniskami, on seděl v obývacím pokoji na posteli a pozoroval zhaslou obrazovku televize. Každou minutou se musel zvednout, aby došel do parku včas, jeho tělo se však ne a ne pohnout. Cítil se špatně, stísněně, jako by se mělo přihodit něco neočekávaného, co mu naruší jeho klasickou rutinu života. On jako zatvrzelý konzervativec se novým objevům snažil vyhýbat a momentálně přímo vřel jako Papinový hrnec. Byl to špatný nápad. Pořád se může vymluvit, že mu není dobře. Nemůže ale riskovat, že by ho chtěli snad oni noví přátelé starostlivě navštívit. „Meow." „Vždyť já už jdu. Slibuju, že se brzo vrátím." „Meow." Měl pocit, jako by jej bílá mourovatá kočka z jeho vlastního bytu vyhazovala. Vždycky věřil v reinkarnaci a tahle kočka mu jen potvrzovala jeho domněnku. Dozajista umírala jako stará vlezlá ženská, pravděpodobně bývalá učitelka, nebo možná tchýně na plný úvazek. „Mějte se holky." Pak už jen klaply dřevěné dveře a šlo slyšet, jak jeho tělo rychle sbíhá schody nízkopodlažního panelového domu.

Do parku nakonec došel ještě s předstihem, nebyl však první, kdo už u brány čekal. Z dálky viděl rudou barvu vlasů své kamarádky a v tu samou chvíli si děkoval, že se nakonec donutil přijít. Nechtěl si ani představit, jak by ho pak seřezala za jeho zbabělost. Vedle ní už s mírným úsměvem přešlapoval stříbrovlasý mladík v běžecké teplákové soupravě, přes rameno přehozený batoh a v ruce dotykový mobil. Na mávání odpověděl pokýváním hlavou a zbylých pár metrů došel k bráně dvojnásobnou rychlostí. „Ahoj!" „Hmm. Kde jsou ostatní?" Věděl, že je tady dřív, i tak jeho ústa ta otázka opustila rychleji, než by ji mohl zadržet. „Clint zmizel před malou chvílí pro něco k pití a pro hamburger, Tony sliboval, že přijde v čas, ale s jeho dochvilností to bude o deset minut později a zbytek by měl dojít s ním." Pietro přešlápnul opět z jedné nohy na druhou a pohledem protínal hustou silniční dopravu ve směru, kde na rohu postával stánek s občerstvením. „Mohl jsi mi říct, že ti tví noví přátelé patří k Tonymu. To je skoro až komedie, jak je ten svět malý." Brunet se tázavě otočil na svou kamarádku, která si pohrávala se zapalovačem a opalovala okraje nějakého nepotřebného papíru. „Vy se znáte?" „Dalo by se říct, že už dlouho." Uhrančivá beta se zářivě usmála, načež zaklapla víčko kovového zapalovače a mrkla na nechápavého mladíka. Co mu uniká? „Jsem zpátky! Na, vzal jsem jemně perlivou." Blondýn ještě přebíhající silnici už hulákal na skupinku, v ruce zvednuté nad hlavou máchajíc modrou plastovou lahví. „Moc děkuju." Možná, že to bylo jen krátký okamžik, ale Jamesovi se v tu chvíli zdálo, jako by se dvojice jeho kamarádů zapýřila. Na přemýšlení nad potencionálním vztahem jeho otravného kolegy však nebyl čas, jelikož v tu samou dobu se z hlubin parku vynořila i skupinka tří mužů, z nichž Bucky znal jen toho uprostřed v těsných černých kalhotách a košili s hlubokým výstřihem. „Tony! Steve! Bruci!" Blonďák energicky mával na trojici, dokud se nedostali až do bezprostřední blízkosti. Dvě alfy a jedna omega se na sekundu přesně usmáli a mávli zpátky. Tony držel toho vysokého blondýna kolem pasu a hlavu nakláněl mírně jeho směrem. I když byli oba dva zjevné alfy a podle jejich výrazné pachové stopy nebylo pochyb, působili jako šťastný a kontroverzní pár. „Bucky! Myslel jsem, že nepřijdeš kámo. Vypadal jsi, že umíráš, a to jsem jen seděli nad hrnkem kafe." Malý brunet s medovýma očima se provokativně zazubil, než šťouchnul do onoho vysokého alfy navlečeného v tříčtvrtečních béžových kalhotách a volné blankytné košili s límečkem. Nepůsobil stejně vyzývavě jako Anthony, spíš jako jeho přesný protiklad. Říká se, že protipóly se přitahují, třeba měli ti dva štěstí, pomyslel si. „Tohle je Steve, studuje na armádního policistu. A tohle je Bruce, známe se z kampusu. Bruce si dělá doktorát v biochemii a astrofyzice." Plachý kudrnatý muž po Tonyho pravici se nejistě usmál a natáhnul souběžně s oním čahounem ruku vstříc neznámým. „To je Nat a James, zbytek už znáte. Tak co, jde se kalit, ne?" Sotva si potřásli rukama, leader celé té jejich spontánní akce už je tahal k jednomu ze zářivých hlučných barů s jistě drahými drinky a velkým parketem. Bucky šel poslední, za skupinou zaostával a spíš si prohlížel rozjařené osoby před sebou. Nebyl fanouškem těchto akcí a šlo to na něm vidět. Možná měl Tony pravdu a on by se měl vrátit domů. „Těžký den?" Po jeho pravici se objevila krčící se nevýrazná osoba ve volné fialové košili. Bruce nevypadal jako pařmen, třeba by si s ním mohl někde stranou posedět a ztratit se energickým přátelům z hledáčku, aniž by ho někdo nařkl, že se málo socializuje. „Spíš celý život." „Na Tonyho si zvykneš. Není zlý a nemyslí to špatně, je jen příliš přímočarý a spontánní, než aby pochopil přemýšlivé tiché myši." V náznaku pochopení pokýval hlavou, následně vtažen svou zrzavou kamarádkou na parket. „Dneska se budeš bavit, ne?" „Hmm, mám na výběr?" „Ne. Tak který se ti líbí??" Mladé betě se zaleskly oči v záři barevných reflektorů zvědavostí a pohled stočila ke dvojici u baru, která se k sobě důvěrně tiskla a něco mezi sebou potichu rozebírala. „To je Tonyho přítel?" Bucky záměrně ignoroval otázku své kamarádky snaže se stočit téma jiným směrem. Popravdě ho ale zajímalo, jaký mezi dvěma muži bují vztah, vypadali si velice blízcí. Na jeho otázku se mu ale dostalo jen silného záchvěvu smíchu, až se polekaně přikrčil. „Steve? Děláš si srandu?" „Není?" „Steve je Tonyho adoptivní bratr, vyrůstali spolu od mala. Tobě se ta alfa líbí?" Zrzka se ani nemusela ptát, Buckyho úskočný pohled stranou a zatvrzelé mlčení jí bylo dostatečnou reakcí. Často se nestávalo, aby někdo upoutal Jamesovu pozornost, ještě méně pak, pokud šlo o tak krátké setkání. Jestli ho to k němu táhlo, musela v tom být čistá hormonální chemie, nebo se Buckymu musely pokazit prášky, jiné vysvětlení neexistovalo. Čapla ho za paži a než stačil začít protestovat, vecpala se dvojici do hvoru a stáhla si bruneta s sebou. „Tony, dlouho jsme se neviděli! Nechceš si dát něco k pití?" Přátelsky vzala starého přítele kolem ramen a s posledním povzbudivým mrknutím té noci zmizela v davu i s nízkým brunetem. „Ehm... takže Steve?" Bucky se sám nad sebou musel v mysli pozastavit. On nikdy, NIKDY, nezačínal konverzaci sám od sebe. Jeho spontánnost jeho samotného děsila, až se mu z toho začínaly potit dlaně, které tak raději schoval do kapes pohodlných černých kalhot. „Hmm, neměl jsem v plánu chodit, ale Tony se nenechal ukecat. A kdo tady dotlačil tebe? James, že?" „Říkají mi Bucky a byl jsem donucen svou kamarádkou. Nemám rád hlasité bary a davy lidí." „To jsme dva." Blonďák se široce usmál a posunul po pultu k brunetovi nízkou sklenici oranžového nápoje. „Hádám, že nepiješ?" „Hmm, to je džus?" „Ředěný." Oba s pochopením kývli a upili ze svých sklenic. Konverzace s oním neznámým nakonec nebyla až tak složitá, jak si ze začátku myslel, měli toho pro začátek hodně společného. „No a ty děláš co?" „Studuju pedagogiku kousek odsud. Tělesná výchova-historie a občanská nauka-ruština." Kalné pomněnkové oči si ho se zájmem přeměřily od hlavy až k patě. Blondýn byl zřejmě zaujatý jeho volbou povolání. „Pedagogika? A rovnou dvoufázová? Netipoval bych tě na učitele." „Taky bych se na něj netipnul, heh. Rodiče ze mě chtěli mít někoho vzdělaného, takže buď právník, doktor, nebo učitel." Přišlo mu to hloupé, rodina za něj vybírala jeho povolání na celý život a on sám téměř neměl slovo. „Určitě to nemysleli zle. Já šel na vojenskou taky z rodinné tradice, ale můj sen byl v armádě, ne u podpůrných složek." „Třeba ti to ještě vyjde." Bucky úspěšně dopil první sklenici a s klidným duchem mohl zpozorovat, že přátelé se dobře baví i bez něj, ani si nevšimli, že v kole chybí. „Bucky... nechtěl bys třeba někam na vzduch?" Překvapeně se podíval vzhůru kde v nejisté tváři zářila vepsaná otázka společně s drobnou prosbou. Zřejmě nebyl jediný, koho začínaly bolet uši z dunících reproduktorů a oči z blikajících laserů. „Rád."

Procházeli se po okolí z důvodu, kdyby nakonec museli vyzvednout své podnapilé kamarády z tísně, a čas si krátili povídáním. Bucky zjistil, že Steve je skutečně milý starousedlý kluk z předměstí, kterého si po autonehodě rodičů adoptovala Tonyho rodina, když mu bylo šest let. Na přepych a slávu svého nového jména si nikdy nenavyknul, ale Tonyho by za nic na světě neměnil. Přišlo mu hezké, jak dobré spolu mají oba bratři vztahy. On jako jediné dítě nikdy sourozeneckou zodpovědnost nepocítil, jen tu kočičí. Pověděl mu o sobě a o jeho dvou krasavicích, dokonce mu slíbil, že jej někdy pozve k sobě domů, aby si je mohl Steve pohladit, jak totiž brunet zjistil, blondýn byl nadšencem všech živých tvorů, sám měl doma malého psíka. Tedy, jeho nevlastní matka měla, ale to se taky počítá. „Bud rád, myslím, že si je zamiluju už ve dveřích bytu. Nedal bys mi na sebe číslo?" Byla to nenucená otázka mezi řečí, pravděpodobně pronesená hlavně z důvodu, aby se mohli vzájemně kontaktovat, i tak to však s brunetem nemálo otřáslo. Bylo to snad možná podruhé, potřetí za život, kdy jej někdo o něco takového požádal, pokud nepočítal profesory na univerzitě. Nevěděl, jak se v té chvíli chová. Měl by mu ho napsat? Nadiktovat? Nebo požádat o to jeho a pak mu napsat sám? „Ehm...jo, jo, máš tužku a papír?" Nervózně se na vysokého alfu usmál a doufal, že se právě neztrapnil víc než doteď. Po chvilce nechápavých pohledů mu podsunula silná paže svůj mobilní telefon s přichystanou kolonkou pro kontakt. Jistě, takže zase zvolil špatně, co taky jiného mohl čekat. „Díky." Modré oči se spokojeně zasmály, jakmile byl kontakt v pořádku uložen do paměti postaršího zařízení s velkými tlačítky. Ani Bucky neholdoval novodobým technologiím. On sám měl telefon ještě s tlačítky na otevírání za což se mu většina jeho okolí potichu posmívala. Jemu to tak však vyhovovalo a nehodlal to měnit pro lepší image. „Za málo." Venku začínal ulicemi města profukovat teplý večerní vítr, když ale bylo slunce už za braky, nebyl tak příjemný, jako odpoledne. Nakonec oba hoši zalezli do tichého Starbucks na rohu, aby se trochu zahřáli a taky, protože je začínaly bolet nohy. S kouřícími kelímky tmavé tekutiny v rukou se posadili do okrajového boxu a pokračovali v příjemné konverzaci. Ani jeden z nich nebyl výřečný, a přece řeč nestála. James si všimnul, že Steve je jednou z mála alf, se kterou je schopen mluvit bez pocitu nejistoty. Ani v blízkosti bet se necítil v bezpečí, tak v čem byla tahle alfa tak výjimečná? Co ho na něm tolik poutalo, že se ho nebál jako ostatních? „... no, a tak mě vyhodili z uměleckého kurzu, ale nevadilo mi to. Byl jsem rád, že..." Cítil z něj slabou nevtíravou vůni modřínů a čerstvě spadaného listí. Miloval podzim, bylo to jeho oblíbené roční období a ta vůně v něm evokovala právě ony příjemné měsíce.

„..cky. Bucky? Halo, posloucháš mě?" „C-co? Jasně." Možná, že se až příliš ztratil ve svých myšlenkách, nechtěl Steva vylekat. „Vypadal jsi tak nějak prázdně, vzpomněl sis na něco ošklivého?" „Ne, to je v pořádku, jen jsem přemýšlel. Cos to říkal?" Pokusil se o omluvný úsměv, který mu kupodivu vyšel lépe, než by čekal. Ten muž naproti němu z něj dělal někoho, kým on sám nikdy nebyl, až ho z toho mrazilo po páteři. Nebylo to takové to nepříjemné úzkostné zamrznutí, tohle bylo příjemné a energické, připomínalo to náruč milované osoby. „Že už je pozdě, měli bychom se na ně jít podívat." „To máš pravdu." Souhlasně kývnul, a tak se bok po boku s nedopitými nápoji v ruce vydali zpět k centru do baru, kde své blízké zanechali před více jak několika hodinami. Táhlo už na jedenáctou večerní a kluby v tu dobu už vyhrávaly naplno do noci své bujaré pomíjivé štěstí podnapilí lidé na parketu se po sobě plazili a rohy byly olepeny náruživými párečky. Po skupině přátel se však zem slehla. Barista za pultem jim poradil, že odešli před dobrou půlhodinou a hulákali něco o taxíku, mládenci tak jen doufali, že si brali tógo na cestu domů, a ne na ještě zhýralejší veselí. Poděkovali, zaplatili za nedoplacený účet pana Starka a co nejrychleji zmizeli z hlučného podniku na ne o moc tišší ulici. Nacházeli se teď daleko od obou jejich obydlí a byl čas se rozloučit, ani jeden z nich však ne a ne se rozhoupat a promluvit jako první. „Ehm, takže-„ „A nechtěl bys-„ Ve stejný moment se zarazili a s pobavením se na sebe usmáli. „Nechtěl bys třeba doprovodit? Přeci jen je pozdě a omegy by neměly chodit po nocích samy bez ochrany..." Steve se nejistě pousmál a pravačkou naznačil brunetovi, že má nekrytý krk. „Chtěl, ale nechci tě zdržovat." „Nezdržuješ, je přeci sobota." A tak bylo ujednáno. Oba tedy pomalu vyšli po dlouhé ulici ženoucí se z kopce, míjeli zavřené krámky a hlučné centrum jim mizelo za zády. „Dneska to bylo moc fajn, rád jsem tě poznal." „Taky se mi to líbilo. Brácha by určitě řekl něco jako: Zase ses zdechnul pane „čistý rejstřík?". Nebo tak něco. Ale abych pravdu řekl, vážně mě to dneska bavilo, ani jsem nemusel utíkat sám." Možná, že to bylo jen tou pozdní hodinou a nedostatkem spánku, ale jako by se blondýnův smích odrážel od stěn domů a zabodával se brunetovi pod kůži do těla. Nedokázal spustit pohled z rovného řezaného profilu a lesklých zlatých vlasů. Ten muž byl opravdu velice přitažlivý a James byl tak dlouho sám... začínalo mu to škodit na zdraví. „Taky bych utíkal, tak jsme utekli spolu. A popravdě mi to přišlo jako mnohem zábavnější večer, než kdybych zůstal." Bláznil, bláznil z té vůně, z toho vzhledu, z tak dokonale čisté osobnosti. Nikdy dřív nepotkal alfu s takovým charisma a přímo živoucí pokorou. U něj si mohl být jistý, že se o nic nevhodného nepokusí, že zachová taktní vzdálenost a jako gentleman odejde domů, jakmile se za brunetem zavřou vchodové dveře.

Už byli v jeho ulici a jen metry scházely, než se jejich cesty rozpojí. Stáli u dveří, loučili se úsměvem a přáním dobré noci a... pak se Steve otočil a s mávnutím zase pomalu šlapal cestu nazpátek. Možná se v tu chvíli pohnulo něco v brunetově slabé mysli, možná ho nechtěl nechat kráčet takhle v noci a chladnu tu dálku. Jen sám sebe viděl, jak dobíhá vysokého muže a za zápěstí jej zastavuje v pohybu. „Nechceš... nechceš zůstat přes noc? Je skoro půlnoc, domů to máš daleko a u mě je dost místa pro oba." Ještě v životě necítil své srdce bít tak nepravidelně, jako dnes. Dlouhé sekundy se táhly jako roky a s každou další, kdy se na něj blondýn beze slov díval, se jen prohlubovala jeho narůstající panika. Pokazil to, zase. Neměl nic říkat. „N-nebo ne, byl to jen-„ „Zůstanu rád."

„Tohle je můj byt, zouvat se nemusíš, ale Purrr to nemá v lásce." Skopnul ze sebe boty, mikinu i s batohem pohodil do kouta a s nejistým úsměvem na tváři pozval blondýna do svého malého bytečku. Obě jeho kočky spokojeně spaly na jeho posteli, navzájem o sebe otíral ocásky, jak jimi ze spaní občasně škubaly. „Máš to tu hezké, bydlíš sám?" „Sám s dvěma kočkami a horou učebnic. Nemáš hlad?" „Ne, díky." Brunet se trochu roztěkaně porozhlédnul po pokoji, v duchu si děkoval, že zachovaly kočky byt v čistotě. „Tak můžeš spát na posteli, já budu na gauči. Můžu se pokusit najít něco na spaní, ale nevím, jestli budu mít tvoji velikost..." Bylo to tak zvláštní, poprvé za celý jeho život u něj přespává někdo další a pro jeho vlastní údiv to byl muž a dokonce alfa. Měl by se bát, ale nebál. „Ne, to ne, je to přece tvoje postel. Mě bude stačit gauč." „Ale jsi návštěva-„ „Budu na gauči, vážně. S oblečením si starosti nedělej, můžu spát v košili." A tak byl brunet poražen. Po krátkém chystání všech potřebných věcí, jako byly náhradní přikrývky a polštář, během čehož probudily obě spící obyvatelky bytu, oba ulehali na své místo v tichosti a napjatém tichu protínaném jen nesouhlasným mručením koček, které teď musely spát v pelechu na zemi. „Tak dobrou noc Bucky." „Dobrou noc Steve." Blondýn se natáhnul po vypínači a o vteřinu později už se místnost ponořila do naprosté tmy.

Prvních pár desítek minut vypadalo slibně, oba dva muži leželi na svém místě se zavřenýma očima a pokoušeli se o spánek. Další půlhodinu snažení už oba jen předstírali a navzájem se pokoušeli vypadat co nejvěrohodněji, zatím co proklínali své smysly. Bucky nedokázal vnímat nic, než vůni listí a jehličí plnící jeho byt, teď o dost výraznější a podmanivou, jak narůstala nervozita mladé alfy na jeho gauči. Mohl jen doufat, že sám svými stresujícími stavy nevysílá do prostoru jeho vlastní osobitý pach, který on sám necítil, ale každá alfa na sto honů by z něj poznala submisivní omegu v nejzralejším věku. Přetočil se na opačný bok a zahleděl se do tmavého prostoru bytu, kde někde na gauči ležela jeho návštěva. Blondýn se ve slabém měsíčním světle kroutil na zádech a protínal pohledem strop. James se zhluboka nadechnul přestávaje tak falšovat klidný pravidelný dech, čímž k sobě upoutal modrý vzdálený pohled. Stevovy oči ho hypnotizovaly i na tu dálku, měl pocit, že je zná roky. Dalších pár minut opětovaného pohledu uteklo nesmírně rychle, než James zcela pudově a proti všem alarmům, jež mu řinčely v hlavě, na posteli posadil a stáhnul ze sebe tenkou pokrývku. Podlaha pod jeho bosými chodidly nepříjemně studila, popoháněla jej tak k rychlé chůzi, kterou přešel obývací pokoj. Steve z něj nespouštěl svůj pohled, v očích mu přímo plály modré tiché plameny, jeho tělo se mírně třáslo na pohovce v nejasném očekávání. „Já... si tak říkal... že třeba..." Teď už proti jeho třesoucímu se tělu stálo to jeho, jen malé centimetry je dělily od sebe, sebeovládání obou téměř na nule, jen poslední záchvěvy v tlaku povětří. „S-s-steve." Ruce se mu třásly, když pokládal dlaně na vypracovaný hrudník střetávaje se tak s jemnou látkou modré košile. Udělal to, první krok k volně se pohybující alfě. Právě si podepsal rozsudek dnešní noci a udělal to dobrovolně.

23 odstavec zákoníku, 13 věta: K přímému kontaktu vyvolanému mezi alfou a omegou smí dojít jedině se svolením submisivní omegy. Sama omega musí kontakt vyvolat. Jestliže alfa konfrontuje omegu bez jejího svolení, podrobí se výkonné moci správní podle paragrafu 2 dodatku zákona...

Cítil, jak se pevné paže obtáčí kolem jeho boků a horká dlaně si jej tisknou na své dychtící splašené tělo. Zvrátil hlavu dozadu pod horkým dechem alfy na jeho krku a pootevřel ústa v tichém svolení. Jeho rty byly lapeny v krátkém hrubém polibku, než se tvaže otřely a sebe a Steve začal mapovat svými ústy kůži na jeho krku. Celé tělo měl v křeči, cítil teplou blízkost a přímo omamnou vůni své alfy. Ano, byl si jistý, že je jeho, že Steve se stane dnešní nocí jeho jedinou drogou a on se mu upíše krvavou značkou nad klíční kostí pro znamení všem, že už je majetkem jiného. Teplé dlaně sklouzly z jeho boků na pozadí a ve stejnou chvíli projela jeho tělem vlna bolesti, vášně, chtíče, slasti, odevzdanosti a uspokojení. Z hrdla se mu vydral tlumený bolestný sten a přes vyprahlé hrdlo mu přešlo jen tiché prosebné zašeptáni Stevova jména.

Tááák, myslím, že jsem to zvládla. Opravdu nejsem fanoušek Stucky, když už, tak spíš Winterwidow, ale na přání jsem se s tím poprala. Doufám, že mě pochválíte a pořádně tuhle kapitolu zkomentujete, protože mě se z ní ježí chlupy na zátylku. (Ano, až tak toxik shiper jsem, ale s tím už nic nenadělám) Budu doufat v pozitivní ohlasy a těším se na vaše komentáře! Nezapomeňte dole zase hlasovat o nadcházející téma!

Vaše Tiranis!

PS: sledujte mě tady a na instagramu, sdílejte moje příběhy, komentujte a lajkujte prosím! Wattped mě schovává na úkor jiných spisovatelů (mám na sobě shadowban) a nevím proč. Moc mi pomůžete, když se o mě zmíníte třeba ve vašem stories na Instáči! Díky!