Potichu se pokoušel dostat do stínů, které vrhaly budovy. Snažil se mít druhého muže stále na očích, přestože slézal na pevnou zem.

Chodidly dopadl elegantně na asfalt. Ohlédl se zda-li je muž stále na stejném místě. Zorničky se mu rozšířily a se strachem v očích sledoval, jak jeho nepřítel smetl obrovskou zrůdu z oblohy přímo na mrakodrap poblíž.

Ale celkem fešák, ne?

To jako vážně? Nemohl uvěřit, že má takové hloupé poznámky zrovna v této situaci, ale potom si vzpomněl, že Lyd je prostě Lyd.

Nespokojeně přešlápl.

Z dálky se výraz vepsaný ve tvářích toho druhého jen těžce rozpoznával. Vypadal, jako kdyby... Čeká snad na něco? Nebo snad na někoho?

Jeho sok nějakou chvíli jen nervózně a znepokojeně postával. Poté ale vystřelil jako blesk pryč.

Crow se skrčil za nízkou zídku. Ví snad o něm? Proto utíká? Ne, to by zaútočil, že ano? Tak proč teda zdrhá?

Narovnal se a vydal se sprintem za ním, nesměl ho nyní, když jej po pěti letech našel, ztratit.

Černovlasý musel být něčím opravdu zaměstnán, něco tu muselo být, mrtvol cizích stvoření, trosek i občasných vyděšených civilistů si vůbec nevšímal a jen rychle sprintoval dál. Hnědovlasý mladík za ním stále dumal, jestli je Muerte naštvaný nebo vyděšený.

~~~

Černovlasý vletěl do uličky jako střela, byl rád, že prudkou zatáčku stačil vybrat a snažil se po dlouhém nepřetržitém běhu pořádně vydýchat. Přesto jeho dech bylo to poslední, co jej momentálně zajímalo.

Slyšel skučení a viděl jednoho z těch odporných tvorů s četnými zraněními opřeného v rohu. Hlavou mu létala jen jedna a ta samá otázka pořád dokola: ,,Kde je Ley?"

Musel jít blíž, snad s nadějí, že by mu vše ta stvůra vysvětlila, se rozešel jejím směrem, přestože tak nějak tušil, že to je hloupost...

Křup.

Srdce se mu málem zastavilo, když došlápl na vysílačku povalující se nedbale uprostřed uličky.

S hlasitým dupotem se postavil přímo před mimozemšťana, praštil do stěny uličky. ,,Kde je?!" zavrčel vztekle na zraněnou kreaturu před ním. ,,Slyšíš sakra?!" vyjekl hystericky. Jeho mozek se zasekl, nemohl zpracovat jedinou informaci, která by mu napověděla co se zde stalo...

,,Neměl by ses chovat takto neuváženě."

Byl to Leyho hlas, ale zároveň nebyl jeho. Leyho hlas byl jemný a hladil sluch, ne chladný a ostrý jako břitva. Crow?

Chtěl se ohlédnout, ale rychle se zastavil. Kolem hlavy mu zasvištělo ostří. Mohl na své tváři cítit poryv větru, až ho z toho zamrazilo. Nepříjemně se ošil.

Čepel hozeného meče se zarazila hluboko do hrudi zraněného mimozemšťana.

Troy se mladíkovi s tváří jeho hnědovláska postavil čelem. Trochu si oddechl, jeho andílek je v pořádku, ne však díky němu. Zároveň si již uvědomoval, že není úniku pryč. Jediná cesta ven je přes hodně naštvanou vránu.

~~~

,,Kohos hledal?!" vyjekl hnědovlasý pod náporem Lydyingových všetečných otázek. V hlavě měl bordel a zrovna teď neměl chuť cokoliv dvakrát promýšlet. Konečně ho má. Konečně může...

,,Všechno ti vysvětlím!" doktor nedokázal nasadit úplně kamenný výraz, přestože v hloubi duše věděl, že se i se spolutelníkem svého drahého bude muset setkat.

Notak, necháš ho se z toho vykroutit? Zmanipulovat tě?

,,Určitě chci slyšet nějaké tvoje dojemné kecy, abys se mnou mohl manipulovat, to tak, Muerte," odfrkl si pohrdavě a v ruce si připravoval meč pro útok.

,,Nechci ti ublížit, dívej," v mžiku si sundal popruhy s noži, jeden vzal a zbytek odhodil stranou. Nůž, jež svíral v ruce po zemi poslal k mladíkovi a ten ho rychle popadl.

,,Cos tu dělal?" hlesl mírněji, přesto v jeho očích viděl doktor čirou nenávist, ale i zmatení a jakési podezření.

Čekáš než zaútočí a něco ti udělá? Já ti fandím, noták, hejbni zadkem!

,,T-tiše..." v hlavě mu byly promítány jeho zoufalé výkřiky, když k němu byl Lyd proti jeho vůli připojen. Ten zadělaný parazit se snažil opět přihlásit o slovo, chtěl, aby lepkavá krev zmáčela mladíkovy ruce. Musel prožívat ty scény znovu a znovu, když si Lyd něčeho zamanul. Tohles nám udělal ty! Řval na doktora ve své mysli.

,,Četl si ten dopis?"

,,Prosím?! Neříkej, že-"

,,Doopravdy ho miluju." Ty slova donutila Crowa vztekle zavrčet, Troy i tak pokračoval. ,,Asi bys to nečekal, že ne? Ale miluji na něm úplně všechno, od jeho nejistého roztomilého chování, až po jeho vychytralost když něco chce a nesnáším každého, kdo by k němu byl kdy zlý... Takže i sebe za svou chybu. Obrovskou chybu, stále jsem se s tím úplně nevyrovnal a tím, že jsem se do Leyho zamiloval, se má nenávist sebe sama ještě prohloubila..."

Lydying na chvíli utichl a hnědovlásek, zhnusený pomyšlení z toho, že se ho snad Muerte někdy byť jen dotkl, k němu trošku popošel. Bylo mu z toho špatně. Hrál si s Leym, tak jak potřeboval, aby z tohohle vyvázl a Crow mu dal pokoj?... Nadechl se, aby mu protiřečil, jenže doktor ho ke slovu nepustil.

,,Taky jsem nečekal, že mi do života vstoupí někdo tak úžas-"

,,Drž už hubu!"

,,C-Crowe-"

Na tvé debilní řeči nemám náladu. Tehdy jsi mě nebyl schopen zabít, možná to byla chyba, protože teď jsem na řadě já."

,,Zamysli se, nezbavil bych se Leyho, kdybych k tomu měl šanci a měl to v plánu?" vydechl. ,,Prosím-"

,,-dobrá tedy," Troyovy modré tůně zazářily, svítila v nich naděje, že by mladík mohl uvěřit jeho slovům byť jen z části.

,,Takže se vzdáváš...?" Doktor kývnul. ,,Vzdáváš se života? A bez boje?" Rázem ztuhnul.

Má z nás strach, jak rozkošný!

,,Ne, nemůžu s tebou bojovat, jen napiš Leymu a-"

,,On ti řekl o zápisníku?!"

,,Ano," zamumlal při vzpomínce na incident na záchodech, chvíli přemýšlel, co říct dál, aby ho Crow vnímal a mohl ho něčím zaměstnat, získat si čas a ladně ze všeho vybruslit konverzací. ,, Bál jsem se o vás, jsem rád, že si tentokrát přišel a jste oba v pořádku..."

Hnědovlasý nevěřícně zamrkal. Nevěřil mu ani nos mezi očima natož pak tohle.

,,Heh, stále nevěříš? A co ta vysílačka? Dal sem jí Leymu, abych ho mohl kontrolovat, dívej," vzal do ruky tu svou, ,,tahle je moje."

,,Oh, vážně? Proto leží ledabyle rozflákaná na zemi. Ley si ji musel opravdu vážit... Zvlášť mu pomohla před tím, než jsem musel uhýbat před útokem toho vesmírného hnusu," vyčetl mu výsměšně.

,,Já nevím, co všechno se tady stalo, ale v jednom jsem si jist, Ley by tu vysílačku nikdy nerozbil úmyslně, upřímně bych také rád věděl proč... Proč se znovu ocitl v nebezpečí..." řekl smutně, ,,víš, minule to bylo o píď, tak málo stačilo a přišel bych pozdě...

Popisek k zamýšlenému mladíkovi, ,,podívej se do kapsy, máš tam hodinky s mým monogramem."

Aby mohl prohlédnout kabát, zastrčil si svůj motýlí meč do boty, přece jen měl stále ostrý vrhací nůž. Varovně ho natáhl před sebe a začal v kapsách kabátu šmátrat rukou. A skutečně, z kapsy vytáhl malé, stříbrné hodiny a nevěřícně si je prohlédnul.

,,A už mi, prosím, neříkej Muerte, mé pravé jméno je Troy Asher Armitage."

,,Řekl bych, že mě těší, ale nejsem tak dobrý lhář jako ty," stále mu nechtěl věřit, i když možný důkaz pravdy držel mezi prsty.

Muž naproti němu se zasmál. ,,Uvěřil bys mi, že jsem napoprvé slyšel říct Leyho něco podobného?"

To byla správná otázka, věřím mu? Nebyl si jistý, mohl to mít celé naplánované a kdyby mu teď uvěřil, mohla by mu Troyova "myší pastička" zlomit vaz. Ale co když s ním mluví upřímně?

Lhář. Je to lhář!

Ty mlč, Lyde, lhal jsi mi taky a kolikrát...

Ty mu snad věříš víc než mně?! Na chvíli ztratíš pozornost a je po nás!

Crow hlasitě vydechl.

Tak co, a na "tatíčka" se ho nezeptáš? zasyčel Lyd krapet ublíženě.

,,Ach ano, a proč si v tom odporném experimentu pomáhal té zrůdě, co ho nutila držet se u země a nechovat se tak, jak si přál?" vyhrkl, ,,bylo ti snad naše utrpení úplně ukradený?!"

,,Já to nevěděl! Vždyť jaký cvok by něco takového zkoušel na vlastním synovi? Nemohl jsem utéct, vše ti můžu vysvětlit..." Chtěl k vráně natáhnout ruku, ale rychle si to rozmyslel. ,,S Leym to bylo ze začátku těžší, ale snažil jsem se ho přesvědčit ať je čím chce být."

Chvíli bylo ticho, jen Crow si hrál s hodinkami ve svých rukou. Přejíždět opatrně palcem přes vryté písmena bylo uklidňující. Stále však váhal...

,,Notak, chci vám oběma pomoct," nádherné modré tůňky uvnitř avengerových očí v sobě měly jen a jen něhu. Crow do nich zpříma hleděl, jakoby snad hledal lež. Byli od sebe sotva pár kroků, kvůli postupnému přibližování se černovláska. ,,Nech mne napravit, co jsem spáchal, nežádám tě o odpuštění ani zapomnění..."

Hnědovlásek o krok ustoupil.

Ignoroval jeho nabídku a na místo toho jen podrážděně vyjeknul: ,,Jak ses mohl do někoho zamilovat za pár dní?!"

,,Jak můžeš chránit někoho, koho si sám nikdy nepotkal?"

Crow vydechl. Byl to pádný argument, ale přece se tím nenechá jen tak zvyklat.
Už jen díky mladíkovu nervóznímu přešlapování doktor poznal, že Crow znejistěl ještě víc.

,,Ještě ti potřebuji něco říci, pamatuješ si na ředitele S.H.I.E.L.Du?-"

,,Toho "strašně důležitého" bezočka?" přerušil ho zamyšleně Crow, nebyl s tím mužem moc v kontaktu. Jako spíš vůbec, nevěnoval mu tehdá pozornost, takže ani nevěděl, jak dlouho u něj byl, možná pět minut?

,,Přesně ten," stočil vyšší muž pohled někam za mladíka, ,,bez vašeho povolení vám do těla vpravil sledovací čip."

,,A ty si s tím nic neudělal?!"

,,Já ani nevím, kdy to stihli," prsknul dotčeně. ,,Ptal jsem se svého kamaráda, Anthonyho, co je ten čip zač, co dělá a jak se ho zbavit, takže-" Přerušil oční kontakt a zase se zaměřil na něco za mladíkem.

Troy na něj najednou s výkřikem vyběhl. Crowův mozek jakoby se zastavil, přestal fungovat, proto nedokázal dekódovat zvolání černovlasého. Tělo se mu napnulo jako prut. Udělal to znovu, nechal se nachytat na soucit, zkazil to... Pozvedl malý nožík jen něco málo nad výškou pasu, což byl jediný pohyb, na jenž se v té situaci zmohl. Zavřel oči, /promiň Ley, i já naletěl.../ Cítil tlak, kterým ho muž strhl k zemi.

Čekal až ho muž nad ním předá do rukou smrti, namísto toho se ale ozvala hlasitá rána a spolu s ní přišla i sprška kusů stěny.

Rychle otevřel oči, čímž byl donucen zřít, co se doopravdy událo. Na obličej mu dopadaly kapky, Muerte, Leym raději zvaný Troy, se nad ním skláněl. Pak teprve poznal, že ony kapičky jsou slzy, jež černovláskovi stékají po tváři. Muž tiše zaskučel a křečovitě se snažil nahmatat místo, kudy mu do těla pronikl jeho vlastní vrhací nůž. Oči Crowa začaly pálit jako nikdy předtím, věděl, že tentokrát se pláči žalostným křikem nevyhne. On jej zachránil?

Než se doktor s úpěním a táhlým výdechem složil na zem vedle mladíka, stačil se bolestně pousmát a Crow v jeho, nyní láskyplném, přesto úzkostném a strachu plném pohledu viděl i nevyřčené odpuštění. ,,Musíš být opatrnější, prosím."

S těmito slovy se svalil na zem vedle mladíka.

,,M-... T-TROYI?!" vyjekl jeho jméno zoufale, stále ještě ležíc vedle rychle oddechujícího agenta.
Crowovo tělo se silně chvělo a horká tekutina mu stékala po prázdných rukou. Pootočil hlavu a vyšvihl se na kolena.

,,Pr-prosím," vydechl agent, zatímco si snažil silně tlačit na ránu, což s jeho klepajícíma se rukama bylo stále těžší a těžší, ,, vyřízni si ten čip a uteč, než bude pozdě!"

,,Ale já ti chci pomoct!" panikařil, ,,řekni mi prosím, co mám udělat, prosím!"

,,Klid, ukl-idni s-se..." Nahlas vyjekl, když na postiženém boku svého břicha ucítil mladíkovy malé ručky. Chytnul jednu z nich do té své, položil si ji na hruď. Crow cítil zpomalující činnost srdce a každý jednotlivý tlukot jím projel jako výboj. ,,Běž! Znič-čip."

Brunet zběsile zakroutil hlavou a jal se svého meče. ,,Levé ram-eno," sykl doktor a hnědovlasý tušil, že mu dochází síly.

Svlékl si kabát a okrajově si všiml, že má na sobě natrženou košili, namísto bílého trika.

,,T-ta je moje," vysvětlil s nevinným úsměvem černovlásek.

,,A-ha," udělal na místě, kde měl zrudlou kůži a náznak vpichu, rychlý řez. Zkousl si ret a do očí se mu nahrnuly další slzy. Čip dokázal nahmatat, překvapila ho jeho velikost. Uchopit ho bylo složité, ale jakmile se mu to podařilo, odhodil ho stranou.

Naklonil se nad avengera, znovu spojil jejich dlaně. Mužův obličej zdobil úsměv, ale víčka mu pomalu klesala, jakoby chtěla schovat to blankytné nebe před světem jako šedá mračna.

Brunet zpanikařil.

,,Ne, ne, NE! OPOVAŽ SE NÁS TU NECHAT!" zařval hlasitě. ,,PROSÍM!"

Muž se na jeho naléhání opravdu snažil přeprat neviditelnou sílu stahující mu víčka.

,,Ley?" šeptl slabě. Nedokázal rozlišit své představy od reality. Viděl kaštanové oči jeho milovaného sužované vnitřním smutkem, jímž přetékal tak moc, že se jej jeho tělo snažilo dostat ven v slaných křišťálových slzičkách. Plakal. Nechtěl, aby kvůli němu plakal... Po milionté se mu v duchu omluvil...

Za Crowleym zaprskaly oranžové jiskry. Snažil se nevnímat bolest, prostě jen čekal, co bude dál. Věděl, že není v pohádce, jeho navždy až do smrti však končí příliš brzy... Crow sevřel pevněji jeho ruku a opatrně se přitulil k jeho tělu. On už jen rozmazaně uviděl kruh světla. Tak tohle je to pověstné světlo na konci tunelu? Nechal své víčka padnout a pevně je sevřel. Chtěl by ještě alespoň jednou mluvit s Leym, chtěl ho utěšit, říct mu, že na něj vždycky počká, přál si cítit jeho něžný polibek...

Půjdu napřed, Ley...

...Budeme rády za názory, komentáře ke kapitole a... máte nějaké teorie? 👀