Díval jsem se na svůj vlastní odraz v zrcadle a narovnal jsem si kravatu. Teda, pokusil jsem se o to. Samozřejmě se mi to ale nepovedlo. Byl jsem tolik nervózní, obě mé ruce se třásli a i přes všeobecné přesvědčení - nebyl jsem s ničím spokojený. Měl jsem kruhy pod očima, nakolik jsem minulou noc nemohl ani pořádně usnout. Mé vlasy, přestože už byli dávno upravené, mě něčím nepojmenovatelným neskutečně vytáčeli. Ruce mě neposlouchali. Mé tělo a mysl si dělali co chtěli a já ani nedokázal nazvat to, co mě tolik iritovalo. Situace, nejspíš. Každopádně to bylo něco neskutečného - jakoby mě svědil vlastní mozek a já se na něm nemohl podrbat bez rozdrásaní mé kůže a lebky.

"Ťuk ťuk ťuk! Tak jak to jde?" vstoupila Hanji a zašklebila se. Kráva, moc dobře ví jak to jde!

"Přímo příšerně." řekl jsem a rozdělanou zmuchlanou kravatu jsem si ztrhl z krku. "Alespoň ty vypadáš dobře."

Měla na sobě, k překvapení všech, oblek. Ale hezky padnoucí oblek ve fešné vínové barvě. Tmavé mokasíny s tou barvou hezky ladily a černá rozhalená košile se zlatým řetízkem vytvářela dokonale elegantní vzhled. Musím to říct - páni. Nikdy bych nevěřil, že se Hanji dá do gala, jakože opravdu do gala. Byla dokonce učesaná a voněla mýdlem, takže byla dokonce ve sprše. I make up měla. Neuvěřitelné...Samozřejmě, něco takového se neděje každý den a je více než příhodné vymódit se. I tak jsem jí ale podcenil. Čekal jsem od ní méně.

"Díky za poklonu drobku." uchechtla se. Znechuceně jsem se na ní zašklebil a umučeně jsem zamručel. Zmučeně jsem si protřel obličej. "Ale no tak, klid Levi. Všechno bude nakonec dobrý."

"Nejspíš je to jen tvůj pocit Hanji. Je mi děsně... Co když to prostě nebude nikdy dobrý?"

"Uvidíš, až řekneš ty dlouho nacvičovaný slova, všechna ta váha opadne a půjdeme se opít!" zasmála se a kravatu mi vzala z mých roztřesených dlaní. Sama mi ji uvázala a rukou mi pročesala mé již upravené vlasy.

Nejspíš má pravdu, všechno to ze mě opadne až bude po všem. Až celý tenhle den skončí a já večer konečně ulehnu do postele. Do té doby se musím snažit alespoň tvářit klidně.

"Co kdybychom si otevřeli lahvinku už teď, hm? Sklenka vína, možná dvě, by tě mohli trochu uklidnit. Co? Dáš si se mnou trochu vínka Levísku?" zeptala se a vyndala láhev rudého Merlotu ze skříňky u mé postele. Odkud ví, kde schovávám víno?

"Ne Hanji, dám si hodně vína." odpověděl jsem a vyndal jsem z poličky dvě čerstvě vyleštěné sklenice. Když jsem nervózní, uklízím. Je jedno co. Od rána už jsem vytřel, pozametal, umyl okna, utřel jsem prach, přerovnal mou knihovnu, převlékl postele a vyleštil všechny příbory, skleničky a talíře. A i tak jsem hodně rozrušený. Proto jsem přikývl na alkohol, který snad uleví mým našponovaným nervům.

Díval jsem se, jak Hanji leje tmavou tekutinu s opojnou vůní do sklenic a snažil jsem se použít jednu psychologickou techniku na uklidnění, o které jsem před pár dny četl. Nevím, jestli to vyjde, anebo je to jen hloupá propaganda něčeho, co ve skutečnosti nefunguje, s úmyslem vydělat na té knize peníze. I tak ale. Za pokus nic nedám.

Mé problémy a negativní pocity jsou jako prázdná sklenička... Hned jak se naplní vínem, mé problémy mizí spolu s prázdnotou skleničky. Víno je jako řešení mé úzkosti... nebo tak něco.... Tohle je strašná blbost.... Jak jsem si mohl jen pomyslet, že to vyjde?!

"Hanji sakra dej to sem!" vyjekl jsem a kopl do sebe skleničku vína na ex. Lila to děsně pomalu. Proto jsem jí vzal i láhev a hned po skončení mé prvé sklenky jsem si nalil další.

"Wou, brzdi kámo! Musíš být na ceremonii při smyslech!"

"Já vím sakra! Neměj strach, dvě sklenice vína mě neopijí."

"No dobře, jak je libo." zvedla ruce v rezignujícím gestu a také se napila. Zkřivila tvář nad chutí vína, ale i tak ji nechala rozležet v puse, aby zachytila jemnou a přesto znamenitou arómu. Jo, potrpím si na drahá vína. Tohle bylo jedno z nejlepších, co jsem u sebe měl. A kdy je lepší příležitost ho vypít, když ne dnes? I když, Hanji nejspíš ani nevěděla, které vyndala, prostě jedno z mých vín.

Chuť vína se rozlila i mými ústy a vytvářela v mém břiše nepříjemný, vibrující pocit. Víno bylo dobré a velice chutné, ale i tak mě při prvním loku začalo dávit, tolik jsem byl ve stresu. A možná taky, že jsem nic nejedl.

"Oh Levi, že ty si se od rána ani nenajedl?" může mě až takhle znát?

"Jak bych mohl? S tím, co je dnes za den.."

Nic neodpověděla, ale vydala se do kuchyňky. Nemohla vědět, zda půjdu za ní nebo ne. Ale já šel. Mimovolně. Nejraději bych se zamkl u sebe v pokoji, schoval se pod přikrývku a už nikdy nevylezl. Sakra Erene... kdybys mě teď tak mohl obejmout a uklidnit mě...

Uviděl jsem Hanji u plotny jak dělá narychlo míchaná vajíčka a jeden suchý toast. Kolem bylo spoustu jídla - od chlebíčků, přes maso a salátové mísy, až k různým sladkým pochoutkám. Také pití. Víno, různý tvrdý alkohol a likéry, i nějaké nealko. To je však na později, na tu velikou událost... Sakra! Jen při tom pomyšlení můj žaludek udělal kotrmelec a projel mnou elektrický výboj. Musím na to přestat myslet!

Hanji předhodila malou porci jídla přede mě a přísně se zamračila. "Jez. Jinak tam skolabuješ."

Má pravdu. Mám nízký cukr, v žaludku žádné jídlo, dokonce i můj obvyklí čaj jsem dnes vynechal. Jediné co mám v sobě, jsou dvě sklenky vína. Takže vskutku, když něco nesním, buď omdlím, nebo hodím tyčku. A příjemné by nebylo ani jedno. Proto jsem, i přes protesty mého vlastního žaludku, opravdu začal jíst.

Když jsem skončil, Hanji to poklidila a utřela mi pusu ubrouskem.

"Sakra, nejsem malej!"

"Já vím...jen se mi tomu až nechce věřit a.... chci, aby šlo vše jak má. Pak by to mělo být snazší."

"Já ...vážím si toho. Jsi má dobrá přítelkyně. A, i když to často nedávám najevo, tak ...tě mám rád." dostal jsem ze sebe a jemně jsem jí objal. Netuším proč. Nikdy nikoho neobjímám. Nakolik to ode mě nečekala, hodila se mi kolem krku a začala brečet. Nevím, zda to byli slzy štěstí, dojetí, frustrace ze všeho kolem, prostě brečela. A co víc, brečela tak moc, až si začala rozmazávat make up!

"Hanji sakra, chtěla si aby bylo všechno perfektní! Tak přestaň brečet, než si posereš celý make up!" zakřičel jsem a uštědřil jsem jí drobnou frčku do čela.

"Ovšem ovšem, promiň jen...dostals' mě tím..." fňukla a napravila škody, které svým pláčem napáchala. Jemně se na mě usmála a pootočila hlavou k oknu. Její výraz se změnil z klidného na ustrašený. Proto jsem se taky otočil a zjistil jsem, že se spustil extrémně hustý déšť. Což je vskutku nemilé, nakolik se všechno koná venku na louce u starého stromu, kousek od sídla legie.

"Do hajzlu!"

"To nic Hanji."

"Nic?! Ale vždyť-"

"Já vím. Prší. Ale to nevadí. Uděláme to i tak venku. Jsem si jistý, že on by si to taky tak přál. Jen prosím dohlédni na to, aby měli všichni u sebe deštník."

*time skip*

Uh...tak je to konečně tady. Už přišla ta osudová chvilka, které se celý den děsím. Je to tu. Všichni sedí na svém místě, s deštníky v rukách, aby nebyli celý zmáčený. Vidím Mikasu, Armina, Jeana, Connieho, Erwina a Hanji, sedí zde i Moblit, mnoho kadetů, kteří se díky této události vyhnou práci a mnozí další...

Samozřejmě nesmím chybět já, stojící s černým deštníkem vedle kněze. A pak i on... Nedokážu se na něj podívat. Nevím proč. Prostě to nejde. Opět mě mé vlastní tělo neposlouchá a já se nedokážu přimět podívat do jeho hezké tváře, kterou za jiných okolností tolik rád vidím.

Po tváři se mi svezla jedna slza...

"Drazí pozůstalí, sešli jsme se zde dnes, abychom si uctili památku- ahem..." začal kněz. Všechny pohledy se upřeli na něj v čirém zmatení a překvapení. "Oh, o-omlouvám se, já přeskočil stránku!" vyjekl a začal listovat ve své bibli. Je tohle vůbec možný?!

"Musím se opravit. Drazí svatebčané. Sešli jsme se zde dnes, abychom spojili tito dva mladé výjimečné muže ve svazku manželském. Pokud má někdo něco proti tomuto svazku, ať promluví nyní, anebo mlčí navěky." řekl. Nikdo si nedovolil ani ceknout, všichni se jen usmívali a popřípadě si utírali slzy.

"Dobrá tedy. Takže snad abychom začali. Pane Jaegre, prosím." pokynul kněz k Erenovi a já se až nyní odhodlal podívat do jeho smaragdových očí. Široce se na mě usmíval a držel mě pevně za ruku. Celý se třásl, stejně jako i já...

Je tak překrásný.

"Levi Ackermane...nemůžu uvěřit, že zde dnes opravdu stojíme. Ale je to tak. Si tady se mnou, držím tvou ledovou dlaň, je mi zima a zároveň horko, třesu se nervozitou a přesto bych nikde nebyl raději než tady. Už po pár měsících s tebou jsem věděl, že s tebou chci strávit zbytek mého života a že mi bude jedno, přes kolik překážek budeme muset přeskákat. Si ten nejneobyčejnější muž, jakého znám. Nikdo v mém životě pro mě neznamenal tolik, kolik pro mě znamenáš ty. Nemyslel jsem si, že se někdy ožením a že mě potká takové štěstí. Ale stalo se to a já jsem za to tolik vděčný. Miluji tě."

Během celého jeho nacvičeného a přesto kostrbatého projevu jsem tiše brečel. Taky jsem nemohl uvěřit, že tenhle den přišel. Ale já nemohl uvěřit i spoustě jiných věcí. Například tomu, že je zde, živý a zdravý, spolu se mnou. Nečekal jsem, že ho na soudu sprostí viny. Nečekal jsem, že mi na narozeniny dá prsten jeho matky, požádá mě o ruku a za čtvrt roku mě postaví před oltář. Nečekal jsem, že budou všichni tolik nadšení. A také jsem nečekal, že nám koruna (a tím pádem i církev!) udělí za naše dlouholeté služby a zásluhy lidstvu výjimku ze zákona a požehnání našeho sňatku. Až příliš štěstí najednou. Někdy mi to přišlo až podezřelé. Teď jsem však na řadě.

"Erene Jaegre...je tolik věcí, které bych ti chtěl říct, ale nevím jak. Nikdy jsem nebyl příliš výřečný, prostě nedokážu dát ty slova dohromady. Ale vím, že s tebou to nevadí, protože ty si cestu ke mě vždycky najdeš. Koneckonců...budeš na to teď mít hodně času, vlastně celý náš společný život. Nikdy za tebe nebudu dostatečně vděčný a nikdy ti nebudu schopný dát dostatečně najevo, co všechno k tobě cítím. Ale pamatuj si tohle - si vzduch, který dýchám; si voda, kterou piji; půda, po které chodím; si mé slunce, měsíc a hvězdy; si všechno co mám a co budu kdy potřebovat. Erene Jaegre...si celý můj svět." dokončil jsem mou rozklepanou a roztržitou řeč a doufal jsem, že tuhle část kněz velmi rychle ukončí a my se všichni budeme moct přesunout dovnitř na sváteční hostinu a oslavu.

"Erene Jaegre, berete si zde přítomného Leviho Ackermana za svého právoplatného manžela? Budete ho ctít a milovat, ve zdravý i nemoci, bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?" zeptal se kněz a široce se usmál.

"Ano."

"Berete si vy, Levi Ackermane, zde přítomného Erena Jaegra za svého právoplatného manžela? Budete ho ctít a milovat, ve zdravý i nemoci, bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?"

Roztřeseně jsem se nadechl a zase vydechl. Bože, asi za chvíli omdlím...

"Já... a-ano." řekl jsem a viděl jsem, jak si Eren trochu vydechl. Snad si nemyslel, že z toho na poslední chvíli vycouvám. Jen mi přišlo trochu mdlo.

"Vyměňte si prsteny prosím." pověděl kněz a trochu ustoupil, aby měl Armin na postu nosiče prstenů místo. Vzal jsem zlatou obroučku ze sametového polštářku, který byl už celý promočený, a nasadil jsem ho na Erenův ledový prst. To samé pak zopakoval on a propletl naše prsty. Konečně mnou začínal procházet pocit klidu, už je to skoro za námi...

"Tímto Vás vyhlašuji za manžele. Prosím, dejte si první novomanželské políbení." ukončil kněz celou ceremonii a my jsme si konečně mohli užít ten sladký první polibek jako manželé. Za našimi zády se začal ozývat potlesk, dokonce jsem zaslechl i hvízdání, ale bylo mi to fuk. Jediné co jsem vnímal, byl můj manžel a pocit jeho horkých rtů na mých ledových.

Ozvalo se zahřmění a liják ještě zesílil, proto jsme všichni utíkali zpátky do sídla legie. Každý se šel do svého vlastního pokoje převléct do suchého, sraz byl za půl hodinky ve velké hale, kde měla být hostina. Mě už to ale nezajímalo. Konečně to bylo za námi. Celý ten proces, celý obřad je za námi a já jsem ženatý. Bože, jsem ženatý...

"Tak co, pane Jaegre, jaký je to pocit, být se mnou svázán už navěky..?" zašeptal mi do ucha Eren, hned jak se za námi zabouchli dveře a zezadu mě objal. Začal rozdělávat mou kravatu a rozepínat knoflíčky mé mokré košile.

"Musím říct, pane Jaegre, že vskutku osvobozující." usmál jsem se a nechal jsem si od něj polaskat rty. Dva dny jsme se kvůli všem přípravám a také tradicím neviděli, takže určitý fyzický kontakt byl na místě. A také, jsme manželé, takže teď už to vlastně není tabu.

Měl jsem však pocit, že Eren se nechal trochu unést. Naše polibky se stávali vášnivějšími, doteky chtivějšími, až najednou jsme jeden z druhého v rychlosti strhávali mokré smokingy. Bylo to neskutečně vzrušující a příjemné, ale...

"Erene, lásko, dole čekají hosté.."

"Tak si prostě počkají. Jednou ze svatebních tradic je přece i naplnění manželského svazku." zapředl a zakousl se mi do kůže na odhaleném rameni.

~Tak lidi, máme zde konec! Doufám, že jste si povídku užili a omlouvám se za tak dlouhé zdržení co se týká posledních dvou kapitol, ale zase - přijali mě na vejšku, takže se čas mimo wattpadu trošku vyplatil 😂✨ každopádně děkuji za všechny srdíčka a komentáře, moc si jich vážím. Ještě mi dejte vědět, zda by jste chtěli speciální díl (tedy pokračování naší svatební noci 😉)~