"Vy jste snad úplně neschopní!! Tak se sakra zvedni, ta holka ti tu teď právě natrhla zadek! A ty, uprav si ten postoj, máš těžiště moc nízko - takhle tě složí každý blbec!" křičel jsem na nováčky, se kterými jsem měl právě trénink souboje zblízka. Proč sakra padli pod křídla mě..?

Některým z nich to šlo samozřejmě lépe než jiným, avšak většina byla naprosto nepoužitelná. Nejhorší na tom bylo, že sakra se ani nechtěli zlepšit! Jakoby to schválně flákali!

"Tsche, jako kdyby jste mohl vědět o čem mluvíte." ozvalo se z hloučku lidí. Zhluboka jsem se nadechl a podrážděně jsem nakrčil obočí.

"Kterej sráč má tu drzost a odvahu říct něco takového vlastnímu kapitánovi!?" zakřičel jsem. Velká skupina lidí začala najednou řídnout a rozestupovat se, a odhalila mi tak jednoho kluka. Ne příliš vysoký, možná jen o něco vyšší než já. Světlejší vlasy, pihavý obličej, přitroublý výraz. Na pohled vychrtlý a slabí. Takže na mě si bude dovolovat nějaké patnáctileté vyžle!? To si teda nemyslím.

"Jméno."

"Jürgen Wagner."

"Tak mě teď dobře poslouchej, protože se nehodlám opakovat. Nejsi ani dost chytrý, zkušený, ani schopný, dokonce ani dost starý na to, abys mě mohl hodnotit nebo posuzovat ve funkci kapitána, na které jsem strávil léta, je to jasné? Každý si zde musí projít stejným výcvikem. Tak proč máš ten pocit, že zrovna kapitán neví o čem mluví? No? Teď máš šanci se vyjádřit. Tak mluv, než ti skopu obličej tak moc, že nebudeš moct mluvit." snažil jsem se znít klidně. Chlad v očích a mrazivý výraz na ně zabírá nejvíc.

" Nemyslete si, že se vás leknu. Vím, co se o vás říká. Bezcitný kapitán, naděje lidského pokolení, krutý chladný surovec. Ale mě strach nenaženete. Jakožto kapitán jste se souboje tělo na tělo určitě nemuseli dotknout léta, takže už ani nevíte jaké to je. A vaše výhrůžky nejsou ani trochu děsivé, nakolik je nedovedete splnit. Nemám pravdu?" na tváři se mu objevil samolibí škleb. Takže tady mám chytráka nebo co to má být? Na čele mi naskočila žíla a zatnul jsem čelist.

Hlasitě jsem vydechl. Ten debil si fakt myslel, že jen žertuji. On si snad vážně myslí, že nade mnou vyhrál!

"Na tohle už začínám být starý. " řekl jsem si tiše, spíš jen tak pro sebe, než jsem mu vrazil pěstí takovou ránu, že spadnul na zem. Konkrétně na zadek. Držel se za poraněné místo a překvapeně koukal před sebe. Oh chlapečku, a tímto to ani zdaleka nekončí.

Uštedřil jsem mu kopanec do břicha a když se prohnul bolestí tak i do hlavy. Za límec košile jsem ho postavil na nohy a loktem jsem ho udeřil do žeber. Ještě pár ran pěstí do obličeje a do břicha, než jsem jeho límec pustil a nechal jsem ho z celé síly dopadnout na zem.

"Chce ještě někdo spochybňovať mou autoritu?" vyslovil jsem klidně, avšak výhrůžně, a sledoval jsem vylekané a ustrašené pohledy nováčků. "To jsem si taky myslel! Dostali jste se do armády, jste tady sakra ve válce, tohle není hra! Trénujete proto, aby jste to přežili! Takže si kurva vyprošuji hloupé poznámky namyšlených debilů jako byl tenhle, jinak každý z vás dopadne stejně!"

Otočil jsem se k té krvavé hromádce neštěstí a přešel jsem k němu blíž. Chytil jsem ho za vlasy a vytáhl jsem jeho hlavu do výše mých očí. Díval jsem se do jeho krvavé tváře s opovržením a znechucením.

"A aby bylo jasno i tobě. Je mi fuk kdo si byl než ses sem dostal - tady nejsi nic. Absolutně nic, jen hloupý pes, kterého je třeba vychovat! Je to jasné?! Já z tebe tyhle sračky klidně vymlátím, když bude třeba!"

"Ach, tady se dnes vychovává!" ozvalo se vesele z druhého konce místnosti. Stočil jsem svůj pohled na právě příchozího Erena a tu trosku jsem pustil, takže opět dopadl s velkou ránou na zem.

"Není to ani tak dávno, co jste tohle říkal mě." řekl s úsměvem když přišel až ke mě. Zdá se mi to, nebo se opravdu tváří zasněně?

"To není, avšak u tebe byli důvody zcela jiné. Tenhle debil měl potřebu zpochybňovat mou způsobilost."

"Oh, chudák."

"Spíš hlupák."

"Ano, to taky. Nic méně potřeboval bych s vámi probrat jistou záležitost, jestli teda máte čas."

"Ovšem, jen moment. Takže oddíle! Trénink je pro dnešek u konce, nyní máte za úkol jít a uklidit u sebe v pokojích a v společných místnostech sídla - teda v kantíně, hale a vaší společenské místnosti. Je to jasné?!"

"Ano, kapitáne!" ozvalo se zborově a lidí začínalo pomalu ubývat. Jenom ten idiot se ne a ne zvednout.

"Tak se sakra zvedni a strať se mi z očí!" šťouchnul jsem do něj botou. "Nech si to ošetřit u slečny Hange. A pro svůj trest se stav později."

"T-Trest..?"

"Ovšem, trest. Tenhle výprask nebyl trest. Tohle je výchova, spratku. Trest přijde později. Teď zmiz!"

Pomalu se zvednul na své rozklepané nohy a se zakrvavenou tváří se na mě ještě jednou podíval. Zasalutoval a loudavým krokem se vydal pryč.

"Hm, kde jsou ty časy kdy si říkal spratku mě." zatvářil se Eren zasněně.

"Hele, přišel jsi sem jen snít anebo si opravdu něco potřeboval?"

"Oh, jistě, promiň. Jde o tohle - příští týden má komandér Erwin narozeniny. Hange mě požádala, zda bych to mohl co nejvíc roznést, abychom mu pak mohli uspořádat oslavu s překvapením. O pozvánky se ona už postarala, tady je tvá." podal mi malou bílou obálku s mým jménem a široce se usmál. "Jdeš do toho, doufám?"

"Jistě že jo, jen jsem sakra zapomněl že Erwin bude mít narozeniny. Bude to chtít nějaký dárek."

"Taky si myslím. Tak co kdybych zavolal Hange, Mikasu a Armina, a společně jsme si dnes vyjeli do města? Možná najdeme něco pěkného a nějaké ty ozdoby nebo dort."

"Do města bych jel rád, ale spíš jen s tebou." zamručel jsem. Na nějakou romantickou večeři, na drink anebo prostě jen tak pro radost.

"Neboj, však na to taky dojde. Ale tentokrát jde hlavně o dárky."

"Tak fajn, jsem pro. Jen mi řekni kdy a kde - budu tam."

"Fajn, dám ti vědět. Večer přijdu jako vždy." usmál se a líbl mě na tvář. Pak odešel.

Takže Erwin má narozeniny. Už je to zase rok. Někdy se mi zdá, že jde všechno tak pomalu, práce se táhne. A pak má někdo narozeniny a mě dojde, že je to vlastně přesně naopak, čas letí a nedá se to nijak zvrátit. Za chvíli už tady opět bude konec roku.

Vždy to běželo takhle rychle?

***

Eren měl na jedné straně pravdu. Jít do města ve skupince bylo fajn. Pomáhali jsme si s výběrem dárků pro Erwina, našli jsme hodně obchodů s ozdobami, dokonce jsme se zastavili v cukrárně, kde jsme objednali dort, nějaké koláčky a jiné pohoštění.

Dalo by se říct, že šlo o celkem příjemné odpoledne, nicméně mělo to i svou stinnou stránku. Mikasu. Celý čas na mě házela vražedné pohledy a na všechno co jsem řekl, měla nějakou kousavou poznámku. Bylo z ní až cítit, že mě nenávidí. Vyzařovala z ní taková černá aura. Žeby jí Eren něco řekl?

Vím, že i když jsme se domluvili, že zatím si náš vztah necháme pro sebe, ona je pro něj něco jiného. Nebyl bych překvapený, že by jí to řekl. Asi tak jak jsem to já řekl Hange. Jenže tím pádem je odpoledne, které mám strávit s Erenem já zároveň s jeho sestrou, jen bláznivý nápad šílence. Ale dokud s ní nezůstanu sám, neměl by být problém.

Ovšem ale, že mám štěstí jak prase, ostatně asi jako ve všem a skončil jsem s ní osamotě. Arlert a Hange vybírali kousek od nás novou vázanku pro Erwina a začali se dohadovat o barvě. Eren, samozřejmě, se je rozhodl jít rozsoudit. A já zůstal s jeho sestrou sám u vchodu do obchodu.

Oba jsme stáli strnule s rukama zkříženýma přes prsa. Snažil jsem se dívat všude kolem po prodejně, ona naopak mě pohledem přímo propichovala. Jakoby se mi snažila do hlavy vypálit díru.

"Když mu ublížíte, jeho bolest se vám stonásobně vrátí. O to se osobně postarám." řekla ledově a zamračila se ještě víc. Překvapila mě tím. Takovou přímou konfrontaci jsem od ní nečekal. Ale to jí neukážu. Rozhodl jsem se svůj šok skrýt za kousavou poznámku.

"Nemyslíš, že pokud mu já ublížím, bude pro něj tvé rameno nejvhodnější k vyplakání?"

"Možná. Ale to nic nemění na tom, co jsem řekla."