Proč mě najednou nikdo neposlouchá? Vždy všichni respektovali co jsem říkal, nakolik vědí, že jsem moudrý, zkušený a vždy na všechno připravený. Proto když řeknu, že není naděje a ani jiná možnost, tak prostě není.

Ale Eren mě neposlechl. Tvrdohlavě si stál za prohlášením, že nebude žádný zbabělec a nebude utíkat, ani před jistou smrtí ne. Hrdě se postaví před soud a nechá se i popravit, když to bude třeba. Nechápu to... co má pro něj ledabylá čest větší cenu než já? Copak pro něj já nic neznamenám, když ho netrápí, že mi láme srdce? Obětoval bych pro něj všechno. Nejen svou čest. Pro něj bych opustil svou práci, i přátele, můj domov a všechno, co zde znám. On chce ale zůstat a postavit se tomu čelem. Nechá se zabít...

Nad tím vším se mi už ale neoplatilo přemýšlet. Jeho rozhodnutí bylo definitivní. Nechtěl o mém návrhu už ani slyšet. Jednoduše seděl se mnou v pokoji, pil čaj a čekal, než si ho odvedou do vazby, kde musí ze zákona vyčkat na svůj soud. Vůbec jsme spolu nemluvili. Jen mě držel pevně za ruku a jemně mi palcem hladil dlaň. Nevím, co tím zamýšlel. V jiné situaci by mi to dodávalo pocit uklidnění a bezpečí. Nyní je to však jen připomínka toho, že tenhle úžasný milující kluk, půjde už za pár hodin na šibenici. Připomínka toho, že zase ztratím někoho, na kom mi záleží nejvíc na světe. Další kostlivec do mé skříně. Další duše do mých nočních můr, které se dozajista vrátí, jestli dojde na nejhorší.

I tak jsem ale chtěl být silný. Přestože to bolí. Pro něj. Pro něj budu statečný. Rozhodl se, je dospělý a jestli to tak chce, já to mohu jen respektovat a stát při něm až do konce. Jako správný přítel. Teprve pak to na sebe smím nechat dolehnout. Až když bude po všem, nechám všechny své emoce vyplout ven.

Nezáleží na tom, jak se snaží tvářit. Hrdě, nebojácně a bezcitně. Má strach. Vidím to na něm. Nechce zemřít. Nechce mě opustit. Nechce, aby jeho život skončil dřív než začal. Nechce odejít z toho světa dřív, než okusí svobodu a slanou chuť oceánu. A já zase nechci aby odešel dřív, než si mě, podle jeho slov z před pár dní, vezme. Sobecky chci, aby zde zůstal se mnou a dělal mě i nadále šťastným. Avšak ne všechny sny se plní. Ne všechno se musí stát skutečností. A já už prostě musím pochopit, že nikdy nebudu šťastný. Vždy jen na chvíli, ale pak to zase odejde. Musím se smířit s tím, že představa o malém domku někde v ústraní, představa o dětech anebo o klidném spokojeném životě po jeho boku, se musí rozplynout jako mlha nad řekou a odkrýt tu bolestnou realitu.

Muži z vojenské policie na sebe skutečně nenechali čekat dlouho. Náš čaj ještě ani nestihl vychladnout a už si pro něj přišli dva muži. Na ruce mu umístili pouta, dokonce se mu chystali nasadit kovový obojek. Ale to jen přes mou mrtvolu. Vím, jak Eren touží po svobodě a své vlastní volnosti, na kterou podle vlády nikdy neměl nárok. Tohle je až příliš!

Dřív, než mu železný obojek zapli a zamkli, jsem se zvedl ze svého místa a rychlím, dunivým krokem, jsem přešel až k nim. Oba muži se lekli mého vražedného pohledu a ustoupili. Hluboce jsem dýchal a modlil jsem se, aby má ledová maska nevypověděla službu. Natáhl jsem dlaně k velikému obojku a začal ho oddělávat z jeho krku. Byl hrozně těžký.

"A-Ale kapitáne-"

"Žádné ale! Nechci to slyšet a ani mě to nezajímá!" vrčel jsem skrz zaťatou čelist a mrsknul jsem s obojkem z plné síly o zem. Ozvalo se hnusné a hlasité zařinčení, které proťalo celou místnost. "On není zvíře. On je voják jako každý jiný. Zaslouží si úctu. Možná dokonce větší, než vy dva dohromady."

"Ale... m-my máme své příkazy a-"

"To mě netrápí. Pan Jaeger je mým chráněncem, je na mou odpovědnost a pod mými křídly, takže o tomhle rozhoduji já. Jestli s tím bude mít váš nadřízený problém, ať se s tím staví za mnou." odpověděl jsem tvrdě a dále jsem se nezajímal, co chtěl ten blbec ještě říct. Bylo mi to jedno. Díval jsem se do Erenovi vděčné tváře. Mírně se usmíval. Celý čas, když ho odváděli, se usmíval. Já jen stál a díval se na něj. Byl jsem jako přikovaný, nedokázal jsem se pohnout z místa. Už uběhlo půl hodiny a já zde pořád stojím a dívám se před sebe.

Z mého tranzu mě vyrušilo klepání na dveře. Do místnosti vstoupil Erwin. Věnoval mi jeden utrápený pohled. Chápal můj zármutek. Ale nemohl nic dělat, stejně jako já.

"Je mi to líto Levi..." začal jemně.

"Kdy má soud?" šel jsem na to zpříma. Nač chodit kolem horké kaše. Obaly mou bolest nijak nezmírní. Nepomohou mé úzkosti a ani nezachrání Erenův život.

"Za dvě hodiny."

Víc jsem nepotřeboval slyšet. Jen jsem přikývl a počkal, dokud opustí můj pokoj. Čas jakoby pro mě neexistoval. Vím ale, že se musím vzmužit. Pro Erena. Sakra musím se sebrat!

Nabral jsem si sklenku ledové vody a naráz jsem ji do sebe vpravil. Pár krát jsem hluboce vydechl a zase jsem se nadechl, než jsem byl schopen něco udělat. A pak už jsem neotálel. Vzal jsem do ruky tašku a zbalil jsem do ní jeden Erenův oblek, velkou láhev vody a i nějaké jídlo, aby se mohl najíst než půjde do soudní síně. Do rukou jsem vzal tác s čajem a do kapsy jsem si vložil balení cigaret a zapalovač, který si vždy nechával na nočním stolku. Nic mi nebrání být s ním až do posledního okamžiku.

Sešel jsem všechny schody až dolů do cel ve sklepení. Obývaná byla jenom jedna a ovšem před ní stáli ti dva idioti, kteří si přišli pro něj do pokoje. Oba jsem zpražil pohledem a na oko klidným hlasem přikázal: "Otevřete."

"To ale nesmíme kap-"

"Otevřete a hned!" vykřikl jsem rázně. Mě nebude odporovat žádný spratek, a už vůbec ne od policie!

Dva kluci se na sebe podívali, ale od mříží nakonec odstoupili a otevřeli. Eren seděl na posteli s hlavou sklíčenou, ale když mě uviděla, celý se rozzářil. Tašku i s tácem jsem položil a sedl jsem si k němu. Bez slova jsem mu podal cigarety i se zapalovačem. Hned využil své šance si zakouřit. Vykouřil jednu a pak i druhou cigaretu. V polovině třetí se jeho rychlí dech trochu zklidnil.

"Nesnášíš, když to dělám..."

"Nesnáším." přikývl jsem. "Ale teď bych dal všechno pro to, abys vedle mě mohl kouřit až do konce mého života."

Eren se zasmál a skončil i s třetí cigaretou. Sledoval mě svými velkými zelenými oči a já neodolal. Přitáhl jsem si ho za zátylek do polibku. Procítěného a vášnivého. I když smrděl kouřem a chutnal po cigaretách, nedokázal jsem se zastavit. Líbal jsem ho i přes publikum v podobě dvou kluků venku za mřížemi. Nijak neprotestoval a nechal se unášet sladkými polibky, které jsem mu dával.

Nezacházeli jsme dál. Ani jeden z nás. Jen jsme se líbali a objímali. Potřeboval jsem ho u sebe cítit. Jestli má být tohle naposled co ho držím ve svém náručí, ať to stojí za to. Bez legrace naše objímání trvalo celý čas do soudu.

"Jestli...jestli dojde na nejhorší, tak ti nestihnu dát narozeninový dárek."

"Tím se vůbec netrap Erene. Na nejhorší nedojde." chlácholil jsem ho.

"Já jen... Že kdyby ano, tak ten dárek je pod postelí."

"Erene nemysli na to... K tomu nedojde. Ty mi ho dáš sám..." řekl jsem, i když jsem o mých slovech značně pochyboval. Pevně jsem si držel chlapce u sebe a hladil jsem ho po vlasech.

Ani jsem se nenadál a dvě hodiny byli pryč. Pomalu a v okovech vedli mého přítele chodbou a já šel celý čas po jeho boku. Třásli se mu ruce i brada. Chtělo se mu brečet a mě také. Ale nesmím. Je třeba mít víru. Zvládneme to, společně.

(Upozorňuji, že u soudu jsem nikdy nebyla, takže pokud je tato část na houby, zkuste to prosím ignorovat 😂 také si nejsem zcela jistá, zda všechny soudy vykonává koruna nebo ne, takže zde máme jednoduše soudce, porotu a tak)

Všichni jsme se usadili na svá místa a čekali jsme, než do místnosti vstoupí soudce. Vedle mě se usadila Hanji a Erwin a oba na mě hleděli více než lítostivě. Hanji mě dokonce chytila za ruku a hladila mě po dlani. Já se jí ale vysmekl. Nechtěl jsem cítit ničí dotek. Nejraději bych prostě zmizel. Ale to nemůžu.

Když soudce vstoupil, všichni povstali. On jen pokynul rukou a všichni se zase usadili. Napětí v místnosti by se dalo krájet.

"Soud tímto otevírá pojednávaní proti panu Erenu Jaegrovi, ve věci nezákonného převtělení do jeho titáního těla, nabyté ilegální činností a experimenty jeho otce, doktora Grishi Jaegra." řekl a otevřel spis, který připravovala nejspíš Hanji. Měli by v něm být všechny poznatky o Erenovi a jeho titáním těle, které jsme za ty roky shromáždili.

" Pane navrhovateli, zástupce měst za zdmi Maria, Rose a Sina, vstaňte prosím. Trváte na svém návrhu, odsoudit pana Jaegra za nezákonné převtělení na trest smrti popravením?" zeptal se soudce a pokynul k navrhovateli. Přísahám, nechtěl jsem nic víc, než rozsekat ho na kousíčky.

" Ano trvám."

Hluboce jsem vydechl. Nebyl jsem schopný vnímat, co se kolem mě děje. Nedokázal jsem poslouchat ty hloupé právnické řeči. Jen jsem se díval na Erena, na jeho nešťastný a přitom tolik smíření pohled, na tu ubohou grimasu na jeho nádherné tváři, která mi hnala slzy do očí.

Nenávidím právníky. Jsou hamižní, hloupý a slepý k životům ostatních lidí. O ničem přece nevědí. Neví, jaké je to za zdmi nebezpečné, bezútěšné a přesto překrásné. Netuší jaké to je, dívat se na všechny ti mladé lidi, které požírají ti netvoři, jako bonbóny plné krve. Nemají ani potuchy o tom, co všechno se za zdmi děje a co všechno musíme obětovat pokaždé, když tam jsme.

"Ano pane soudce. Přiznávám, že jsem neměl povolení se převtělit."

"Tak proč jste to tedy udělal pane Jaegre? Ve vašem spisu stojí, že už nemáte potíže s náhodnými změnami do těla titána, a že jste schopný ovládat ho zcela perfektně."

"Ano, to je pravda. Nyní už se nepřevtěluji náhodně, pokaždé je to záměrné. Já jsem -"

"Chtěl jste ve vaší titání podobě snad utéct?"

"Nikoliv pane. Jen jsem chránil svého kapitána."

"Kapitána Ackermana?"

"Ano."

"Máte na mysli kapitána, který byl překřštěný na nejsilnějšího vojáka lidstva?"

"Ano, přesně toho. Mám na mysli kapitána, kterému jeden z nových kadetů nešťastně a náhodou přeřízl lano na 3D manévrovací výzbroji. Chtěl jsem ho zachránit. Řítil se k zemi z ohromné výšky a pád by jistě nepřežil. Proto jsem zareagoval. Vytvořil jsem tělo titána a zachytil jsem ho. Díky mě vyvázl jenom se zlomenou rukou. Neměl jsem v úmyslu nic špatného. Nechtěl jsem utéct a ani nikoho ohrozit. Hned jak jsem zachránil kapitána, z mého titáního těla jsem vystoupil a pokračoval v cestě zpátky za hradby na koni, tak jak jsem přišel. "

" Pane soudce, celý tento proces je absurdní! Ten kluk je nebezpečný pro všechny naše města, nic mu nebrání se třeba i teď proměnit a všechny nás tady-"

" Pane navrhovateli ticho prosím!" zakřičel soudce a zabouchal dřevěným kladívkem. Všemi v místnosti trhlo, včetně mě.

Postupně si ještě soudce předvolával pár svědků. Byla mezi nimi Hanji a Erwin. Oba říkali prakticky to samé. Nepovažují ho za nebezpečného. Avšak poté tu byli i jiní svědci. Pár obyvatelů měst za zdmi, které Eren před pár lety uzavřel velkým balvanem. Vzpomínali na ti hrůzy co se událi. Sakra!

Doufal jsem, že předvolají i mne, no nestalo se tak. Nevím proč, mám k tomu co říct. Ale jurisdikce rozhodla jinak.

Mluvilo ještě pár lidí, pár svědků, i nějací kadeti. Dokonce předvolali i Wagnera - toho idiota, kvůli kterému se to všechno událo. Doufal jsem, že neřekne žádnou blbost.

"Ano, vskutku je to tak, jak pan Jaegre už řekl. Vlastně to celé byla má vina. Stalo se to, když mě kapitán zachraňoval ze spárů titána. Nebyl jsem dost rychlí a schopný. Jen díky panu Jaegrovi jsme se všichni vrátili živý."

Soudce vypadal, že přemýšlí, mračil se a tiše se radil se všemi členy obrovské poroty.

"Nyní budeme hlasovat. Kdo je za to, aby byl pan Eren Jaegre, odsouzen jako vinný?"

Ruce se začali zvedat. To ne...