Dopadlo to tak, že jsem nakonec neměl na výběr. Připravení anebo ne, já musel vytvořit sestavu vojáků. Ani Erwin mi nebyl schopný s tím pomoct, nebylo co řešit. Na jejich místa jsem neměl koho jiného postavit. Vojáků v legii nebylo hodně. Avšak povedlo se mi zařídit, že na tuhle výpravu budeme brát kadetů jen 10.

I přesto že jsem se snažil ze všech kadetů vybrat jen ty nejschopnější, stejně byli tak na dvě věci. Na hovno a k pláči. Kdyby jen víc trénovali, neměl bych teď takové obavy. Avšak oni mimo tréninku se mnou neměli žádný dodatečný. Nikdo z nich nechodil ani do posilovny sám od sebe, aby nabrali alespoň nějaké svaly. A na mých trénincích se víc blbly než skutečně trénovali.

A teď jsou tady. Strojí si koně a polovina z nich jde na smrt. Tvářím se ledově a přísně, mám ovšem strach. Polovina z nich tam pravděpodobně padne. I když to z 10 kadetů není moc, i tak jsou to zase úplně zbytečná úmrtí zapríčiněná něčí nekompetentností. Rád bych si řekl, že ne mou, že za to nemůžu já a že to oni jsou neschopní a slabý. Opak je ale pravdou. Ještě se ani nic nestalo, vlastně jsme ještě ani nevyjeli a já už mám výčitky. Kdybych měl jen víc času, kdybych se jim mohl víc věnovat a kdyby to kurva nebyli takoví idioti! Jsem nejspíš špatný kapitán, když se mi nepovedlo je inspirovat k lepším výkonům.

Jsou to ještě děti. Dvě třetiny z nich ještě nejsou ani plnoletí. V jídelně jsem dokonce zaslechl jejich rozhovory - podle těch se sem většina z nich přidala z nasledovných důvodu:
1. z žertu,
2. kvůli nějaké sázce s kamarády,
3. aby se tím mohli chlubit před ostatními v partě.

Samozřejmě, ne všichni z nich sdíleli tyto stupidní pohnutky a příčiny, ale nad těmi konkrétními důvody jsem si musel plácnout přes obličej. To snad nebylo ani možné. Proto nebyl nikdo z nich motivovaný. Pořád měli pocit, že je to jen hra, že se jim nic nemůže stát. Měli velice zidealizovanou představu o tom, co se vlastně děje v legii a za zdí, a mě z toho bylo až špatně. Hlupáci...

A ještě na ně vydala zrovna tato výprava. Budeme nocovat v lese u ohně. Cílem této výpravy je mapovat další neprobádanou část obřího lesa a také sledovat aktivitu monster během noci, i když to jen okrajově. Tohle prostě nemůže dopadnout dobře. Parta hloupých puberťáků, v noci, v lese plném obrů u ohně. Zní to ještě blběji než jsem čekal...

Hlasitě jsem si povzdechl a pokračoval v strojení mého koně. Zezadu ke mě přicupitala Hange a poplácala mě po zádech.

"No co, ty náš ledový králi. Těšíš se zase za zeď a na nějaké to dobrodružství?"

"Ani trochu."

"Ale no taaaaak, bude vzrůšo!" zasmála se a postavila se vedle mě. Když uviděla můj výraz, celá zkoprněla.

"Děje se něco?"

"Ani ne... Nic podstatného. Jen mám obavy, toť vše." odpověděl jsem ustaraně a přitáhl jsem si plášť blíž ke krku. Už byl prosinec a venku pořádně čerstvo.

"Ale prosím tebe, všechno bude v pohodě." řekla a rozhodla se jít taky připravit svého koně. Ten můj už byl kompletně ustrojený, zásobovaný, měl jsem tam všechny věci, deku, nějaké jídlo - byl jsem plně připraven. Napravil jsem na sobě svou výzbroj a ještě jednou zkontroloval čepele. Všechno na svém místě a v pořádku. Už jen počkat až se dostaví zbytek. Rekruti už se připravovali, Hange také, Mikasa se taktéž stihla dostavit, už chyběl jen Eren, Erwin a Jean s Conniem. Jsem rád, že se mi povedlo do výpravy zahrnout víc zkušenějších vojáků, kteří by se snad mohli o ty nováčky na prvé výpravě venku postarat. Snad.

O patnáct minut později už se dostavili i ti největší opozdilci a my tak byli připraveni vyrazit. Všichni se seskupili do předem stanovené formace a vyjeli jsme.

Lidé ve městě se na nás pri odjezdu vždy dívají s takovou vírou. Jsou zaujatí, ty jisrky v jejich očích se nedají přehlédnout. Některé ženy dokonce hází na zem kytky, nakolik si myslí, že tam všichni zemřeme, což možná není daleko od pravdy. I přes všechny přípravy a snahy nikdy nevíme na sto procent, co se vlastně stane a jak se situace vyvine.

Rozhodl jsem se však na to nemyslet. Už nic nezměním. Teď se už můžu jen snažit, aby byl výsledek co nejlepší - tak jako vždy. Jel jsem na koni mezi Hange a Erenem, takže jsem si měl i s kým promluvit. Nebo by se mi hodilo alespoň někoho poslouchat.

"Erene, řekni něco."

"Hm? Cože? Tak trochu nechápu co myslíš, Riva-ehm, kapitáne." opravil se rychle.

"Ale prosímtě, všichni víme, že to spolu pečete, tak se teď nesnaž!" pokarhala ho Hange a rozesmála se.

"Hange nech ho. Nevím, prostě na mě mluv. Potřebuji si vyčistit hlavu a uklidnit nervy. Tvůj hlas na to pomáhá." pověděl jsem a díval jsem se pořád před sebe, na pomalu blížící se zeď.

"Aaaaw, bože Leviiiiii!!!!! To je tak sladké!" rozplývala se Hange nad mou poznámkou. Eren se rozesmál nad jejími reakcemi, ale opravdu začal mluvit. Absolutně jsem ho neposlouchal, nevěděl jsem ani o čem mluví. Ale jeho hlas byl příjemný, jemný a sliboval mé duši jakýsi druh bezpečí. Nevěděl jsem co říká, ale bylo to jakoby říkal 'Všechno bude v pořádku'. Věřte nebo ne, bylo mi lépe.

Mírným poklusem jsme dojeli až ke zdi a prošli jsme bránou. Odtud už jsme jeli o dost rychleji, abychom se co nejrychleji dostali ke stromům. Každý snad ví, že v otevřeném prostoru jsme pro titány dobře viditelný a samozřejmě snadná kořist. Mezi stromy máme ale díky výzbroji nějakou šanci.

Netrvalo dlouho a nás obklopili vysoké dřevnaté rostliny, díky kterým na nás nesvítilo slunce. Na prosinec svítilo až příliš jasně, ale dodávalo alespoň falešný pocit tepla, takže jsem to uvítal. Pomalu jsme přejížděli lesem, Hange se pořád koukala někam kolem sebe a něco sama pro sebe žvatlala, čas od času něco načmárala do svého sešitu.

Jinak byl ale kolem dost klid, už uběhla hodina a zatím jsme nespatřili ani jednoho obra. Všude bylo slyšet jen krákorání vran, jinak nic. Kvůli zimě a chladu už nebyli slyšet ani typické zvuky lesa, všechno tady spalo. Projížděli jsme lesem dál a dál, a stále nikde nic. Až se nakonec setmělo a my nepotkali ani jednoho titána. Jaká úleva...

"Utáboříme se zde!" vykřikl Erwin uprostřed maličké mýtiny, a tak jsme všichni pomalu slezli z koní a začali se protahovat.

"Můj zadek je z celodenního ježdění tak dřevěný." postěžoval jsem si, spíš jen tak pro sebe. Avšak dostalo se mi i mírně pobavené odpovědi od mého přítele.

"S tím bych ti věděl pomoct." řekl s úšklebkem. Šťouchnul jsem ho do břicha a zamračil se. Ts! Ten taky myslí na kraviny. Jak na to teď proboha může mít chuť, uprostřed lesa za zdmi? Nechápu.

"Kariso! Postarej se o koně! Napoj je a pořádně přivaž! Jestli utečou, jsme mrtví!" zavelil jsem jednomu z kadetů, který jen zasalutoval a pustil se do práce. Ostatním se také přidělili úkoly. Hange, Mikasa a 3 kadetky se vybrali kousek od táboru nazbírat nějaké suché dříví na oheň. Erwin s Erenem a Conniem se taky vybrali do lesa, najít nějaké dřevo, na které by jsme se mohli posadit. Jean za nimi později běžel také, prý každá ruka dobrá. Zde jsem zůstal jen já a Armin a společně jsme začali z kamenů vytvářet táborák. A pak samozřejmě ještě i kadeti, co jen postávali a nevěděli, čeho se chytit, tak se radši rozhodli jen nepřekážet. Radši jsem ty blbce poslal postavit si stany. Ať jsou taky užitečný.

Hange s Mikasou se vrátili dost rychle, takže jsem měl z čeho rozdělat oheň. Naskládal jsem dřívka do táboráku, polil jsem je trochou hořlaviny a zapaľovačem, který vlastně nebyl můj ale Erenův, jsem je zapálil. Začal jsem si ohřívat dlaně. Později se vrátili i kluci s velikými pahorky, které vzali neznámo kde, a rozložili je kolem ohně do kruhu, aby jsme si mohli společně sednout.

Nad rozděleným ohněm jsem udělal velkou konvici čaje, Hange rozdala hlinené hrnky, chodila kolem a všem nalévala. Jean s Conniem se mezitím pustili do rychlé večeře ve formě míchaných vajíček a chleba, a já si teda sedl na pahorek a rozhodl se trochu si odpočinout.

Všichni jsme seděli v tichosti a poslouchali to děsivé ticho. Ohřívali jsme se a doufali, že silný vítr, který se zvedl, nám neuhasí oheň, jinak jsme v prdeli.

"Nezahrajeme si nějakou hru?" zeptala se malá blondýnka. Myslím, že se jmenuje Catja.

"Catjo prosím tě, seš jak malá!" odfrkl si Wagner a podepřel si hlavu. Ten malý hajzl, kterého jsem skopal před pár týdny má ještě tu odvahu vůbec otevřít hubu?!

"Ale no tak! Já bych si možná i něco zahrál, ať tu není ta atmosféra jak na pohřbu."

"Jooo, Eren má pravdu! Trochu života do toho umírání!" zasmála se Hange vesele. "Jakou hru máš na mysli Catjo?"

"Nevím, třeba na otázky? Půjdeme za sebou a každý může položit člověku svého výběru jakoukoliv otázku. Každý z nás by měl 2 žolíky. To jsou snad jediná pravidla." usmála se víc se zabalila do svého pláště. Vlastně proč ne. Skutečně bylo to ticho nepříjemné, mohlibychom alespoň mluvit a tohle rozhodně rozproudí konverzace.

" No, vy si hrajte mládeži! Já si postavím stan a půjdu se trochu prospat, abych mohl v noci držet hlídku." usmál se Erwin a odkráčel opodál.