*Warning! V téhle části vedou postavy rozhovor o náboženství a víře. Pokud s tím máte problém, doporučuji danou část dílu přeskočit! *

Pocit jeho horkých rtů na mých byl překvapivě... Zvláštní.

Už dříve jsem si všiml, že tenhle kluk mě nějakým způsobem vždy tahá k sobě. Už když byl patnáctiletý spratek jsem měl potřebu ho zachraňovat a mít u sebe. A teď, o pět let později, když je starší, mužnější, moudřejší a dospělejší, mi dochází, že už jde spíš o živočišnou přitažlivost, které jsem se vždy snažil zabránit.

Líbal mě na rtech s takovou vervou a vášní, že jsem nemohl jinak, než se podvolit jeho sladkým dotekům. Měl jsem pocit, že se drží zpátky. Jakoby mě nechtěl vyplašit, jakoby se bál, že se prostě zvednu a uteču. Držel mě za obě tváře, jakoby na našich polibcích závisel celý jeho život.

*** o pár hodin dříve***

Osamotě sedím v jídelně a piju svůj černý čaj. Přemýšlím. Anebo spíš vzpomínám. Na všechny lidi, kteří kdy prošli mým životem. A že jich za těch let bylo dost.

Dnes máme za sebou nezvedenou výpravu. Polovina rekrutů je teď mrtvá. Mnozí z nich ještě ani nebyli plnoletí. Kvůli chybě jednoho z nováčků, která se mu stala osudovou. Popletl domluvené signály. Jeden by si myslel, že něco takového se nestane. Že těm debilům dojde, že jim jde o život. Ale oni ne. Jako kdyby to bylo všechno jen na cvičišti a nikomu se nemohlo nic stát. Kvůli nezodpovědnosti jednoho kluka je teď víc než 10 lidí po smrti. Měl jsem tam být... Měl jsem je zachránit a jeho upozornit. Ale kvůli vzniklé komplikaci, jsem byl až příliš daleko.

Hlasitý povzdech vyšel z mého hrdla a opět jsem si dopřál hluboký doušek čaje. Čaj... Alespoň ten mě dokázal uklidnit, když už nic jiného. Možná na to velmi nevypadám, ale nejsem taková ledovka, jakou se snažím hrát. Všichni si myslí, že jsem bezcitný a nemám srdce, ale opak je pravdou. Všechny ty věci co se stali mě tíží, všechny stracené duše mi létají před očima a cítím neskonalou vinu, i přestože to zavinil někdo jiný. Nikdy si neodpustím ty zmařené životy, kterým jsem mohl pomoct ale nepomohl.

Z mého rozjímání a sebelítosti mě vytrhl zvuk skřípajících dveří. Do jídelny vešel Eren a nevypadal příliš dobře. Podíval jsem se na nástěnné hodiny a zjistil, že je něco po třetí hodině ranní, takže se nejspíš probudil ze spánku. Hodil na mě jeden pohled, ale nic neříkal. Také si udělal čaj a přešel blíž ke mě.

"Mohu?" řekl a pokynul k židli vedle mé. Jen jsem kývl hlavou a znova jsem si odpil. Eren se v tichosti usadil, nic neříkal a pil svůj čaj.

Takhle v tichosti jsme seděli asi půl hodiny. Místností se ozývalo jen tikání hodin, srkání čaje a samozřejmě náš dech. Byl jsem celkem překvapený - měl jsem za to, že když toho kluka něco trápí, není schopný zavřít pusu.

Nakonec však i tak promluvil.

"Bude čelit nějakým obviněním? Ten kluk..."

"Nevím. Je to jen rekrut, který byl na své první výpravě, nicméně teď má na rukou krev spousty lidí, kteří zemřeli zbytečně. Vůbec nevím, co se s ním stane."

"Měl jsem jim pomoct." řekl najednou. Zmateně jsem se na něj podíval. Že by sdílel ty samé city, co já?

"Měl jsem prostě jet rychleji, hnát toho koně víc! Třeba bych tam pak dojel včas.."

"... Cítim to stejně. Kdybych se nevzdálil, mohli tu ještě být."

"Kapitáne, vždyť vy jste se vzdálil aby jste pomohl druhé části oddílu, vy přece nemůžete za-"

"Erene, jsem kapitán. Nesu za vás všechny odpovědnost, já vás mám chránit, když se něco podělá. Ale tentokrát jsem to nezvládl. Sklamal jsem. A oni jsou mrtvý. Jako jedni z mnoha, které jsem sklamal."

Už mi nic neodpověděl. Jen dál pomalu usrkával svůj čaj. Věděl, že mám pravdu. Věděl, že je to má chyba. Nesnažil se mi to dál vyvracet a já mu byl svým způsobem i vděčný.

Ještě pár minut jsme tiše seděli, když v tom se Eren zvedl a začal dělat další čaj, teď však do konvice. Pak se otočil ke mě.

" Dnes je úplněk a velice jasná noc... Nechcete si ten čaj vzít na střechu?"

".. Vlastně proč ne." odpověděl jsem a spolu jsme se vydali nahoru na střechu. Měl pravdu, dnes byla opravdu jasná noc. Na nebi bylo snad milion hvězd a měsíc byl tak obrovský, až to bylo neuvěřitelné. Bylo to uklidňující a nádherné.

Sedli jsme si na kraj střechy. Prohodil jsem své nohy přes okraj a zadíval jsem se do dáli. Opět jsme seděli beze slova, ale tak nějak jsem cítil, že sdílíme ty samé pocity a myšlenky. Jako kdyby mě ten kluk snad chápal...

"Někdy si rád představuji, že když člověk zemře, stane se z něj hvězda. Že až se z jeho těla vytratí jeho duše, objeví se na obloze jako malý zářící bod a tím pádem nás nikdy úplně neopustí." pověděl a zhluboka se nadechl chladného nočního vzduchu. Jen jsem se uchechtl. Sice to byla hezká a celkem milá idea, něco takového nebylo přece možné.

"Také bych tomu rád věřil. Avšak po všem tom umírání, je až těžké něčemu věřit." otočil jsem se na něj a zadíval jsem se mu do očí.

"Veríš v Boha, Erene?"

"... Hm, zajímavá otázka. Abych byl upřímný, asi jako každý jsem k tomu byl vychováván. Víte, k čtení bible, k návštěvám kostela a alespoň občasnému modlení. V těchto dobách lidé potřebují v něco věřit aby je to posouvalo dál. Potřebují víru, že někdo vyslyší jejich prosby a modlitby, a že je někdo nebo něco zachrání nebo spasí. Ale ne. Nevěřím. Nevěřím v Boha. Jestli by nějaký byl, nedovolil by všechno tohle utrpení a smrt."

" Vím, co myslíš. Také v Boha nevěřím. Proč taky? Kdyby nějaký opravdu byl, lidé by netrpěli nemocemi, hladem, nevraždili by je obrovské humanoidní stvůry. Kdyby nějaký bůh byl, proč by dopustil tohle všechno?"

"Kapitáne, kdyby nás teď slyšel pastor Nick, šílel by vzteky!" zasmál se Eren.

"Ach, i kdyby ano, asi bych ho schodil dolů ze střechy. Nemůžu toho chlapa vystát!" řekl jsem, i přestože bych tyhle věci asi Erenovi říkat neměl. Až po chvíli jsem si uvědomil, že se mu tady vlastně svěřuji, a že vedeme dost soukromí a osobní rozhovor.

Eren se na mé poznámce o skopnutí pastora ze střechy dost smál.

" Ach kapitáne, to bych chtěl vidět!"

"No to bys taky musel! Protože pak bys musel svědčit u soudu v můj prospěch a říct něco jako že jsem se mu snažil pomoct."

"Heh, no jistě! Vy jste mě u soudu zachránil, dlužím vám to. Nenechal bych vás v tom."

"A víš, že ti to dokonce věřím?" uchechtl jsem se a mírně jsem se na něj usmál. Kdyby mi toto řekl kdokoliv jiný, nevěřil bych jim to. Nevěřil bych nikomu, že je pro mě ochoten lhát. Ale Erenovi ano. Něco vevnitř mi zkrátka říkalo, že jemu to můžu věřit.

Díval se na mě těmi svými smaragdovými oči. Měl jsem pocit, že mi vidí až někam do hlavy. Jakoby najednou věděl o všech mých vnitřních pohodech, o všech myšlenkách a citech.

Nevím kdy se to stalo, ale najednou se ke mě naklonil a spojil naše rty v jedno.

Pocit jeho horkých rtů na mých byl překvapivě... Zvláštní. Jeho rty byli sladké a jemné.

Už dříve jsem si všiml, že tenhle kluk mě nějakým způsobem vždy tahá k sobě. Doteď jsem se tomu snažil bránit a nalhával jsem si, že to je prostě ochranářský syndrom a to je vše. Dnes večer to však ale nešlo. Nešlo mu odolat, nedalo se mi vymanit ze spárů jeho polibků.

Líbal mě na rtech s takovou vervou a vášní, že jsem nemohl jinak, než se podvolit jeho sladkým dotekům. Měl jsem pocit, že se drží zpátky. Jakoby mě nechtěl vyplašit, jakoby se bál, že se prostě zvednu a uteču. Držel mě za obě tváře, jakoby na našich polibcích závisel celý jeho život. Jeho polibky byli čím dál tím vášnivější a dravější. V jednom momentu se ode mě však odtáhl. Zadíval se na mě s otázkou v očích. Ruměnec na jeho tváři byl znatelný i ve tmě a byl neskutečně neodolatelný.

"Nedrž se zpátky." zašeptal jsem. Po mém svolení už na nic nečekal a pokračoval v mém líbání. Až nakonec polibky přerostli v něco víc.

Nebylo snad ani jedno místo na mém těle, které by neokusil svým jazykem. Na krku, hrudi a vypracovaném břiše se mi táhla cestička cucfleků a kousanců. Celé mé tělo se třáslo od vzrušení, které mi Eren způsoboval. Musel jsem se kousat do zápěstí, abych nevzdychal na celé okolí.

Milovali jsme se na střeše za svitu hvězd. A milovali jsme se dlouho, vlastně až do rozbřesku. Něco podobného jsem už dlouho nezažil. Po hodně dlouhé době jsem se cítil jako člověk. Obyčejně, uvolněně a dobře.