Když jsme se znovu rozvalovali na trávníku, ruce dosahujíc na ulici, abychom mohli kreslit, napadlo tě něco, co tak snadno poničilo celou tu nádhernou atmosféru a klid.

„Co ty na to, kdybych sem někdy přivedl Nadiu, abys ji konečně poznala?"

„Tohle je naše místo," odsekla jsem možná víc prudce, než jsem chtěla.

„Julie, prosímtě, co blázníš?" optal se. „To jsme říkali, když jsme byli malá děcka. Dospěj trochu."

Jeho slova mě vážně zabolela. Nemohla jsem se na něj ale urazit a trucovat. Smál by se mi, že jsem zase dětinská. Dokonce jsem se tak i cítila. Jako malé trapné děcko.