Jak dny ubíhaly, začalo se vše vracet do normálu. Nebo jinak... začala jsem si zvykat.

Netrávili jsme spolu sice tolik času jako předtím, ale ani básnění na účet Nadi už nebylo tak časté. Doufala jsem, že tvá láska k ní vyprchává. Sama jsem se styděla, že si přeji něco takového.

Byl jsi přeci můj kamarád.

Nebo snad ne?

Asi bylo načase sama sobě přiznat, že jsi pro mě byl vždy něco víc. Tak nějak jsem doufala, že to cítíš stejně.

Jistě, byla to hloupá představa, ale i já mám právo mít své sny. Tak proč mi je Nadia musí ničit?