Seděla jsem v parku na lavičce a sledovala kolemdující. Ani jsem se nepohnula.

Byla jsem až nezvykle klidná, nejspíš v šoku. Buď to, anebo jsem se stala ještě větším šílencem.

Zvažovala jsem své kroky. Jako první mě napadlo, že to ukončím. Nedokázala jsem o tom ale přemýšlet jinak, než povrchně. Navíc, tím by se nic nevyřešilo.

Byl by jsi jen ještě víc smutnější, než jsi teď. A já tě miluji, stále, přestože mi to nikdy neoplatíš.

Jako další mě napadlo, že se přiznám policii k Nadině vraždě. A hlavně - že se přiznám tobě.

Nakonec jsem se ale rozhodla naprosto jinak.