Ještě nikdy jsem nebyla na pohřbu. Až doteď. Kupodivu jsem se mezi všemi těmi plačícími příbuznými Nadi necítila ani trochu provinile.

Vinu jsem začala cítit teprve tehdy, když jsem tě spatřila. Nikdy jsem nebrečel. Až teď.

Slzy ti stékaly po obličeji jako kapky deště, který neustával. Přišla jsem k tobě a jemně tě objala. Ani jsi sebou nepohnul. Cítila jsem, že potřebuješ mou podporu.

Po celou dobu obřadu jsme se drželi za ruce. Bylo mi jasné, že to nic neznamená. Přesto mě to potěšilo. Byla jsem tak sobecká. A nyní i šťastná, protože mi tě Nadia nemohla vzít. Už ne.