„Tak se měj, Julie," zamávala mi. „Opravdu jsem si to s tebou užila."

„Já s tebou taky, Nadio," rozloučila jsem se a zavřela dveře od bytu.

Neodešla jsem od nich, jen poslouchala, kdy to uslyším.

Netrvalo to dlouho.

Nadia vykřikla a kovové zábradlí se zaburácelo. Poznala jsem to podle té ozvěny. Plán zabral. Sklouzla se po schodech, které jsem tak pracně potřela olejem.

Nešla jsem za ní, jen jsem se ode dveří odploužila zpět do pokoje. Pustila jsem si hlasitou hudbu, aby na mě nikdo nemohl později svést, že jsem to mohla slyšet.

Byla to jen nehoda. Nehoda, nehoda, nehoda.