Když jsem se znovu nevyspalá vláčela ulicí, potkala jsem tě. Byl jsi opět s ní.

Neměla jsem sílu ani náladu vás zdravit. Vše jsem viděla značně rozmazaně. Doploužila jsem se k lavičce v parku a ulehla na ni.

Bylo mi jedno, že si někdo může myslet, že jsem bezdomovec.
Bylo mi jedno, že se nejspíš ušpiním.
Chtěla jsem spát a doma mi to nešlo.

Ulehla jsem na tvrdé dřevěné prkno a k mému údivu velice rychle usnula.

Nevím, jak se to stalo, ale probudila jsem se doma. Ve své posteli.

Inu, už ani nevím, co je sen a co realita.