Než se Dean vrátil domů, trvalo mu to poměrně dlouhou dobu a anděl za celou dobu skutečně zůstal stát na místě. Poslechl lidskou bytost na slovo a opravdu pokoj neopustil, dokonce ani když po chodbě za dveřmi zaslechl kroky. Jeho smysly mu říkaly, že se jednalo jen o člověka, Deanova bratra, nikoliv o nepřítele, ač od staršího bratra se Sam lišil zcela jinou duší. Ta jeho byla stříbřitá, šedivá, až modrá, vrhala indigové odlesky, ale to neznamenalo, že byla špatná. Jen nebyla tak zářivá a nedisponovala takovou divokostí a nezkrotností. Každá duše byla stejně originální jako otisky prstů.

Castiel si pouhým gestem ruky přivolával hmotné objekty k sobě a zkoumal je. Kupříkladu Deanovu fotku v rámečku s bratrem, anebo s jeho družkou, avšak její pach nebyl v místnosti vůbec cítit, tudíž předpokládal, že již dávno jeho družkou nebyla a nahradil ji závan jablečného koláče a tvrdého alkoholu, který si Dean po večerech rád dopřával. Flek od pití na matraci, zaznamenaný bystrým andělským okem, byl těžko viditelný, přesto tam byl a dráždil anděla na citlivých smyslech. Také si všiml pár zatoulaných lahví piva pod postelí a nad tím se trošku pozastavil. Lidé se opravdu nezměnili. Pořád pěstovali určité plodiny pro výrobu nápojů, jež je zbavovaly zábran. Staletí a staletí úmorné práce kvůli dodržování tradic.

Tiše si povzdechl, protáhl ztuhlá křídla, až se dlouhé perutě dotkly hladkých stěn a zvedl hlavu ke stropu. Vypadalo to jakoby zíral na hvězdné nebe, než na bílý strop potažený pavučinami drobných prasklinek. Modré duhovky mu zasvítily poznáním a on opět pohled sklopil na koberec. Počká tu na něj a pak ti rozmyslí co dál..

Dean se konečně (po další hodině, kdy Castiel zkoumal jeho osobní věci), uráčil vrátit a div neviděl z kůže, když při vstupu do pokoje zahlédl, jak anděl držel v levé ruce špinavou ponožku a modrým pohledem ji zvědavě, jak malé dítě u stromečku, zkoumal. Netřeba říct, že se jednalo o značně špinavou a "použitou" ponožku, kterou sem tam využíval při sledování lechtivých videí.

No co? Byl chlap se vším všudy.

"Kurva, dej to sem!" vyhrkl se studem ve tváři Winchester, vytrhl Cassovi ponožku z ruky a zběsile si ji zmuchlal do zadní kapsy kalhot. "To je... osobní... Víš ty vůbec, co to znamená?"

Anděl zmateně zamrkal, stáhl obočí, načež se mu mezi očima utvořila vráska. Nespokojeně mávl křídly a neurčitě zavrtěl hlavou. Jistě že mezi ostatními anděli též udržoval jistou vzdálenost, avšak pojem "osobní" neznal. Dean mu to bude muset osvětlit.

"Mám ty věci," přerušil to trapné ticho Dean, sundal ze zad batoh, který následně položil na postel a vysypal jeho obsah. "Dlahy... obvazy... škrtidlo... nějaký prášky, teda... jestli ti to fakt pomůže..." zvedl k němu pohled plný čiré veselosti, avšak anděl se tvářil stále stejně.

Ten jeho pohled mi leze na nervy, pomyslel si majitel Impaly. Přivřel nad tím oči, pak zavrtěl hlavou a tleskl. Popadl podlouhlou dlahu s obvazem a rozpřáhl paže.

"Tak sem s tím!" prohlásil odhodlaně, přesně jako pravý odborník.

Castielova odpověď však byla záporná: "Ne."

Dean se zamračil a spustil paže se zdravotnickými potřebami podél těla. "Jak to sakra myslíš, že ne?"

"Chci tím říct, že nemáš dostatečné znalosti," udal na pravou míru ledovým tónem anděl.

"Ale jdi!" mávl Winchester bezstarostně rukou ignorující chlad jeho hlubokého hlasu. "Tohle je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat. Věř, že ti opravdu pomůžu," udělal k andělovi dva kroky.

Castiel na druhou stranu couvl, přitiskl bolavá křídla k zádům a zavrtěl hlavou. Chápal jeho dobré úmysly. Cítil jeho dobrotu a čest, jenže tohle bez potřebných znalostí vážně nepůjde. Pár videí zkouknutých během řízení opravdu nestačilo.

"No tak, Casi!" vyhrkl Dean.

"Myslím to vážně, Deane."

"Tak si to ošetři sám!"

"Nemohu," zamračil se popuzeně a odvrátil pohled na stranu.

Dean měl pocit, že se rozesměje. Přece nešlo o nic velkého, ne? Nenápadně naklonil své tělo do strany, očima pátral po andělovi lidské tváři a zachytil v nich jakýsi druh zahanbení. V tu chvíli mu to docvaklo.

"O můj Bože, ty nevíš jak!" vykřikl možná, až příliš hlasitě, neboť Sam, který se ve vedlejším pokoji učil, napnul a zvednul hlavu od učebnic. Nic takového starší bratr netušil.

"Nedosáhnu si tam," hlesl odevzdaným hlasem Castiel.

Winchester zavlnil koutky rtů v milý úsměv. Hlavou mu prolétlo prosté: Ale ale...

"Jako anděl nemohu sám sobě ublížit. Mám své léčení, které mi pomůže, ale je tak trochu... abych to řekl ve vašem jazyce... porouchané. Nefunguje. A já netuším proč."

"Proč by sis měl sám sobě ublížit? Vždyť jde jen o ošetření," ozval se Dean.

Anděl svěsil jak ramena tak křídla, nejistě se podrbal na tváři, a ačkoliv se jednalo o schránku dospělého muže, připomínal Deanovi malého, neznalého kluka. Bylo celkem roztomilé vzhledem k tomu, že byl nebeskou bytostí velkou jako mrakodrap - podle toho, co mu Cas při prvním rozhovoru řekl a kupodivu z toho nebyl skoro vůbec otřesený... Možná jen trošičku...

"Casi?" oslovil ho opatrně Winchester a dovolil si překonat jeho osobní zónu, přičemž ho v nose zašimrala vůně horského větru, prvního sněhu a deště.

Anděl zkrátka voněl jako nebe. Sálalo z něj přirozené lidské teplo i jakási přirozená vznešenost, kterou měl vypsanou ve svítivých modrých kukadlech. Deanovi to nedalo a krátkým pohledem přelétl jeho polonahé tělo, od zaoblených boků, které jen tak držely široké tepláky, přes štíhlý pas pokračoval směrem nahoru po vyrýsovanému hrudníku a širších ramen, která nesla silné paže. Člověk si nevšiml, že ho anděl celou tu dobu pozoroval a zaznamenal to ve chvíli, kdy se jal zkoumat jeho lidskou tvář.

Vyšší z mužů nasucho polkl, udělal krok dozadu a nasadil křivý úsměv. Tohle přece nešlo. Nemohl tu jen tak okukovat tělo cizího chlapa, který vlastně ani nebyl člověk.

"Je ti tohle tělo nepříjemné, Deane? Mohu ho změnit, ač jsem si na něj již zvykl," zajímal se upřímně Castiel.

"Ne ne! Vůbec vůbec!" zvýšil hlas a rozhodil rukama do stran. "Já jen... je to zvláštní... Jak se ti povedlo... teda, jak tě napadla zrovna tahle podoba? To ses prostě jednoho dne rozhodl, že si vytvoříš lidský tělo nějakýho chlápka?"

Anděl zakroutil hlavou a odpověděl: "Tato schránka dříve byla James Novak. Byl věřící, modlil se za to a poskytl mi své tělo, abych se mohl procházet po vaší planetě."

"A ten... ten James. Ještě tam někde je? Tam uvnitř?" zeptal a ukázal prstem na jeho černovlasou hlavu. Trošku se bál odpovědi, ale měl silné nutkání to vědět.

"James Novak zemřel před dvěma lety. Za jeho služby jsme uvítali jeho duši ve Věčném městě a já si s jeho svolením vzal toto tělo. Zvykl jsem si na něj. Je... pohodlné," řekl klidným hlasem, sklopil pohled na bosé nohy a trochu se zamračil, protože zem byla blíže, než se mu zamlouvalo, "ale mohl být vyšší."

Dean se při poslední poznámce uchechtl a prsty si pročísl vlasy. Takže mu v pokoji stála vesmírná bytost obrovských rozměrů nacpaná do těla Jamese Novaka, zbožného, ale mrtvého muže. Castiel si evidentně nedělal hlavu s tím, co by bylo kdyby ho někdo viděl běhat v ulicích.

"Tak," tleskl, aby na sebe upoutal pozornost a ihned ho začal sledovat pár lesklých očí, "něco uděláme s tím křídlem. Přísahám, že budu něžnej a dám na něj pozor, ano? Věř mi trochu."

Castiel opravdu váhal. Měl mu svěřit svoje vzácná a citlivá křídla? Byl na ně háklivý a kdyby mohl, udělal by z nich nehmotnou součást svého pravého já, jenomže bolest ve svalech a zlomená kost rozhodně nebylo žádným medem a už vůbec ne ničím, na co by si chtěl zvykat, tudíž souhlasil kývnutím, mírně je odtáhl od zad a doufal, že Winchester nic nepokazí.

"Jen klid," usmál se na něj Dean příjemným úsměvem, aby mu dodal trochu toho relaxu do žil a natáhl se pro zdravotnické potřeby. "Dám na ně pozor. Dost si jich ceníš, že?"

Anděl přivřel víčka a beze slov přikývl. Chtěl se k němu otočit zády a ukázat mu, co ten pád způsobil za škody, avšak pod nohama ucítil vibrace cizích kroků. Koberec nebyl dostatečným tlumičem a on jasně cítil a slyšel kroky u Deanových dveří. Než na to stačil upozornit, dveře se tiše otevřely a dovnitř nakoukla Samova hlava.

Mladý vysokoškolák měl dost toho, jak se bratr s někým neustále vybavoval, takže ho chtěl i s neznámým kamarádem vyrazit z domu, aby se mohl učit, jenže to, co viděl uvnitř Deanova pokoje, ho zamrazilo na místě. Bratři na sebe nějakou dobu ztuhle zírali, než to Castiel přerušil mávnutím pravého křídla..

"Do prdele, Sammy!" vyjekl Dean, skočil po bratrovi, trhl s ním dovnitř místnosti a dveře zabouchl jakoby se bál další nezvané návštěvy.

Anděl si s klidem ve tváři prohlížel zaraženého, vysokého muže před sebou. Ve vzduchu se vznášel šok, panika, stoupající hysterie a udivení. Proto zvedl ruku na uklidnění, avšak mladší Winchester to pochopil jako útočné gesto a hlasitě vykřikl.

"Sammy!"

"Co to sakra je, Deane?!" vyjekl hystericky a rozčileně máchl paží k andělovi.

"Jsem Castiel," ozval se hluboký, pro Sama cizí hlas a k tomu se přidalo tiché šustění černých křídel.

"Sammy, uklidni se... Uklidni se," chytil Dean bratra za ramena a zadíval se mu do vystrašených očí. "Je to... anděl. Anděl," zopakoval pomalu a důrazně.

"J-jak... Jak?! K... kde se tu vzal?!"

Castiel nadzvedl obočí a oba sourozence důkladně prohlédl. Asi by jim měl dát trochu času a pak se to pokusit vysvětlit i tomu mladšímu. Plán zůstat nezpozorován nikým jiným než Deanem značně pohořel.

Potichu přešel k oknu, postavil se před něj a zapíchl zrak někam ven, zatímco z něj neustále odpadávala malá, černá peříčka a tvořila za ním cestičku. Dnešní den byl jako stvořený pro létající opeřence. Poslouchal jejich zpěvné hlasy, luštil řeč, kterou mezi sebou vedli a trošku závistivě je pozoroval při letu. I kdyby měl křídla zdravá, netroufl by si tu jen tak poletovat a upozorňovat na sebe. S tímhle tělem by ani létat nemohl.

"Dej si panáka," řekl Samovi Dean, posadil ho do křesla, v němž předchozí noc spal a vyštrachal relativně čistou sklenici a láhev výtečné skotské.

Sam nespouštěl oči z toho výjevu stojícího u okna. Vypadal jako obyčejný člověk, až na ta obrovská, ebenově černá křídla s tmavě modrým nádechem a třpytem na konci letek připomínající vzdálené hvězdy. Navíc to levé bylo ošklivě zakřivené a chybělo na něm víc per, než na tom pravém.

"Takže tys nebyl opilej..." vydechl prázdným hlasem mladší Winchester a ten starší jen zavrtěl hlavou. "Zatraceně," dodal a vypil sklenici na ex.

Dean se ohlédl na anděla u okna a zhluboka se nadechl. "Prý spadl, když neuposlechl rozkaz..."

"Zachránilo mě to," odvětil Castiel, "a dal jsem svým spojencům čas."

"Prostě jsi zdrhl z boje," udal Dean na pravou míru.

Anděl se na něj popuzeně otočil, modré oči mu varovně zasvítily nebeským světlem, avšak Winchester jen nasadil nevinný úculek a kmitl rameny. Andílek asi nesnesl pravdu.

"I tak by se to dalo říci," zamumlal potichu neochotně Cas a stočil uražený pohled zpátky ven z okna.

Dean se zvesela zasmál, obrátil se na stále vystrašeného bratra a drbnul do něj loktem. V jeho obličeji se zrcadlila radost z jeho vlastní pravdy a bylo dost úsměvné, že se nebeská bytost, stará několik tisíce let, urážela jako malý kluk. Asi na něj bude muset jít pomalu.

"Dobře, takže Casi, to křídlo. Musíme to vyřešit, protože bych nerad abys tam dostal zánět a pochybuju, že je zdejší nemocnice odvázaná pro ošetření andělských křídel," prolomil to krátké ticho Dean a očima zamžoural ke křivému křídlu, s ošklivě pokroucenými letkami mířící směrem dolů.

Castiel se přestal tvářil jako uražený spratek, což pro něj byl výkon - překonat, že měl obyčejný člověk částečně pravdu - a mírně povytáhl zraněným křídlem nahoru, načež pomalu a nejistě přikývl.

"Počkat počkat, co má s křídlem?" zamračil se Sam, dožadujíce se odpovědi.

"Zlomil si ho, když..." odmlčel se bratr, gestem ruky a hlasitým písknutím naznačil dlouhý pár na zem, "nezvládl normálně přistát a rozplácl se na silnici. Mimochodem, celou ji zničil, takže nemám tušení, jak se dostaneš do školy."

Mladší Winchester si unaveně promnul čelo a zničeně si povzdechl. Ačkoliv Dean nikdy nebyl favorit školy a chodil tam jen proto, aby mu otec dal pokoj, přičemž po jeho smrti se vším učením sekl a šel pracovat jako automechanik, tak Sammymu to studium přál. Byl chytrý, měl talent a taky díky němu poznal pár pěkných holek. Byl ochotný se kvůli malému bráškovi udřít k smrti, jen aby měl klid a prostor pro učení.

Anděl opatrně přistoupil k posteli a prohlédl si věci, které Dean přinesl. Moc se mu nezamlouvaly dlouhé stříbrné nůžky a injekční stříkačka s dlouhou jehlou. Po zádech i peří mu přejel nepříjemný, studený mráz a viditelně škubnul mimickými svaly.

"Jen klid, relax, zvládnu to," usmál se sebevědomě Winchester a rukou naznačil, aby se Cas otočil. "Tak... ukaž mi to..."

"Deane, možná by bylo lepší kdybych to zkusil já," ozval se konečně otřesený Sam, dopil svou třetí sklenici a vstal z křesla. "Byl jsem semináři z ornitologie a pak na praxi. Vím, co s tím křídlem dělat."

Ten se ušklíbl a uchopil do rukou dlouhé stříbrné nůžky. Nevšiml si, jak se anděl otřásl nervozitou. Měl sice rychlé léčení, to ano, ale necítil dost silný na nějaké větší škody, které by mu Dean nechtíc zanechal.

"Netušil jsem, že se právníci zajímají o ptáky."

"Byl jsem tam kvůli... no, někomu," nechal zbytek věty vyznít do ticha místnosti a natáhl se po nůžkách.

Starší Winchester se zazubil: "Ááá, kvůli nějaký holce, co? No, Sammy. Byla pěkná?"

Už podle růžovějících tváří Dean poznal, že ano a že těch několik hodin neustálé pozornosti, aby se dozvěděl, jak se starat o jejich ptačí sousedy, stály rozhodně za to.

Castiel se na sourozence zmateně zamračil. Zvláště pak Sama propíchl podivně zvídavým pohledem, jelikož důvod těch náhle červených tváří nebyl způsoben tím, že se bavili o dívce.