Pochopení Deana stálo snad všechny nervy, tři sklenky skotské, kterou měl pro erární případy, několik mozkových buněk, jež přežily příval alkoholu a slovník se mu omezil jen na sprosté nadávky. Anděl ho znervózňoval tím, jak se vznešeně procházel po jeho ložnici tam a zpátky, zkoumal věci odložené na poličkách a sem tam do toho stáhl tvář do zmatené grimasy, jež byla celkem roztomilá. Nebeská bytost neznala obyčejné lidské věci ani zvyky, takže pro něj byl docela problém, když po něm Dean chtěl, aby se navlékl do trenek a tepláků. Castiel to komentoval tím, že nebylo třeba se zakrývat, když viděl podstatu duše, jenže tvrdohlavý Dean si stál na svém, tak jeho prosbu o oblékání vyplnil.

Anděl se nyní promenádoval jako diva, s lehce zvednutými křídly a ladným krokem, jakoby chodil po obláčku. Tepláky mu byly větší, furt mu sjížděly z boků a on nechápal, proč by to měl sakra nosit. Na bytost svého druhu byl docela zvědavý, neopovrhoval lidmi, ba přímo naopak, miloval je, zkoumal a v minulosti se mezi ně rád vracel, ač skryt před jejich zraky.

Modrým pohledem zkontroloval Deana sedícího na posteli a držel se seč mohl, aby si nepřečetl jeho myšlenky. Byl citlivý na určité vjemy a tak ho nesmírně lákalo zjistit, co si myslel. Ve vzduchu bylo patrné napětí, které nechtěl vyvolat, ale stalo se. Moc dobře věděl, co se stane pokud dobrovolně padne do lidského světa bez všedních nadpřirozených sil.

"Dobře dobře..." zamumlal Dean, zaujal tím Castielovu plnou pozornost a odložil poloprázdnou láhev skotské se skleničkou na noční stolek. Protřel si unavené oči, skoro nedokázal uvěřit andělovi ve svém pokoji a zhluboka se nadechl.

"Ty jsi anděl," řekl nakonec a Castiel naklonil hlavu na stranu.

Nebylo to snad jasné? Řekl mu to třikrát, ne-li víckrát a on stejně řekl tohle?

"A jsi tady," odmlčel se, věnoval bytosti s křídly dlouhý pohled a pokračoval: "Proč? Co tu vlastně děláš?"

Černokřídlý si dal s odpovědí na čas. Jednoduše nechal Deana v tichu a pokoušel se vymyslet způsob, jak to vysvětlit tak, aby to pochopil. Už dlouho s lidmi nehovořil. Zatraceně dlouho... Rychle pochopil, že s Deanem bylo třeba mluvit opatrně a pokud možno srozumitelně.

Winchester anděla propíchl párem nejistých očí, gestem pravé ruku mu pokynul v mluvě, leč sám sebou si nebyl jistý, zda to chtěl vážně slyšet. Sotva zpracoval Castielův zjev.

"Pamatuješ si na Peklo, Deane?" načal pozvolna anděl a svázal s ním pohled natolik intenzivní, že Dean raději uhnul.

Oslovený se hrubě uchechtl. "Samozřejmě že ano. Po probuzení z kómatu jsem myslel, že mi snad pukne hlava."

Castiel přimhouřil jasně modré, svítivé oči a po jeho vzoru zamrkal. Mrkat. To bylo tak zvláštní.

"Vzpomínáš si i na to, jak ses dostal ven, Deane?"

Proč za každou větou říká mý jméno? pomyslel si místo odpovědi Winchester a zavrtěl hlavou. Tenhle anděl byl divný. Pořád ho sledoval těma pěknýma kukadlama a vůbec ho nenapadlo, že se cítil nekomfortně. Po paměti shrábl láhev se zlatavým alkoholem uvnitř a odzátkoval ji. Tohle bude ještě dlouhý den...

"Tvá paměť asi nebyla schopna zpracovat jisté události, chápu," promluvil zamyšleně Castiel. "Když se tvoje astrální duše zatoulala mimo tvůj svět, byli démoni mimořádně aktivní. Sám jsem tě odtud vytáhl a označil, abych tě mohl najít," svraštil obočí a mírně se předklonil.

Dean se narovnal v zádech a se zamračenou tváří se postavil na nohy. Otočil obličej směrem k andělovi a ze zamračené grimasy přešel k té nevěřícné. Nerozuměl ani slovu, které řekl. Anděl nechodil kolem horké kaše a rovnou mu všechno vyklopil na talíř.

"Cože?" zněla jeho jediná odpověď tlumeným hlasem.

Anděl se zhluboka nadechl, dostal nutkání obrátit oči v sloup a jal se nového vysvětlování: "Tvá duše se zatoulala moc daleko od tvé schránky a dostala se-"

"Já vím! Tohle chápu!" okřikl ho a zmučeně si promnul čelo poseté dlouhými vráskami. "Já jen nechápu, jak je tohle, do prdele, možný."

"Je to celkem jednoduché. Přečti si bibli," poradil mu upřímně anděl.

"Ha-ha," zavrčel zhrublým hlasem, "takže ty žvásty v ní jsou všecko pravda?"

Castiel neurčitě pokrčil rameny. "Většina, ale spoustu z toho jsou lži. Mohl bych ti ukázat, co z toho je skutečně pravda."

"Děkuji, teď mám o dost větší chuť se do toho čtení ponořit," pronesl s ironickým tónem.

"Zdá se mi, že svá slova nemyslíš vážně, Deane."

"Taky že ne!"

Anděl nespokojeně našpulil růžové rty. Proč říkal podobné řeči tímhle tónem? Lidské zvyky občas byly dost podivné. Ohlédl se přes rameno za zlomeným křídlem a opatrně po něm přejel celou lidskou dlaní. Po hmatu cítil jejich hebkost a pružnost. Pořád si na to lidské tělo zvykal.

"Vytáhl jsi mě z Pekla..."

"Z Helu. Správné označení je Hel," opravil ho černokřídlý hlubokým hlasem, s pohledem upřeným na černé perutě.

Winchester protočil oči v sloup, dovolil se napít skotské a navázal na předchozí slova: "Vytáhl jsi mě... z Helu a teď sis přišel pro platbu? Chceš za tohle něco? Já ti totiž nemám co nabídnout."

Co by taky mohl? On, chudý automechanik se sklony k alkoholismu a zlomeným srdcem po rozchodu se ženou, pro kterou by udělal první poslední, avšak něco uvnitř mu říkalo, že tady nepůjde o materialistickou platbu...

Cas přestal zkoumat rozsáhlá zranění levého křídla, zadíval se mu do tváře a zavrtěl hlavou. "To není pravda. Máš toho hodně co nabídnou. Dostal jsem příkaz, abych tvoji duši vytáhl z Helu a navrátil tě zpátky do života. Nemám důvod o svých rozkazech pochybovat."

"Aha, takže seš jenom vojáček, kterej plní rozkazy, to mě teda uklidnilo," odfrkl si.

"Pro nás je rozkaz zákon, Deane. Kdo ho poruší, ten bude zbaven křídel a shozen."

"Tak cos provedl tak strašnýho, žes spadl na zem?"

Poprvé za celou dobu si na andělovi lidské tváři všiml vykolejení z jinak klidného postoje. Pevně sevřel plné růžové rty, sklopil oči a odklonil hlavu, načež zaryl nehty do dlaní. Jo, určitě provedl něco hrozného.

"Postavil jsem se proti staršímu bratrovi," zašeptal hlasem, jenž skrýval hanbu. "Já a několik dalších andělů jsme nechtěli, aby nám poroučel vládce Helu a bez povolení se dali do boje. Po poslední bitvě jsem byl nucen opustit svůj domov."

Deanovi se rozjasnilo. Takže on si sem nepřišel pro nesplacený dluh. On se sem přišel ukrýt. Tohle byl jeho útěk. A on nyní byl jeho součástí. Najednou se mu udělalo zle od žaludku. Netušil, zda to byla ta skotská vylitá na ovesnou kaši, nebo z faktu, že měl problém větší, než předpokládal. Vjel si dlaní do vlasů a zuby nehty se držel, aby nezačal vyšilovat. Tím by si moc nepomohl.

"Proč jsi přišel sem?" zeptal se slabým hlasem Dean.

Castiel zvedl bradu a odpověděl: "Protože jsem věděl, že mě jako jediný z tvého druhu přijmeš a nezanechá to na tobě následky. Věděl jsem, kde tě hledat díky tomu označení."

Takže je na sto procent jistý, že mi to udělal on. Kdo taky jiný, sakra...

"No, myslím, že tenhle den nemůže být šílenější," uchechtl se se sarkastickým hlasem a opět tím anděla zmátl.

Chlapec se bude mít ještě hodně co učit.

***

Dean si uvědomoval, že nebude moct pustit Castiela z místnosti. Pokud chtěl zůstat inkognito, což by Winchester hodně ocenil i pro svůj vlastní prospěch, tak musel člověka poslouchat a řídit se jeho radami. Na druhou stranu by bylo možná fajn se o něm zmínit bratrovi, který byl chytřejší, než kdokoliv v jeho okolí, avšak anděl tento nápad rázně odmítl. Čím míň lidí o něm vědělo, tím líp. I kdyby to znamenalo zmírnit to těžké břemeno, jež mu voják nebes naložil.

"Jak se dostaneš domů?" zeptal se anděla Dean na další, velmi důležitou otázku.

"Nijak, Deane. Má křídla jsou poraněná. Nemohu se vrátit. Ne teď," odvětil.

"Jdou nějak vyléčit? Mohu ti s tím pomoct?" zajímal se upřímně Dean, v očích mu zasvítila jiskra naděje, že by mu mohl částečně splatit ten velký dluh, jenž vůči němu měl.

Castiel ucítil, jak mu zacukal pravý koutek úst v úsměv. To od něj bylo skutečně pěkné, avšak počítal, že jeho znalosti ohledně ornitologie byly tuze chabé, s velkou pravděpodobností žádné, ale potěšil ho ten čirý, nehraný zájem o jeho dobro.

"Vyléčit půjdou, ano, avšak k tomu, abys mi pomohl potřebuješ znalosti. Naše křídla jsou tak trošku jinak anatomicky stavěna, než u vašich ptáků. Přesto si myslím, že to se správnými věcmi půjde."

"Mně došlo, že to tvoje peří bude asi jiný, než to normální," zamumlal přidrzle Winchester a shýbl se k zemi pro další spadlé pírko s pobaveností v hlase. "Dost pelicháš."

Anděl nechápavě naklonil hlavu na stranu, což dělal pokaždé, když Dean řekl něco, čemu nerozuměl, a že toho bylo požehnaně! Modře jiskřící duhovky přesunul na jeho prsty, které jemně držely spadlé pírko a pozoroval, jak po něm člověk se zatajeným dechem přejížděl bříšky prstů druhé ruky. V dospělé tváři se zračila, až dětská radost a oči barvy lesa jen zářily.

Castiel si vzpomínal na jeho duši, kterou osvobodil z děsuplného Helu. Na rozkaz vlastního Otce se tam vydal tajně a jako jediný anděl budil nechtěnou pozornost krvelačných démonů, týraných duší prosící o pomoc a též k sobě přitahoval hnilobnou temnotu, ze které vycházela ta nejodpornější monstra. Bylo pro něj utrpení procházet něčím takovým. Místem, kde se bál o svoje křídla a byl nucen používat plameny křídel božského Hněvu, aby našel to, co hledal, a když tu lidskou duši konečně našel, pochopil, že to celé nebylo vůbec marné.

Deanova duše byla, a i nadále je, krásná. V Helu bylo dobře vidět nekonečné spektrum barev utvářející emoce od strachu, přes zlost a potupu, až po radost z týrání ostatních lapených duší, avšak její přívětivé jádro nedokázal zlomit ani ten nejhorší démon. Sálala z ní nezlomná síla, proudila nezkrotnou energií a vypouštěla divoké světlo jako novorozená hvězda ve formě zlaté záře. Trvalo mu jen pár chvil, než ji osvobodil, očistil od spalující zloby Helu a pak s ní překonal dlouhou a náročnou trasu ven. 

Ve svých rukou nikdy nedržel tak dokonalou a silnou duši. Byla mocná jako jaderný reaktor a horko těžko odolával nutkání si z ní kousek uloupnout. Chápal, proč o ni jeho starší bratr tolik usiloval. Tak moc, že byl ochotný zahájit občanskou válku, rozprášit odpor a pak ovládnout Věčné město, aby následně mohl pohltit všechny silné duše. Ta Deanova by ho živila celé dlouhé dekády.

Díval se na culícího se Deana a neskutečně ho zaujaly ty oči - brána do duše, takříkajíc. Alespoň v tomto se lidé nemýlili.

"Dobře..." nadechl se Winchester a anděl upustil od pozorovací taktiky, "takže když seženu materiál a něco málo si prostuduju. Budu ti moci pomoct?" zeptal se zcela vážně.

Možná to dělal i kvůli tomu, že se chtěl dotknout samotných křídel. Rád by projížděl prsty mezi dlouhými, hebkými perutěmi a okusil nadpřirozenost tohoto světa.

Castiel váhavě pokýval hlavou. Přesunul před sebe poškozené křídlo, až to zašustilo a pohledem zkontroloval bolavé místo. Utvořila se tam kulička hnisu, polámaného peří a ulomené kosti. Bolest téměř nevnímal. Dávno si na ni zvykl.

"Bolí to?" staral se Winchester.

"Jen pomálu, Deane."

Dean se uchechtl. Slyšet své jméno z jeho úst bylo tak divné. Taky se kromě bratra ještě nesetkal s někým, kdo by mluvil takhle slušně.

"Víš co? Seženu lékárničku a asi... sakra, budu muset jet do města. Obvazů a dlah moc nemáme. Zvlášť ne na tvoje křídlo," zamumlal a zamračil se.

Moc se mu nezamlouvalo tu anděla nechávat samotného, ale nebylo zbytí. Navíc on byl ten viník, který na sebe vyplácal všechny jejich obvazy, protože porval v baru a on Samovi už měsíc sliboval, že koupí nové. Zatím se k tomu nedostal. Dnes měl aspoň důvod.

"Fajn fajn, tak zůstaň tady. Z týhle místnosti se nehneš. Sammyho by jeblo, kdyby tě našel áá..." protáhl následující slabiku a v neposlední řadě si uvědomil, že anděl mohl mít hlad, "co chceš k jídlu? Něco ti přinesu, než pojedu."

Castiel si odstranil pár peříček, pustil je na zem a pokrčil rameny. "Andělé nepotřebují jíst."

"Ale mně přijdeš dost jako člověk."

"To je jen tělesná schránka, Deane."

"I tak bys ji měl nějak živit," nedal se Winchester odbýt.

"To není třeba," stál si anděl tvrdohlavě na svém a namířil na něj pohled typu: 'Ani to nezkoušej,' kterým ho propálil skrz na skrz.

Dean rezignovaně rozhodil rukama, popadl svoji koženou bundu, jež doteď volně ležela na posteli a obloukem ho obešel, načež sáhl po klice. Přes rameno se na anděla ještě jednou ohlédl a setkal se s jeho všetečným výrazem.

"Zůstaň," řekl důležitě Dean, vyznělo to skoro jako příkaz na psa a vyšel ze dveří pokoje dřív, než Castiel stačil cokoliv kváknout.