Nuže, první kapitola za námi. Jak se líbila? :3 Vypadá to, že se Dean dostal do pěkného maléru. A to si chtěl jen v klidu a míru sníst své oblíbené nezdravé jídlo! A tohle má za to! Sammy se nám brzy objeví na scéně a řekla bych, že Dean bude mít sakra co vysvětlovat, až dojde na snídani. :D

Přeji všem pěkné počteníčko~

***

Winchester přemýšlel, jak nacpe toho anděla do své Impaly. Holka se nezdála, jenže tohle bylo opravdu moc i na ni. Ještě nikdy nad něčím podobným neuvažoval a říkat si v duchu, že šlo o anděla, mu moc přes jeho prořízlou hubu nešlo. Všechno se jistě muselo dřív nebo později vysvětlit.

Ať už to bylo cokoliv, strach z toho, že by si na něj došlápla nějaká vyšší moc, pokud by zástupci nebes nepomohl, nebo obavy o návrat do Pekla ze stejného důvodu, přijel s autem tak blízko, jak to šlo a potom se vypravil do středu kráteru. Pod podrážkami ho pálil nesnesitelný žár a na moment přemýšlel, zda jeho tenké botasky vydrží takový nápor horké zeminy.

Nyní se nebál. Překonal strach jako správný dobrodruh a neohroženě stanul před novou výzvou...

Fascinovaně si přidřepl k bledému tělu a prohlédl si jej od hlavy k patě. Ignoroval ten fakt, že to byl muž a navíc nahý, vyhnul se rozkroku, na který by stejně ani nekoukl, jelikož mu to zakazovaly mravní zásady a spočinul pohledem na křídlech. Byla velká. Hodně velká. Jedno leželo natažené za tělem, druhé trčelo křivě vzhůru. Moc se v tom nevyznal, ale určitě to bylo stejné jako u ptáků a takový zakřivený úhel znamenal jedno - zlomená kost. Výborně. To tak chybělo. Anděl se zlomeným křídlem...

Uh, už zase ten divný název. Anděl...

Dean natáhl ruku a velmi jemně odhrnul z nečinné tváře černé, rozcuchané vlasy. Na první pohled velmi pohledný muž, který mohl být ve stejném věku jako on. Možná o něco málo starší. Bezděčně vydechl, zamrkal a pomalu si sundal vlastní koženou bundu, kterou následně to malé tělíčko zakryl. Nepotřeboval se dívat na cizí nádobíčko a navíc chtěl zahnat ten podivný pocit v oblasti žaludku, načež se po označené paži rozlil chladivý pocit úlevy. Ruce se mu ale stále třásly, když se natahoval, že muže vezme do náruče a pokusí se ho vtěsnat do Impaly. To bude nadlidský úkol. S těmi křídly obzvláště.

Dodal sám sobě další kupu odvahy a vypustil nahromaděný vzduch v plicích. Z toho přebytku se mu totiž zamotala hlava. Natáhl se po nehybném těle, oči za žádnou cenu nespouštěl z těch úžasných celistvých křídel, hustých jako vlasy mladé slečny, avšak v ten samý moment bytost doširoka otevřela své oči.

Dean poplašeně vykřikl, prudce sebou trhnul dozadu a přepadl tak na zadek, na horkou, spálenou zemi. Šok byl oprávněný, neboť okřídlenec na něj zíral jako příští vrah. Lidské oči, což bylo překvapující, že byly lidské, se rozzářily do čiré nebesky modré, která se podobala záři hvězd a po Deanově krku následně vystřelila bledá dlaň, jež ho silně sevřela a donutila jej zůstat na místě.

"Hej hej," zachraptěl Dean a zvedl ruce na obranu, přičemž oněměle nahlédl do těch nejzářivějších a nejhezčích očí, jaké kdy viděl. 

Bylo nad míru jasné, že to, co před ním bylo, musel být mimozemšťan. Tak svítící duhovky byly jednoduše nádherné a přímo nelidské. Jako světýlka na vánočním stromečku.

"Klid... Jen klid. Pří-tel. Pří-tel," ukázal prstem na sebe a udělal to velmi, velmi pomalu, aby svému hrdlu nepřitížil.

Okřídlenec naklonil hlavu na stranu, čelo měl stažené do zlostných vrásek a ty oči, bože, ty oči, jej projížděly od hlavy, až k patě a Dean měl pocit, že mu viděl do duše. S tím nebyl moc daleko od pravdy...

Dean přes ten silný stisk nemohl skoro dýchat. V mozku se mu vzepjala panika a touha po kyslíku, jenomže všiml si něčeho, co by u takové bytosti nečekal - v duhovkách se zrcadlil nefalšovaný strach.

Ten... anděl... ho ještě naposledy projel ostražitým pohledem, než se mu sama spustila víčka a on v opětovném bezvědomí dopadl Deanovi k nohám, obličejem napřed. Silná dlaň se svezla dolů a černé perutě pod tichým vánkem zašelestily.

"Kurva," hekl Dean a promnul si bolavý krk.

Zavřel oči a musel tuto skutečnost rozdýchat. Fakt, že mu u nohou ležel anděl bylo něco naprosto nepředstavitelného. Jak tohle řekne Samovi? Nebo Bobbymu? S kým o tomhle mohl mluvit? Byl ve skrývání pravých citů expert, jenže tohle bylo příliš velké sousto. Navíc pochyboval, že by zvládl udržet pod kontrolou mocnou biblickou bytost.

"Co mám dělat?" hlesl bezmocně, zírajíc na nebe, avšak shůry žádná odpověď nepřišla a ani nepřijde.

Na černé obloze zablikalo pouze pár jasných světel.

***

Nacpat chlapa s křídly do auta byl vážně velký problém. Dean u toho nadával jako dlaždič, se strachem v krku, že po něm bytost v návalu hněvu skočí, se dotýkal snad každé části jeho těla, avšak nepřišlo mu tak nepříjemné, jak prve očekával. Andělova mužská pokožka byla horká a hebká, až se lekl vlastních podivných, (možná by řekl zvrácených) myšlenek. Sáhnout na křídla si ale netroufal. Zatím ne.

Po dlouhých minutách nadávek mohl konečně usednout za volant a z místa činu ujet.

Během cesty neustále kontroloval spící bytost na zadních sedačkách. Pro teď ignoroval peří, které bylo všude po autě a přemýšlel nad tím, jak z této sekané vylézt. Nemohl u sebe přece schovávat někoho takového! A zvlášť ne, když do něj Sam v jednom kuse rýpal. Rychle by na tohle ohromné tajemství přišel.

Ze všeho nejdřív musel vyřešit, odkud anděl pocházel, aby ho tam mohl okamžitě poslat zpátky. Pokud to tedy šlo... Dean doufal, že ano. Na tyhle 'Akta X' věci nebyl stavěný. Bohatě mu stačilo to úžasné kóma...

Po příjezdu domů zamířil autem do garáže a tam vypnul motor. Chvíli seděl na místě, dlaně se mu potily a v kolenou měl slabost, přišel si jakoby provedl něco zlého a nyní ho čekal trest. Ovládej se, chlape! zakřičel na sebe v duchu a nervózně zatěkal do zpětného zrcátka. Ale sakra... Zase ta křídla. Očima utkvěl na těch jedinečných černých perutí. Andělská křídla. Něco, co neměl smrtelník šanci spatřit. Patřilo to mezi mýtické věci a Dean ucítil něco jako pýchu, že měl možnost na ně teď zírat, avšak dotknout se jich, už mu přišlo přes čáru. K tomu by potřeboval slovní povolení jejich majitele.

Ještě pár minut vydržel v tichu prostorné garáže sledovat černokřídlého anděla, jehož blednoucí tělo zakryl svoji hnědou koženou bundou, než se sebral, vystoupil z auta a přešel k zadním dveřím. Teď si pořádně mákne. Nehodlal nechat anděla jen tak na pohovce v obýváku. Sama by trefilo. Navíc musel něco udělat s tím zpropadeným peřím, které z křídel každou chvíli odpadávalo. Nechat po podlaze dlouhé perutě by vedlo ke všetečným a nepříjemným otázkám.

Teprve teď si uvědomil, že volat bratrovi, skoro ve tři ráno, že na zemský povrch spadl anděl, byl asi kolosální debilní nápad...

***

Dean s obtížemi zafuněl, promnul si přetížené rameno, jež ho stahovalo silným tlakem a ohlédl se za sebe k zemi, načež si nejistě skousl spodní ret. To peří bude uklízet po celý zbytek noci. Byl zázrak, že Sama nevzbudil. Anděl byl nesmírně těžký a udržet ho v náručí mu dělalo zatraceně velký problém. Nebyl žádný čajíček, posiloval, nebál se zvedat těžší váhy, jenže ani posilovna ho nepřipravila na překvapení z nebe.

Muž určitě byl sám o sobě lehký, koneckonců ty štíhlé nohy, trošku vypracovaný hrudník a paže, poukazovaly spíše na to, že by mohl být lehký, jenže sakra, ta křídla, která vážila snad tunu a při každém kroku zakopával o dlouhé, překvapivě pevné perutě. Dean se divil, že se s nimi dalo létat.

Dlouho se tím nezabýval, potichu zavřel dokořán otevřené dveře, pomalými kroky stylem hladové kočky na lovu zamířil ke své posteli, na kterou anděla opatrně uložil. Položil jeho tělo na bok na matraci a křídla volně roztáhl přes zbytek pelesti. Neměl ani tušení o tom, jak by mohli tihle okřídlenci spát. Dneska to holt bude muset přežít.

S povzdechem a pomyšlením na to, že si na spaní zabere křeslo v rohu místnosti, černovlasého muže překryl po pas peřinou a pohledem zkontroloval, zda nepřehlédl nějaké krvácející, či popálené rány. Nic nenalezl. Anděl byl jako bezchybné, bílé plátno. Nenašel na něm jedinou nedokonalost. Dokonce boky měl mírně zaoblené a tvář čistou, uvolněnou a jasnou. Podle zvedajících se zad a křídel usoudil, že dýchal pomalu a pravidelně, tudíž se musel nacházet ve velmi hlubokém spánku. Zatím mu svoji koženou bundu nechal u sebe, neboť nechtěl riskovat jeho probuzení kdyby se ji pokoušel zpod jeho těla vzít.

"Tohle je fakt šílená noc," zabručel pro sebe, donutil se od té kouzelné bytosti odtrhnout pohled a po tmě zamířil ke křeslu, na které těžce dosedl a založil si paže na hrudi.

Kde ses tady vzal? Prolétlo mu hlavou a bříšky prstů si přejel po otisku na holém bicepsu. Do doteku cítil svrbění, jež pak přešlo k příjemnému brnění. Jako kdyby seděl na masážním křesle. Nebylo to ani zdaleka tak hrozné jako ta počáteční bolest. Promnul si unavené oči, a ač ho smysly varovaly a našeptávaly mu, aby se udržel vzhůru a hlídal toho neznámého návštěvníka, spustil víčka, zaklonil hlavu a ve vteřině tvrdě usnul.

Možná toho bude ráno litovat, možná ne, ale sakra, byl k smrti unavený, zmatený a doufal, že se to nějakým způsobem vyřeší. Dávno přestal doufat, že se jednalo jen o bláznivý sen.

***

Pár hodin neklidného spaní Deanovi vážně nepomohlo. Probudil se celý bolavý, vyčerpaný, svaly o sobě daly jasně vědět a hlava ho bolela jako kdyby měl kocovinu. Přitom včera nic nepil. Jeho mozek jen těžko zpracovával události z minulé noci. Obyčejné myšlení smrtelného člověka nedokázalo zpracovat fakt, že mu na posteli ležel anděl. Skutečný anděl.

Dean si promnul ospalky v očích, dlouze zívnul a zadíval se na svého hosta. Zůstal ve stejné pozici v jaké ho zanechal. Ne nadarmo ho polil strach z toho, že tohle byl zatracený průser. Netušil, co ho přimělo, aby anděla přivedl k sobě domů. Hloupý hloupý, a ještě jednou hloupý, nápad. Co s ním teď bude dělat? Zavolá přes satelit k němu domů, aby si tu svého padlého kolegu vyzvedli? Aby sem přijeli se svou vesmírnou lodí a odvezli si ho? Tohle vůbec nebylo jako z filmu o E.T. mimozemšťanovi.

Upřel na černá křídla zvídavé zelené oči a zrakem přejížděl od pevných svalů po konce, u kterých si povšiml, že byla modrá. Modrá s třpytivými tečkami a dávala křídlům kosmický nádech. Zhluboka nasál vzduch v místnosti a nebyl si moc jistý, co cítil. Každopádně to nebylo nic známého.

Než se stačil zvednout a prohlédnout si křídla z bližší vzdálenosti, zaklepal mu na dveře Sam, který už byl nějakou tu chvíli vzhůru. Hlasité klepání prořízlo ticho pokoje a Dean polekaně vyskočil na nohy.

"Deane? Seš vzhůru? Musíme si promluvit o tom tvým chlastání," zvolal přes dveře mladší bratr.

Winchester stáhl tvář do zoufalé grimasy, očima těkal mezi andělem a dveřmi. Nevěděl co si počít. Srdce se mu rozbušilo nervozitou, napadlo ho, že by anděla schovat pod přikrývku, ale pomohlo by to? Křídla byla nejméně deset metrů veliká!

"Deane? Co- Huh.. Co tady dělá to peří?"

V ten moment Dean ucítil od páteře nepříjemný mráz. Sakra. Hodně velký sakra. A ještě víc ho vyděsilo, když bratr otočil klikou a chtěl jít dovnitř. Starší Winchester rychle přiskočil ke dveřím a zabouchl je.

"Ne, Sammy. Jsem nahej, nelez sem!" vykřikl první věc, která ho napadla a zatarasil dveře vlastním tělem.

"Najednou ti to vadí? Většinou ti nedělá problém tak chodit po domě."

"Nechci tě traumatizovat."

"Na to je pozdě, Deane," zahučel otráveně Sam a povzdechl si. "Je snídaně. Přijď dolů."

"Jasně jasně!" odvětil vysokým tónem a viditelně se mu ulevilo, že se mladší bratr nepokoušel dál dobývat do pokoje.

Dean se s úlevou svezl podél dveří dolů na zadek a promnul si čelo. A to myslel, že ho čeká další nudný den.

Anděl sebou ani nehnul. Spokojeně chrněl v Deanově posteli a záplavě spadlých, ne moc velkých peříček. Evidentně mu bylo řvoucích bratrů přes dveře jedno.

"Fajn chlape, doufám, že zůstaneš tady, protože tohle je moc velký průser."