Ahojky~

Destiel je tady~ Supernatural is here~ :3

Evidentně jsem masochista, když rozdělávám další povídku, přičemž nemám zbylé dvě (nebo tři?) dokončené, ale mám skvělou výmluvu! Chtěla jsem to udělat! Navíc jsem Okřídleného slíbila vydat, no ne? Podzim stále je, termín tedy dodržen! :D

Tohle jsem psala na přelomu roku 2022/2023, takže podle toho to taky vypadá. Éh- Musím říct, že to není vůbec zlé! Vlastně jsem se do psaní pustila krátce po zkouknutí seriálu a řeknu vám... setsakra mě to bavilo! Zamilovala jsem si Deana i Castiela a pro Chucka, i Sama mám ráda nebo Baltazara. Nepočítaje další zmetky, kteří jim ztrpčovali život, ehem...

Nebude zde zaměřeno jen na pár Destiel. Mám tu i vedlejší páry, ale spíše tak decentně zmíněné a předem upozorňuju, že tady pár kořeněných scén bude, ale přímo sexuální kontent neočekávejte. Neměla jsem ho kam zasadit a upřímně se mi do tohoto příběhu ani nehodil. Řeším tady nebeskou válku přeci! :^)

Sam a Dean nebudou lovci příšer, ale prostě jen dva zdánlivě obyčejní bratři, kteří se nechtěně připletli do občanské války mezi peklem a nebem. Neměl by tady být žádný spoiler, no, až na Deanovo koma, které vlastně odkazuje na konec třetí série seriálu. Znalci vědí. Tady asi bude pro začátečníky trochu více spoilerů... Číst na vlastní nebezpečí!

Nějaké to pravidelné vydávání povídky zatím nebudu nijak hrotit. Zkrátka to nechám, až se mi bude hodit pevnější termín. Zatím je to tady jak na houpačce a ještě mě hodně věcí čeká...

Budu moc ráda za každou hvězdičku nebo odezvu. Koneckonců, nedělám to jen pro sebe. :>

Nuže, to by bylo mé úvodní slovo na začátek a nyní se můžete pustit do čtení. Přeji moc pěkné počteníčko Destiel fandové~

***

Měsíc konečně zdolal svou poslední cestu a dnes v noci bude vládnout na obloze svou proslulou, pro mnohé zneklidňující, září, protože měl nezvykle krvavě červenou barvu. Někteří se tohoto úplňku báli, považovali to za noc příšer a zlých monster, která se ráda potulovala po povrchu a trestala hříšníky. Takový úplněk se objevil zřídkakdy a nebylo divu, že si pro takovou příležitost vybral parné, letní měsíce, kdy slunce mělo největší sílu.

Deanovi to bylo tak nějak fuk. Hlavně že nepršelo. Mohl si tak nechat stažená okénka a jeho oblíbená Metallica tak řvala do širého okolí. Rytmicky bubnoval do volantu, kýval hlavou ze strany na stranu a k tomu ujídal teplý cheeseburger, který, kdyby Sam viděl v jeho prackách, už by měl zas přednášku o zdravé výživě a o tom, jak by měl po příchodu z nemocnice jíst zdravěji. Chápal bratrovu přehnanou starost, zvláště po tom, co si čtyři měsíce poležel ve špitále na hranicích života a smrti, ale nemohl mu věčně cpát žrádlo pro morčata, no ne? Po těch několika nesnesitelných týdnech chtěl něco pořádně mastného a nezdravého. Jeho tělo to přímo vyžadovalo!

Dean dojedl poslední kousek, mastný obal zahodil někam na zadní sedačky a utřel si ústa od drobků. Poslední dobou měl pocit, že ani stará dobrá Metallica nebo AC/DC nezažene jeho pochmurné myšlenky, které si ze spaní odnesl. Zpočátku to skutečně zabíralo, vůbec na události, o nichž nikomu raději neřekl, protože si myslel, že mu dočista přeskočilo, nemyslel, jenže v posledních několika dnech se to vracelo. A bylo to stále intenzivnější a intenzivnější... Nebyly to jen sny. Byly to skutečné vzpomínky, ač tomu nejdříve vzdoroval a nechtěl si to připustit. Vrchní démon, expert na mučení duší mu jasně dával najevo, že tohle byla realita, že se jeho astrální já zatoulalo moc daleko od těla...

Byl v Pekle. Helu. Podsvětí... Na místě, kde se množily ty nejohavnější a nejhorší noční můry v podobách monster, jež strašila děti pod postelí. V místě, kde ho každou minutu jeho bytí mučili, týrali, nutili jej dělat zlé věci... Ze začátku nechtěl ubližovat ostatním nešťastníkům, jenže po dlouhých dnech, které se zdály jako roky, to vzdal. Zvolil si cestu mučitele a proléval krev naříkajících duší. Utrpení na jiných se stávalo denním chlebem a jejich křik mu zněl v uších lépe, než jeho vlastní...

Zavrtěl nad tím hlavou, ztlumil rádio, prestože se nacházel uprostřed ničeho - kolem byla jen pole, pole a lesy, město se nacházelo pár kiláků dál - a uchopil oběma rukama pevně volant. Zadíval se dopředu na silnici a skousl si spodní ret. Kdyby raději nemyslel vůbec. Všechno by bylo lepší. Zacítil, jak narůžovělý otisk na jeho levé paži, v oblasti bicepsů, krátce zaplál bolestí, leč brzy na to ustanul. Dean se tím nezabýval. Dělo se to poměrně často a nikdo v nemocnici mu nedokázal říct, odkud tu popáleninu ve tvaru lidské dlaně měl. Raději se tím nezabýval. Odpověď by ho možná děsila.

Ještě nějakou dobu sledoval temnou cestu před sebou, poslouchal tvrdou hudbu z reproduktorů a pak mrknul na čas, načež se rozhodl, že by bylo vhodné se vrátit domů, aby neměl mladší bratr plnou hubu keců o ponocování. Dean by mu někdy nejraději vpravil do ksichtu jeho styl spaní během školy, kdy se jako cvok učil slovo od slova, stránku od stránky a na spánek neměl jediné pomyšlení.

"Tak jedem, bejby," řekl do vyhrávání rádia, otočil klíčky v zapalování, nastartoval a okamžitě sešlápl plyn.

Možná by se byl rozjel plnou rychlostí vpřed, ujížděl nocí, kterou osvětloval červený měsíc, kdyby černá obloha nad jeho hlavou nezačala divoce blikat jako při ohňostroji. Nedalo mu to, zastavil a nahlédl přes přední sklo nahoru. Přimhouřil oči, hledal jimy tvůrce oněch světel a po spatření rychle letícího objektu mířící ostrým úhlem dolů, udiveně pootevřel ústa.

To je snad konec světa, bo co, pomyslel si v duchu, vypnul vrnící motor, nechal klíčky v zapalování a s pohledem ukotveným na letící věci vystoupil ze své krásky, aby se mohl pořádně pokochat. Krajinu kolem ozářilo jasně bílé světlo a Dean měl na chvíli pocit, že byl den. Černá Impala se hrdě zaleskla jako vzácný obsidián, jenže proteď nebyla středobodem zájmu jejího hrdého majitele.

Padající objekt totiž zářil bílým světlem jako hvězda. Řítil se neuvěřitelnou rychlostí k silnici a odpadávaly z něj kousky čehosi, co Dean neuměl pojmenovat a čím blíže objekt byl, tím víc puštěné rádio nespolupracovalo.

Jediný člověk široko daleko fascinovaně sledoval tu zářivou věc, jejíž světlo ho bodalo do zorniček a vysoký tón podobný vzdálenému, hlasitému křiku, který z ní vycházel s každou vteřinou zesiloval, si byl Dean nucen zakrýt uši. Opřel se zezadu o stranu auta, zatímco všechno skleněné začalo vibrovat, až nakonec s hlasitým třísknutím prasklo a pokropilo Deana tisíci drobnými střípky. Dean začal nadávat a objekt mezitím konečně zakončil svou trasu v černé asfaltové silnici.

Po dopadu zůstal v jednom místě silnice obrovský kráter ověnčený vysokými plameny rudého ohně. Do vzduchu vylétly kameny asfaltu, hlíny, které ihned popadaly na zem všude kolem a přidal se do toho zápach spáleniště a prachu, zatímco k nebi vystoupal hustý, černý kouř.

"Hvězda spadla. Měl jsem si něco přát. Možná by se mi to vyplnilo," zamumlal s otráveností v hlase Dean, promnul si lalůčky, jakoby to snad mělo vést ke stopnutí toho hrozného pískání uvnitř uší a pohledem zkontroloval svoji krásku.

Ne. Ta rozhodně nebyla ušetřena.

"Och, zlato, co ti to jen provedli," zakňučel nešťastně, protože něco takového muselo bolet i ji.

S obličejem, jenž vrhal utrápené grimasy si levou rukou otřel orosené čelo a zkontroloval, zda nekrvácel z uší. Ne. Tohle bylo v pohodě. Spíše začal nervózně těkat pohledem po okolních škodách a tak nějak čekal, že se dnešní noc protáhne. Stejně neměl zájem jít spát. Vytáhl ze zadní kapsy telefon a rozhodl se zavolat pomoc.

Během toho, co vytáčel hasiče, zaplála jeho poznačená paže ukrutnou pálivou bolestí. Dal telefon od ucha a zadíval na postižené místo zelenkavýma očima zaplněné velkými otazníky. Tak velká bolest nebyla zvykem. Tiše zasykl, zadíval se do plamenů a neušlo mu, že byly stále menší a menší, a že vzduchem nelétal žádný popílek ani ohořelé obilí. Vypadalo to jako sníh, až na to, že byl černý...

Natáhl volnou dlaň dopředu a jedna z těch věcí mu na ni přistála. Snesla se tiše a lehce jako padající lístek. Hned po doteku ucítil hebkost a jemnost, což mu vůbec nedávalo smysl. Ta kometa snad srazila ptáka a teď tu vzduchem létalo jeho peří? Kolik takových případů mohlo být? A nemělo by to peří být ohořelé?

Hlavou mu běhala jedna zmatená otázka za druhou a ta bolest na paži v odpovědi vůbec nepřispívala. Cítil, jak ho něco uvnitř táhlo k tomu hořícímu kráteru. Jakoby ho tam něco strkalo a on neměl na výběr.

To by samozřejmě nesměl být Dean, aby na základě jakéhosi šáhlého pocitu šel přímo do hořící díry, tudíž zacouval zpět k sedadlu řidiče a v duchu nadával těm zpropadeným hasičům, kteří měli obsazené linky.

Když chtěl nasednout do Impaly a jet domů, paži zachvátila tak silná bolest, že se musel opřít o auto celým tělem a s bolestivými heky rozdýchával naléhavé bodání nesnesitelné bolesti. Stačila pouhá myšlenka na návrat domů a už ho uchvátil pocit, jaký měl, když se nacházel dole v Pekle. Fyzická i duševní bolest v jednom. To mu tak scházelo, aby se tady složil na silnici a riskoval tak ukradení svojí krásky.

Dean klidně nabral kyslík do plic, utřel si kapičky potu z čela i tváří a se zaťatými zuby se narovnal v zádech. Chtěl to riskovat? Vážně se chtěl přiblížit k tomu nebezpečnému místu? Nebyl sebevrah a přirozenou lidskou zvědavost potlačoval do doby, než sebral odvahu učinit pár kroků vpřed. Tupá bolest ustávala a s každým krokem byla menší a menší.

"Zešílel jsem. Sám se dobrovolně nahlásím do blázince," zabručel pod imaginární vousy a už ve tvářích cítil horko z plamenů, jež šlehaly v kruhu několik pár metrů před ním. Jakej idiot by šel dobrovolně ke padlýmu kusu šutru? Ah! Vlastně já!

Nechtělo se mu věřit, co právě dělal. Normální člověk by pravděpodobně volal hasiče, policajty, všechny orgánové složky, které měly na starost přesně tyhle katastrofy padající z nebe, jenže Dean Winchester ne. Ten se podvolil vlastním, setsakra divným pocitům a šel té věci vstříc. Možná by tomu mohl nabídnout koláč a pokusit se s tím pokecat, ačkoliv neočekával, že se jednalo o nějaký spadlý inteligentní život, nebo ano? Počkat, co když na planetu Zemi dopadl mimozemšťan? Bude snad tohle první kontakt s neznámou civilizací?

Ať už ho čekalo cokoliv, s polkem opatrně našlapoval po křivé silnici, po níž projížděly dlouhé jizvy trhlin a ty tvořily díry. Kolem se snášel prach a donutil tím dýchajícího člověka k suchému kašli. Dean zanadával a zamával rukou před tváří. Přivřel víčka nad horkem okolo sebe a udělal poslední kroky k okraji kráteru.

Zrakem pátral po vypáleném místě a povšiml si spirálovitého vzoru, jehož čáry vedly od okraje ke středu. A v tom středu...

Dean překvapeně zacouval a zakryl si ústa, aby v sobě zadržel ještě překvapenější výkřik, částečně smíšený se strachem. Několikrát dlouze zamrkal, svaly se mu nešikovně třásly jako malému kolouchovi a jeho mozek se pokoušel zpracovat to, co před sebou měl.

Tam, kde začínala vypálená spirála, tedy ve středu, ležel na boku schoulený, černovlasý muž, který byl úplně celý nahý. A on by to nebyl zas tak velký problém... Jen kdyby neměl křídla!

Naprosto nehybné, bledé tělo vynikalo mezi do ruda rozpálenými kusy hroudy a nízkými plameny, obrovská, havraní křídla ležela rozložená za jeho zády, jedno trčelo křivě vzhůru a leželo pod nimi mnoho černého peří. Záhada s létajícími peříčky ve vzduchu vyřešena, jenomže... co byl zač? Respektive... co byla sakra zač tahle bytost?

"Moment... moment moment moment," promlouval k sobě Dean, chytil se za hlavu a vjel si prsty do vlasů, načež měl chuť si pár hnědých pramenů vytrhat. "Tohle se mi jen zdá... Zdá se mi to. Je to blbost. Blbost říkám!" vykřikl dostatečně hlasitě, avšak ležící tělo sebou ani necuklo.

Normálně takovou samomluvou netrpěl. Prostě se jen zatvářil jako největší pitomeček a nechal myšlenky vytéct z uší ven. Sama tím občas rozčiloval, jelikož Dean jen málokdy rozumněl tomu, co mladší bráška říkal. Ani tomu, co měl před očima nedokázal uvěřit. Ta kometa, nebo asteroid, či co, byl ve skutečnosti chlap s křídly? Jak to? JAK JEN TO MOHLO BÝT MOŽNÉ?

"Dobře dobře," pravil rozechvěle, vyndal ruce z vlasů a opět uchopil telefon. Protentokrát najel na Samovo číslo a vytočil ho. Snad byl mladší Winchester ještě vzhůru...

Tohle přece nemohlo být možné. Určitě spal. Jo, spal a tohle byl jen zatraceně divný sen. Schválně se štípl do tváře. Nic, pořád stál na zničené silnici. Zkusil se silou plácnout přes otisk dlaně. Zase nic. Byla to halucinace? Matrix? Co sakra?! Proč mu nic z toho nedávalo smysl?!

"Deane, co je..." zamručel ze sluchátka tuze unavený, ochraptělý Samův hlas, "je půl třetí ráno," informoval ho, kdyby Dean náhodou nevěděl.

"Sammy Sammy, jsem moc rád, žes to zvedl. Oh, doprdele," zaklel starší Winchester, potlačil paniku rostoucí ve svém hlase a nanovo si vjel prsty do vlasů.

"Co se děje...?" chtěl vědět ospalý student a hlasitě si zívnul.

"Sammy... spadla kometa. Teda ne kometa... asi asteroid, či co..."

"Deane, kdyby v tvojí blízkosti spadl asteroid, už by bylo po tobě. Víš jakej je rozdíl mezi..."

"Jo jo," přerušil ho hrubě Dean a mávl nad tím rukou. Jakoby podvědomě věděl, že jeho mladší bratr začne právě s tímhle. "Poslouchej mě! Něco spadlo na zem a to něco... je chlap s křídlama! S opravdickýma křídlama. Něco jako... jako..."

Anděl...

Zaklapl ústa a svěsil ramena. Anděl? Jak by mohl anděl existovat? To nemohl být anděl... Nemohl. Prostě ne. Ale... jak jinak by si vysvětlil existenci chlapa s křídly? A navíc ten pád, peří, ten hlasitý zvuk, jenž mu připomínal hodně vzdálený a vysoký výkřik. Mohlo to snad být andělského původu...?

"Chlap s křídlama... Dobře, Deane. Kolik jsi toho dneska měl?"

Na to se musel Dean pohoršeně ozvat: "Já nic nepil!"

"Jasně, že ne," odfrkl si Sam.

"Hele, poslouchej mě. Vím, že to zní bláznivě, ale... myslím, že je to anděl."

Chvíli se z druhé strany nic neozývalo. Starší z bratrů se zamračil, v hrudi ho tlačila panika a nerozhodnost. Očekával, že mu bratr pomůže, poradí mu... A on ho místo toho nařkne že chlastá? Za koho ho měl?

"Deane, přestaň už pít a vrať se domů. Zítra si popovídáme, ano?" zazněl Samův vyčerpaný tón a pak se ještě ozvalo vrzání postele.

"Ne Sammy, nezavěšuj... Same!"

Moc pozdě. Bratr nedokázal odolat spánku a raději se vrátil do říše snů, přičemž zcela schválně ignoroval další pokusy o navázání hovoru.

Dean útrpně zamručel, měl chuť ten krám zahodit a nejistě očima sjel na toho údajného anděla. Skrze krk se prodral hořký polk. Možná byla hloupost volat bratrovi něco takového. Asi mu jeho úsudek zamlžil spánek, jenomže co měl teď dělat? Nechat tu toho nešťaníka jen tak ležet a čekat, než sem přijedou záchranné složky? Jak by se zachovaly ony, kdyby tu našli chlapa s křídly?

Po tom všem, co si pamatoval z Pekla věděl, že tohle byla stejná skutečnost jako ono trýznivé místo pro všechny hříšné duše, včetně té jeho.