Hoj rodino,
Ano, vím že už je to dlouho co jsem se neozval.
Jenže chytit v Austrálii klokana ochotného doručit dopis je někdy až příliš náročné.
Každopádně abych odpověděl na otázky z minulého dopisu. Mám se dobře. Jsou tu na mě moc hodní. Naučil jsem se spoustu nových věcí. No a možná přiletím zpět dřív než dorazí tenhle dopis, protože upřímně pošta je ti opravdu na dlouhé lokte.
Už se na vás všechny moc těším.

S milionem pozdravů
Váš Lukáš.

Těch pár jednoduchých řádků obsahoval dopis, který posla jeho syn. Žádné datum, žádné otázky, dokonce ani informací v něm moc nebylo. Navíc to oslovení bylo absurdní samo o sobě, protože se jejich rodina skládá jen z nich dvou. Takže oslovení rodino patřilo pouze jemu.
Tohle byl přesně jeho styl, napsat co nejméně a v žert proměnit cokoliv co by mohlo alespoň vzdáleně připomínat něco vážnějšího nebo rozumného.

Nevěděl kdy se má vrátit, protože jako všechno tohle podle Lukáše nebylo důležité. Prostě se jednoho dne vzbudil a na telefonu měl jedinou zprávu.

Ve dvě budu na letišti.

Což v překladu znamená: Ahoj tati, dnes přiletím domů. Ve dvě budu na letišti a moc bych ocenil kdyby jsi mě vyzvedl. Děkuju, už se na tebe těším.

Jenže něco takového má na něj příliš slov. Ovšem když stojí živí a zdraví před kýmkoliv tak se mu pusa nezastaví, doslova. V takovém případě neexistuje omezení.

Takže když na něj čekal na letišti už napůl očekával ten kulomet slov co na něj vypálí v první půlhodině.
Bude to mučení pro jeho uši ale na druhou stranu se těší až bude mít syna zpátky doma.

Lukáše není zas tak snadné zahlédnout v davu, už jen proto že má výšku po své matce ale když už se tak stalo nevěřil vlastním očím. Chvíli dokonce přemítal jestli si nespletli kontinent a on nakonec nebyl v Africe. Muž vedle něj byl totiž snědé pleti, velké výšky a o jeho svalech raději nemluvme. Když nad tím tak přemýšlí, kdyby si nebyl jistý že jde o člověka měl by podezření, že to vylezlo ze zoo. A ještě jakým způsobem to drželo jeho syna.

Jedna medvědí tlapa ho držela kolem ramen a druhá nesla zavazadla, mezi kterými byl i kufr jeho syna. Stále si ho pamatovat z doby kdy ho kvůli letu kupovali.

Stál jak solný sloup do chvíle než si ho všimly. Lukáš k němu nakráčel se svým typickým úsměvem.
,,Ahoj tati, "řekl na pozdrav a rychle mě objal než se vrátil k tomu muži. ,, Přivezl jsem si z Austrálie suvenýr abych náhodou nezapomněl,že jsem tam byl."

V tu chvíli musela jeho čelist s takovou ránou, že to slyšeli až v Číně. Každý normální syn by člověka alespoň varoval...tedy pokud lze před tímhle nějak varovat. Než odletěl ani by ho nenapadlo, že by se mohl byť i jen dívat po stejném pohlaví a on si z Austrálie doveze chlapa.

Musel vypadat dost překvapeně, protože i ten cizinec se začal ošívat. Spustil angličtinou s dost silným přízvukem a k jeho překvapení, Lukáš plynule odpověděl.

Očividně se tam opravdu něco naučil.

Povzdechl si kapitulačně a s kapkou vděku,že je prozatím ušetřen té miliardy slov se otočil k východu. Nejspíš bude lepší o tomhle mluvit doma.

Vychovával syna bez pomoci. Vždy jsem věděl, že to nebude jednoduché. Nic co za to stojí nebývá ale když jde o život je to ještě horší.

Nemá rád myšlenku, že nahlížení okolí nás tvoří. Zná mnoho lidí, kteří si raději zvolí přetvářku než aby čelili světu sami sebou.

Proč bychom museli být všichni Normální , kolik bolesti vzniklo jen proto že lidé nedokázali zapadnout.

Ani on nebyl definicí slova normální, ale asi nevychoval syna tak špatně když se nebojí vyjít s takovou pravdou upřímně na světlo. I když by tedy ocenil alespoň malé varování.