Myslím, že všichni známe nějaký příběh dívky, tedy vlastně princezny, co usnula na sto let. Všechny mají něco společného, ale tenhle bude přece jen jiný.

Můj příběh, ano jsem ta princezna, vám začnu vyprávět od bodu který si pamatují všichni.

Probudila jsem se po sto letech a nademnou se skláněl nějaký mladý muž. Podle oblečení nejspíš princ nebo rytíř, tomu by odpovídalo i to prokletí.

Váhavě jsem si položila prsty na rty když jsem si vzpomněla na zbytek prokletí. Měl mě probudit polibkem aby sejmul kletbu, která postihla celé mé království.

S tou myšlenkou jako by se mi vrátili úplně všechny vzpomínky na to co se stalo předtím než jsem se píchla.
Oči mi zalili slzy a překryla jsem si ústa oběma dlaněmi abych utišila vzlyk.

I když si to nejspíš myslíte, protože jsem se píchla i přes výslovné varování, nejsem tupá.
Udělala jsem to schválně v naději...

Zběsile jsem se vyhrabala z těch několika tuctů přikrývek pod kterými naštěstí nebyl hrášek a ignorovala jsem toho zmateného chlapa, který vypadal skutečně pitomně.

Nikdy jsem pro chlapy neměla ten správný cit, ale v tuhle chvíli mi byl ještě ukradenější než kdykoliv jindy.
Moje poslední vzpomínka se na mě sesypala jako lavina a já se nemohla pořádně ani nadechnout.

Stále tam ležela.
Ležela v rohu místnosti kde jsem jí nechala a i když čas odvedl svou práci, i když už z těla zbyly jen kosti, já stále viděla její tvář.
Viděla jsem jí jako by od našeho posledního setkání neuplynulo století ale pouze několik vteřin.

Byla dcerou nejvěrnějšího rytíře mého otce. Poznala jsem jí víc a důkladněji než kohokoliv jiného,
To ona byla mou osudovou lásko, spřízněnou duší i nejlepším přítelem.
Nikdy nezapomenu na den kdy jsem o ní přišla.

Jako bych zase slyšela její hlas když mě nakonec našla.

,,Auroro!"volala na mě když běžela do schodů mé nejoblíbenější věže a já na ní čekala na vrcholu točitého schodiště.

Měla na sobě mužské šaty a hnědé vlasy střižené na krátko.
Kdokoliv kdo jí neznal by si jí spletl s pážetem ale pro mě byla nejnádhernější ze všech žen.

Milovala jsem jak se jí vždycky rozzářily pomněnkové oči když zasáhla šípem střed terče, nebo když viděla mě.
Vím, možná to zní trošku sebestředně ale po dni plném královských povinností nebylo nic lepšího než její jiskřící oči a úsměv, který měla schovaný jen pro mě.

Zdolala posledních pár schodů a pak jsem jí najednou měla plnou náruč. Blížili se moje narozeniny a ona je vždycky viděla jako takové strašidlo. Neuměla si představit, že by mě měla ztratit a tak jí jimala hrůza kdykoliv se nadešel ten čas.

I z toho důvodu jsem jí jen políbila do vlasů a vtáhla jí do komnaty kde jsme se schovávali před tím odporným, odsuzujícím světem za našimi dveřmi, protože kdyby se kdokoliv z hradu dozvěděl o tom co k sobě cítíme tak by jí popravili.

Bez ohledu na postavení by jí upálili a mě donutili se na to dívat abych věděla jak zvrácený náš pokles byl.
Jak zvrácené jsme my, když místo mužům dáváme přednost jedna druhé.

Ale na to jsem nikdy nechtěla dlouho myslet, protože se to tím stávalo ještě reálnější.
Víc skutečné než hodiny co jsme strávili společnou láskou.

Doufala jsem, že to tak bude navěky, jenže jako všechno krásné i tohle muselo jednou skončit.
Ta chvíle byla teď, i když jsem to tehdy ještě nevěděla.

Nalila jsem nám trošku vína do skleničky a přiťukli jsme si na to, že jsme zvládli mé hraniční narozeniny bez jediného píchnutí.
Eleanor se napila první, protože já se zamyslela. Ve své mysli jsem utekla k vzpomínce na naše seznámení a když jsem zase vnímala její sklenička byla prázdná.

Z počátku se nic nedělo. Usmívala se jako vždycky a já se chystala napít, když najednou začala kašlat.
Rychle ztrácela barvu a mě to vyděsilo dostatečně aby se moje sklenička i s obsahem rozbila o kamennou podlahu.

,,Noro!"vykřikla jsem zděšeně a na poslední chvíli jí zachytila když začala padat. Neměla jsem ale šanci jí udržet, takže jsme společně klesly na podlahu.

,,Co se děje? Noro, co tě bolí? Co se stalo? Nemůžeš mě tu nechat samotnou..."blabolila jsem a vím to, jenže v tu chvíli mi to nemyslelo. Její vytřeštěné oči byly tak vyděšené jako jsem je nikdy v životě neviděla, já na tom ostatně nebyla jinak, a její ruka drtila tu mou.
Nemohla se nadechnout a ani nic říct.

No a když jsem na ní viděla, že už jí zbývají jen vteřiny... najednou se zastavil čas.

Nad námi stála žena celá v červené a zlomyslně se smála. Vlastně ne zlomyslně, spíš zlovolně. Užívala si jak trpím a nestyděla se to dát najevo.

,,Ale copak Aurořičko, narozeniny se neodvíjí podle tvých představ?"zeptala se a docela mě tím šokovala.

,,O čem tu mluvíte? Musíte se plést, "řekla jsem upřímně zmatená aniž bych odtrhla pohled od Nory. Bála jsem se, že mi její život nepozorovaně proklouzne mezi prsty.,,Já mám narozeniny až zítra."

,,Omyl,"řekla s úšklebkem.,,Tvůj otec, král, to přesunul o den aby omezil pravděpodobnost, že ti některý jeho odpůrce podstrčí pod spanilou ručku ostrý předmět... Ale na mě nějak zapomněl, chudáček."

,,Co jste jí udělala?"zeptala jsem se když všechny dílky skládačky zapadli na správné místo a mě došlo, že to ona má tohle všechno na svědomí.

,, Otrávila. Co jiného bych s ní měla dělat?"řekla s pokrčením ramen.,, Ale neboj se, je to prudký jed, ve své podstatě už je dávno mrtvá."

Z každého jejího slova bylo znát pohrdání a mě to lámalo srdce. Ovšem ne, proto že by mi nějak extra záleželo na názoru nějaké čarodějnice ale protože se splnila můj nejhorší strach.

Ztrácela jsem jí a nemohla jsem to nijak zastavit nebo alespoň ovlivnit. Měla jsem v tu chvíli pocit jako bych umírala s ní i když čas stále stál.

,, Proč?"

To bylo jediné slovo co jsem dokázala vyslovit přes stažené hrdlo.

,, Protože chci aby mé prokletí došlo naplnění,"řekla prostě ale pro mě to bylo stejné jako rána do tváře.
I když Noru nepopravili, stále jsem za její smrt mohla já.

Během několika nádechů mě začalo dusit vše čeho jsem litovala. Ať už šlo o počáteční popírání naší lásky nebo o slova která jsem kdysi ve vzteku vyslovila.
Litovala jsem všeho čím jsem jí ublížila ale ani za milion let nebudu litovat toho co jsme prožili spolu.
To byly moje nejšťastnější vzpomínky a vyměnila bych za to všechno co mám.

,,Uzdrav jí a já se píchnu,"řekla jsem rozhodně a podívala se jí do očí plných nenávisti. Toužila po pomstě víc než po čemkoliv jiném.

,,V žádném případě,"řekla rezolutně.,, Když bude žít přijdeš o důvod nebýt vzhůru."

Než jsem jí na to stihla ještě něco odpovědět lusknutím prstu se čas zase rozběhl a žena mého srdce naposledy vydechla.

,,N-neeeee!"

V mém křiku nebylo nic než bolest a žal. Kdyby to mohl slyšet někdo jiný asi by to přirovnal k řevu raněného zvířete, ale tím já teď nejspíš byla. Raněná to vystihuje nejlépe.

Naposledy jsem přitiskla rty na ty její, možná v naději že tam zbyla ještě trochu jedu... Ale když jsem se odtáhla stále jsem byla živá.

,, Miluju tě a budu tě milovat až do dne kdy se svět nepřestane točit."

Vytáhla jsem jednu ostrou jehlici ze svého přehnaně složitého účesu a píchla se do prstu.

,,Čekej na mě na druhé straně,"zašeptala jsem jí do hrudníku když jsem si lehla vedle ní a čekala na svůj věčný spánek.

Do teď vlastně nevím jak jsem se ocitla na té posteli ale na tom vlastně ani tolik nezáleží.

Chtěla jsem spát navěky pod tíhou té kletby a i když mě ten muž probudil, moje duše a srdce jsou na dobro pryč.
Zůstala jen prázdná skořápka, která nepřestane truchlit až do svého posledního výdechu.

Píchla jsem se v naději, že umřu ale naděje je někdy jen marné přání, které se nikdy nenaplní.

Žádné šťastně až do smrti nebo podobně ohrané fráze se mě netýkají. Možná jsem dívka co spala stoletým spánkem ale můj příběh není pohádka, je skutečný a bolí.
Můj život skončil dávno a jediné co mi chystá budoucnost je prázdnota.