Když jsem se vzbudila první co mě napadlo bylo, že jsem mrtvá. Vlastně ani nevím jak mě to napadlo ale všude kolem mě bylo bílo.

Bílé stěny, bílý nábytek a za oknem bylo také bílo. Jako naschvál totiž zrovna padali ty největší sněhové vločky jaké bych si snad ani nedokázala představit.
Jediné barevné do místnosti vešlo až když jsem byla plně vzhůru a nechápavě se vsedě rozhlížela na všechny strany.

Muž ve středních letech opálený jako by trávil celý život na pláži v havajské košili, která hrála všemi barvami a žlutých bermudách. Na tom prazvláštním oděvu měl bílý lékařský plášť a na nohách žabky.

,, Koukám, že se šípková Růženka probudila."řekl s nakažlivým úsměvem a otevřel složku, které jsem si do té chvíle ani nevšimla.,, Upřímně jste nám dělal docela starosti, mladý pane. Rána na vaší hlavě se sice úspěšně zahojila ale vy jste se nám stále nechtěl probudit."

Zírala jsem na něj jako na zjevení a v hlavě se mi jedna myšlenka řvala přes druhou.
Nic mi nedávalo smysl. Proč vypadá takhle když venku sněží? Proč jsem tady... moment, kde vlastně jsem?

Tak jsem se zabrala do řešení té otázky, že jsem ho přestala vnímat.

,,Hej, Same? Slyšíte mě?"zeptal se zatím co semnou lehce zaklepal.

,,Kdo..." Chtěla jsem se zeptat ale musela jsem si odkašlat. Můj hlas zněl jako bych ho opravdu dlouho nepoužívala.,,Kdo je Sam?"

V tu chvíli ztuhnul i on a ten věčně optimistický úsměv zmizel jako mávnutím proutku.

,,Vy jste Sam. Sam Withey."řekl srozumitelně a prohlížel si mě jako by každou chvíli čekal, že se rozesměju.

Ráda bych tvrdila, že jsem si jen dělala srandu ale já mám pocit jako bych v hlavě měla jen velkou dutou tmu. Nic mi nedávalo smysl a jediný koho jsem z toho mohla vinit byl muž proti mě.

,,To tedy rozhodně ne! Tohle jméno slyším poprvé v životě a určitě mi nepatří!"vyjela jsem na něj ale minulo se to účinkem když místo rozhořčení moje slova způsobila pouze shovívavý úsměv. ,,Já jsem žena!"

Jeho pohled sklouzl na moje tělo a já ho následovala. Odporná bílá košile halila úplně všechno ale stejně tam bylo něco špatně. Ty tvary, rysy, křivky....nic nebylo tak jak mělo být. Tohle tělo mi bylo naprosto cizí. Ale mě bylo vlastně cizí úplně všechno.

,,Mám tu toho o vás ještě víc jestli se chcete podívat."řekl mile a sedl si na židli vedle mého lůžka. Otevřel předemnou složku a začal mluvit.

Místy jsem měla pocit jako že něco poznávám ale většinu času jsem si připadala jako by mi četl knihu o hlavním hrdinovi, kterou jsem v životě nepotkal.
Nevěřila jsem mu.
Nechtěla jsem mu věřit.

Vždyť mě nemůže být dvacet pět let? To bych byla strašně stará.. starý...ne, mě bude patnáct, maximálně šestnáct.
Na víc se necítím.

Nemohla jsem se navíc určitě narodit v zimě, já jsem stoprocentně byla letní dítě. Úplně cítím ty sluneční paprsky na tváři.

Prý jsem studovaná učitelka. To si snad neumím ani představit. Celé dny být s malými dětmi a snažit se udržet jejich pozornost.

Nejabsurdnější ale byla informace,že moji rodiče před pěti lety umřeli. To není přece možné. Mám takový neurčitý pocit jako bych se s nimi ještě včera dívala na...
Na něco určitě ano.

,,Jak dlouho tu jsem?"zeptala jsem se nakonec abych ukončila to bezpředmětné vyprávění o někom koho určitě neznám. Vždyť to není ani správné pohlaví.

,, Zítra to budou už tři roky."řekl po odmlce a můj svět zčernal.