Stojím před zrcadlem a dívám se do tváře, na tělo, o jehož ceně mám pochyby.
Vždy jsem je měla, protože jsem ze všech stran slyšela hodnocení, které bych si určitě za rámeček nedala.

Nikdy jsem nebyla tím, kdo je podle mínění společnosti krásný, ideální, nebo alespoň přijatelně přitažlivý.

Křivky mého těla by se určitě nikdy neobjevili na titulní straně jakékoliv časopisu, ani jako odstrašující příklad.

Vsadím se, že většina z vás by mě utěšovala, že je důležitější co je uvnitř. Jenže moje povaha, taky není nijak hvězdná. Jsem kousavá, náladová, a je to semnou celkově dost těžké.

V tuhle chvíli by určitě devadesát procent všech eventuálních partnerů vzalo do zaječích.
Sama se ani v nejmenším nedivím, protože mám občas i já problém se sebou vyjít.

V rozporu se všemi těmito skutečnostmi jsem dnes otevřela svého bytu a na rty mi vklouzl, pitomý úsměv. Na zemi byly dost chaoticky rozházené růžové okvětní plátky růží.

Cestička byla tak výrazná, že jsem téměř mohla vidět kolik tuctů jich musela otrhat. Vydala jsem se tedy směrem, kterým mě měla vést a stejně jsem v chodbě neodolala abych se nepozastavila a nerozhlédla.

Možná nejsem fotogenická ale to nezabránilo desítkám fotografií, které nyní zdobily stěny, aby vznikly.
Právě naopak, protože krása fotky není o lidech na ní, ale o síle okamžiku, který zachycuje.

No, alespoň takhle jsem to vždy slyšela.

Když jsem se alespoň chvilku věnovala každé, pokračovala jsem, protože nechci příliš zdržovat.

Určitě už netrpělivě čeká s čímkoliv...

Otevřela jsem dveře do ložnice a oněměla. Na každé skříni byly minimálně tři svíčky, kdybych byla cynik obávala bych se požáru ale takhle mě spíš dostala ta kýčovitost té situace.

Cesta z růžových lístků, ložnice osvícená měkkým světlem svíček a tam na posteli povlečené v červeném sametu leželo to nejúžasnější stvoření jaké mě mohlo potkat.

,,No to je dost, už jsem se začala obavat omrzlin."pokárala mě s úsměvem a já nemohla jinak než se zasmát. Přešla jsem k ní, tentokrát bez většího zdržování, protože by to semnou jinak nemuselo vůbec dopadnout dobře.

Co pokračovalo dál si asi všichni umíme představit, takže to přeskočím. Přece jen nechci aby jste na mě žárlily, to by mi ještě chybělo.

Takže jsme leželi vedle sebe pod dekou, když se ozval její smích. Ten zvuk dokázal i z toho nejodpornějšího dne udělat něco maličko snesitelnějšího.

,,Ty jsi zapomněla, že ano?"zeptala se na něco co jí přišlo v tuhle chvíli asi samozřejmé.

Nikdy jsem nedávala emoce najevo obvyklým způsobem, tím správným způsobem.
Vlastně jsem jí nikdy ani nahlas neřekla co pro mě znamená.
Zlehka jsem jí políbila do vlasů a ušklíbla se.

,,On je dnešek něčím zvláštní?"zeptala jsem se tónem, který se k téhle situaci moc nehodil. Normálního člověka by se to asi dotklo a už by si balil kufry ale ona se jen shovívavě usmála. Přesně tuhle odpověď nejspíš čekala.

Pokrčila jsem nad tím rameny a naklonila se k nočnímu stolku. Vytáhla jsem z ní tabatěrku, kterou jsem tam měla schovanou už dva roky.

,,Slíbila jsi mi, že s tím zlozvykem přestaneš!"vykřikla maličko pobouřeně a začala se zvedat z postele. Tohle jediné může vystát, nedodržení slibu.

,,Ano, "řekla jsem s úšklebkem.,, Přesně před dvěma roky, jsem ti slíbila že s tím zlozvykem přestanu. V ten den, kdy jsme se sestěhovali."

,,A stejně tu máš stále tu tabatěrku, co jsme tě varovala, že jestli jí ještě jednou vytáhneš tak ti jí vrazím tam kam rozhodně nepatří ?!"vyjela na mě bez jakékoliv elegance se po ní začala sápat.
Nebránila jsem se a naopak jí to ulehčila.

,, Nejdřív jí ale otevři,"řekla jsem nevinně a sedla si na postel. Chtěla jsem mít nejlepší výhled na její tvář až to udělá. No a skutečně to stálo za to. Prvně se mračila, pak se její výraz vyhladil a nakonec pouze tupě zírala na předmět co uchopila mezi prsty. Tabatěrka sama jí dávno vypadala a teď ležela na koberci i se zbytkem tabáku, který byl starý několik let.

,,To...ta...jak?!"zeptala se stále naprosto vyvedená z míry.

,,Už dva roky,"řekla jsem prostě. ,,Když jsem viděla jak se na něj díváš bylo mi jasné, že přijde ten správný moment abych ho předala."

,,Ale já jsem nic neřekla, ani slovem jsem se nezmínila že se mi líbí. Dokonce ani jsem na něj nekoukala tak dlouho, jen jednou když jsme šli kolem do kina."nechápavě kroutila hlavou.,, V té době jsem vůbec nechápala proč co děláš ani jestli nám to vydrží další týden nebo odejdeš... Vždy ten prstýnek byl..."

,, Vidíš, "řekla jsem pobaveně.,,A já už v té chvíli věděla, že jsi jediná osoba se kterou bych si dokázala představit vydržet delší dobu.
Možná dokonce, než zaklepu bačkorama."

,,To má být..."zasekla se a dívala se na mě jako by mi narostla druhá hlava. ,,To má být žádost o ruku?"

,,Jsou to dvě mouchy jednou ránou,"řekla jsem s pokročením ramen.,, Je jednodušší si pamatovat jen jedno datum, takže tě žádám v den našeho výročí."

,,Už zase to děláš,"povzdechla si s pobaveným zakroucením hlavy.,,Ta samá výmluva jako proč jsi mě požádala o nastěhování v den výročí našeho prvního rande."

,,To mi připomíná, že jsi mi ještě neodpověděla."konstatovala jsem naoko lhostejně, i když mi na odpovědi záleželo víc než je zdrávo. Nikoho jiného nechci a nikdy ani chtít nebudu.

,,Ano,"