Seděl jsem v baru v jednom z mnoha temných koutů a pozoroval všechny hosty. Je dost možné že se zde nachází i řidič toho polepeného žihadla.
,,Ještě něco?" zeptala se zrzka a automaticky mi dolila. Stali se z nás celkem dobří přátelé. Vždycky mi dala něco k pití a pak jsme pokecali o životě. Nikdy po mně nic nechtěla a já zas nechtěl nic po ní. Byla to vážně fajn holka.
,,Ne, díky," zamručel jsem a ani se na ni nepodíval.
,,A co hlava?" přisedla si ke mně.
,,Ale jo, dobrý. Už mě nebolí."
,,A kdy že je ten závod?" zajímala se dál. Říkal jsem jí o něm už několikrát. To ona mi prozradila, že sem chodí většina černých jezdců. Tak říkala těm, kteří jezdily černé závody. Celkem se mi to pojmenování zalíbilo.
,,Pozítří."
,,Páni. A pojedeš?" mírně se usmála. Já měl však náladu pod psa, a tak jsem jí úsměv neopětoval.
,,Jasně že jo," odbyl jsem ji trochu hruběji, než jsem měl v plánu, ,,Nemám na vybranou. Už jsem podepsal smlouvu." odmlčel jsem se. ,,A pak je tu Georg. Chce prachy. Hodně prachů. Jestli vás tu nemá všechny vystřílet, budu mu je muset dát." Ano, to byla hořká pravda. Jediný způsob, jak George donutit, aby mi dal pokoj, byl zaplatit mu přesně tolik, kolik si řekne. A vážně to nebylo málo.

Odpoledne mi zvonil telefon. Jones. Prý mi dá poslední šanci porazit tu třináctku, tak ať na to koukám šlápnout.

Červená.
Hlava mě bolela jako střep.
Oranžová.
Zatůroval jsem. Ten hluk mě doháněl k šílenství.
Zelená.
Sešlápl jsem plyn a rychlost mě zatlačila do sedadla.

Vždycky jsem tenhle pocit miloval, ale nyní to na můj mozek mělo destruktivní účinky. Skousl jsem zuby a trochu zpomalil. Všechna auta se hnala dál a pomalu mi mizela ze zorného pole.
,,Co to kurva děláš?" zařval mi do ucha Jones. Nesnáším ty mikrofonky, co musíme mít. Jen jsem zavrčel a jel dál.
,,Jestli pojedeš i zítra takhle blbě, počítej s tím, že tady končíš." Na tohle jsme neměl nervy. Vyrval jsem si z ucha tu malou blbost a vyhodil ji z okna. Zavřel jsem oči. Musím to zvládnout. Prostě musím. Pomalu jsem zatlačil pedál až na podlahu. V hlavě mi hučelo a zvedal se mi žaludek. Podíval jsem se na kufr auta jedoucího přede mnou. Vyjížděli jsme do pravotočivé zatáčky. Místo toho, abych podřadil, jsem držel stále stejnou rychlost. Z prava jsem najel vedle modrého žihadla a odstředivá síla mě natlačila na jeho bok. Plech skřípal a já vytočil kola do maximálního úhlu. Jestli tohle nevyjde, jsme oba přinejmenším na vozíku. Zařadil jsem ještě vyšší rychlost a konečně to auto předjel. Jakmile ale nic nebránilo odstředivé síle vytlačit mě z dráhy, okamžitě tak učinila. Najednou jsem se ocitl vlevo od toho modrého závodníka.
,,Kurva," procedil jsem skrz zuby a zařadil na nejvyšší rychlost. S jeho výkonem ho nikdy nepředjedu. Běželo mi v hlavě. Štěstí mi ale přálo, takže z další levotočivé zatáčky jsem vyjížděl s mírným náskokem.

Hlava mě přestala bolet, spíš jsem si na tu bolest zvykl, a tak jsem bez problémů předjel tři další auta. Přede mnou se objevilo už mě dobře známé bílé žihadlo. Nikdy jsem nestál o to, seznámit se s ostatními řidiči, ovšem tenhle mě začínal zajímat čím dál tím víc.

Na cílovou rovinku jsme se vřítili bok po boku. Zase nerozhodně. Tak tohle bude hodně zajímavé. Jones do toho zítřejšího závodu bude muset pustit oba.

Pomalu jsem zajel do garáže a užíval si ten pocit, že už zítra může být po všem. Kdybych vyhrál, splatil bych Georgovi ten ,,dluh". Teda půlku, ale pak by si mě vybrala nějaká stáj a tam by se mi prachy jenom sypaly. Takže by to bylo v pohodě.

Vystoupil jsem z auta a okamžitě zamířil k lékárničce. Vyndal jsem z ní platíčko růžových prášků. Vzal jsem si asi čtyři, jelikož o sobě moje hlava opět dávala vědět.
,,Tolik by sis toho neměl brát," zahuhlal neznámý hlas. Otočil jsem se a spatřil člověka v kombinéze a s přilbou, jak se opírá o kapotu mého auta.
,,Co tady chceš?" stoupl jsem si před něj se založenýma rukama.
,,Jen jsem si tady nechal nějaký věci," zamručel cizinec a přešel ke skříni, ze které vytáhl něco růžového.
,,Co to tam máš?" zajímal jsem se. Závodník se snažil rychle zmizet, ale já mu odstřihl cestu k východu.
,,No tak, ukaž mi to," naléhal jsem dál a postupoval proti neznámému v ošoupané kombinéze.
,,Nic to není," zavrčel a strčil do mě. ,,Na chlapa nemáš moc velkou sílu," ušklíbl jsem se a dvěma rychlými chvaty jsem mu z ruky vytrhl růžový balíček.
,,No wow," zasmál jsem se a rozvinul krajkové spodní prádlo, ,,Ani jsem nevěděl, že tady něco takového je. To tady musela nechat nějaká playboy kočka." řehtal jsem se a hodil prádélko po tom slabochovi. Ten všechno obratně chytil a rychlým krokem opustil garáž.
,,Klidně ji přiveď," volal jsem za ním, ale už mě asi neslyšel.

Unaveně jsem se svalil na gauč a pustil televizi. Zrovna dávali fotbal a komentátoři řvali tak nahlas, že jsem to okamžitě ztlumil.
,,Pořád tě bolí ta hlava?" ozvalo se ode dveří.
,,Ah, Saly, nevěděl jsem, že přijdeš," řekl jsem unaveně a promnul si oči. Hrozně mě pálily, asi bych měl jít spát.
,,Přinesla jsem ti nějaké jídlo," švitořila mile a dávala nějaké krabičky s neznámým obsahem do lednice. I z jejího hlasu však byla cítit únava.
,,Děkuju, ale to jsi nemusela."
,,Jo jasně. A ty mi tu chcípneš hlady," zasmála se a přešla za mnou do obýváku.
,,Sundej si ty zatracený boty," zaklel jsem a začal si masírovat spánky. Vytáčel mě každý pravidelně se opakující zvuk. Saly jen obrátila oči v sloup a skopla jehly na podlahu.
,,Kdo hraje?" zeptala se, jen co usedla na černou pohovku.
,,Co já vím," zabručel jsem nezaujatě a zíral tupě před sebe.
,,Hm. A jak dneska bylo?" snažila se rozjet konverzaci, ale nepodařilo se jí to.
,,Přeskočíme formality," pohlédl jsem jí do obličeje. ,,Jak to chceš?" zeptal jsem se znuděně. Saly překvapeně otevřela pusu a pak mě praštila polštářem.
,,Ty mrcho," ušklíbl jsem se a vyběhl za ní na chodbu. Je pěkně rychlá.
,,Ty už chceš odejít?" zeptal jsem se vyzývavě a opřel se o stěnu.
,,S někým, jako jsi ty, tu nebudu," vrčela a snažila se vypadat naštvaně. Mně ovšem neunikl chtíč v jejich očích. Proto jsem se k ní začal pomalým krokem přibližovat. Ona přede mnou ustupovala, až narazila zády na šedou stěnu, na kterou jsem ji následně přitlačil celým svým tělem. ,,Vypadá to, že nikam nepůjdeš," zašeptal jsem jí do ucha. Omotala mi ruce kolem krku a zkousla mi ušní lalůček. Tiše jsem zavrčel a chytil ji za zadek. Ona vyskočila a zaháknula se nohama za mými zády. Vyhrnul jsem ji sukni a ona mi rozepnula kalhoty. Pak už to šlo ráz naráz. Vnik jsem do ní a ona začala hlasitě vzdychat. Narážela zády do zdi a otřesy se šířily celým domem. Úplně jsem zapomněl na mou hlavu, na únavu, co jsem cítil ještě před pár minutami, i na zítřejší závod.

Salyiny vzdechy, pohyby pánví, rozjíždějící se auto. Vzdechy, pánev, auto. Vzdechy. Pánev. Auto. Peníze. Georg. Auto. Peníze. Georg. Závod. Musím vyhrát. Musím. Musím...

,,Zachu!"
Otevřel jsem oči.
Ostré světlo mě donutilo je zase zavřít.
Z dálky jsem slyšel, jak někdo volá mé jméno.
A pak už bylo jen ticho.