Probudil jsem se asi v deset s bolestí hlavy. Nevím, jestli to bylo způsobeno alkoholem nebo tou autonehodě.

Nakoupil jsem nějaké oblečení, jídlo, filmy, prostě všechno, co můžu potřebovat. Jo a abych nezapomněl, ještě jsem koupil kondomy. Dal jsem je do velké skleněné vázy a tu postavil na skříň v ložnici. Peníze co mi zbyly, jsem si uložil na účet. Měl jsem ještě dvě hodiny, takže jsem se rozhodl, že se sjedu kouknout do centra, dám si jídlo a poradne

Asi po třiceti minutách kličkování jsem konečně zaparkoval v podzemní garáži. Šel jsem se projít po nábřeží a pak si sednul do jedné malé pizzerie. U nějakého beďarovitého teenagera jsem si objednal margharitu a červené víno. Po třetí sklence jsem si uvědomil, že už asi nikam jet nemůžu. Zvedl jsem telefon a vytočil Salyino číslo.
,,Prosím?" zavrněla mi do ucha.
,,Víš, jak se máme sejít?" nadhodil jsem ledabyle.
,,No, co máš za problém?" zeptala se už trochu nakvašeně.
,,Napil jsem se trochu vína a teď nemůžu řídit."
,,Hm."
,,Dojedeš prosím pro mě?"
,,No co mám s tebou dělat," zasmála se. Krize zažehnána. Nadiktoval jsem jí adresu a mávnul na číšníka. Zaplatil jsem mu a vypadl. Před vinárnou seděli dvě mladé holky a dost okatě si mě prohlížely. Sjel jsem je pohledem a musím uznat, že ta brunetka nebyla až tak špatná. Holky se zachichotaly a já cítil jejich pohled na mém zadku. A pak že jsou jen kluci úchylní. Ušklíbl jsem se.

Chvíli jsem se procházel po nábřeží a bezmyšlenkovitě hleděl do vody. Najednou se za mnou ozvalo odkašlání a pak dívčí hlas zavolal moje jméno. Otočil jsem se a když jsem uviděl Saly v sexy šatech a roztomilém kabátku, nemohl jsem nehvízdnout.
,,Dneska ti to sekne," zašeptal jsem jí do ucha a pěkně jí zmáčknul prdelku. Měla jí pevnou a vytvarovanou. ,,Odpusť si ty prasácký řečičky," vyjela na mě. Tak dneska nic nebude. Povzdechl jsem si a poodstoupil od ní. ,,Kde máš auto?" řekl jsem neutrálně a všímal si spíš žvýkačky, kterou někdo vyplivl na chodník vedle koše. Měl asi hodně mizernou mušku, protože do tak velkého otvoru by se trefil snad každý. Saly líně ukázala k malému BMW a pomalým krokem se k němu vydala. Bez dalších otázek jsem ji následoval. Jestli jí na všechno nekývnu, asi mě sestřelí pohledem. Pomyslel jsem si a usadil se na sedadlo spolujezdce.

Jeli jsme chvíli, ale díky oboustrannému mlčení se to zdálo jako věčnost. Vystoupili jsme a Saly mě sebejistě zavedla do jednoho ze zadních VIP salónků. Místnost to byla malá, vybavená pouze konferenčním stolkem a čtyřmi křesílky. Zabořil jsem se do jednoho z nich a čekal, co bude dál. Saly se ani neposadila, což mě dost překvapilo. Vyndala nějaké desky a mrskla je přede mě na stůl. ,,Tady to podepiš," řekla úsečně a vytáhla jeden z mnoha papíru. Tázavě jsem se na ní podíval. Tohle jednání se mi vážně moc nelíbilo.
,,Podepisuješ, že v bytě nic nezničíš, a když ano, zaplatíš to. Nesmíš si tam vodit šlapky," odmlčela se a sjela mě pohledem, ,,a džigoly taky ne," ohrnula nade mnou nos a významně poklepala na políčko, kam jsem se měl podepsat.
,,A jak to je s placením?" zeptal jsem se neutrálním hlasem. Odfoukla si pramen blonďatých vlasů a povzdechla si.
,,Prachy si budu strhávat z tvého účtu. Číslo mi napiš sem. O topení a vodu se nestarej. Jen tam ty peníze měj. A teď mi to prosím tě podepiš," přistrčila mi papír až k nosu a vytáhla černou propisku. Možná se mi to jen zdálo, ale myslím si, že mělo na konci malý diamant. Nakonec jsem všechno podepsal a rychle vypadl. Musel jsem sebou hodit. Za hodinu a půl musím být na okruhu a vzhledem k tomu, že motorku mám zaparkovanou na druhém konci města, nevím jak to stihnu.

Nakonec mi všechno vyšlo a v půl šesté jsem stál v kanceláři a pozoroval, jak si postarší sekretářka zapisuje do počítače moje údaje z falešné občanky.
,,Takže pane," podívala se do počítače, ,,pane O' Conele, veškeré vybavení vám přijde až příští týden, takže do té doby budete používat erární kombinézu. Tu vám dají ve skladu. Je vám to jasné, nebo vám mám zodpovědět další otázky?" ukončila to naučenou frází a upřela na mě malé nevýrazné oči skrz kulaté brýle.
,,V pořádku. Všechno je mi jasné," usmál jsem se na ni a dal jí tak najevo, že s ní plně soucítím. Úsměv mi neopětovala a dál si mě nevšímala. Bez rozloučení jsem vypadl.

Cestu do skladu jsem našel celkem rychle. Ono v dvoupatrové budově se oproti mrakodrapu hledá lépe tak nějak všechno. U ještě nepříjemnější paní, než byla ta sekretářka, jsem si vyzvedl starou odřenou kombinézu a sešlapané boty. Přilbu jsem měl vlastní, a tak jsem se nemusel strachovat, jaké upocené prase ji mělo předemnou. V šatně jsem se do všeho nasoukal a vešel s jistou obavou do garáže. Moje tušení se nakonec stalo realitou. Stanul jsem před poškrábanou konzervou, která byla celá polepená logy sponzorů. Usedl jsem do prosezené, kdysi kožené sedačky a povzdechl si. Otočil jsem klíčkem, motor párkrát škytl a pak poslušně zavrněl.
,,Tak jdeme na to," sjel jsem rukama po volantu a pomalu sešlápl pedál. Vyjel jsem před garáž. A tam si nasadil přilbu.

Jedním z nepsaných pravidel je, že nikdy nesundáš přilbu. Je to praktické, zamezuje se tak práskačství a jste v neustálé anonymitě.

Zaparkoval jsem vedle nového modrého sporťáku a podobného šrotu, jaký jsem měl první den já. ,,Doufám, že mě všichni dobře slyšíte," zahučel hlas z megafonu. ,,Pojedete dvě kola. Nemáme moc času a nerad bych, abyste si ublížili hned první den." Takže tu nejsem sám poprvé. ,,....takže se držte mých rad a šťastnou jízdu," dokončil proslov zvučný hlas. Asi jsem pár informací přeslechl. Usmál jsem se v duchu a nervózně zabubnoval prsty do volantu.

Červená.
Zatůroval jsem.
Oranžová.
Zařadil jsem.
Zelená.
Vyrazil jsem.

Motory mých soupeřů řvaly a já se začal usmívat. Kupodivu se vedení ujala stará křuska. Já jsem se zařadil těsně za ní a sporťák nás se značnou rezervou následoval. Po prvním okruhu se pořadí nijak nezměnilo, až v druhém kole to začalo být zajímavé.

Začal jsem z pravé strany dotahovat na vedoucí auto, jestli se tomu vůbec dá říkat auto, a málem by se mi i podařilo ho předjet, ale najednou do mě zezadu strčil ten sporťák. Zanadával jsem a prudce otočil volant. Moje auto se dostalo do smyku a začalo se otáčet uprostřed silnice. Každý je tady sám za sebe a nikdo se do mě nebude navážet. Sporťák to zřejmě nečekal (kdo by taky ano že?) a prudce zabrzdil. Ušklíbl jsem se a dupnul na plyn. Při tom jsem otočil volant co nejvíc to šlo a pěkně zadryftoval. Všechno se to odehrálo jen v pár vteřinách. Od pneumatik se kouřilo a v motoru to podivně chrastilo, ale já byl spokojený.
,,Tak zlato, teď jim ukážeme," řekl jsem autu a pedál promáčkl až na podlahu. Začal jsem se přibližovat k prvnímu autu. Před poslední zatáčkou jsem se nalepil na rezí sežraný kufr. Na cílovou rovinou jsme už vyjížděli bok po boku a tak jsme to drželi až do cíle.

Tak tohle jsem si vážně užil, ale šéf asi nebude rád, že jsem mu hned při prvním závodě poškrábal auto.

Ahojky! Omlouvám se za pozdní přidání kapitoly, ale stálí čtenáři si už zvykli a žádní noví zřejmě nepřicházejí :D

Děkuji všem podporovatelům za komentáře a votes. Jste nejlepší!

A samozřejmě děkuji AddaCrazy za psychickou podporu.