Vánoční dárek, aneb bonusová kapitola...

Protože bych nedokázala (opravdu, zkoušela jsem to) začít něco nového, aniž bych tohle napsala. Ještě nějaký další mrk do budoucnosti, na situaci království, které nebylo zrovna stabilní, a jak jsem si to dál představovala... Vzniklo to tři měsíce od dokončení. Snažila jsem se během toho hektického období o psaní něčeho nového, ale nešlo mi to. Cítila jsem, že ještě něco to chce. A pak, najednou, stačilo otevřít word a říct si, jak by Bashia a Duen vypadali po takových dvou třech letech, a... Bylo to jak setkání s přáteli po strašně dlouhé době.

Bude pro mě těžké přijít s někým jiným a originálním, protože Duen a Bashia jsou tak zarytí v mém srdci, až to nechápu :D

Užijte si tento krátký bonus!

_____

„Jestli chceš nakoupit opravdu dobré koření, tak jedině v Gochanu nebo Winaji. Myslíš, že proč je Winajská pálenka tak opěvovaná? Všechny kroky výroby jsou výsledkem staletí přizpůsobování výroby, každý krok musí být proveden pečlivě a nic nesmí být zanedbáno. Kdybys do ní v průběhu výroby dal koření jiné, třeba z Huly, už poznáš, že není taková, jaká by měla být," Bashia kráčel pomalu vpřed, po zasněžené ulici, a nechal vločky padnout do jeho vlasů, sepnutých v ledabylém copu. Občas, když měl Duen náladu, vzal do ruky hřeben a spletl Bashiovy vlasy do uměleckého díla. Jeho vlasy byly nyní pevnější než toho princátka a neutíkaly tak ven ze zapletených copů, což Duenovi při tvorbě náramně vyhovovalo. Avšak v zimě byl rád, že mu neumrznou prsty, a omezoval česání i sebe samotného.

Bashia si vůbec nestěžoval. Ty spletenice, kterým dovoloval vzniknout, jen vyrvaly polovinu vlasů z jeho skalpu, vedly k bolestem hlavy a rozhodně nebyly něco, co měl právo nosit.

Jenže Duen si za tím stál. A tak vždy jen rezignovaně odkývl a vzal do ruky drátek, zatímco další šperk vznikal na jeho hlavě.

„Jenže dovážet to sem, do Namasilie, a teďka všechny poplatky s převozem, když si to necháme dopravit lodí..." Duen přemýšlel a najednou pochopil, proč se všichni politici vždycky chýlili k černému způsobu kšeftování – je to prostě výhodnější. A když mají tu moc, proč ji nevyužít?

„Nebo ji můžeš vyrábět v Xetingu," navrhl Bashia.

„A dovážet do Xetingu rýži? Nemám moc rád tu jejich. Je taková jemná, příliš sladká, a to pak ztratí veškerý význam, můj milý Bashio. To pak nebudu vyrábět originální pálenku, ale pouze další winajský chlast."

„Jak myslíš..." mladík jen pokrčil rameny a zahleděl se do ulice. Tiché, zimní ulice hlavního města Spojené říše. Schválně se díval směrem na západ – tam, kde nebyly v dohledu vysoké zdi a osvětlené věže paláce. Tam, kde si představoval zasněžené kopce a zamrzlý záliv.

Jenže právě kvůli hluboké zimě se rozhodli vrátit, aby se nemuseli potácet světem, mrznout a platit za noclehy ve špinavých a smradlavých hostincích. Tedy, Duen byl hlavní iniciátor, který strhl Bashiu s sebou s tím, že opravdu nechce strávit další zimu na vlažném guláši a vysušených plackách.

Ramanovi Ran to samozřejmě vadilo. Ještě stále na jazyku cítil trpkost, s jakou představil Duen svého partnera. Nejenže to na něj vychrlil bez jakékoliv přípravy, bez jakékoliv omluvy a soucitu; ještě vyhrožoval vlastnímu otci, že pokud se mu nelíbí být s Bashiou v jednom domě, může se vrátit zpět do vězeňské cely!

Tolik se snažil po smrti své ženy vychovat z Duena syna, jak má být. Který ponese úctu k rodičům, který bude pokračovat v rodu sňatkem s dívkou dobrého původu. Jenže Duen přivedl do domu muže, jehož původ nemůže být pochybnější – ať se snažil vypátrat cokoliv, nemohl o tom Bashiovi najít ani zmínku! Jakýsi jeho jmenovec žil ve Viniperu, jenže to byl nějaký starý muž, a kdo ví, kde je mu konec – prý zemřel v Písečných horách. Ale tento mladík – nic.

Že pomohl rodině Ran získat zpět svoji čest a hrdost? Pche! Jaká čest a hrdost! Raději opravdu skončí ve vězení, než aby sledoval, jak zbytky této nabyté cti a hrdosti opět upadají do nicoty. Jak se celé město dovídá, že jeho syn není normální a sdílí loži s dalším mužem!

Dokonce ho chtěl Duen zapsat do rodokmenu příbuzenstva! No to tak, aby tento člověk zdědil jen jediný dal!

Ale co mohl dělat? Musel uznat, že Duenovo činění rodinu opravdu zachránilo... A tak se těm dvěma mohl pouze vyhýbat, jak to šlo. V posledních dnech sotva vylezl se své pracovny.

„Hele, tys říkal, že tě už nebaví utíkat před strážnými a neustále se obhajovat, že veškeré obchody byly legální a že pouze prodejci doplatili na svoji blbost," namítl Duen a lišácky na Bashiu mrkl.

Spíš to přestalo bavit tebe, já s tím nesouhlasil od začátku, zakroutil Bashia hlavou.

„Snažím se přijít se způsobem, jak se usadit. Víš? Založit nám domov. Někde jinde než tu," s odporem se rozhlédl po městě, které mu jen připomínalo neustálou přetvářku a falš, jíž musel po dobu svého dospívání čelit. Nato se natáhl pro zamrzlé ruce společníka ukryté v kožených rukavicích a jemně po nich přejížděl, mnul skrze ně brázdy zjizvené dlaně, jejíž strukturu znal nazpaměť. A Bashia každý dotek cítil stejně intenzivně, jako kdyby žádné rukavice neměl. Spolu s právě vyřčenými slovy se jeho kamenné srdce rozehřálo, a jen díky tmě a mrazu se jeho ruměnec na tváři před Duenem schoval.

„Vím, že bys šel se mnou na kraj světa, jenže mně z té dálky jen upadnou nohy."

„Mohli jsme být ve Velkých horách..."

„Jo? Tam je tak tisíckrát větší zima než tady. Díky, někdy přes léto," odsekl Duen, přesto zvedl Bashiovy dlaně, aby na ně vnesl polibek. Jenže sotva se jeho promrzlé rty dotkly stejně chladného materiálu, zasekly se palec od nich, zatímco se do akvamarínových očí Duena vnesla jiskřička radosti.

„Mám to, Bashio! Mám to!" skoro poskočil nadšením, než vlepil na společníkovu tvář hubana a usmíval se široko daleko.

„Hm?"

„Ještěže tě mám, můj milovaný Bashio!"

„A řekneš mi..."

„No přece, pamatuješ si tu odpornou věc, co nám dávali ochutnat? Tobě nejspíš nevadila, já si na ní zničil jazyk. Ale! S trochou dobrého koření, to by byla pálenka, jaká ve Spojených říších nemá obdoby!"

„Myslíš tu z jehličí?" váhal Bashia.

„Jo, tu. Nebo i ta ze švestek... Prostě, obě jsou takové suché, ostré. Ale s mým dotykem se promění v něco, co z nás udělá boháče!" chytl ho za rameno a nastavil ho před zasněženou ulici, jakoby mu chtěl něco ukázat, představit – jenže to něco bylo zatím jen v jeho hlavě.

„A jak tam budou narvané všechny byliny a koření, co najdeme; představ si tu propagaci – zázračný lék Medvědích lidí! Na běžná nachlazení i chronické obtíže; na nevolnosti, na zachování krásy a prodloužení života; na zahřátí v kruté zimě, a také na běžné oslavy narození mimča. Prostě na všechno! I Pukhon nabyl svoji moc a zachránil Namasilii od hladomoru, protože pil tuto pálenku!"

Bashia sjel Duena káravým pohledem, ale v celé euforii neměl žádný účinek.

„To nám zajistí dostatek zlatých dalů až do stáří. Vybral sis to šikovného a schopného muže, Bashio, já ti to říkal vždycky," a ještě jednou mu ohřál líci svými rty, než si jeho tělo pevně přitiskl k sobě, jak ho objal.

„Schopného jak? Že jsi proflákal tři zlaté daly během dvou dnů kvůli pálence?" rýpnul si do něj Bashia s lehkým pošklebkem, zatímco mu objetí vrátil.

„Byla z dalekého západu. Copak takovou příležitost odmítnu? A ty sis taky pošmákl, nebo ne?"

„Měl bys co nejrychleji koupit pozemky. Chvíli potrvá, než rostlina vyroste, či v případě švestky začne plodit. Abys to měl blízko ke zdrojům koření, uvažoval bych o Xetingu. Buď kopce blízko Rawanu, nebo z jihu Velkých hor – tam by pozemky mohly být nejlevnější. Na jaře bys už měl sázet."

„Zatím jsem uvažoval, že bych tvým kámošům udělal kšeft. Taky platí, že čím méně daného zboží je, tím je dražší a žádanější. Pokud vysadím hned celé plantáže, kdo mi ty obří sudy odkoupí?"

„Však prvních pár let to tak může být, než se ti rozjede obchod. Ale pak budeš shánět ovoce a kde? Kdyby to nevyšlo, pozemky se stále mohou na něco využít..." Bashia se zamyslel, nápady se ihned nahrnuly do jeho hlavy.

„Takže nejsi proti?" odtáhl se Duen, aby se mohl pořádně zadívat na jeho milence. Už dávno si zvykl, že jeho pohled míří trochu výš; na obličej, jenž ztratil ty roztomile zakulacené líce, jen si do nich ďobnout. Že ho nesleduje pár chladných šedivých očí. Že ta osoba nese více ostřejší rysy, které jeho výzor dělaly mužnějším, ale zároveň reálnějším a uvěřitelnějším. A stále stejně tak volajícím po polibku, jako kterákoliv jiná verze Bashii.

„Jsou to tvé daly, ne mé."

„Ale když už pozemky, tak naše společně. Také tě samozřejmě zaměstnám, budu ti vyplácet pravidelně podíl, zas tak lakomý nejsem. A to se připrav na ty krásné bonusy!"

„Bonusy?"

„Třeba takové..." přitulil se Duen zpět k svému společníkovi, aby měl na dosah jeho ouško, a ztišeným, hlubokým hlasem mohl našeptávat další slůvka. „...osobní odměny, které budou..." jeho ruka šplhala po Bashiově paži nahoru a dolů, „závislé na tvém výkonu... pracovním, samozřejmě..."

„Budeš se muset snažit více, Duene," předstíral Bashia naprosto nedotčený a vážný tón, ačkoliv jeho uši byly jak zralé jahody. „Už jednou jsi si mě najal, a nedopadlo to zrovna dobře. Dosud jsem se nedočkal odměny."

„Ne?" urozený měšťan na svého druha překvapeně pohlédl. „Jsi si jistý?"

Zatímco Duenův obličej vyjadřoval nevinnost samu, nevinné rozhodně nebyly jeho dlaně, které už bloudily po kožichu k Bashiově rozkroku, připomenout mu, o jaké odměně to mluví.

„Hm? Nechceš svůj názor přehodnotit?"

„Jen když mé odměny budou vyšší," pousmál se vyzývavě Bashia.

„To samozřejmě není problém. A také nemám problém s vyplácením předem," koutky Duenových očí se svůdně stočily nahoru. Jiskřily žhavostí momentu, roztápěly všechny sněhové vločky, které se dostaly do jejich blízkosti. Nakláněl se k Bashiově obličeji, aby začal s „vyplácením odměny", když v tu...

Sotva se jejich rty propojily, sotva se zahřály teplem úst toho druhého, když se rozezněly zvony paláce. Zatímco Duen by je úspěšně ignoroval, i kdyby se jednalo o nepřátelské přepadení ozbrojenou armádou; rozumný Bashia se musel odtrhnout, aby své oči upřel k vysokým hradbám. Zvuk těchto zvonů znal. Stejně tak zvonily tu noc, kdy v šílenství uvězněných duší opustil toto zlaté vězení a hnal se do Velkých hor, nalézt svobodu.

„Duene?"

„Hm?" Duen jen v trucu pohnul koutkem, naštvaný, že kvůli nějakým pitomým zvonům zmizela veškerá nálada.

„Někdo umřel."

„Hm," odsekl, ačkoliv ihned litoval, že byl tak prudký. Viděl v Bashiových očích starost – vždyť tam stále ještě žila konkubína Miran. Přežívala. A tu považuje za svoji matku... „Pojď domů, pošlu sluhu za Galaharem, ten bude vědět, co se stalo," pohladil ho konejšivě po zádech a naváděl zasněženými ulicemi do sídla rodu Ran.

Ještě v tu noc vyšla najevo pravda.

Galahar stihl poslat jen stručně shrnutý, naškrábaný kus papíru – nic více v celém shonu nestihl. Jako vážený ministr měl plno práce. Nejenže se staral o agendu hned dvou říší; nyní, v tak kritickém momentu...

„Tak Chalerm to už nezvládl," přetlumočil psaní Bashiovi, když byli oba sami v Duenově pokoji. Po dlouhém znepokojivém zvonění nastalo až hrobové ticho. Tma uspala všechno živé, sníh pak tlumil všechny další zvuky. A Bashia neměl příliš slov na jazyku, jak se obával o svoji matku, a Duen poprvé v životě dokázal mlčet přes dvě hodiny.

S těmito slovy z Bashiovy hrudi opadl velký kámen, přesto několik dalších tam nadále setrvávalo.

„Takže Chalerm..."

„Nemůžeme být překvapení. S jeho zdravotním stavem si myslím, že ještě dlouho přežíval. A ačkoliv jsi mu ušetřil mnoho starostí s tím tvým návodem na vládnutí, pořád to s ním šlo z kopce. Slyšel jsem slovo sem, slovo tam... Ale své jméno dokázal za tu dobu vrýt do dějin, přestože víme, čí zásluha to byla," šibalsky mrkl po Bashiovi.

„Jeho mladší bratr byl akorát uveden do společnosti. Nic mu nebrání převzít trůn. A s Galaharovým vedením – pokud do toho nebude královna příliš zasahovat – by se Spojené říše stále dokázaly udržet. Má je nachystané na podnose. Všechny velké reformy byly již zavedeny, nyní zbývá jen pozametat drobky," mladý Tossak ignoroval jakékoliv emoce, které s tou osobou mohly být spojeny, a uvažoval čistě logicky, jak to uměl. „Přesto nenastane úplně stabilní období. Mnozí využijí výměnu panovníků jako skvělou příležitost udělat si očko a prosadit svůj vliv. Měli bychom co nejrychleji koupit ty pozemky, a hlavně potřebné koření. Pokud budou říše jen trochu destabilizované, ceny vyskočí nahoru – obzvlášť pro Namasilijčany. Měl by sis nachystat zásobu na první várku. A tu, když prodáš a získáš zákazníky, pak můžeš další rok o trochu zdražit, v závislosti na ceně surovin..."

„P- počkej, to chceš jako vyrazit v této zimě?" Duen nevěřil svým uším. Pořád ještě z jejich procházky plně nerozmrzl, a už aby zase lezl do té chumelice?

„Ber to jako cenné doporučení tvého obchodního partnera," Bashia si z jeho nechutě nic nedělal a jen lehce poklonil hlavou. Duen se ihned chytl na předhozenou návnadu.

„Takže do toho jdeš se mnou?"

„Sliboval jsi odměny. Nebo ne?" Bashia se čím dál více usmíval, zatímco i ten zbytek balvanů opadával jako kusy suchého bláta. Proč by se neměl usmívat – vše, co se děje v paláci, se ho dávno netýká. Nemá s tím nic společného. Naopak – přemýšlení nad budoucností, nad obchody, a především – vše s Duenem – to byl jeho život nyní. Na to by se měl soustředit, na to by měl upínat svoji pozornost!

Nebyl to právě Duen, jeho věčný úsměv a pokřivený charakter tím, co ho právě dosud před těmito balvany chránilo?

Jeho úsměv byl narušen hlubokým polibkem druhé osoby, jenž až sebral Bashiovi dech.

„Pro tebe jedině!"