V návaznosti na poslovi, který byl vyslán do paláce předat tu horlivou zprávu, že místní polepšený lajdák se vrátil; netrvalo dlouho a Duen byl opět předvolán před krále. Samozřejmě, že se vůbec netěšil. Opět si hrát na ublíženého beránka, opět se krčit před někým, kdo je stejný člověk jako on, jen má tendenci si dokazovat ego – to ho vůbec nebralo. Jak minule museli po cestě čekat celou věčnost, měl neblahé tušení, že se něco obdobného v Hale předků zopakuje.

Nebyl daleko od pravdy. Král samozřejmě využil faktu, že do Adranuchského vězení nebyly zaslány osoby, jejichž portréty byly strčeny Duenovi pod nos, a tak opět zamítl nějaký kariérní posun jeho otce. Ale neodešel s prázdnou. Jeho Veličenstvo alespoň slíbilo navýšení výplaty Ramana Ran o pěkných pár zlatých dalů a samotnému Duenovi věrný eunuch předal bonusový svazek za rychlý úspěch.

A prý že selhal. Kdyby selhal, netížily by ho lemy tuniky a netahaly by ho k zemi.

Alespoň jedna jediná dobrá stránka této maškary – Duen se po dlouhé době mohl zase vymódit, jako nikdy jindy. Oblečený v jeho oblíbené tunice po matce, působil tajemně, jako slunce zářící na hluboký oceán, nebo pochodeň v temné jeskyni. Jeřáby opět číhali na jeho ramenu, vyčkávali, až přijde příhodný okamžik a oni vzlétnou a z tuniky odlétnou do neznáma.

Úplně zapomněl, že něco takového tkví v jeho vlastnictví, a tak byl příjemně překvapen, když mezi svými klenoty našel podivnou sponu do vlasů. Citríny zářily jak žlutá jablka, sladká a voňavá, a rovné linie a záhyby vzdáleně představovaly větvě stromů a zkroucené listy. Hodně vzdáleně.

Už třetí výrobek, co od toho kluka má. Začínal si již připadat jak jeho věrný odběratel, když procházel skrze mohutné pozemky paláce a vystavoval tak tuto sponu světlu, a na jeho plášti naopak odrážel sluneční paprsky průzračný křišťál.

A lesk a věčný třpyt tohoto křišťálu byl brzo zachycen. Upoutal pozornost osoby v smaragdové tunice rady, která se držela v bezpečné vzdálenosti od hloučku podobných lidí – ne příliš daleko, ale ani blízko. Tak akorát.

Členové rady pravděpodobně skončili schůzi s ministry, a s těžkou hlavou plnou nových úkonů a problémy státu se vracely na své původní pozice, do budovy sousedící s velkou knihovnou. Duen by neváhal tvrdit, že je to poprvé a naposledy, co dnes členové rady vidí denní světlo. Nejspíše po zacvaknutí vrat za poslední osobou se dveře neotevřou, dokud nevyjde měsíc a nebe neposejí hvězdy.

Nevšímal si jich, proč by měl. Jeho oči tajně pokukovaly vzad, na starou budovu, která se kryla před okolním světem vysokými stromy, nyní však zbavených svých zelených porostů. Přesto ho od ruin dělila stále velká vzdálenost, a hustota stromových porostů vynahradila košaté koruny a listí o velikosti dlaně.

Mimo to, dával pozor i na veškeré cestičky, na uměle vybudované kanály, přes léto zarostlými rákosím a lekníny. Nyní jen pár odolných stébel vykukoval ven svojí třapatou hlavou, občas byla chráněna před deštěm i sněhem malým kamenným mostíkem. Dával si pozor i na stráž, i na obličeje eunuchů, jestli k němu náhodou nestřelili svým ostřížím zrakem.

Nakonec však cítil jen jeden jediný pohled. A jen co se soustředil, odkud přichází, už k němu zdroj toho nepříjemného pocitu zavítal.

„Duene," příjemný hlas na něj volal opodál, doprovázen milým a velice známým obličejem – o kterém si myslel, že ho již nespatří. A přestože rozehrál tu svoji určitou hru, z posledních kroků Jeho Veličenstva ztrácel naději, že by šlo i všechno ostatní podle jeho plánu.

A hle! Ono šlo!

„Galahare," přivítal ho svým zářivým, profesionálním úsměvem, kterým zakrýval svoji malou radost z tohoto vítězství. Před ním stál muž, naprosto odlišný od toho tvrdého správce tábora, muže zvyklého na tvrdou zem a nechutnající jídlo. Ne. Naprosto upravený, oblečený v typickém oděvu radních, s vlasy mnohem více zapletenějšími, než jak si dovolil ve svém táboře. Věčná vrstva prachu byla z jeho obličeje smyta, a přestože již předtím působil mladě, nyní by mu Duen sotva tipl něco přes dvacet. Avšak vrásky starostí se jen tak smýt nedají, a nadále nenápadně sídlily v okolí očí a mezi obočím.

„Hádám, že nejsi překvapený, že mě tu vidíš," nadzvedl Galahar obočí a čekal na to, s čím ten tajuplný a vzdálený muž přijde na svoji obhajobu.

„Jsem, samozřejmě že jsem, ale však víš, mám plnou hlavu starostí, takže si to neber k sobě, to doufám ne," šibalsky na svého parťáka z tábora Mohun mrkl a rozšířil svůj uličnický úsměv.

Za tu dobu, co Duen s konvojem vozů a koní opustil Písečné hory, měl Galahar spoustu času na přemýšlení, téměř nekonečno, aby celé Duenovo chování zanalyzoval. Což se mu podařilo, z malé části. Dokázal však jasně říci, že Duen jednoduše lže. Ale nechal ho v tom, nebude mu kazit vtip.

„Tak to bych ti měl asi říci, jak jsem se sem dostal, že?"

„Ano, to by bylo příhodné," Duen ocenil, že mu Galahar dovolil zachránit si tvář a šel touto naivní cestou.

„Ale teď ne. Je tu příliš očí. Večer, salonek U Trudy. Snaž se být nenápadný."

„To platí i pro tebe," přeměřil si Galahar Duena od bohatě vyšívaných botou, jejichž špičky vykukovaly zpod dlouhých vrstev tuniky, přes živé adranuchské výšivky a krémový pás s drahokamy, až k hladké srsti zvěře, která se nechala zabít a přetvořit na nákrčník.

Dosud viděl tohoto vznešeného muže pouze ve starém a ponurém oblečení, ačkoliv se snažil udržovat se civilizovaný a pravidelně ze sebe strhávat vousy. Nyní byl však vrcholem adranuchské módy, jeho styl křičel přes celý palác a to bylo také to prvořadé v procesu Duenova rozeznání. Bez světlých upravených vlasů a elegantního postoje, následoval by své kolegy do budovy. Takto se však stal Duen tím jediným světlem v celém paláci, a jen blbec by odvrátil zrak pryč.

Galahara zapíchalo u srdce.

S živým Duenem se mu vrátily i živé vzpomínky na to, jakým způsobem se mu tento mladík vyhýbal.

Semkl rty a jen je chabě zvedl do úsměvu, když Duen přišel s další perlou.

„O mě si starosti nedělej. Já bych byl naopak nápadný, kdybych se tam objevil v ošuntělém plášti."

Na to Galahar neměl žádná slova. Jen odkývl jejich domluvu a hnal se za spolupracovníky.

Asi měl být již předem poučený. Přeci jen, jako mnoholetý správce dolu Mohun, který mu byl přidělen již za mladých let, zažil mnohé. Občas se mu dostalo do rukou pár nepřizpůsobivých vězňů, ke kterým se musel zachovat na obyčejného člověka krutě, a nařídit dozorčím nepředstavitelné rozkazy. Jindy se naopak potřeboval zatvrdnout vůči nim, aby je dal do latě, když zaznamenal, že nedělají úplně to, co by měli. Nebo naopak, dělají něco navíc.

Jeho návrat do hlavního města, do moderní civilizace, kdy nemusel řešit příděly jídla, dostatek dříví na zimu, nemoci a parazity, sídlící v jejich tvrdých matracích – bylo to, jako kdyby se znovu narodil. Jako kdyby ty roky strávené v obklopení písku a skal byl sen, který si vysnil, zatímco se ponořil do hlubokého spánku. A aniž by si to uvědomil, během toho spánku utekla celá dekáda, a nyní se tu prochází v měkkém a pohodlném oblečení, vonícím po květinách, příjemném na dotyk, lehkém jak pírko labutě.

Po dlouhé době viděl svoji rodinu, poprvé v životě stál tváří tvář Jeho Veličenstvu, vyslechl si verdikt, který mu téměř sebral dech.

A v jednu chvíli měl chuť zakřičet „Ne!"

Přesto nadále poslušně stál a nějak tak doufal, že naopak – jeho život v Adranuchu je sen a on se brzy probudí do dalšího útrapného dne v zamrzlém táboře. Čekal, že ho vzbudí jeden z jeho pomocníků. Že násilně zatřesou jeho rameny a podiví se, proč ještě spí, jelikož je většinou ranní ptáče. A on jen zakroutí hlavou, jelikož vyprávět o zážitku v Adranuchu by nemělo smysl.

Ale nic z toho se nestalo. A on kráčel zahalený v plášti na místo jejich setkání, jeho oči neustále tikaly sem a tam, a doufaly, že brzy zachytí zář hostitele, zářící jak letní slunce. Naivně si myslel, že Duen bude pořád ten extravagantní člověk, o kterém si šeptá celá mladina Adranuchské vyšší společnosti. Ale brzo se mohl jen pokárat – opravdu měl být poučený. Nebyl to Duen, kdo dokázal projít naprostou transformací, a pozlátko obměnit za onošený plášť a špínu na tváři?

Musel se třikrát porozhlédnout po celém podniku, než si povšiml nepatrného gesta zvednutí ruky, vycházející od nějakého špinavého cestovatele v rohu.

To nemůže být on. Projelo mu myslí společně s jinou, naprosto odlišnou myšlenkou: To musí být jedině on.

Riskl to, a se skloněnou hlavou a tváří ponořenou ve stínu kápi si přisedl o místo opodál. Jako kdyby se ti dva vůbec neznali. Dělilo je od nich místo. A přesto oba věděli, kdo ten druhý je a jak blízko kdysi u sebe vysedávali. Jakým způsobem se navzájem dotýkali.

Tedy, byl to hlavně Galahar, kdo si to všechno vybavil, vlastně již od prvotního okamžiku, kdy spatřil jeho úsměv na nádvoří paláce. Duen většinou všechno nepodstatné odhodí po cestě na zem, a jen s nechutí se vrací zpět k podobným neduhům.

„Takže proto jsi nechtěl, abych psal o tvých úspěších?" započal konverzaci Galahar, aniž by řekl prosté ahoj.

Duen se pro sebe ušklíbl. Dovtípil se toho rychle.

Ticho bral bývalý správce tábora jako souhlas. No jasně...

„Mohlo ti to pomoct."

„Nepomohlo by to, ať bys napsal cokoliv," namítl Duen a kdyby nemusel předstírat, že je vyčerpaný pocestný, tak by lhostejně mávl rukou.

„Věděl jsi to?" pokračoval Galahar ztlumeným hlasem, avšak dostatečným nato, aby doputoval k Duenovým uším. Mezitím mávl na krčmářku, ať mu přinese hrnek pálenky.

„Tušil. A v dalších měsících se Jeho Veličenstvo vyjádřilo hodně jasně."

„Takže co po mně chceš?" vydechl Galahar, a nepodařilo se mu skrýt jisté zklamání ve hlase. Nějak doufal, že jsou alespoň přátelé. Ale celou dobu s ním Duen počítal v jeho neznámých plánech. Stal se pouhou figurkou a plně mu na to naletěl.

Bohužel, netušil, že Duen přátelé nemá. Že Duen přátelství neuznává. A partnerství – pracovní – je nejvyšší vztah, jakého s ním může dosáhnout.

„Nic velkého," zaznělo od jeho boku a čerstvý člen rady si jen v duchu povzdychl.

„Takže co?"

„Slyším snad nějaký smutek? Ha? Copak netrucuješ kvůli tomu, že jsem ti nenechal dopis na uvítanou. Bohužel, jak víš, byl jsem trochu mimo dosah."

Galahar zvedl zrak a pokoukl vedle. Bohužel, z tohoto úhlu měl šanci spatřit pouze profilovou linii rtů a brady. A nic víc.

„Hele, není to tak, že bych šel do Písečných hor s cílem najít Galahara z rodu Gii a nabrat ho k sobě do týmu. Naopak, napadalo mě to postupně, a sám jsem si nebyl jistý do poslední chvíle. A taky tě nebudu nutit, máš šanci z toho vycouvat, první a poslední. Takže než začnu, dobře si rozmysli, jestli jsi sem přišel jen na pálenku, nebo probrat i nějaké pracovní záležitosti."

To znělo fér. Galahar sešpulil rty, zatímco mu krčmářka zanesla jeho objednané pití. Kromě otázky příchozí ženy, jestli návštěvník chce něco více, že mají ještě guláš, mezi dvojicí nezaznělo ani slůvko. A nezaznělo ještě dlouho poté, co krčmářka odešla.

Galahar sevřel hrnek. Několikrát s ním zakroužil, aby rozproudil tekutinu uvnitř. Přestože lesklá hladina odrážela světlo i některé obrazy místního podniku, Galaharův obličej byl jak prázdnota prohlubující tu temnotu pálenky.

„Měl bych ti být vděčný, že jsem zpátky v Adranuchu."

„Jo, to bys měl. Normálně bych to taky před tebe hezky vyložil, jako bych to udělal u jiných, ale nějak se mi nechtělo. Ber to jako moji chvilku slabosti," odpovídal nadále lhostejným a nerozvážným hlasem Duen, který tím nepřímo vyjádřil, že přeci jen Galahar drží u Duena určitým způsobem důležité místo, nejen jako pracovní partner.

Bylo to spontánní, moc to nepromýšlel, a sám byl překvapen, že tuto skutečnost vyzradil.

„Takže něco za něco?"

„No, raději bych byl pro dlouhodobější spolupráci, ale jestli chceš pouze odpracovat své povolání do Adranuchu, tak na to zapomeň," tentokrát Galahar postřehl i nebezpečný záblesk očí, který k němu zpod kapuce doputoval. Až ho na okamžik zamrazilo.

„Pochopil jsem, že to není pro běžné uši, ale..."

„Můžu tě nalákat, že by se ti to mohlo líbit. Ale zároveň by ti to mohlo jít proti srsti. A já pomalu dopíjím svoje, takže být tebou, tak si pospíším."

V momentě, kdy dostal Galahar dopis o tom, že se pořádá slavnost na počest rodu Gii a on má být také přítomen, se cítil naprosto bezradně. Ale tato bezvýchodná bezradnost nebyla první, kterou v životě zažil. Již když mu umřel otec a celá jeho rodina naplno pocítila, co to je být nevýznamná odnož slavného a bohatého rodu, pochopil, že život není spravedlivý. Sledoval, jak se jeho tupí bratranci a vzdálenější příbuzní učí od drahých učitelů z paláce, zatímco pro něj matka sehnala alespoň někoho. Jen jeho píle a ustavičná snaha ho zavedla až mezi nejúspěšnější absolventy říšských zkoušek. A on si bláhově myslel, že tohle znamená konec a šťastný život až do smrti.

Samozřejmě, že Tiren Gii si více rozuměl s jeho bratrancem, Radanem Gii, už z jednoho pochopitelného důvodu. Radan byl synem ministra veřejných věcí, zatímco jeho zesnulý bratr byl pouze člověk, obyčejný člověk, který ho však v každé věci převyšoval. A tento pocit méněcennosti byl nahrazen ambicí, která zařídila, aby se jeho synovec dostal pryč z Adranuchu.

A to zažil tu bezmocnost podruhé.

Bezmocnost a vztek. Avšak jak léta plynula, i vztek se vypařil a proměnil se v pouhý písečný prach, který byl odvanut pryč z útesu. Měl svůj stabilní život, sice ne zahlcený komfortem, přesto se dalo setrvat. Nemusel neustále čelit lidem, jejichž samotné pohledy by dokázaly druhého dostat do potíží; nemusel se pořád snažit, aby vyšplhal ještě výše. Že neměl po boku ženu a děti, na to se pokoušel nemyslet, a spíše využíval těch vratkých příležitostí vydat se do města a někoho si dovedl do svého pokoje. Alespoň jednou za čas.

Jenže nyní je zpět ve hře. Je v radě. A jak to pocítil z králových slov, zdá se, že by ho mohla čekat slibná kariéra. Taková, o které vždy snil. Ačkoliv si je vědom, že stíny na něj čekají na každém rohu.

A možná, i kdyby s Duenovým návrhem, ať už je jakýkoliv, nesouhlasil; stejně ho účast v politickém boji nemine.

Netušil, co je Duenovým cílem – obzvlášť, když ona osoba sama v radě nefiguruje a spíše se potuluje všude možně. Možná, možná jen instinkt mu něco říkal, tiše našeptával do ouška.

Ach. Byl opravdu na rozcestí. Nejraději by hodil zády do opěradla a promnul si obličej. Ale to by se odhalil ostatním.

„A o co tedy jde?"

„Souhlasíš tedy?"

„Chci vědět, do čeho bych šel."

Mezi osobami nastala další odmlka ticha. Přestože podnik vydával dostatečný ruch, který s každou minutou nabýval, jakoby se mezi tajemnou dvojicí a zbytkem místnosti vyskytovala nějaká bariéra, která bránila zvukům dosáhnout plášťů obou osob. A proto místo na útesu, uprostřed hurikánu, jejich mysli stály uprostřed zasněžené krajiny, jíž pomalu pohlcovala noc.

Duen nebyl zas tak překvapený z opatrného přístupu Galahara. Přestože si spolu vyměnili velké množství názorů, přičemž celkem objemná část byla na obou stranách stejná, je jasné, že tajuplnost měšťana a dozoru nad kameny byla poněkud podezřelá. A to, že sem dotáhl i toho správce a osvobodil ho od neviditelných pout Písečných hor mu nijak nenahrávalo. Ale logicky – pokud všechny náznaky a emoce odečetl správně, a stejně tak má dobře zanalyzovanou jeho situaci, neviděl důvod, proč by to nemohli dát dohromady.

Profesionálně. Samozřejmě.

„Chci pohřbít rod Gii. A všechny s ním spojené."

„COŽE?"

Krytí nekrytí, Galahar zvedl hlavu a pramen vlasů mu vypadl z kapuce vpřed. Pohlížel na Duena, jako kdyby se zbláznil, avšak ten se zdál absolutně klidný.

„Samozřejmě, s výjimkou tebe, neboj," teprve teď zvedl zrak i on, jak vycítil to nepříjemné civění ze strany, a na překvapeného Galahara svůdně mrkl. Nechtěně svůdně, ale on prostě nijak jinak mrkat neumí.

„Tohle –"

„Než načneš dlouhý proslov o tom, jak šílené a nemožné a co já vím to je, tak tě ušetřím tvých hlasivek. A toho si važ, protože tím, že to tady všechno říkám, si namáhám naopak moje a zítra nevyslovím ani slůvko. Takhle, asi se mi to úplně nepodaří, nejsem naivní, ale poslat alespoň několik do předčasného důchodu budu brát jako velký úspěch. A tvoje role nebude ani nějak velká, takže žádný strach, žádná kompromitace či cosi. Jen potřebuji figurku. Pozorovatele. Donašeče. Já se do rady jen tak nedostanu, ani tam nechci. Zato ty tam už jsi. Klidně si dělej svoje, hrej si všechny politický hry, vstup do jakékoliv strany, která ti přijde sympatická, ačkoliv bych byl raději, kdyby ses držel svých lidí. Nejprve tě budou podezřívat, protože se známe. Ale pak tě nejspíše začnou využívat, jak si uvědomí tvůj potenciál, a hned zapomenou na toho hňupa Tirena a další, kdo bojoval proti tobě. Staří lidé se tam totiž drží, ale mladá generace celkem upadá. Jenom jejich konkubíny jsou zdá se nejschopnější. Takže zapomenou na nějaké Písečné hory a další kecy a schovají tě pod svůj plášť. Jak se to říká, drž své přátele blízko, nepřátele ještě blíž?"

Galahar naslouchal Duenově návrhu, co po něm vlastně chce, a i jeho rozboru situace, aby sám viděl, jak reálný jeho nápad je. Nebo jak to vlastně provést. Musel mu nechat, že s mnoha věcmi s ním souhlasil. Přestože si je nepřipouštěl, jak to nyní slyšel z úst někoho jiného, mohl jen sklopit hlavu a nenápadně pokývnout, že chápe, kde se nachází. Jednou nohou ve vodě jezera Delaia, druhou nohou v obyčejné bažině. Ani jedna strana mu nezajišťuje stabilní pozici, o které snil. A která v realitě ani neexistuje. Stabilita je jen iluze, opravdu skutečně působící iluze, která okouzlí všechny smysly lidí – a především jejich srdce. Jenže pak přijde ten podnět, který rozvíří iluzi široko daleko a co zbyde?

Nic. Jen zklamání a bolest z toho, co člověk uvidí.

Duen ještě dál pohyboval svými rty a „namáhal" své hlasivky na úkor Galaharovým nevyřčeným otázkám, které si snadno odvodil, dokud nebyl přerušen právě onou osobou.

„Chceš tedy informátora?"

„Ano. Ale příležitostný loutkář by se mi taky hodil."

„Poškodit rod Gii?"

„Přivést je na samé dno," ušklíbl se zpětně na vážný Galaharův obličej.

„Není to kvůli tomu, žes mě dostal zpátky do Adranuchu. Ani kvůli ničemu, co se v táboře Mohun stalo. Ale pomůžu ti. Pomůžu ti, jako příteli."

Duenův dosavadní úškleb náhle poklesl, jak k němu dolehla Galaharova slova.

Jako příteli?

Proč? Proč má takovou smůlu na přehnaně hloupoučké a naivní lidi, kteří v něco jako přátelství věří?

Neříkal přeci Bashiovi – přátelství je o hledání možností, jak toho druhého zneužít?

Galahar si hned měl stanovit podmínky, cenu za jeho spolupráci.

Avšak...

Pevně semkl rty, než sevřel svůj hrnek a hrkl do sebe zbytek tekutiny.

Pch, přátelství... Existuje opravdu nějaká taková věc?

„Dobře. Asi jsi teď neměl ještě příliš času se v paláci rozkoukat, přesto... Cos zatím objevil?"