Duen nebyl dokonalý. Přestože tak mnohdy působil, měl spoustu nedostatků, spoustu neduhů. Mnoho z nich ani za své neduhy nepovažoval, protože to byl ten typ člověka, který se bral za perfektního a neomylného. Naopak, vyzdvihl by právě tyto vlastnosti za své přednosti. Ačkoliv Bashia by s ním nesouhlasil.

Za svého tichého pozorování Duena, který pomalu a velice opatrně odhaloval ty nejmenší střípky ze sebe, jelikož mu nepřišlo důležité obrňovat se před samotným vzduchem; mu postupně byly tyto „přednosti" jedna po druhé představovány. A dělaly tak z Duena člověka, reálného a plného emocí, přestože mohl lidem připadat jako nedostižitelný, neporazitelný vzor celé Adranuchské smetánky.

A jednou z těchto vlastností je vymýšlení šílených nápadů v opileckém stavu, a plně si za nimi stát, ať jsou nesmyslné jakkoliv. Jeden z těchto nápadů poprvé přivedl Duena k dokonalému maskování, které pak využil ve svém dalším nápadu – maskování aplikovat cestou do tábora Adia. Díky svému silně podnapilému stavu se taky rozhodl vypátrat Feishena a využít při tom veškerou inteligenci Adranuchu. A celá ta věc s opálem také nevznikla úplně na sucho. Zrovna zapíjel svůj vztek a Sanoh mu byl náhodou po ruce, když pronesl pár poznatků, které pak Duen sebral a přetvořil do plánu vloupat se na aukci a vyvést tak sebe a svoji rodinu z temnoty.

Záležitost s těmi dvěma, kteří mohou za celý zátah stráže, za jejich uvěznění a ty mizerné týdny strávené v budce se mřížemi, ta také mohla být považována za jeden z těch šílených nápadů.

A její pracnost si uvědomil mladý pán hned na druhý den ráno.

Teďka nemá po ruce Kieta, aby ho zaměstnal, aby sám mohl lebedit a vyhýbat se tvrdé práci. A Kubra neměl ty zkušenosti, aby mohl být považován za schopného. Nechtěl mu tento úkol svěřit. Navíc ten otravný strážný neustále házel po Duenovi tak ošklivé pohledy, až měl sto chutí mu vrazit do zubů a jít si dál.

Ale lenost byla silnější než nějaká hrdost, než touha po pomstě.

A tak nakonec zapískal na toho mladíka, naznačil mu rukou, ať přijde blíže, a nenápadně se naklonil k jeho uchu.

„Hele, Kubro... Asi mám vodítko."

„Cože?"

Ještě hlasitěji to říct nemůže? Duen protočil očima a pohlédl po celé místnosti. Pár chlapů na chvilku střelilo očima po jejich stolu, ale naštěstí je debata s jejich společníky zaměstnala dostatečně, že tato nevítaná pozornost byla pouze z reflexu.

„Pšt!"

„Ano, pane Duene. A... A jaké?"

„Ale musíš mlčet, jasný?"

„Ano, pane. Budu mlčet!" přitakal hbitě Kubra a oči mu jiskřily vzrušením.

Ilaiji, proč jsi jen dovolil někomu tak naivnímu přijít na svět? Zavrtěl v duchu Duen hlavou, veškerý svůj výsměch však dobře ukrýval.

„Narazil jsem na dva chlápky. Mumlali cosi o zbraních, že jich potřebují více, ale neví, kam je ukrýt, cosi v tom smyslu. Byli celkem daleko a v hospodě hluk, slyšel jsem jenom tyto úseky..." a dostatečně se zamračil, aby dal najevo, jak frustrující je, že se mu nepodařilo pochytit z jejich konverzace více.

„Opravdu? A kde? A jak vypadali?"

„Hej," musel zklidnit jeho temperament Duen. Začínal vážně zvažovat tu možnost, že se na to vykašle a osloví někoho jiného. Jestli to takto dále půjde, žádný plán nebude. Zhroutí se v okamžiku, co Kubra udělá krok z hostince ven.

„Takový otrhanci, špinavý vlasy, jeden měl jizvu tady, druhýmu zas přerůstalo obočí přes ksicht," pokoušel se popsat jejich fádný vzhled, avšak nějak mu to nešlo. Nebylo na nich nic, co by vyčnívalo, co by bylo pro ně specifické. Prostě typická hovada, která si zasedla na jeho Bashiu. A teď za to zaplatí!

Kubra koukal na svého nadřízeného s otevřenou pusou.

To nemyslí vážně, že ne?

Na to, jak moc nadával na Dexuna, když mu dělal poskoka, nyní by se k němu bez zaváhání vrátil. Ano, zlatý Dexun, v porovnání s jeho učencem.

„Jo, a mám vlastně jejich jména. Teda, snad. Kdo ví, jestli nepoužívají aliase – víš, co to je alias, že jo?" upřel důležitě svůj zrak na toho chudáka strážného, a ten jen pohotově přitakal, přestože popravdě – nevěděl.

„Myslím, že to byl nějaký Jak a cosi Frenel. Ale jak jsem řekl, asi to nebudou jejich jména. Kdo ví," ušklíbl se Duen, měl mysli takových chlápků celkem prokouknuté. Kdo by se chtěl v ilegálním světě představoval pod vlastním jménem? Přestože nyní byla pravděpodobnost dost vysoká, že se ti dva nazývali jmény svými vlastními.

„Jo, ale hele – zatím je potřebuju jen najít. Ať o ničem neví, jo? Všechno tajné. Potřebujeme nejprve zjistit, kdo to je, kde žijou, co jsou jejich zvyky, a načapat je při činu, až se setkají s tím, koho hledáme. Pokud je zabásneme bez důkazu, celá akce bude v čudu!" pohrozil Duen a dlouho bez mrknutí hleděl do očí toho vyplašeného strážného, aby mu dostatečně vštěpil, jakou váhu má jeho poslání, a že to zatraceně nesmí zmařit.

Kubra opět přikyvoval hlavou, jako kdyby měl nějakou poruchu a nic jiného neuměl. No, co už. Duen už návnadu rozhodil, teď jen může čekat, jestli se něco chytí nebo nikoliv.

Mladý dědic rodu Ran měl přeci jen příliš velké oči. Byl zvyklý na vysoký výkon. A zatímco Kubra byl možná všímavý, ve všem ostatním však totálně neschopný. Po pár dnech se nakonec mladík rozhodl, že ten risk vezme na sebe – nechtěl se úplně ukazovat, poté, co ho ti dva poznali – a rozhodl se večer opět navštívit krčmu.

Neúspěšně.

Ale tento neúspěch si nebral k sobě. Považoval ho pouze za souhru náhod, ne za svoji neschopnost. Duen byl možná mnohým, ale rozhodně ne neschopným.

A tak, aby vyléčil své poškrábané ego, rozhodl se přidat se ke Kubrovi a také aktivně pátrat. Bral to jako výzvu. Soutěž. Kdo ty dva najde jako první...

„Pane Duene! Pane Duene!" vběhl do hostince Kubra a hlasitě pokřikoval po celé hale.

Idiot.

Duen si jen promnul obličej a sjel vražedným pohledem každého, kdo po nich pokoukl, aby jim připomněl, že si mají hledět svého a nestrkat nos do cizích věcí.

„No, co zas?"

„Já je našel! Asi. Ale asi jo. Chcete vědět, kde jsou?"

„Kde?" nezáživně vzhlédl na toho otrapu, nedával moc velké šance tomu, že opravdu narazil zrovna na TY dva.

„Pár ulic odsud. U tržnice. Tak jsem je následoval. A pak zašli do hostince U poníka."

„Super," odsekl Duen, nebyl zrovna v náladě se někam chystat. Venku počasí také nepřálo, nejraději by se zahrabal do kožichů a pěkně si pospal. Ale jestli se zde nacházela i jen drobná pravděpodobnost, že se Kubra nemýlil, tak by do toho asi měl praštit.

S otráveným výrazem vstal, docela obtížně – jako kdyby měl přes devadesát let a jeho tělo ho už neposlouchalo. A když už konečně stál na obou nohách, ještě se tak pětkrát ohlédl po svém vypitém pivě, jako kdyby na něj volalo, aby si opět sedl a objednal další.

„Zaveď mě tam," nakonec hlesl a pobral svůj plášť.

Kubra Duenovi připomínal loveckého psa. S nadšením se hnal vpřed, ještě mohl poskakovat, čuchat jednotlivá místečka a vrtět ocasem, a byl by nezaměnitelný. A tak, aby se věčný flákač nějak zabavil, zkoušel si dokreslovat hustou srst, špičaté uši a ocásek, jímž by mohl vymést rohy svého pokoje. Malý úškleb se mu díky tomu držel celou otravnou cestu, dokud pes neucítil stopu a náhle nezastavil uprostřed cesty.

„Tady, pane Duene! Koukejte tam!"

Ještěže měl ten strážník takovou soudnost a neukázal na podezřelé osoby výrazně předpaženou rukou a tlustým prstem. Jen uchytl Duenova ramena přes tlustý plášť a kožich, a mírně ho natočil, tak, jak si myslel, že mu to poskytne nejlepší výhled. Naštěstí byl tak zaneprázdněn správným úhlem nastavení svého nadřízeného a nevšiml si, že jeho nadřízený přemítal nad tisíci způsoby, jak ho vyrazit a obrat ho o poslední dal.

„Vidím, stačí," odfrkl si Duen a přetočil očima – co to kruci Dexun má za individua ve své jednotce? Měl na jazyku pochvalu, kterou by si asi Kubra zasloužil, ale po delším zvážení ji nakonec spolkl a jen ze sebe setřásl cizí ruce.

Fuj. Nepříjemné.

„Můžeš se vrátit. Budu je sledovat. Nemusíte na mě čekat. Asi se zdržím jinde..."

„To není třeba, pane Duene, já to –"

„Něco jsem řekl," povzdychl si, někdy byla Kubrova akčnost spíše přítěží. Velkou část jeho fungování, popravdě.

„Ale –"

„Neboj, napíšu tvoje jméno do dopisu Jeho Veličenstva, jasný?"

„Oh! To – To nemusíte, pane Duene, to –" koktal mladý strážný a jestli doteď měl nějaké pochyby o Duenově vedení, jestli doteď nadával na to, jak mu musí dělat poskoka i chůvu zároveň – tak najednou žádné nebyly. A jakoby si nikdy ani nic ošklivého o tomto mladém měšťanovi nemyslel.

S kouřem v zádech, utekl pryč, zatímco Duen se nenápadně přitiskl ke zdi, stáhl si plášť ještě více do obličeje, než se vynořil ze svého úkrytu za účelem hlubšího sledování padouchů. Měl nápad. Nápad, který byl vtipný, naivní a s velkou šancí, že se jeho provedení nezadaří. Ale když už ho to chytlo, chtěl to dotáhnout do konce. A Kubra byl někým, kdo by mu v tom byl schopen zabránit. To si nemohl dovolit.

Nejprve se však musí zaměřit na ty dva hovada, která zařídila, že se na aukci vnořila celá stráž, jen kvůli hořkému pocitu k jednomu staříkovi...

Kéž by věděli, že do vězení poslali nevlastního syna krále. Jak by se usmívali pak?

Jenže to nevěděli. Nikdo to nevěděl. O to více musel Duen makat, aby spravedlnosti docílil a svého milého zbavil této špíny.

Zpod kapuce se ve stínu mihl jeden krátký úškleb.

Uběhlo už pár dní od toho okamžiku, co se v té kruté zimě rozhodl vykročit ze svého pohodlného přístřeší, opustil svoji manželku hrnek svařeného chlastu a trávil dlouhé chvíle zanořený v čerstvě napadlém sněhu, věnoval se schovávání ve stínu, vyzvídání a domlouvání. Bylo to vyčerpávající, pro Duena obzvlášť. Ale i tento extrémně líný muž, když si něco vyhlídl a vytipoval, tak dokázal za svým cílem jít, i přes všechny možné překážky.

Když už si Kubra myslel, že se jeho milovaný vůdce opět topí v lihu, Duen se objevil s jasným úsměvem a uhlazenými copánky a vzal ho s sebou na další pochůzku. Někdy jeho, někdy přibral i někoho jiného. Zabíjel čas procházkami zakončenými obědy, večeřemi nebo večerními drinky. Kromě Kubry si nikdo na podmínky nestěžoval, s radostí parazitovali na svém vůdci a jeho kapse plné dalů.

A nakonec to přišlo.

Tedy, sledovaná dvojice se objevila na obzoru, zrovna když Duen a jeho asistenti prováděli své pravidelné pochůzky. Již se setmělo, dvojice nenesla žádné pochodně, žádné lampiony, jež se tu užívaly a chránily slabý plamínek ohně před zhasnutím. Spoléhala se pouze na osvětlení vchodů domů, jejichž zdi oplocení nesly rudé zbarvení, a spolu s blikavým ohněm působily, jako kdyby celé hořely.

Dvojice se opatrně rozhlédla. Zdálo se, že je již zvyklá na takové tajné plížení se Dialem. Rozhodně se zde vyznala a také si vytvořila jisté zvyky spojené s tajným životem v tomto pohraničním přístavním městě.

Duen pohlédl na své spojence. Vyjádřil jim neobvyklé znepokojení, zatímco oni okamžitě pochopili, že se jedná o akt nutný k prozkoumání. Položili své ruce na hlavice meče, zatímco dvojice zaťukala na nepropustnou bránu a vyčkávala, až je domácí vpustí dovnitř.

Teď, nebo nikdy. Akorát v momentu, kdy se tajemné dveře otevřely a ven vykoukla jiná dvojice lidí, Duenova skupinka vyběhla z úkrytu. Když si podali ruce a naváděli návštěvníky dovnitř, hnali se k nim. A než se dveře zavřely, Duen v čele proklouzl kolem nich a zatarasil jim cestu hlouběji na pozemek, vytáhl meč a sebevědomě jím mířil vpřed. Jeho společníci zablokovali cestu k útěku.

„Tak, ani hnout! Co tu chystáte za techtle mechtle?" stáhl si velitel Adranuchské jednotky kapuci z hlavy a jeho vlasy vrhaly ve světle plamene pomalu až rudé odstíny.

Domácí vyděšeně nadskočili, zatímco dvojice chlapíků valila oči na toho, kdo si to dovolil je vyrušit – a že ho znají.

Vždyť je to ten nádhera, co Bashiovi dělal doprovod!

„Co si to dovolujete!"

„Kdo jste!" vyštěkli lidé, jež návštěvníkům tento večer otevřeli vchod do svého příbytku. Vztekali se a prskali, jak jim bylo narušeno soukromí.

„Adranuchská strážní jednotka z Hlavního ústředí říšské spravedlnosti, vyslaná speciálně Jeho Veličenstvem!" hrdě Duen vytasil svůj odznáček, který si propůjčil od jeho poskoků, a několikrát jím zakýval v přítmí noci. Stejně nikdo ani neví, jak by takový odznáček vyššího velitele měl vypadat, a co teprve, jak by se měly lišit město od města! Důležité je trochu zablafovat, nahnat strach a sklidit úrodu.

Strčil zpět odznáček za lem své tuniky a dále mířil na čtveřici zajatých.

„No a co! Co s tím mám dělat? Vtrhli jste na náš pozemek, neoprávněně!" žena byla poněkud ostrá. Rozhodně si nebrala servítky. Duen se jen ušklíbl.

„Milá dámo," falešně se na ni usmál, „nemyslím si, že by to bylo úplně neoprávněné. Slyšeli jsme cosi, že byste si ráda přihodila pár dalů do kapsy nějakými nekalými obchody, hm?"

„No to v žádném případě, já jsem čestná paní, já –"

„A váš muž vám v tom měl pomáhat," přerušil ji, jak jeho oči blikly na vyššího chlapíka po jejím boku.

„Jak si to dovolujete!"

„Ale takový nelegální obchod, obzvlášť, pokud se jedná o trošku choulostivější zboží... Já nevím, třeba zbraně," pokrčil rameny v náhodném gestu, „nebo drahokamy, jo, to je ale dost citlivá záležitost. Jeho Veličenstvo je úplně ten nejcitlivější, co se týče tohoto zboží... Tábor pro každého, bez výjimky."

Smutně se podíval na čtverku před sebou, jako kdyby již měla pouta, límec a přebírala si svůj krompáč.

Dvojice chlapů měla v očích děs. Celá scéna z před roku jim probleskla před očima. Měli za to, že když varují strážníky na místním ústředí, že zatknou všechny do jednoho, a to i Bashiu, a nechají ho hezky shnít ve vězení. Ale jestli byl Bashia v kontaktu se strážníkem, a to obzvlášť adranuchským, tak se nejspíš do vězení ani nedostal a naopak, celá situace se vyřešila ještě před cestou do místního žaláře. Asi se nějak přimotal do jejich mise z hlavního města – možná jeho talent čumět na kameny byl uznán Ústředím říšské spravedlnosti, a ta jej okamžitě využila! A oni na něj chtěli narafičit zločin?

Bledli rychleji než jak rychle zmodrá hřib kovář, jak jim tento řetězec myšlenek prolétl hlavou.

„V táboře jsem byl, nic pěkného. Od rána do večera, pracovat na tom stejném, dokud se vězeň nevyčerpá k smrti... Jo a teď v létě tam bylo zemětřesení, ošklivá to věc! Více jak polovina vězňů byla zasypána a zemřela. Někteří pak přišli o končetinu, ale co. Druhou stále mají. A ta může pracovat. Takže..."

„My nic! My opravdu nic! To oni!" vyhrkla náhle dáma, která si všechno představovala až příliš živě. Stiskla mužovu paži, zatímco její buclatý prst namířil na návštěvníky a s odporem na ně házela vinu.

„...My?" jeden z mužů se probudil a ohlédl na dámu.

„My s ničím nelegálním nemáme co společného, my vůbec nevíme, zbraně nebo drahokamy – opravdu nic! Ale oni nám nabídli, že nám dají jeden zlatý, když jim poskytneme prostory – stodolu i dílnu! My odmítali, ale... Jeden zlatý je jeden zlatý... A propůjčit někomu pokoj dva přece nic není, ne? Jak... Jak jsme mohli vědět, co s tím chtějí udělat?"

„Cože? Jak si dovoluješ –"

„Ty jedna –"

„Hej! Mluvte k dámě slušně!" okřikl je Duen, zatímco jeden z jeho společníků neváhal a mečem odřízl prostor mezi dvojicí průměrných starých chlapů a uplakaného párečku. Nato se na uslzenou ženu, avšak rozhodně ne dámu, soucitně usmál a pokynul k tomu, aby pokračovala.

„Oslovili nás, my chtěli jen daly, nic víc, chceme prostě vyžít! Jak jsme mohli... My s tím nemáme nic společného!" a rozplakala se ještě více. Zdá se, že tady už nebylo potřeba říkat nic navíc. Duen naznačil Kubrovi, aby muže spoutal, zatímco druhý měl za úkol prolítnout dům i zmíněné prostory a přesvědčit se, jestli jsou opravdu prázdné nebo ne.

„Ona lže! My s tím nemáme nic společného! My chtěli jen –" spoutaný se sekl, jak pohlédl na svého souseda a přemítal, jak to nejlépe vysvětlit.

„To ona nás oslovila, to ona chce doplnit její místnosti zbraněmi! Ta zasraná –"

„Hej!" pohrozil Duen mečem a jeho ostřím zajel až do zvrásnění pod bradou. Samozřejmě, že to vyhrožovaného ihned umlčelo. Nechtěl přijít o hlavu.

„Nic tu není, pane!"

Duen pro sebe pokýval hlavou, než se obrátil na majitele domu.

„Zdá se, že jste opravdu nevinní. Ale vaše výpověď je cenná. Můžete to sepsat tady s kolegou? My si zatím odvedeme tyto zločince na ústředí."

„Ano! Určitě ano! Nezatajíme nic, řekneme vše! My s tím nemáme nic společného!"

„Že ne? A kdo tady nabízel propašovaný alkohol? Kdo ho chtěl dál distribuovat?" vykřikl jeden ze zatčených a nadále útočil na chudinku falešně obviňovanou Dialskou civilistku.

„Já nic! Jakoupak –! Klidně znovu prohledejte celý můj dům! Žádná kapička alkoholu zde není! A už vůbec ne nelegální!"

Strážník, který měl za úkol dům prošmejdit, mohl jen souhlasně kývnout hlavou.

„Takže vy si vymýšlíte, jo?... Však vás úsměv přejde! Rychle, na ústředí s nimi!" Duen zavelel jako nikdy jindy a Kubra a druhý pomocník již tlačili spoutané a protestující muže vpřed, nedali ani na jednu z jejich snah o obhájení, o útěk či jen zranění kohokoliv v okolí.

A mladík s copánky na hlavě se jen vítězně usmíval.

Výslech obou mužů nepřinesl nic velkého. Ačkoliv přiznali, že s nelegálním zbožím obchodují, o zbraních ani nemukli. Jo, nejspíš kvůli tomuto obchodování si na ně Bashia posvítil a prozradil Iazovi, co jeho společníci dělají za jeho zády. Alespoň to mu Bashia někdy řekl, když se ho ptal na důvod, proč skončil v tom zastrčeném Viniperu.

Ale to nevadilo. Měl navíc svědectví té dvojice, a spolu s přiznáním samotných pachatelů by to mělo bohatě stačit na lístek zpět do Adranuchu.

„Pane Duene! Jste úžasný! Takto je dopadnout! Pan Dexun by na vás byl určitě pyšný!"

„Jo, jo, jasně," pokyvoval hlavou, přestože vypouštěl každé slovo druhým uchem ven a více byl zaujat ochutnávkou květinové pálenky z Xetingu.

„Teď bude jednoduché dostat se zpátky do Adranuchu. Už se těšíte domů?"

„Hm..." Ano, ta líbezná vůně, byl to jasmín? Jasmín a růže? A něco sladkého, něco hodně sladkého... Úplně mu to dráždilo čichové buňky a jeho jazyk již nedočkavě vyhlížel první ochutnávku.

„Už máte sbaleno? Vězně exportují v nejbližších dnech, měl byste být připraven," mlel Kubra, který znal pouze dva stavy své psychiky. První, v němž nekonečně proklínal svého nadřízeného, a druhý, v němž zas nekonečně svého nadřízeného vyzdvihoval. Posledních pár dnů převažoval stav druhý. Až to začínalo Duena vysírat a chtěl zpátky Kubru – největšího otrapu a bručouna.

„V doprovodu Dialské stráže, cesta nemůže být bezpečnější."

„Co si to sakra myslíš?" Duen náhle svraštil obočí a vrhl po tom malém strážníkovi tak ošklivý pohled, až se mladík skrčil do židle a ještě málo a zmizel by pod stolem.

„Ty si myslíš, že si jen tak nakráčím do Adranuchu, s kořistí v ruce, a bude to hej? To si myslíš?"

Přesně to si ale bohužel Kubra myslel. Jeho beznadějnost byla napsaná na jeho čele.

„Pche. Možná to jsou zločinci, spojení s naším případem, ale! Vypadají snad jako ti muži z plakátu? Hm? Co Kubro, připomínají ti někoho?"

„N... Ne," začal koktat, rázem se podobal na malé dítě po vyhubování tatínkem.

„Přesně. Nejsou to oni. Nejsou těmi, které Jeho Veličenstvo chce. Tohle je pouze poloviční úspěch. A jestli chceš domů, napiš dopis, kde požádáš o odvolání z mise. Nikdo ti bránit nebude, a už vůbec ne já."

Duen věděl, že nejvíce naivní a absurdní scénář by představoval doprovod vězňů, které by pak s úsměvem předkopl před krále. Ten by okamžitě dostal naprosto skvělý důvod Duenovu snahu zazdít a poslat do háje, za tento fail, to sebevědomé naťupkání do Adranuchu. Ne. Musel zůstat, musel tu čekat, zabíjet čas chlastem, dokud nedorazí zpráva od vladaře. A ta bude buď pozitivní, nebo negativní. V jakémkoliv případě, už chtěl z tohoto prokletého místa pryč.

A tak mohl jen s pošklebkem sledovat muže zamčené ve vozu, vysmívat se jejich vražedným pohledům a v duchu spokojeně rozjímat nad svým krásným plánem. A to stačilo oslovil nějakou náhodnou dvojici a za pěkně tučný úplatek s nimi zkonstruovat tuto past. A nemusel se ani snažit. Jejich trestní rejstřík byl bohatý sám o sobě, ačkoliv to není úplně ten cíl, ti „vzbouřenci". Snad to bude stačit, jako taková pozornost. A když ne, tak by mohl v těch následujících měsících udělat menší výlet na východ, třeba pozdravit Bashiu, a pak se vrátit zpět. Stejně ten hon na vzbouřence je jak lapání kouře – něco, co tu je, ale nezanechává nic hmatatelného.

Avšak jaké překvapení bylo, zatímco pročítal Kietův nový dopis, když mu pár týdnů po doručení tohoto malého dárečku došel dopis od jejich drahocenného panovníka, jímž mu děkoval za jeho službu Namasilijské říši a povolával ho zpět do Adranuchu. Akorát skvěle načasováno. Brzo bude muset vyrazit na cestu za drahokamy, držet ho na severu nedávalo smysl.

Odhadl to hezky.

Spokojený se sebou jako nikdy jindy, Duen si zabalil poslední šminky, zapnul si plášť sponou s měsíčním kamenem a vítězně se vyhoupnul na koně.