Během dvou dnů byl již sbalen a – bohužel – taktéž i Kubra, který už vyčkával u koní, spolu s pár dalšími muži.

„Hlavně se nenech zase něčím nakazit," povzdychl si Dexun, který připraveného a ve vrstvách kožichů zabaleného Duena doprovázel ke koním.

„Nejsem žádná křehotinka. Nemocný bývám jednou za pět let," odsekl jeho otravné dobírání.

„Jo, těch předchozích pět let si teď uzavřel, ale abys náhodou nemocí nenačal těch dalších pět let," vyčetl mu muž, který už dávno vzdal dohadování se se svým studentem, přesto mu huba jela i tak – čistě z reflexu. Duen se jen zazubil.

„V klidu, spíš bych se bál o ty muže. Třeba Kubra, nezdá se ti nějak bledý? Kruhy pod očima? Já bych to neriskoval, za chvíli ho lapí horečka a co my, co můžeme na cestě dělat?"

Dexun už s ničím neváhal a praštil Duena po zádech.

„Tsk!" nakrčil Duen znechuceně nos – ještě že jde pryč a vyhne se dalšímu Dexunově týrání. Bez zaváhání se vyšvihl na koně a už se pod kopyty divoce zakouřilo, jak sníh vířil vzhůru a vytvářel tak nepropustnou mlhu. Mladý bojovník během chvilky zmizel, a s ním i jeho společníci. A Dexun si jen tiše povzdechl, než zamířil zpět do tepla obydlí.

Zima už využívala svých posledních sil, aby Duenovi jeho cestu znepříjemnila. Avšak po celém období chladu a mrazu jí té síly moc nezůstalo. Chtěla ho překvapit vánicí, chtěla ho zaskočit, vybafnout na něj, nastavit ruku vpřed a zabránit mu v dalším postupu. Ale její slabé tělíčko sotva dokázalo přijít s něčím větším než slabým sněžením, které neudělalo na zemi vrstvu ani o výšky palce.

Čas plyne příliš rychle. Ale v některých věcech naopak moc pomalu.

Duen překřížil své ruce a zavřel oči. Opřen o kmen stromu, zahříval své natažené nohy a nechal těžkou práci na jeho poskocích. Jeho myšlenky proudily pryč, napříč jeho krajinou mysli, jež se zdála náhle pustá. Jako kdyby byl stále na Zvučných planinách. Kolem něj nic než jen sníh široko daleko. Jako roztažené plátno bavlny. Ani vítr nevál. A pokud ano, neměl se o co opírat, nenacházel žádný nástroj, na který by mohl zahrát. Jednoduše ticho. Absolutní ticho a prázdno. Jak má v tomto prostředí, kdy nevidí ani na vlastní ruku, najít to, co hledá? A kdy... kdy to najde?

Byl klidný, naoko se zdál být klidný. Jeho společníci ho nerušili z odpočinku, dokonce si mysleli, že usnul. Až tak nehybný a odpočatý vypadal. Přesto pod touto maskou, kterou nosí dennodenně, ukrýval svoji netrpělivost. Otrávenost. Únavu, jelikož se už pěkných pár dnů pořádně nevyspal. Probudil ho každý klacík, který křupl pod nohama mužů zastupujících hlídku. Každé prasknutí hořícího dřeva. Každý nádech chlapů, kteří se vůbec nestyděli za to, že chrápou jak polena.

To Bashia nechrápal. Ani náhodou. Jeho nádechy byly mělké, dokonce i v hlubokém spánku. Ať měl tvář vyhlazenou, připomínající pravý porcelán, nebo zrovna zjizvenou vráskami stáří; nikdy Duena nevytáhl ze snění, protože by vydal zvuk prasete. Jen v noci, kdy krátce zalapal po dechu, těsně předtím, než se probudil – to Duen poznal, že nastala ta obvyklá chvilka, v níž se musí dostat z nočních můr do reality a spát dál.

Ale teď... Měl chuť všechny strážné povraždit, aby se pro jednou mohl pořádně vyspat.

Nemůže. To by si ho Dexun podal. A co teprve Jeho Veličenstvo!

Jenže vyhlídka spánku v Dialu nebyla o nic lepší. Naopak. Město odlišných kultur, mimo dosah dlaní Adranuchu; přestože má tady pár osobních ochránců, cítil se zranitelně. Sanohovi věřil mnohem více. Byl s ním i Kiet. Po jejich boku se mohl slít, jak chtěl, a věděl, že oni tři by porazili jakkoliv velikou skupinu nepřátel. I kdyby se sotva udrželi na nohou.

Bylo to podivné vrátit se po roce na místo činu. Vnímat vzrůstající ruch lidí, kteří se s ustupující zimou probouzeli ze zimního spánku a okupovali místní ulice. Spatřit příchozí obchodníky z Xetingu v komplikovaně střižených pláštích, kteří po dlouhé cestě přes pláně konečně dorazili až k tomu nejzazšímu bodu zálivu. Spatřit také i pár strážných na ulici, kteří od poslední nelegální aukce obzvlášť střeží místní bezpečí.

Naoko.

Duen zamířil k hostinci, nejprve se ubytovat, zahřát a sníst i něco odlišného než typické potraviny používané na cestu, kterých měl již dávno dost a odmítal z nich ukousnout byť jen drobeček. Až další den začal se svým vyšetřováním. Setkal se s hlídkou, která má na svědomí dopis zaslaný Dexunovi, a vyslechl si podrobné svědectví i vše, co zde stihli za tu dobu nasbírat.

Pro přirozeného povaleče to bylo daleko za hranice jeho běžných úkonů, takto sedět a nutit se dávat pozor, dokonce přemýšlet nad něčím, co se ho netýkalo a nepatřilo ani mezi jeho zájmy. Podkládal si bradu rukou, více se bavil koukáním na hladinu horkého čaje, než nasloucháním jejich malinko zmateného reportu.

Nemusel se naštěstí bát. Kubra opodál byl natažený jak had, ještě trochu a mohl si na ten stůl lehnout celý. Možná nebylo nakonec špatné ho vzít s sebou. Bude mít alespoň o práci méně.

Nejdůležitějším poznatkem bylo, že ho zde opravdu spatřili. Alespoň místní lidé. A to opakovaně. Za jakým účelem se tu však pohyboval, to byla záhada. A bohužel, zrovna Duen byl zaúkolován tu otravnou záhadu nějakým způsobem vyřešit. Už teďka ho z toho bolela hlava.

Po tomto únavném ráně měl pocit, že si musí dát opět šlofíka. Dal by si. Měl už nakročeno zpátky, zalézt do svého pokoje, zahrabat se do peřiny. Jenže poslední zbyteček jeho nějaké zodpovědnosti ho varoval, že s takovou do Adranuchu přijede až příští zimu. A to on nechtěl. Měl přece povinnosti, nemluvě pak o jeho otci, kterému se rozhodl dát i přes jeho poněkud radikální výchovu větší dárek.

Což tedy znamenalo jediné. Otřepat se, probudit se stále poněkud mrazivým počasím a podívat se na to místo, se kterým nemá spojené úplně dobré vzpomínky.

Strážní sice udělali dobrou práci, co se týče té světlé stránky města. Ale z jednoduchého důvodu – neznali Dial tak dobře – se jim nepodařilo proniknout do hloubky. A přestože jim byla poskytnuta pomoc od místní hlídky, jak moc jim mohou věřit? Nebyli to oni, pod jejichž nosy rok co rok probíhala aukce zboží, které na území Namasilie nemá co dělat?

Duen si této skutečnosti byl moc dobře vědom. Celá aukce probíhá pod imunitou jak zlodějů – což narušila právě Duenova parta, tak strážných. Kdyby nebylo popudu toho akčního týpka, nikdy by se nic podobného nestalo.

Celý den se ten přespříliš rozmazlený měšťan trmácel městem a pokoušel se dostat do paměti jeho strukturu, najít místa, která viděl ve tmě, o kterých Sanoh mluvil, nebo si jednoduše osvětlit, jak to tady vypadalo kdysi. Tušil, kam upínat jeho pozornost, kam mířit přednostně, jelikož vše odvozoval od Sanohova reportů, které byly velice důkladné. Ale za denního světla nebylo možné ničeho dosáhnout. A tak se snažil být pouze rád za to, že se s tím prokletým městem seznámil blíže.

Na oběd si někam zaskočil a večer pak zakotvil v nějaké krčmě, kde bylo teplo již díky vydýchanému vzduchu znemožňujícímu čistě přemýšlet, urychlující vypařování alkoholu ze zdejších hrnků mužů i žen, což mysl otupovalo o to více. Ale Duen s tím byl spokojený – přesně tohle chtěl. Po náročném dni vypnout, na všechno se vykašlat – a že Kubra neviděl svého nadřízeného celý den, to mu bylo jednoduše u prdele.

Přestože mu hlava padala nad stůl, zůstával neustále ve střehu. Alespoň se tedy snažil, a každé slovo, každou větu si pevně ukládal do paměti – doufal, že mu to tam do druhého dne zůstane.

„Slyšel jsem, že Jeho Veličenstvo král Lawan Xe má v létě přijet do Namasilie!" třeba takto zněla jedna z vět, kterou se Duen pokoušel lapit a strčit do šuplíku ve své hlavě.

„Cože?" zamračil se na svého společníka cestovatel sedící kousek od Duena.

„Jo! Prý on a jeho mladší dcera. Dokážeš si asi představit, co budou rozebírat!"

„No nevím, nevím..." špulil zdráhavě rty, nechtěl být příliš naivní a věřit tomu nejzřejmějšímu.

„Jak nevíš? Není to jasné? Bude svatba!"

„S korunním princem?"

„A s kým asi?" nevěřícně hleděl na toho tupce-přítele muž, který přišel s touto novinkou.

„A není princ moc mladý?" nadále vyjadřoval skepsi jeden z mužů.

„Jak mladý? Zrovna nedávno slavil své osmnáctiny!"

„Ale já zas slyšel..." přidal se do debaty jiný, u vedlejšího stolu usazený stařík.

„Mě nezajímá, cos slyšel. Starej se o sebe," přerušil ho fanoušek Namasilijského a Xetingského spojení.

„Kdo ví, jak to bude s korunním princem..." nedal se stařík, protože viděl, jak na něm visí oči toho společníka.

„Jak by mělo být. Normálně by mělo být," otráveně odsekl chlap a schválně se natočil tak, aby nastavil tomu stolu co nejvíce svá záda. Avšak jeho přísedící se návnady chytil a honem vyzvídal další novinky.

„Co s korunním princem?"

„Prý je slabý. Chytrý, moudrý, rozumný, to ano. Ale velice slabý. Prý neudrží ani meč v ruce."

„Já slyšel, že dokonce nemůže chodit! Co to bude za panovníka, který bude vládnout od postele?" vrhl se do debatního kroužku zase další chlápek, kterých tu bylo na jednu kupu. Každý byl ztracenec beze jména, bez domova, jen s chlastem v ruce a tou chvilkou slávy, kterou získali v momentu jejich přispění do debaty.

„Je možný, hodně možný, že ještě tento rok král jmenuje korunním princem někoho jiného," mávl rukou stařec, čímž uzavřel své sdělení a poskromnu upil svého horkého piva. „Jelikož, i kdyby ho oženil s dcerou Lawana, beztak skoná dříve, než ona stihne počít potomka. A trůn stejně připadne někomu jinému."

„A koho by mohl jmenovat? Není to tak, že je jeho dvůr plný samých holek? Poté, co se Jejímu Veličenstvu královně Hiamon narodil korunní princ Chalerm Dalan, který chlapec z lůna králových konkubín skutečně dosáhl věku deseti let?"

Duen naslouchal tomu rozhovoru, v duchu se smál i důkladně přebíral každou možnost. Je pravda, že je Chalerm jakousi chodící bledou tyčkou a že stačí zafoukat a on sebou hodí na bok. Dexun neměl ani příležitosti ho učit – kdo ví, jestli to bylo kvůli jeho neortodoxním metodám a pochybnému přístupu, nebo skutečnosti, že jednoduše králův syn není schopný fyzické zátěže.

Duena to nikdy nezajímalo, nestaral se o to, jako o velkou většinu věcí. Kiet by se v tom však naprosto vyžíval. Až ho zajímalo, jaký názor na to má ten podlý pes, kterého zanechal v Adranuchu.

A co se týče dětí... No, král jich pár za sebou zanechal. Je pravda, že to prvních pár let po narození Chalerma bylo na královském dvoře poněkud divoké, ale jakmile byla pozice prince jako budoucího krále více upevněna, pár chlapců se konkubínám přeci jen narodilo a při podstoupení určitých opatření se i dožilo i těch zmíněných deseti let. Tato opatření nebyla úplně razantní jako v případě Bashii – tedy Feishena – a nejspíš nad konkubínami držel někdo ochrannou ruku, takže se jim a jejich dětem nic nestalo, ale každopádně – pokud opravdu bude titul korunního prince přesunut na někoho jiného, o svatbě nemůže být ani řeč.

Ale jestli má fakt přijet... Hm, zajímavé.

Duen se jen ušklíbl a nadále naslouchal tomu nesmyslnému žvatlání, než se sebral a odešel zpět do hostince.

Cestou si nezapomněl všímal svého okolí, především temných stok a uliček zahalených ve tmě. A když náhodou narazil na podezřelou dvojku či trojku, která využívá temnoty noci, aby skryla své nekalé úmysly, připlácl se k oplocení a přemítal, jestli smrdí po alkoholu dostatečně, nebo bude muset svůj mizerný stav v případě odhalení doložit hezkým vyzvracením. Netoužil si zrovna zasrat svoje hadry.

Naštěstí to tak daleko nezašlo.

Alespoň zrovna ten večer.

Protože hned za dva dny to bohužel přišlo. A jeho oběť za to ani nestála – informace, kterou při poslouchání získal, byla naprosto nedůležitá. Naštvaně pak vtrhl do hostince a veškerou zlost si vybil na Kubrovi, který shodou okolností – a k jeho smůle – se ještě nestáhnul k sobě do pokoje.

Stačil necelý týden a Kubra litoval toho, že poslechl Dexunův rozkaz a následoval jeho svěřence do tohoto špinavého města plného zločinu. Raději by byl suspendován, než dělat tomu mladíkovi mlátícího panáka další budoucí týdny.

Bohužel, nic jiného mu nezbývalo. Jejich hledaný nebyl k nalezení. Dá se říct, že ve skrývání byl obzvlášť dovedný, což Duena příliš neudivovalo. Když ho nedokázala najít ani jeho vlastní žena, kdo tedy? To jsou takové ty věci mezi Ilaiem a lidstvem, nebo zákon schválnosti, jednoduše – kdo nehledá, ten najde. Z čehož Duen usuzoval, že aby Sarala našel, měl by si Dialu užívat plnými doušky a zapomenout na nějaké poslání krále.

Že by jeho plán vycházel, to se úplně říct nedalo. Ale nějaké ovoce mu to přineslo. Přestože... Ne zrovna takové, po jakém toužil.

Byl opět zaměstnán popíjením, zatímco netradičně halil svoji tvář do kapuce a jen tiše naslouchal, než aby zářil na celou hospodu a svolával všechny dívky i chlapce do své náruče. Ne že by na to neměl chuť, to docela měl, ale jednoduše Dial bylo velice zajímavé město, zajímavější než zbytek Namasilie, a jak zde pronikali obchodníci z různých oblastí, i řeč zde se odvíjela všemi možnými směry. Každá konverzace vydala za jednu divadelní hru, každý večer pak za celý týden různých představení. No a Duen taky chtěl své povinnosti už odbýt, aby mohl zmizet a netrčet tu celé léto.

I takový lehkovážný mladík občas ucítí tíhu zodpovědnosti. Nebo za to může jeho stáří. Přeci jen je na čase vzdát se nesmyslných her a bezúčelového dovádění a podívat se na svět trochu jinýma očima. Ať už se Duenovi do toho nechtělo jakkoliv, bohužel – musel. Alespoň si tyto chvilky mohl zpříjemnit alkoholickým pitím a jistou svobodou, jelikož vždy se na tyto pochůzky vydával sám. To potěš, ještě aby mu za zadkem kulhal Kubra nebo jiná banda bezmozkých maníků v brnění!

Nedaleko od něj se usadila jakási dvojka. Nikdo, kdo by svým vzhledem nějak vystupoval z davu. Chlapi špinaví, smradlaví, v potrhaných hadrech skrytých pod novějším pláštěm, s pár vyraženými zuby a jizvami na obličeji. Takových by Duen už jen v této hospodě napočítal nespočet. Prostě tváře, které přijdou a odejdou a nikdo si na ně nikdy více nevzpomene.

Klasika.

„To si snad Ilai dělá prdel," začal jeden, ještě než jim bylo přineseno pití.

„Kéž by, Jaku, kéž by," vrtěl hlavou ten druhý, a při tomto frustrujícím pocitu si neodpustil praštit pěstí o stůl.

„Co si myslíš?"

„Co si myslím?" nevěřícně koukal na Jaka ten chlap, který měl až nechutně žluté zuby. Jako ranní chcánky. Duen měl nutkání si odsednout, přestože od sebe udržovali dostatečný odstup. Co když od nich něco chytí? Měl dojem, že už teď cítil ten hnusný pach z jejich huby!

„No, jestli ho nechytili, nebo chytili, nebo... Jak skončil."

„No to doufám že hnije!" odplivnul si na zem, a ten slizký plivanec si to namířil přímo k Duenovi. Zastavil se od něj jen na krok a půl. Mladík se staženou kapucí na místě nadskočil. Byl připraven předvést několik salt, aby se té nebezpečné zbrani vyhnul.

„Ale jestli je volný..."

„Viděl jsi ho tehdy? Pamatuješ? To musel být pěkně zazobanej boháč, Frenele. A je jasný, že díky jeho těžkému svazečku dalů ho asi pustili," znechuceně nakrčil nos.

„To jo, pche, ale že zamířil zrovna sem. A Bashia? Myslíš, že ho taky propustili?"

Duen, jenž nějakou chvilku vážně zvažoval opuštění prostoru z čistě důvodů vlastní sebezáchovy, náhle zpozorněl. A jeho zadek, který se chtěl zvednout a hospodu opustit, se opět přicucnul k lavici.

„To snad ne," mrazivě odvětil Frenel, vztek mu drtil zuby k sobě, a tak neměl jinou možnost než tato slova procedit skrze zaťaté čelisti.

„Taky doufám. Zasranej hajzl. Nebýt něj, jak by se nám dařilo? Naše kšefty, zázemí obchodníků, nemohlo to být lepší. Ale ne, on na nás musel říci Iazovi. To mu nikdy neodpustím!"

„Možná už dávno chcípl. Pokud ho poslali do táborů, nevydrží tam ani dva měsíce," koutky jeho úst se zlomyslně vytáhly nahoru.

„Pokud ho chytili."

„Přece chytili! Tys ho neviděl v tom davu, ale já ano. Velice jasně. Že se nám to zadařilo, a že toho sráče odváděli v poutech z budovy, a spolu s ním i toho copánkatýho ňoumu, co se dneska potuloval po ulici," poučoval Jaka Frenel a potlačoval zlobu v jeho hlase.

A Duen potlačoval své pěsti, které se chtěly vymrštit vzhůru a srazit ty dva hajzly k zemi. Nedostalo se k němu všechno, ale slyšel vše, co potřeboval, a z čehož si snadno udělal nějaký obrázek.

Alespoň už ví, kdo je nabonzoval. Nebyl to žádný Duenův nepřítel, ani nějaká náhodička ambice nějakého zapadlého strážného.

Ne. Byli to tito dva chlápci, kdo upozornil na nelegální aukci a dal do pohybu události ústící... pořád ještě neví čím.

A proč?

Zasraná pomsta Bashiovi?

Ne, pěsti jsou málo. Kde má meč? Okamžitě nahmatal rukojeť meče. Pevně ji sevřel. Už chtěl separovat jejich hlavy od zbytku těla. Chtěl zalít podlahu krví, jejich krví, a použít ji jako mořidlo proti broukům a houbám.

Tolik po tom toužil!

Ale to by bylo příliš rychlé. Příliš milosrdné.

A takový Duen není.

Takže místo této rychlé pomsty, která by ve dvojici nevyvolala ani kus bolesti, se odhodlal pro něco mnohem vytříbenějšího. Sice pracnějšího, ale o to více si vychutná tu lahodnou a sladkou příchuť vyrovnání účtů, až je uvidí trpět tak moc, že se z toho nevzpamatují. Ano. To zní mnohem lépe. Tento plán se mu zamlouval. A nemohl se dočkat, až jej dovede do konce...