Jakmile Bashia opustil Madee a nebyl tak v okruhu města a jeho okolí, ale naopak, ztracen v daleké divočině; Duen si konečně uvědomil důvod, proč sem na sever přišel.

Teda, v prvé řadě to bylo dát si věci s Bashiou do kupy a vyspat se s ním - což se úspěšně zadařilo. Bohužel jen dvakrát, s tím však nic víc neudělá. Ale to nebyl ten úkol, jenž byl napsán na ediktu a orazítkován Jeho Veličenstvem. Ten byl vypomoci Dexunovi v dopadení vzbouřenců, kteří... Rozhodně nejsou tady.

Byla to podivná situace. Duen potřeboval, aby měl připsaný na triku další úspěch, ale neviděl smysl v tom následovat stopu Tossaků, které navíc nechal s Bashiou odejít. Dexun se však také neměl moc ku práci. Mohl se více motat mezi obchodníky a cestovatele, ale tam posílal jen své lidi bez bližších instrukcí, a pokud možno, tak vysedával v hostinci. Kdyby dopadli Sarala, byla by to největší výhra. Nejenže je to jediný pro něj zatím známý spoj mezi nákupy a vzbouřenci, ale také má dobrou páku, kterou na něj může při výslechu použít. Stačí pohrozit jeho ženou a vyklopí vše lusknutím prstů.

Dobře, nebylo úplně mimo zde být a vyslýchat - prý tu nějaké vozy několikrát na podzim projely, ale ti muži se sotva zastavili. Rozhodně nepřenocovali, a kromě matných vzpomínek obyvatel je tak těžké si z toho něco vzít.

Už přišla druhá obleva a pocit tepla Bashiova těla již dávno vyprchal, až se to Duenovi zdálo jen jako nějaký sen, který prožil v horečce. A jen nová brož, menší a s kamenem čirým jako horská bystřina, mu připomínala, že vše opravdu bylo skutečné a Bashiovo horoucí tělo opravdu držel ve své náruči. Že se tiskl na jeho záda, dlaněmi laskal jeho pulzující bříško, přidržoval si jeho hebkou nohu, zatímco ryl své prsty do hebké pokožky vnitřní strany stehna. Že pronikl dovnitř něj a celého si ho přivlastnil. Jedna malá stříbrná spona mu vždy připomněla vše, co se tehdy odehrávalo, a lesk křišťálu vyvolal vzpomínku na zpocené čelo mladíka.

Ne, tohle si prostě nemohl vymyslet.

Jenže čas plynul. A velice nudně. Zodpovědnost klepala na dveře. A tak Duen na oplátku zaklepal na dveře Dexunovi a nato bezohledně vkročil dovnitř.

„Hej!" zdá se, že velký šéf byl zrovna uprostřed holení.

Že ještě nezapomněl, jak se to dělá, ušklíbl se Duen, jelikož při pohledu na jeho zanedbané vlasy a vzhled, který nosil v Adranuchu, to byla změna, vidět ho po dlouhé době čerstvě oholeného.

Toto náhlé vyrušení však mělo za následek, že se legendární a výjimečně střízlivý opilec řízl a po bradě se mu ihned sklouzla kapička krve.

„Co hej? Klepal jsem," obhájil se krátce Duen, než si sedl na postel a vyčkával, až bude jeho učitel s touto činností hotov.

„Já ti ale nedovolil vstoupit," odvolal se Dexun, než načal další tah. Přiložil opatrně čepel k bradě, neustále se kontrolujíc v zrcadle, div mu nevypadly oči.

„Vážně? Já myslel, že slyším souhlas!" dělal blbého, ale moc snahy do svého hraní neinvestoval.

„Pohhej," zamumlal, jak téměř nepohnul rty. Nyní se nacházel uprostřed velice choulostivé operace, a provádět ji v přítomnosti někoho, jako je Duen, se rovná téměř jisté smrti. Avšak Duen mlčel. Jeho škodolibý a zlomyslný charakter byl v této chvíli potlačen - což bylo pro vnějšího pozorovatele udivující - hned z několika důvodů. Prvním byla empatie jakožto muže k muži a útrapám, které takovéto holení představuje. Druhým byla skutečnost, že tímto způsobem si na Dexunův účet již pár šprýmů zahrál, takže ho to již omrzelo. Ale takový Kubra...

Hehe, Duen si musel zkousnout rty, jak přišel na báječný nápad zabavení se v následujících dnech!

„No, tak co tu chceš? Vyprat mi prádlo?"

Duen mohl jen s odporem nakrčit svůj nos.

„Hele, pochopil jsem, že ti do pátrání moc není, a divil bych se, kdyby tomu byl opak. Ale to tu hodláš prosedět celou zimu?"

Dexun přerušil své pečlivé holení a svěsil ruku s ostřím. Záblesk světla Duena na okamžik oslepil, ale dělal, že je vše v pořádku, a dokonce ani nezamrkal. Před očima měl svého učitele, který jen překvapeně nadzvedl obočí, až měl chuť si z něho udělat srandu. Věčně líný Duen - po Dexunovi - prosí o práci? Tohle si musí zapamatovat, k něčemu takovému už nikdy nedojde!

Na druhou stranu, nemohl mu to mít za zlé. Tedy, přesně věděl, proč se ptá. Čistě ze snahy být užitečný a prokázat službu království to nebylo...

„A co tedy navrhuješ?" pozorně se na něj podíval a jen se zájmem sledoval, jak se Duenovy oči náhle rozzářily, jak jejich vlastník začal chrlit své nápady.

„Co kdybys mě poslal pryč, třeba zpátky do Ildy, kde je přeci jen stopa teplejší. Nebo do Kamlai. Soustředil bych se na toho staršího chlápka, ten mladý je moc mladý, asi jeho hračka, která se tam omylem zamotala."

„Hračka? No, hračka by nešťouchla svého pasáka přímo do náruče strážných," ušklíbl se Dexun a Duenovu teorii zcela ignoroval.

„Nebo je třeba to vyplašené děcko, které se zamotalo do nesprávné party a nějak zpanikařilo, že zradilo vlastního šéfa. Ale hlavní a důležitý bude on. Tady jsi po zbraních nenašel ani zářez ve dřevě. Všichni kováři se věnují něčemu jinému, žádné tajné meče ve svých skříních neschovávají. Ani stolaři. A se zdejšími luky se divím, že Zvuční lidé vůbec něco na svých planinách uloví."

Dexun již definitivně břitvu odložil, ačkoliv s činností nebyl plně hotov. Zaměřil se na slova, která ten syn Ramana Ran pronáší, a docházelo mu, že se hoch poněkud změnil. Už se nesnažil přijít na způsob, jak se dostat k co nejlepší pálence, nebo být poslán zpět do teplejšího Adranuchu. On tu vážně uvažoval!

„Lidi, co jsi poslal do přilehlých dědin, ti taky moc nepomohli. Nikdo ve stodolách zbraně neukrýval, a k tomu jste narazili na naštvaného lovce, protože mu pláchla kořist. Dopadl nakonec toho podvodníka?" Duen se opřel o lokty, vysedával, až skoro ležel. Klidně by se tu svalil do peřin, ale kdo ví, co Dexun všechno na posteli provádí. Nechtěl se vyválet v jeho výměšku.

„Jo. Asi se hodně přeceňoval, když se vkradl mezi mé muže a přesvědčil je o tom, že je jedním z nich. Zapomněl však, že ten člověk, kterému vzal plášť a meč, aby zapadl mezi lidi i svým výzorem, byl zrovna předtím v kontaktu s lovcem, a ten ho samozřejmě poznal. Ale komplikace to přineslo pořádné."

„A ten podvodník tedy se vzbouřenci...?"

„Nemá nic společného, lovec to dosvědčil," přerušil jeho domněnku stručnou odpovědí, na tváři jen otrávené zklamání.

„Všechny výpovědi sice mluví o tom, že zboží míří na sever, ale třeba na sever vůbec nejde? Nebo ne tak daleko? Jenže máme to svědectví o vozech, že. Ale i tak říkám, kdybys mě poslal -"

„Však to mám taky v plánu," zašeptal bojovník pro sebe, ale takovým způsobem, že ho Duen jasně slyšel.

„Co?"

Dexun si znaveně promnul celý obličej. Asi přišla ta chvíle. Sám nevěděl, proč s tím ten den čekal. Ale jednou s tím musel ven, a Duen si pro to doslova přišel.

„Tam, přečti si to," pokynul bradou ke svitku povalujícímu se opodál, ledabyle pohozenému, napůl rozevřenému. Duen na něj nejdříve několikrát mrkl, jestli je to opravdu to, co Dexun myslel, než se odhodlal vstát a dojít si pro něj. Moc se mu z postele vstávat nechtělo.

„Co to je?"

„Čti a dozvíš se," umlčel ho Dexun a jen zakroutil hlavou. Líný je pořád, nic se nezměnilo. Avšak tím, jak zabavil Duena nějakou činností, on sám mohl pokračovat v holení.

„Bla bla bla... Od kdy máš tolik titulů? To je jedno... Bla bla... Tys nechal některé lidi poslat do Dialu?"

Dexun se mohl jen ušklíbnout.

„Myslíš, že jsem naprosto blbý? Nejen tam. I v Kamlai jich pár je, a nechal jsem i v Ildě, ale o tom víš."

„Já myslel, že -"

„Takhle podceňuješ svého učitele?" vysmíval se učesanému mladíkovi Dexun.

„No dobrá, dobrá," mumlal dokola Duen, zatímco se pokoušel nenadechnout se té smradlavé samochvály. Opět ponořil svůj nos do svitku. Dexunova pokoje se zase na chvíli zmocnilo ticho. Jak neobvyklá to věc, obzvlášť mezi touto dvojicí Adranuchských válečníků.

Čím delší bylo, tím větší úsměv se to vykresloval na obličeji muže v nejlepším věku, a jeho blankytné oči ovládlo pobavení.

„Pche, to je zajímavé," ušklíbnul se pro sebe. „A to sis co, šetřil pro mě na důchod?" zamával svitkem, ale jeho společník si ničeho nevšiml. Prováděl poslední tah, než tuhle otravnou činnost konečně smete z krku.

„Zapomněl jsem," odložil ostří na stůl a opláchl si obličej. Dobrá. Tak to zase na nějakou dobu vydrží.

„Jasně, zapomněl," odfrkl si a odhodil svitek zpátky na stůl. Málem se skutálel dolů, ale nakonec se poslušně zastavil na místě a jen se pohupoval ze strany na stranu. „Takže do Dialu?"

„Vím, co máš v plánu s Jeho Veličenstvem," neodpověděl Dexun, a místo toho načal něco jiného. „A co má Jeho Veličenstvo v plánu s tebou."

„Aha, a co by to mělo být? Osvětli mě," usmál se sladce Duen a předklonil se, aby Dexuna lépe slyšel.

„Doneslo se ke mně, že se ti vedlo na tvé výpravě za opály," mluvil, zatímco se zvedl ze židle a uklízel po sobě ten bordel, který zůstal na stole. A především na sebe něco hodil, jelikož dosud vysedával se svrškem dole, aby si ho nezamokřil vodou.

„Náhoda. Poštěstilo se mi ukořistit nějaký úspěch, který ani nebyl celý můj."

„Znám tě Duene, vím velice dobře, že tomuhle jsi se vždy vyhýbal."

„Čemu?" nadzvedl obočí, jako kdyby ho to velice zajímalo. Dexun se zastavil v pohybu, aby na tu otravu na posteli pořádně viděl.

„Odpovědnosti, poslušnosti. A najednou je z tebe hrdina?"

„Takhle bych se rozhodně nenazval," zasmál se hlasitě Duen nad touto absurditou. Nad samotným tímto slovem, které nikdy nebral vážně.

„Tvůj otec stále sedí na stejném místě, a nyní máš příležitost si u krále udělat očko. Pokud se zadaří, tvůj otec bude mít cestu volnou. Chápu to dobře?"

Přestože na Duenově obličeji nadále přetrvával úsměv, v duchu mohl údivem zešílet. Cožpak Dexun není propitý na kost? Kde se to v něm vzalo, takové složité úvahy, ha? Ještě před nedávnem se veřejně pochcal, a nyní tu otevírá spletité záležitosti královského paláce? Jeho učitel se nezdá!

„Něco málo takového padlo, to je pravda," přiznal, přestože ne jasně Duen, a vnesl tak do odpovědi lhostejnost k případu, jehož tu ten opilec takto rozebíral.

„Doufal jsem, že ti něco pěkného rychle naservíruji a pošlu tě s tím domů, ať máš splněno, ale zatím nebyla příležitost. A v tý zimě se mi opravdu nic nechce. Takže ber, tam si nějak poradíš, ne? Neučil jsem tě celá dlouhá léta úplně zbytečně."

„Tys mě něčemu naučil?" zahrál překvapení Duen, ale jeho učitel tyto bláboly statečně ignoroval. Byl na ně zvyklý.

„V Dialu jsi byl, ne? Zatkli tě tam. Musíš být s podsvětím hezky seznámen," šibalsky na něj mrkl, jak mu připomněl ten průser z před roku, a náramně si užíval, že konečně nadešel čas vytáhnout tuto divokou kartu proti Duenově povýšenosti. Zabrala. Mladík stáhl svá tykadla a tvrdě sepnul rty k sobě.

„Nechci ti vzít úspěch, ať před Jeho Veličenstvem záříš jak nejjasnější hvězda; ale pomoci ti také úplně nechci. Jsem už starý, takové cesty nejsou pro mě," neupřímně se usmál, vůbec se nesnažil, aby jeho výmluva zněla věrohodně. Obzvlášť, když po poslední cestě to byl zrovna Duen, kdo zastonal, až ho málem vzal s sebou Delai na své cestě do podsvětí.

„A ty myslíš, že zrovna já ho najdu?"

„Když budeš chtít, tak jo. Ta zpráva může být stará jen několik dní. A Dial je zrovna město s hodně temnými doupaty, kam se jeden může úspěšně zahrabat a přečkat dlouhé chvíle. Takže pokud vyrazíš co nejdřív, do pár dní ho lapneš. Samozřejmě ti mí muži budou asistovat a cestou tam tě jich taky pár doprovodí; můžeš si vybrat, koho chceš."

„Kubru rozhodně ne!" vyhrkl okamžitě Duen, který měl toho dotěrného a příliš zvědavého asistenta plné zuby.

„Ten by zrovna mohl být celkem užitečný. Je hodně všímavý, ber ho."

„To tak!" Duen jen zafuněl odporem a překulil očima na druhou stranu. Kubru ne. Je jako hmyz. Jako otravná moucha, ovád, co nedá pokoje. Dexun však vyčmuchal něco, co mu náramně zavonělo, a hodlal se za tím pachem tahat dál. Lišácky se na svého učence usmál.

„A víš ty co? Já myslím, že je to rozumný nápad, aby tě doprovázel. Ano, rozhodně se budu cítit bezpečněji, když ti bude dělat asistenta."

„To nemyslíš vážně, Dexune!"

„Ano, to bude nejlepší. A pověřím ho strážením mého osobního dopisu, protože ty bys jej určitě ztratil. A vše je vyřešeno."

Já ho zabiju, potlačoval Duen vztek, jelikož se právě stal obětí podvodu a padl do rukou Dexunovy velice podlé lsti. Představa, že bude muset sledovat ten myší ksicht další týdny navíc... Proč?

„Takže prostě chceš, abych chytl toho chlápka z plakátu. A co pak?"

„Doprovodíš ho do Adranuchu, pokud to bude možné. Co víc chceš? Samozřejmě s mým svolením. Dám ti k tomu dopis, který popíše tvé dlouhé stonání, hezky to přikrášlím, aby tě král už nikam neposílal."

„Ne, raději ne," ihned ho Duen zarazil. Žádný dopis, žádné přikrášlení, žádné domácí vězení v Adranuchu. To by ho akorát předhodilo Reii do náruče a navždy odseklo od Bashii, takže to rozhodně ne.

„Spíše napiš něco v tom smyslu, jak úžasný jsem, že jsem sám dopadl toho týpka, jak samostatně jsem pracoval, a riskoval - jo, hlavně riskoval svůj krk, abych vůbec vypátral jeho polohu. To zní lépe, ne?"

„Když myslíš..." kroutil Dexun hlavou, někdy se v Duenovi nevyznal. Tak chtěl, nebo nechtěl cestovat? Vlastně - ano, chtěl, navštěvovat bordely a popíjet zdejší pálenky. Proč si to jen neuvědomil!

„Jo, jinak, ještě jedna věc. Přišel ti dopis, představ si to," nezáživně prohodil a rovnou šel ke stolku, z jehož šuflíku vylovil malý zapečetěný svitek, a ten po muži s copánky na hlavě nemilosrdně hodil.

„Cože, dopis?"

„Jo. Je tam pečeť rodu Shou, takže žádná kočka, ale to Kiet na tebe myslí."

Kiet? Že by novinky z toho, jak jsem ho zaúkoloval?

Duen si svitek okamžitě zastrčil do tuniky a spokojeně se usmál.

„Budeš něco zasílat do města, v nejbližší době?"

„Jo, mám nějaké reporty, a taky musím oznámit tvůj odchod. Chceš mu poslat zpátky milostnou odpověď?"

„Idiote. Ale něco bych měl."

Duen předpokládal, že na základě toho, co bude v tom dopisu, bude instruovat Kieta v dalším zkoumání. Bylo fajn mít v Adranuchu stále spojku s děním, když už musí trčet v tomto ledovém království.

Se spokojeným úsměvem na tváři, mladík se konečně zvedl z postele a mířil k odchodu.

„Duene, zadrž," nečekaně vážně se ozval na poslední chvíli Dexun a zarazil ho tak v otevření dveří.

„Hm?"

„Tady to, získat otci místo zpět... Už je to zatraceně hodně let. Proč teď?" cukal svým obočím, moc nepobíral Duenovy myšlenkové pochody. Ale jeho zmatení se snadno dalo splést s dozvukem alkoholu v podobě řádné kocoviny. Ty byly u něj mnohem častější než nějaký chvilkový zájem o záležitosti jiné než alkoholové.

„Protože je to zatraceně hodně let. A nic se neděje. Kdo jiný?" odsekl otráveně Duen. Vrátila se mu trpkost do úst, jen co si vzpomněl na slova Jeho Veličenstva.

„Tak jednoduchý to ale nebude," poškrábal se po oholené bradě Dexun a chuchvalce v jeho vlasech sebou zatřásly.

„Ty něco víš?" obořil se na něj okamžitě Duen. Jeho učitel jen zavrtěl hlavou. Tentokrát se ty jeho slepené vlasy roztancovaly.

„To ne. Ale nejsem slepý. Se svými schopnostmi by byl už dávno v radě na vysokém postu. Ale jak znám Ramana, nejspíš někoho urazil. A když se do toho zamíchaly ty záležitosti s obchodem, ten někdo toho hned využil."

„A tušíš, kdo by to mohl být?" optal se Duen tiše, vážně, až nebývale soustředěně.

„Já? A jak bych to měl vědět? To ať si pořeší lidi v paláci, mě do toho nezatahuj," ukázal své prázdné čisté dlaně, u kterých doufal, že takto i zůstanou, a již definitivně nechal Duena odejít.

Duen si po cestě objednal celou flašku pálenky. Tak co, buď se mu podaří ji vypít, nebo si ji vezme na cestu. U něj se rozhodně neztratí. Teprve takto vybaven byl odhodlán rozevřít svitek a podívat se, co to ten idiot, kterého v Adranuchu zanechal, vyhrabal ze spodiny zdejší smetánky. Avšak jak tak potěžkával svitek, na okamžik zapochyboval - bude mu ten alkohol stačit, aby zvládl všechny tyto politické sračky, které mu Kiet naservíroval?

Zhluboka se nadechl, připraven se na to podívat. Jenže sotva rozlomil pečeť, aniž by přelil pití do hrnku, hodil do sebe pár loků, a vyložil nohy na stůl. Pomalu rozmotával lem svitku. Chtělo to ještě jeden lok. Nakonec se podařilo spatřit Kietův rukopis i obsah, který se pokoušel Duenovi představit.

„Tak co sis pro mě nachystal..." zamumlal tiše a s úšklebkem plným očekávání spočinul zrakem na úhledném písmu.

„Jasně, jasně... Neptej se mě, jak se mám. Je tu zima, žádná zábava, Bashia zdrhl. Jak se asi mám mít?" otráveně prskal nad úvodními slovy, kterými akorát Kiet marnil svoji energii a namáhal zbytečně ruku. Chce fakta, žádná sladká slůvka.

Text ale nenechal na sebe dlouho čekat. Krátce a stručně, v několika odrážkách, popsal Kiet to, co se mu s pomocí pár vzdálených uší a očí a hrstky dalů podařilo zjistit. Mladík byl pečlivý, což se projevilo v množství nepotřebných odrážek, avšak jestli má být důkladný, musí předhodit všechna fakta, a ať si Duen vybere, co chce.

Kromě jeho záliby chodit do největšího nevěstince v Adranuchu, kam jednoduše chodí každý, kdo nese titul či se může pyšnit speciální Adranuchskou výšivkou na tunice; jeho život nesčítal žádné velké konflikty se zákonem nebo s jinými rodinami. Za mlada se oženil s ženou vybranou jeho rodinou, měl několik dětí, z nichž se někteří dokonce celkem slušně umístily v říšských zkouškách. Sám pracoval v radě, kde celkem pomalu stoupal vzhůru. A ve svých letech středního věku nabral do rodiny další ženu. S tou děti dosud neměl, přestože je v jejich rodině již deset let. Možná je to preventivní krok té ženy neznepřátelit si hlavní manželku, z níž nyní pozornost hlavy rodiny padla na mladší tělo s pružnější kůží. Pravděpodobně. Jelikož o žádných přestřelkách, které by potenciálně mohly mezi ženami nastat, nebylo v dopisu ani slovo.

Fuhe z rodu Xia žil svůj obyčejný, tichý a klidný život ve svém domě, který mu byl dán jeho rodiči. Pořízeno z peněz, které jim zbyly po vykonání toho stejného úkonu i pro další jeho dva starší sourozence. No, tady už Duen čichal nějakou pokrevní nevraživost. Vždy je nejmladší ten nejrozmazlenější, nebo naopak ten zanedbávaný, ve stínu svých starších sourozenců.

Nakonec ten stín však Fuhe překonal, jak ukořistil pro sebe místo po starém ministrovi veřejných věcí z rodu Gii. Místo, které mohlo patřit jeho otci...

Když se tak zpětně zamyslí, Raman Ran nebyl jediný, komu se již zadek vrtěl nedočkavostí, až si na toto uvolněné místo sedne. Starý ministr Gii, Galaharův prastrýc, už měl něco málo přes osmdesát. Ačkoliv své místo pokaždé obhájil, nebylo překvapením, že i jeho bystrou mysl jednou dohonila senilita a musel tak dobrovolně sejít po schodech zpátky do života běžných lidí. A v té chvíli bylo hned několik nápadníků. Jeho otec, v té době ještě na vysoké pozici rady, měl díky svému vlivu pár známostí v paláci, pár eunuchů, kteří měli našeptávat před spaním Enlerovi jeho jméno. Bylo to příhodné. Jakožto manžel ženy, jejíž stejná krev proudila i žilami Jeho Veličenstva, měl velké výhody oproti jiným žadatelům.

Ale než se dohodlo na datu, kdy vůbec starý Gii uvolní svoji pozici, Raman Ran byl obviněn, suspendován a po vyhlídce na ministerskou pozici zbylo jen zklamání a snaha přežít ve světě velkých vlků, kteří se neobvykle spojili dohromady.

Zdá se, že nezaplatil eunuchům dostatečně.

Pár měsíců na to Jeho Veličenstvo jmenovalo Fuheho z rodu Xia, aby převzal po starém Gii jeho funkci a ten se mohl odebrat do soukromí, strávit zbytek života v pokročilém stavu demence.

Fuhe byla částečně taková čerstvá krev. Jeho starší bratři se věnují obchodování, jediný Fuhe se pustil do kariéry státního úředníka. Neměl příliš velké zázemí, přesto on skončil tam, kde všichni snili být.

Nikdo si ho však neodvážil křivě obvinit. To by bylo jako jít proti Jeho Veličenstvu! A když se navíc prokázal být ve svém novém zaměstnání celkem schopný, nebylo co řešit.

Kiet ale objevil něco, co z malé části jeho jmenování vysvětluje. Něco, co možná má, možná nemá váhu.

Že ta nabraná druhá žena, která vstoupila do jejich domácnosti, je s bývalým ministrem veřejných věcí částečně příbuzná. Přestože nenesla rod Gii ve svém jménu, jelikož se její matka přivdala, a i ta rod Gii nemohla od matky zdědit - přesto je spojovalo jakési pouto táhnoucí se k starému ministrovi Gii.

A Jeho Veličenstvo má oblíbenou konkubínu z rodu Gii. Nejen eunuchové, ale také velká ňadra a nadstandartní služby vnukly králi Enlerovi nápad s jeho jmenováním. A on s tím neměl problém - proč by takto bezproblémového člověka neměl jmenovat ministrem?

Všechny tyto věci se pospojovaly v Duenově hlavě, jak si pročítal dokola jednotlivé odrážky a pomalu si dělal obrázek o tom, co se asi před těmi osmi lety stalo.

Přesto mu stále nešlo do hlavy - jeho otec byl obviněn, jakákoliv šance to vznešené místo ukořistit padla. Proč mu bránit v kariérním růstu? Proč?

Měl kvůli tomu místu nějaké potyčky? Urazil někoho? ...Možná, samotný rod Gii?

S tím, jak je rozrostlý a kolik lidí mají v radě, určitě chtěli nechat místo v jejich řadách. Ale... Opravdu jim stojí za to takto Ramana nadále dehonestovat?

A co Galahar... Přestože je černou ovcí rodiny, bude ve skutečnosti ochoten takto operovat proti vlastní rodině a Duenovi pomáhat? Zase - pod ochrannými křídly rodu Gii pro něj nebude problém vytahovat z lidí informace.

Opravdu cenná figurka toto. Jen je otázkou, jestli sebou nechá pohazovat. A kým.

Duen měl dojem, že věci nejlépe pořeší až doma v Adranuchu. Ale nechtěl zase plýtvat časem, který se mu naskytl. Možná je dobře, že Kiet pátrá, zatímco on není dostupný, není na očích. Pokud však někdo nepovolaný otevře jejich dopisy...

Měl by si promluvit s otcem. Riskuje přelámaný vaz a roztrhané břicho, taktéž jeho hrdost pěkně utrží pár ran, ale nemůže si pomoci. Když už se chce dostat k jádru věci, měl by překousnout veškeré bariéry, které mezi ním a jeho otcem jsou, a možná to bude úspěšné.

Možná.

Ale k tomu v nejbližší době nedojde. Jestli má cestovat do Dialu, a tam ještě provádět vyšetřování; do Adranuchu zavítá nejdříve na jaře.

Vzal tedy do ruky čistý pergamen a brk a začal psát další instrukce, které byly celkem jednoduché.

Pošli mi celý rodokmen rodu Gii. Pět generací. Včetně nevlastních potomků.

Snad se to vejde rozlohou na tři celé svitky. A co, i kdyby jich přišlo pět, stále lepší než nic.

Nějak doufal, že další stopy by se mohly ukázat v zobrazení, jak moc provázané jsou osudy lidí s tímto pochybným rodem.

Po vyřízení této věci však neměl vyhráno. Ani zdaleka.

Míří do Dialu a vůbec netuší, co ho čeká. Koho má jak chytit. Madee je sice rozsáhlé město, ale ve skutečnosti placka, řídká a průhledná. Každý rozezná zasněženou budovu od sněhu na dvorku. Zato Dial je hustý, temný, každá stoka ukrývá zločince. V Madee sotva zažili drobnou krádež, a největší zločin podvedl ten podvodník, kterého nedávno chytili. Ale Dial... No, moc dobře si pamatuje, jaké reporty od Sanoha obdržoval. Ano, bez Sanoha bude těžší proniknout do temnějších částí a zjistit něco rozumného. Může se spoléhat na něco málo, co si pamatoval, že mu jeho zaplacený společník o Dialu řekl. Odrazit se od toho, alespoň nějak. A doufat, že ty hajzlíky, co si hrají na kdo ví co, nejrychleji zabásne.

I toho Kalayinýho povedenýho manžílka.

Ale aspoň tu nadále nemusí hloupě vysedávat a jen si připomínat, jaké to bylo držet Bashiu v náruči. No, co už.