„Bude lepší, když začnu od začátku. Ano. To bude nejlepší. Ty Vanideene už většinu znáš, ale ne vše, co se té noci událo... Té osudné noci, kdy naši lidé přišli o všechno," její hlas se vytratil. Zmizel v minulosti, kam zabloudila i její mysl, mezi ty vzpomínky, které tolik let tak marně pohřbívala a zároveň se jich držela zuby nehty, aby se plně nezbláznila.

„Byl to večer jako každý jiný. Lidé se ubírali ke spánku, měsíc vyšel na krajinu. Byl klid, naprosté ticho. Má sestra – tvá matka – měla brzo porodit. Celý den měla bolesti, čekaly jsme, že v noci na to dojde a ty přijdeš na svět. A tak jsem u ní byla, celý večer, celou noc; asistovala ji, čekala, až porodí. V naší vesnici, v Radgostu, jsme měli jednu porodní bábu. Nenesla v sobě krev Tossaků, přesto se vdala za jednoho z nás a mezi nás také patřila. Geethiny zázračné ruce však byly znát široko daleko, a proto ten večer vypomáhala jinde. Jezero Osahan, v jehož okolí byly situovány Tossacké vesnice, bylo známé svou léčivou vodou, příznivou pro nemocné, slabé, ale i ženy v očekávání. Byl to sám Pukhon, kdo zvolil toto místo, aby se zde usadil. Aby zde pokračoval jeho rod, životy jeho dětí, i dětí jejich dětí. I panovníci rodu Dalan si toho byli vědomi, a po domluvě s našimi lidmi postavili v okolí sídlo pro těhotné, pro ženy panovníka. Pro královny, i jeho konkubíny. Aby byly hýčkané zdejší léčivou vodou a nedocházelo tak k potratům, úmrtím či narození oslabených jedinců. Přesto ta voda nebyla všemocná..." semkla rty, obočí jí krátce cuklo k sobě. Jakoby opět viděla živě to děťátko, z jehož tváří se vytratila barva, jehož prstíky se přestaly hýbat. Jehož hruď se nikdy nenadzvedne.

„V té době měla rodit i konkubína Jeho Veličenstva, a Geetha byla tedy povolaná tam. Kiretta mi připadla na starost, a taktéž i budoucnost našeho rodu náčelníků. Byla zvolená, že se stane náčelníkem, a že její potomci budou její následovníci. A já dělala všechno pro to, aby přežila. Aby její dítě přežilo. Jenže... Ten večer vypukl požár. Byl krutý, silný, v mžiku zachvátil celou vesnici. Hnala jsem se s ní pryč, pryč od plamenů, od ohně, schovat se do lesů... Avšak moc daleko jsme se nedostaly. Kiretta to již nezvládla. Přišel čas jejího porodu. A byl to těžký porod, Antaresi. Hodně těžký. Krvácela. Všude byla krev, a poté, co vynaložila veškerou svoji sílu, abychom uprchly z Radgostu, jí nezbyla síla na nic jiného. A... Já to nedokázala zastavit. Pukhonovy děti však věděly, že nastal její čas odejít, a tak jsem ji musela nechat jít. Zanechala mi tebe, dokonce ti stihla dát tvé jméno, a to bylo hlavní.

Radgost tu noc zmizel. Mnoho lidí zemřelo, a těch málo přeživších se rozprchlo do okolí. Utíkala jsem za Geethou, utíkala jsem, co mi nohy stačily... Zrovna králova konkubína dala život malému chlapečkovi. Byl však slabý, nemocný a umíral. A tak Geetha nahradila mrtvé děťátko tebou, dala ti rodiče, které jsi tu noc ztratil. Měl jsi být v bezpečí, byla to jediná možnost! Vyrůstat v paláci, opečováván, pod dohledem doktorů – co více jsme si pro tebe mohli přát? Požádala jsem Pukhonovy děti, i všechny naše příbuzné v tobě, aby tě drželi v bezpečí. Aby se nepřišlo na to, že nejsi synem té konkubíny. Proto neseš její tvář, její oči," Faletta zasněně pohladila mladíka po líci, jako kdyby viděla jeho náhradní matku.

„Nemohli jsme však vědět, že bude královna tak žárlivá, tak krutá. Ještě jednou jsme tě s Geethou navštívily, když jsi měl sotva měsíc, abychom zkontrolovaly tvůj stav, tvé zdraví. Zanechala jsem u tebe dřevěnou sponu, sponu našeho rodu. A zároveň vzkázala konkubíně, že kdyby se cokoliv stalo... Ať nás vyhledá. Že dokážeme pomoci. A tak se také stalo.

Uplynulo něco krátce po patnáctém výročí toho požáru, kdy za mnou přiběhla její služebná. Geetha již skonala a následovala svého muže za Pukhonem, ale já se neustále vracela do jejího příbytku, kdyby se právě něco takového stalo. Královna se rozzuřila, pravděpodobně tě opět spatřila mimo Starý palác, a také si uvědomila, že již nejsi to malé dítko, ale brzy můžeš být kandidátem na korunního prince. Chtěla se tě pro dobro zbavit. Nemohly jsme otálet.

Můžeš to považovat za řešení kruté, strašné, nespravedlivé, ale věř mi, že jen takto jsi se plně dostal ze spárů Jejího Veličenstva. Musela jsem požádat všechny předky sídlící v tobě, aby tě ochránili, aby tě skryli. Aby nikdo nepoznal, kdo jsi. Jelikož jsi byl pořád tak mladý, takové dítko... Jen jako dospělý muž by ses ve světě neztratil, nikdo by tě nezneužíval. Vzal jsi na sebe podobu mého dědečka. Tvého předka," opět s úsměvem hladila Bashiovu líci, hleděla mu upřeně do očí, avšak její pohled byl vzdálený, nedostižitelný. Až měl Bashia pocit, že spíše hledí na ty, kdo se ukrývají v něm, než na něj samotného.

„Skryli i tvé vzpomínky. Museli. Kdyby sis pamatoval, kdo jsi a odkud přicházíš, okamžitě by ses hnal zpět do paláce za tou konkubínou. To jsem nemohla dovolit. Ale ani tě vzít s sebou nešlo. Měla jsem spoustu práce, spoustu zařizování, a bála jsem se, jestli na mne také nevypsali odměnu. Bylo by nebezpečné se mnou zůstat. Moc mě mrzí, co jsem musela provést, ale jinak to nešlo..."

Očima prosila o odpuštění tohoto činu, který naprosto vymazal předešlý život Feishena a vytvořil život nový, patřící starému a zatvrzelému lovci Bashiovi. Muži, který lapal po čemkoliv, aby přežil, aby našel svoji ženu, která... Neexistovala. A nyní, nejenže dosud bojoval se spojením jeho dvou identit, najednou vzniká nová, třetí, se jménem Antares a patřící někomu, na kom závisí celý kmen.

Bashia měl pocit, že ho začíná bolet hlava. Že ho tlačí spánky, hroutí se, a on nemá dost sil, aby je podepřel a své nitro ochránil.

Přesto předstíral, že se nic neděje. A rovnou využil příležitosti, aby předhodil dotaz, který mu zobal mysl. A to již od chvíle, kdy Tossačtí muži neustále naráželi na jejich Falettu, kdy ji spatřil vycházet z jejího domku, kdy mu odvyprávěla celou historii.

„A tehdy... Proč jste tehdy neřekla pravdu? Proč –"

„Kdybych rázem dovolila tvým vzpomínkám, aby se nahrnuly zpět, dokážeš si představit, jaký by to na tebe mělo dopad? Ublížilo by ti to. Nenapravitelně. A tak jsem pouze dovolila duchům uvnitř tebe, ať začnou odkrývat, kým jsi, postupně, pomalu... Chtěla jsem tě poté najít. Doufala jsem, že tě k nám navedou, nebo tě naleznu já, přes ty spony, které vyrábíš. Jenže po celé léto po tobě nebyla ani stopa."

„Byl jsem v táboře," vysvětlil Bashia, načež Faletta jen chápavě kývla hlavou.

„Ale nakonec jsi sem přece našel cestu! Antaresi! Konečně jsi doma!"

Doma.

Co to je za slovo? Pro něj byly domovem chladné ruiny paláce, kde usínal na klínu své matky – tedy, konkubíny Miran. Pro něj byla domovem i ta děravá chýše, kde po večerech vyráběl šperky, přes den chodil na lov. Slovo domov pro něj také představovalo Duenovo pevné objetí. Jenže to je poněkud bez střechy nad hlavou.

A nyní je jeho domovem celá vesnice. A jeho matka... není jeho matkou. Ale nějaká Kiretta. A má tetu. A má... má se stát... náčelníkem osady? Pochopil to dobře?

Barva se načisto vypařila z jeho obličeje. To není zrovna něco, co chtěl. Co požadoval. Toužil po odpovědích, ne po dalších břemenech. Jako kdyby jich neměl dost.

„Vy... Zmiňovala jste duchy, co sídlí uvnitř mě? Vanideen mi vysvětloval vše ohledně Pukhona, ale... Kdo přesně to je? A proč mě nadále nutí měnit tvář?"

„Ach, Antaresi... Je tu ještě jedna věc, kterou bys měl vědět. A je asi lepší, aby ses to dozvěděl už teď, než kdykoliv později. Tu noc jsem jako jedna z mála, možná jako jediná v Radgostu, byla vzhůru. Jenže vesnice nebyla klidná. Vím, že jsem někoho spatřila, tu noc, jak chodí našimi ulicemi, tiše a kradmo. Něco měl po kapsách, vím, že se to třpytilo, ale neměla jsem čas se jím zaobírat. Později mi to však došlo. Ten požár, to nebyla náhoda, Antaresi. Ten požár někdo založil. Založil a vypálil celou naši vesnici."

Falettin hlas nabíral hněvu, který i po těch dvou dekádách let neustal ani o kousek.

„Kirettu jsem poslala za Pukhonem hned, jak naposledy vydechla. Ale ostatní... Nechtěla jsem se vrátit, vidět tu spoušť, ta mrtvá ohořelá těla. Ale Geetha mě přemluvila. Nejprve jsem navštívila dům mého otce. Zbylo po něm jen pár kostí a čelenka, kterou nosil jako náčelník na svém čele. Vydrž," aniž by ji někdo o něco prosil, už sama pohotově vstala a začala se přehrabovat v jedné z těch zdobených skříní, aby vytáhla tmavou, jakoby ohořelou truhličku. Opatrně, jak ten nejkřehčí kus skla, jak plátek ledu na hladině kaluže, položila ji před Bashiu a pomalu ji otevřela.

„Spravila jsem jej, aby byl připraven, až přijde nový právoplatný náčelník," podsunula ji mladíkovi, aby se nezdráhal a vzal si, co mu patří.

Čelenka náčelníka.

V truhličce odpočívala smaragdová stužka, na níž byl zavěšený krvavě rudý drahokam, uložený ve stříbrném lůžku. Jednalo se o rubín vysoké kvality, to bylo Bashiovi jasné hned, jak na něm spočinul svými prsty. Z dálky působil jak jedna mohutná krvavá kapka, blíže však bylo znát, že je drahokam velice ostře vybroušený, nenacházela se na něm ani jedna křivka. A z něj pak do stran vycházela dvojice zlatých řetízků, jejichž lesk Bashiu oslepoval, obzvlášť jak odrážely plameny blízkého ohniště.

„Můj otec však nebyl jen náčelníkem, spravoval také záznamy naší historie, naší kultury. Ty se podařilo zachránit. Zakopané pod zemí, plameny se k nim nedostaly. A tam to bylo napsané. Antaresi, jsi pro nás záchrana. Jediná naděje. Potřeboval jsi být silný, abys nás pomstil, pomstil náš kmen. Všechny, kteří uhynuli v tom požáru. Zde, Antaresi," položila svoji dlaň na Bashiovo srdce, „se ukrývají ti, kterým nebyla poskytnuta pomoc. Kdo byl tu noc zrazen královstvím. Čekají, až se jim dostane spravedlnosti.

O pár dní později, ti, kteří našli svůj nový domov ve Valii a Arpanu, nežili dlouho v klidu. Propukla tam nemoc, která si vzala životy velkého množství lidí. Zřejmě byly jejich studně otrávené. A náš kmen se ocitl na pokraji vyhynutí. Zdá se, že Pukhonovy děti byly rozzlobené z toho, co se dělo, a probudily jezero Osahan. A doposud léčivá voda se náhle stala nepitelnou, přinášející jen smrt. Obyvatelé Namasilie jej přejmenovali na jezero Delaia, podle jejich boha smrti," odfrkla si plna opovržení.

„Poté, co několik těhotných konkubín z paláce potratilo, král již dále neposílal ženy v očekávání pryč a nechával je v paláci. A celá krajina se stala opuštěnou a nehostinnou..."

Vanideen naslouchal vyprávění, které z části už znal. Sám jej prožil, když se snažil zachránit své děti, ačkoliv ty již měly našlápnuto k Pukhonovi. Nikdy nezapomene na ten okamžik, když v slzách pouštěl své děti z tohoto světa, kdy byl svědkem toho, jak totéž provádí jeho sousedi a jejich sousedi. Jak neznámá choroba kosí celou vesnici, jak nestíhají stavět hranice pro své zemřelé. Jak jejich studny představují smrt, a těla mrtvých zvířat zdobí ulice i jejich stáje.

Věděl, že je Antares důležitý, že je odkazem všech zemřelých v Radgostu. Neměl však tušení o míře jeho moci, ani o tom, že vyrůstal v paláci. Tam, kde se nachází úhlavní nepřítel Tossackého kmene.

A o jaké podobě to Faletta hovořila? Také netušil. Ale nebyl v postavení, aby se vyptával, aby zpochybňoval jejich slova. Už jen to, že tu s nimi sedí a poslouchá, bral jako mimořádnou čest.

„Je možné jezero Delaia napravit? Udělat vodu opět pitnou?" vyhrkl Bashia, jenž si vybavil bezmocné dlaně, páchnoucí po tekutině, kterou se pokoušely smýt.

„Ne, Antaresi. Bohužel. Ptala jsem se Dětí, samozřejmě, ptala jsem se jich, kdy se budeme moci vrátit domů. Ony mi však odpověděly, že nikdy. Že dveře v jezeře, které otevřely, se již nedají zpět zavřít. Nyní je naším domovem tato dolina. Jsme tu relativně v bezpečí, dokud... Dokud na nás nepřijde vládce Namasilie."

„Proč? Proč by vás vůbec měl chtít dostat? Vyslal dokonce na sever hlídku, která vás hledá, prý jste vzbouřenci a chystáte vzpouru! Proč si to myslí?" nechápal Bashia. Myslel si, že postupem času možná přijde na důvod, proč se Duen a ostatní strážní dostali do Madee, proč Saral předstíral, že je někdo jiný, proč Tossakové žijí takto v ústraní. Ale místo toho byl ještě více ztracen.

„Cože?" Faletta se napřímila a v jejích očích nebezpečně zajiskřilo.

„Je to pravda, má paní. Tedy, pravděpodobně. Antares nás varoval, že po nás jde stráž, že se dokonce někdo za nás vydával. Avšak... Vše to přišlo pouze z jeho úst. Je však pravda, že jednou jsme byli svědky neznámé skupiny lidí, které se krátce objevila v našem hostinci."

„V Ildě se za vás jeden muž vydával a zkupoval zbraně. Když jsem se ho snažil na vás poptat, přepadla nás hlídka a sotva jsem utekl. V Madee se pak tato stejná hlídka znovu objevila, a hledá... Mě," Bashia ukázal na svůj obličej, aby dal najevo, jakou jeho podobu asi tak hledají. „Duen mi prozradil, že mnoho svědků popisuje neznámé skupiny obchodníků, cesty na sever s vozy plných zbraní, a to pod vašim jménem. Proč to dělají?"

„Protože se jim před těmi dvaceti lety nepodařilo nás všechny zničit..." vydechla zuboženě Faletta, jak si snadno vyvodila, co asi stojí za tímto nespravedlivým osočením.

„Ale proč by –"

„Pukhon," přerušila Bashiu, s pohledem lítostivým, jelikož sama byla vyčerpaná. Vyčerpaná a smutná. I po tolika letech se křivda v rodu Dalan stále drží, dědí, předává z generace na generaci, a doplácí na to ti nejmladší... Jako jejich Antares.

„Králové ve všech generacích vždy záviděli Pukhonovi, záviděli nám naši moc, naše spojení s přírodou. Záviděli nám, a také se nás obávali. Nesídlili jsme daleko od hlavního města, o to více se cítili ohroženěji. Již když Pukhon zachránil lid Namasilie tím, že vrátil půdě úrodnost pomocí sil jeho dětí, byl oslavován jako hrdina, jako nejmocnější bytost na zemi. Král zprvu Pukhona odměnil, že zbavil zemi krutého hladomoru, který se táhl několik let, a dokonce mu daroval titul. Pukhon sídlil v paláci, pomáhal, staral se o blaho země. Avšak... Někdo ho křivě obvinil. A to nahrávalo králi do karet. Možná to byl sám panovník, kdo tuto aféru celou zkonstruoval. Avšak než stihl padnout finální verdikt, Pukhon skonal.

On sice zmizel, ale my ne. My tu byli, rozrůstali se s každou generací. Podvodníci ze severu byli běžně známí jako zločinci, kteří využívají své moci k podvodům, ke konání zla. A my byli silnější než oni. Jen tento fakt způsobil, že na nás mnoho lidí ukazovalo prsty s obavami, kdy začneme i my využívat naši moc za limity našich morálních zásad. Mnohokrát lidé dokonce schválně obvinili Tossaky, protože věděli, že tato nalomená důvěra mezi lidem Namasilie a tímto kmenem jasně zvrátí kauzu v jejich prospěch. A my budeme neprávem odsouzení.

Tossakové se tedy stáhli zpět, na místo, kde Pukhon žil se svojí ženou a dětmi, a plně se skryli před světem. Ale to nejspíš nestačilo. Řekla jsem, že ten požár by nastražený. Není těžké si domyslet, kdo asi stojí za tím vším..." Faletta dokončila své vyprávění o historii Tossaků, o Pukhonovi, a jak si vysloužil své místo na královském dvoře, i jak ho toto místo stálo samotný život.

Bashiovi se před očima mihnul záblesk, jedna vzpomínka. Přestože se neukázala na déle než lusknutí prstů, viděl ji ostře, jasně, jako kdyby se přesunul v čase opět do toho okamžiku. Do temné a chladné jeskyně, do míst, kde vzduch sytila plíseň, moč a krev. A pot. Pot, který se rosil na čele mladíka, jehož pevně držely v náruči silné horečky.

A náhle na něj hleděly oči, dvojice uhrančivých očí, a slyšel mrazivá slova, tichá, přesto zřetelná.

Pomsti nás, bratře.

Až ho píchlo v hlavě, a Bashia si již musel promnout tvář, aby zatlačil zpět všechnu bolest, která se hrnula na povrch.

„Ty jsi nás opravdu nezradil," konstatoval Vanideen po poslechu všeho, co tu u stolu zaznělo. Bashia zavrtěl hlavou. „A jsi si jistý, že naši pozici nikomu nevyzradí?"

„Jsem," odvětil sebejistě, bez zaváhání, a veškerá bolest z jeho mysli ihned pominula.

„Proč jsi tedy neřekl pravdu?"

„Stejně jako jste si některé věci nechávali pro sebe, tohle byla má věc. Já... Nevypadám vždy takto," poukázal na své mladé tělo. Bashiovi došlo, že i po jejich rozhovoru Vanideen nemůže vědět, jaké prokletí to Antares nese. „Mám ještě druhou podobu. A v ní jsem se setkával s Duenem, aby to bylo bezpečné. Aby mě stráž nepoznala. Nebo nespatřila se mnou vás."

Chránil nás, problesklo Vanideenovi hlavou a ihned ho zalila vlna viny, jak strašně se k tomu chlapci zachovali.

„Ale proč jsi mu o nás řekl? A co udělá, až zjistí, kdo jsi? Že nejsi ten starý muž, ale –"

„On to ví," přerušil ji Bashia pohotově, než stihla rozvést další teorii zpochybňující Duenovu věrnost. No, věrnost je zrovna pro Duena velice pochybná disciplína, ale důvěryhodnost mu není úplně cizí. Tak napůl. A Bashia si dovolil věřit, že pro něj má obzvlášť vyhrazenou velkou část této vlastnosti. A jen doufal, že se nemýlil. Jinak... Už stejně není cesty zpět.

„On to ví?" vyhrkla Faletta, ne však podiveně. Ale vztekle. Hněv se dral do jejího hlasu, jak nedokázala pochopit, proč tak svaté tajemství Tossaků bylo jen tak ledabyle hozeno té špíně z Adranuchu. Nebo odkud asi je – to si jen tipovala.

„On to ví," zopakoval Bashia, a jeho hlas nesl jakousi neznámou autoritu, s níž se Vanideen už několikrát na cestě setkal. A tyto tři krátká slova náhle neznamenala pouze krátké sdělení. Ukrývala mnohem hlubší a komplikovanější význam, který stejně nebyl plně oběma přísedícími zachycen, ať se snažili jakkoliv.

Rozhovor této trojice brzy nato skončil. Vanideen byl okamžitě zaúkolován zařízením pokoje pro Antarese – jejich budoucího náčelníka. Podle všeho měl být stařešina sídlící pár domů opodál přesunut a Bashia měl zaujmout jeho chatu.

Také bylo stanoveno, že následující den bude shromáždění lidu, kde bude Antares oficiálně představen jakožto jejich budoucí vůdce. To se samozřejmě Bashiovi nepozdávalo a dlouhé minuty to Falettě vyvracel. Nedokázal popsat, jak sklíčený měl žaludek, když toto břemeno na něj padlo, sotva do osady dojeli. Nechtěl nic takového. Nechtěl.

Ale ta byla pevně rozhodnutá. Protože to nebylo jenom její tvrdohlavé rozhodnutí, ale rozhodnutí Pukhonových dětí. A ty nešlo neuposlechnout.

A tak byl Bashia nucen nasadit si čelenku náčelníka, a celé dny mu čelo chladil drahokam, jenž mu připomínal, kým se narodil, kým by měl být a kým také bude.

Ten drahokam byl těžší než ten největší opál, který se mu poštěstilo držet v ruce.

Ještě ten den, jen co opustili Falettinu chýši, se Bashia poskromnu přikradl ke starci, jehož hlava nyní lítala všude možně, aby snesl malou prosbu. Malou a jedinou, kterou měl.

„Mohl bych dostat... tu mastičku zpět? A ten meč?"

Vanideen chvíli hleděl na jejich budoucího vůdce, jako kdyby viděl ducha svých dětí. Trvalo mu chvíli, než pobral, oč byl požádán.

„Ah, samozřejmě! Antaresi! Samozřejmě! Do večera to bude u tebe! Neboj se požádat o cokoliv, opravdu cokoliv, co budeš chtít!"

„To je jediné," rychle odsekl Bashia, kterému se tato náhlá změna přístupu vůbec nepozdávala.

Nechtěl to.

Nechtěl.