Bashia si byl vědom, že to tentokrát přepískl. Že překročil ten práh tolerance Tossaků, a velice jasně dal najevo, na čí straně stojí.

Přestože se k němu chovali až neuvěřitelně otevřeně, nezpochybňovali ani jedno jeho slovo, ani jedno gesto – zřejmě kvůli identitě Antarese, již nesl; musel nadejít okamžik, kdy bude tento křehký hrad zbořen a nezbude po něm nic než hromádka písku.

Jeho vycházky zprvu nebyly neobvyklé, vždyť takto zabíjel čas celé dva týdny! Ale poté, co začal informovat o postupu adranuchské stráže a nedovolil nikomu, aby mu dělal společnost; vznikly dva tábory názorů uvnitř téměř každého Tossaka. S výjimkou Sukonta. Ten byl příliš naivní a hloupoučký, aby o nějakém druhém táboru uvažoval.

I Vanideen začal nést podezření, ale dělal vše pro to, aby následoval slova Faletty. Jelikož pochybovat o jejích slovech je jako pochybovat sám o sobě.

Jejich Antares se však opravdu choval dost podivně, obzvlášť poslední dny, kdy se vracel z vyzvídání později. Často ho ani nespatřili až do večeře! K tomu neobvykle skláněl svůj obličej dolů, jakoby se vyhýbal očnímu kontaktu s nimi.

A pak přišla zpráva o odchodu. A najednou si vzpomněl, že nechal v krčmě dluh. Měl štěstí, že Hyrean, jehož instinkty byly nejostřejší a už mnohokrát navrhoval jeho pronásledování, nyní nebyl na místě. Jinak by to už neudržel a tasil meč, Antares ne-Antares. Zato Sopanes do Vanideena nenápadně kopl.

Měli by s tím již něco dělat. Není možné, že dostává takovéto informace, kdyby nebyl v přímém kontaktu se stráží. Navíc ta jeho jistota, když jim neustále opakuje, jak v bezpečí je. Co když nyní zjistil, že je to poslední možnost, jak Tossaky napráskat? Jak jinak vysvětlit jeho náhlý entusiasmus splatit jakýsi dluh nějaké krčmářce?

To už byl Vanideen nalomen. Ale rozhodl se tomu mladíkovi věřit. Rozhodl se dávno předtím, než zjistili pravdu o Tossacké krvi protékající jeho žilami. Něco na něm bylo. Něco tajuplného, to jistě. Ale také v něm viděl poctivost. Nebo se mýlil?

Dal mu ještě jednu možnost. Sžehl Sopanese pohledem a navrhl Sukontovi, aby mu dělal doprovod. Sukonta měl Antaresově věku nejblíže. Zdáli se, že spolu vychází nejvíce. To ano. Ale jejich mentalitou se nemohli více lišit. Zatímco starší Sukonta se zasekl díky klidnému životu v osadě ve své pubertě; Antares, zkoušen neustálým bojem o přežití, mohl být stejně duševně vyčerpaný, jako samotný Vanideen.

Jenže Sukonta neodešel. Byl odmítnut, ačkoliv si ještě s Antaresem chvíli povídal, a jeho oči nadšeně jiskřily. Když poté usedl vedle svých společníků, vůbec netušil, co to vlastně provedl. A proč jsou všichni tak rázem ticho.

„Antares říkal, že bude nejlepší, když půjde sám. Že by si mě mohli všimnout, když tam budu čekat s ním. Že už jeho obličej znají," vysvětloval Vanideenovi a vůbec si nevšiml naštvaného Sopanese opodál.

„Co už. Nezbývá nám stejně nic jiného, než čekat," povzdychl si a pokoušel se to dostat z hlavy.

„Kdy se Hyrean vrátí?" nedočkavě se poohlédl mladý Tossak po dveřích.

„Doufejme, že každou chvíli."

„Už abychom vyrazili. Chci Antaresovi ukázat naši osadu," usmíval se Sukonta, nehledě na úsměvy ostatních, které náhle zmrzly.

„To my také," zamrmlal něco Kosum, který nebyl tak hloupoučký, jako jeho bratr.

„A o čem jste si tam povídali?" nevydržel Sopanes a vyhrkl, předběhl tak upovídaného Aahnase, který se již nadechoval pro slovo.

„My? Právě o naší osadě. Jak moc už tam chci být, a Antares taky!"

„O... Osadě?" zvedl zrak na mladého Vanideen, a jeho obličej zaplavila vlna jasného znepokojení.

„Ano, jak dlouho tam asi poputujeme, jaké mokro tam máme a tak. Bál se, víte, aby nezapadl do močálu. Já se mu ani nedivím," zasmál se Sukonta, ale byl jediným u stolu, kdo měl chuť se smát.

„Tys mu říkal... o osadě? Co přesně?" poskočil Vanideen na lavici a mladíka zaskočil. Jeho smích se mu zarazil v krku.

„No... Že tam... Že tam máme močály, protože... protož je to... na západě kopců a... a jak musíme chodit těmi... těmi cestičkami... a ne dolinou a..." začal koktat, vystrašený, proč to najednou je tak důležité.

Každý sedící u stolu cítil, jak na jeho srdce dopadá kámen, obří balvan strachu a obav. Jak je najednou vše jasné, proč Antares nevyslal na Tossaky hlídku, ačkoliv se s nimi pravděpodobně stýkal... Proč je více neprohledávali, když už sem zamířili. Proč tak panikařil, když se dozvěděl, že Tossakové budou na odchodu. Musel zjistit, na poslední chvíli, kam celou stráž poslat. Celou armádu. Aby Tossaky dopadli a do jednoho je pozabíjeli.

Vanideen se Sopanesem vyskočili pohotově na nohy. Vyřítili se ven z hostince, prohlíželi si všechny lidi na ulici. Dávali speciální pozor na jejich siluety, na jejich styl chůze, ale nikde nespatřili toho okouzlujícího mladíka, který jim před chvílí vyklouzl z rukou.

Se zklamáním, zalezli zpátky do tepla a obsadili svá původní místa.

„Pobalte si. Vyrážíme už dnes večer."

„Ale – Ale proč, vždyť je zima a – a co Antares, on –"

„Antares?" odfrkl si Aahnas, a jeho vřelé oči na baculatém obličeji zachvátil tuhý mráz. „Toho, pokud uvidíme, tak!"

„Ne!" přerušil Aahnasovy vražedné úmysly starý Vanideen. Semkl váhavě rty, než pokračoval. „Zabít ho nesmíme. Faletta by nám neodpustila."

„Je to zrádce, Vanideene! Prodal naši osadu království!" vyhrkl rozzlobeně Sopanes.

„Cože? Antares by nikdy..." zmateně pohlížel po svých společnících Sokonta.

„Ty už nic neříkej, také se budeš Falettě zpovídat," upozornil ho tiše jeho bratr, jenž byl také stále ohromen ze sledu nynějších událostí.

„Necháme ho tady?"

Vanideen dlouho přemítal nad padlou otázkou. Bylo by to nejjednodušší. Utéci, nechat ho zde, samotného, opuštěného, jako zrádce, kým je.

Bylo by to nejjednodušší. Ale také nejnebezpečnější.

„Vezmeme ho s sebou," zazněl verdikt, který nechápal nikdo, kdo byl svědkem této zrady.

„Ale proč, Vanideene? Kvůli Falettě? Copak můžeme za to, že nás takto podvedl?" vyhrkl hned Aahnas na protest, až bouchl do stolu svojí dlaní i zespodu svým břichem.

„Bude se s ním chtít setkat. I přes to všechno..."

„A pak ho pustit na svobodu? Jo? A on uteče za svými kamarády ve stráži a dovede je přímo k nám?" pokračoval vztekle, jelikož mu to nedávalo smysl.

„To nedovolím. Ať už se s ním v osadě stane cokoliv, rozhodně ho nepustíme na svobodu. Buď ho odsoudí k smrti hned, nebo dožije svůj zbytek života v žaláři. Ale Faletta ho chce vidět. A my jí to přání musíme splnit."

„Ale Vanideene!" protestoval jak Aahnas, tak Sapones.

„Slyšeli jste sami, jaké má Antares zkušenosti s cestováním. I kdybychom ho zde nechali, snadno by našel cestu k nám, zavedl je do osady. Zato vojáci, jen na základě v rychlosti promluvených indicií, budou mít větší obtíže nás najít," obhajoval své rozhodnutí Vanideen a klonil na svoji stranu své společníky.

„A co když to ani není Antares?" zapochyboval Sopanes, přestože stařec okamžitě zavrtěl hlavou.

„Musí to být on. Musí," odvětil až s mrazivým odhodláním.

„Jsi si jistý?" nadzvedl opět obočí, jelikož nechtěl přijmout tak krutou pravdu. Aby někdo, kdo měl být jejich zachráncem, je takto podle zradil.

„Ano," utvrdil ho svým neoblomným přístupem Vanideen. Jelikož jsem v něm cítil svoji ženu.

Sopanes si jen smutně vydechl.

„Dobře. Tak já nachystám lana."

Bashia mířil do hostince, jeho myšlenky stále u Duena. Stále cítil dotyk jeho rtů na svém uchu, stále nedokázal uvěřit, že ho takto objal, že se k něčemu takovému odhodlal. Pro Duena bylo tabu dotýkat se starých a hnusných věcí, přestože... Nedokázal již nespočetně krát, že je Bashia velkou výjimkou?

I tak. Něco jiného je opřít se o něčí hruď, přehodit ruku přes jeho ramena, nebo...

Ošetřit ho. Vytáhnout ho z bahna na sucho.

A tak zatímco půlku cesty rozjímal nad tímto nečekaným, překvapivým polibkem, druhou půlku se již chystal na to, co mu Tossakové přichystali. Ať už to bylo cokoliv.

Sám je tam nečekal. Očekával, že se sbalí a utečou, než by je mohli dopadnout vojáci. To považoval za nejvíce pravděpodobné. Neuškodilo by mu to. Od Sukonty ví, jak se do osady dostat. Možná by podle stop v tajícím sněhu a indicií snadno následoval jejich záda a do osady dorazil jen s malým zpožděním. A co bude tam... To už nějak vysvětlí.

Druhá možnost tak ideální nebyla. Byla založena na boji s Hyreanem na život a na smrt, a nutno podotknout, že už jednou byl poražen a meč si k tomu nechal v pokoji.

A aby nastala třetí možnost, to by musel být hodně naivní. Že ho Tossakové z ničeho nepodezírají, to by bylo jen plané přání. Měl jen štěstí, že mu nikdo nechodil za zády. A že jeho schůzky s Duenem nebyly nijak narušeny.

Zdá se, že ho vyhlíželi z okna. Akorát v momentu, kdy se blížil k budově – v jim známé podobě – rozevřely se dveře a kompletní skupina vykoukla ven. Na tvářích nesli vážné výrazy, obzvlášť ochranitelský Hyrean přímo vrčel, a dokonce Sukonta se neusmíval jako vždy.

Tak co to bude? První možnost může vyškrtnout. A třetí také.

Když ho na místě zabijí, co bude s Duenem, až ho bude hledat...?

„Více do soukromí," kývl na ně vědomě Bashia, když ho od nich dělilo jen pár kroků. Zamířil tak podél zdi hostince, daleko za střed celého stavení. Teprve tam se zastavil a sundal si kapuci z hlavy. Jeho hebké vlasy ve větru krátce zatancovaly. „Tak?"

Hyrean na nic nečekal. On a Toleeren tasili meče, jejichž špičky se v mžiku ocitly u Bashiova krku a pohladily jeho chlupatý kožich.

„Ty! Přece jen!" syčel skrze zaťaté zuby, dřevěné korálky na jeho vousech agresivně do sebe ťukaly, ale ani jeho ohromný vztek nebyl dostatečný, aby pohnul Bashiovým obličejem. A ten hleděl před sebe, chladně, nehnutě, jako socha vytvořená ze sněhu.

„Zrádce!" vyprskl Aahnas a chtěl již také tasit svůj meč, ale Vanideenova ruka mu v tom zabránila. „Věřili jsme ti, vzali tě mezi nás! A ty takto!"

„A já... Já ti také věřil, Antaresi," zaskučel Sukonta téměř dětským hlasem. Upřeně na svého společníka hleděl, ale Bashia ani nemrkl. Jako kdyby jeho zklamání vůbec nezaznamenal.

„Chodil jsi za nimi, že? Domlouvat se o nás, prodat nás!" pohnul Hyrean rukou a ostří meče se zvedlo, podepřelo Bashiovu bradu a zalilo ji chladem. Jenže jakoby ten mladík strach neznal. Nemálo Tossaků jeho přístup znervózňoval.

„Nechte ho... Ať nám k tomu něco řekne," pronesl nakonec Vanideen, přestože už i on ztratil naději věřit tomuto chlapci.

„Je vůbec potřeba, aby něco říkal?" obrátil se na starce Hyrean.

„Má pravdu," promluvil tiše Bashia a upoutal na sebe pozornost celé emocionálně rozbouřené sebranky. „I když něco řeknu, nebudete mi věřit. Má tedy smysl něco říkat?"

„Ty!" Hyrean vzteky píchl mečem do Bashiova krku. Naostřená špička narušila pod tím tlakem kůži a nakreslila tak krvavý květ, jehož stonek právě rostl ke kořenům ukrytým pod kožichem.

„Možná ti někdo z nás uvěří," zamračil se Vanideen a udělal krok kupředu.

To by bylo pěkné... Pomyslel si Bashia, přestože byl přesvědčen, že k něčemu takovému může dojít leda v jeho snech. Srdce se šrámem se jen těžce zahojí.

„Než mě zabijete, dovolte mi alespoň jedno," načal místo toho, aby se pokoušel před těmi muži se obhájit. Což bylo nemožné. Duen tvrdí, že je špatný lhář, takže stát si za svojí dosavadní historkou by byla pro Tossaky velká urážka. Ale prozradit pravdu, že se scházel se členem Adranuchské stráže... I kdyby jen prozradil, že si v Madee našel milou, nedávalo by pak smysl, jak se dostal k informacím o postupu pátrání. Nemohl odpovědět, ať se snažil jakkoliv najít ten správný způsob, jakým pravdu podat. A jak řekl, opravdu by mu stejně nikdo neuvěřil ani půl slova.

„On si ještě klade podmínky?"

„Mluv," Vanideen ignoroval poznámku a přísně Bashiu přeměřoval pohledem.

„Dovolte mi se setkat s Falettou. Musím s ní mluvit."

„Cože?"

„Pche!"

Všelijaké posměšky nad jeho údajnou arogancí zaznívaly ze všech koutů skupiny, přesto Bashia ani nemrkl.

„Nejdřív je za námi dovedeš a pak co, chceš, aby tě přišli osvobodit, až budeš v osadě? O to ti jde?"

„Jak jsem řekl. Musím s ní mluvit. A co se týče zrady – žádná není. Jste v bezpečí."

„No to tak!" odplivnul si Hyrean.

„Musím s ní mluvit, ať to stojí, co to stojí..." hlesl, a již více se do rozhovoru nechtěl angažovat. „Pukhonovy děti znají pravdu. A já se nemám za co stydět."

Bashiův dovětek byl jak rána do každého Tossaka v okolí. Přísahat na Pukhonovy děti, to bylo jak přísahat na vlastní život. Nic pro ně nebylo dražší než dar, který v nich tkví, který na ně dohlíží a pomáhá jim v každodenních činnostech. Pokud byl jejich Antares tak sebevědomý a jistý, že před soudem Pukhonových dětí bude prohlášen za nevinného...

Ale na druhou stranu, bere je tak vážně jako oni? Netušil o svém původu, nemá k nim takový vztah.

Přesto byli jeho slovy zasaženi. A meč v Hyreanově ruce se krátce zachvěl.

Vanideen si povzdychl. Opravdu si s tím chlapcem neznal rady. Vždy mu musel vyhovět, ať se děje cokoliv. Přestože tohle byl jejich původní plán, počítal s tím, že se zvrhne, jakmile dojde na vyzrazení jeho činů. Ale na to nedošlo. Antares si stále stál za svým. Hrdě postával, nevšímaje si výstřelků skupiny, jako kdyby žil vlastní svět.

„Svažte ho. Půjde s oslem. Vyrážíme."

„V pokoji mám ještě věci. Některé nemají hodnotu žádnou, jiné už ano. Ty byste mohli prodat, něco málo získat," otáčel se na Vanideena, zatímco jeho svázané tělo bylo požďuchováno kupředu, kde na něj již čekal zapřažený oslík s nákladem. Vozík byl opět plný dříví, a za ním se těsnil mohutný balíček kožešin, jejichž kvalita byla znatelná pouhým okem.

Opravdu skvělý výběr, neodpustil si poznámku Bashia.

Vanideen mezitím mrkl na Sukontu, a během chvíle se již řítil opět ven, v ruce pochva toho starého zrezivělého meče a vak plný oblečení, nedojedených placek, hotových šperků i nedodělaných polotovarů.

„Ten meč můžeš rovnou vyhodit," odfrkl si Hyrean nad věrností, jakou i přes to všechno Sukonta k Bashiovi udržoval, že jeho meč pevně tiskl k sobě a rozhodl se převzít za něj zodpovědnost.

Svázaný mladík pohlédl na předmět v jeho rukách. Možná byl zrezivělý, částečně nepoužitelný. Ale s ním se učil s Duenem bojovat. Koupil ho za jeho daly. Nechtěl ho odhodit jen tak. Že neměl cenu peněžní neznamenalo, že jeho hodnota nespočívala v něčem jiném. A jestli něco Bashia nesnášel nejvíce, tak zbytečné plýtvání věcmi. Co se stane s tím kusem železa, když nebude nikomu náležet?

Nedovolil si na něm udržovat zrak příliš dlouho, raději si dával pozor na cestu. Aby někdo jen tak ze srandy osla nevylekal a ten pak nesesypal na Bashiu všechno dříví.

Trvalo dlouho, než opustili město. Projít dlouhými ulicemi jim zabralo velké množství času, a nebe se již začínalo stmívat. Slunce vykreslovalo na nebi barvité mapy, celá krajina byla zalita oranžovými a růžovými odstíny, jež se odrážely od tajícího sněhu. Byla to krásná podívaná a zaměstnala všechny cestující, dokud nezačala na zem dopadat tma.

„Dej mi ten vak," Hyrean se natáhl k Sukontovi a než se mladík vzpamatoval, byl lehčí o několik kamenů.

„Hej!"

Volal marně. Bojovník již lovil uvnitř pro nějakou kořist, něco, čím by mohl toho netečného zajatce trochu rozzuřit, probudit v něm emoce, kterých příliš neukazoval.

První těžká a u mladého cestovatele neočekávaná věc byla stříbrná dóza. Vytáhl ji, chladnou jako noc, zdobenou mosaznými květy jasmínu. Už jen samotný obal působil velice draze a luxusně. Co by asi mohlo být uvnitř?

„Copak to je? Líčení?" vysmíval se, zatímco zamával dózičkou před Bashiovým obličejem. Ten na okamžik strnul. Jeho dar od Duena. Přestože podstrčený celkem ledabylým způsobem, její nepopíratelná účinnost a fakt, že tak drahé zboží patlal na Bashiu už tehdy v Písečných horách, tvořilo z této masti vzpomínku na Duenovu dobrotu. Že v něm je, jen šetřená na vybrané osoby. Nechtěl o ni přijít. Ale má tu možnost teď něco požadovat? Může jen doufat, že pokud ji neodhodí, že ji odprosí později zpět.

„Je to hojící mast," pronesl tiše a snažil se zakrýt své chvilkové rozpaky, když si vzpomněl na její poslední užití.

„Jo? A funguje?"

„Hyreane," upozornil ho stařec a už k němu přikročil, aby mu vytrhl dózu z rukou. Sám na okamžik zdrženlivě hleděl na to, co má nyní ve vlastnictví. A když ji otevřel a přičuchl si k výraznému jasmínu, který se z ní linul, s podivem pohlédl na svázaného chlapce.

„Pamatuji si, kdy k nám do vesnice dorazili obchodníci a nabízeli kouzelnou léčivou mast. Byla nejdražší ze všeho nabízeného zboží, dražší než kůže, látky či drahokamy. Jak jsi k ní přišel?"

„Darem," zamumlal Bashia, „darem od toho, kdo mě zachránil."

„Tohle by ti dal darem?" nedokázal uvěřit Vanideen. Co se to uvnitř něj skrývá? Co to je? Je ta jeho tajuplnost důvod, proč ho Faletta chce? Má do něj vkládat naději?

„Nesnažte se pochopit nepochopitelného muže," jen si odfrkl, zatímco mu ve tvářích hrál drobný úsměv.

„Hej, a tohle?" Hyrean dál lapal ve vaku, dokud nenahmátl další tvrdou a neobvyklou věc. Až měl pocit, jako kdyby ho kousla, mstila se mu za to, že ji ruší a pokouší se ji odtrhnout od jejího majitele. „Tohle, Vanideene, je..." a slova se mu zadrhla v krku.

Vytáhl hotovou brož, v jejímž středu odrážel poslední paprsky slunce krvavě rudý granát. Jeho lůžko, v němž byl zasazen, připomínalo bouřlivé vlny slz smutku a utrpení, protkané rovnými částmi – šípy, které se zabodly lidem do srdcí. Nechyběl ani skrytý Bashiův podpis. Přestože to nebylo to, na čem Hyrean spočinul zraky jako první.

„Vanideene, tohle..." se zamračeným výrazem, podával starci hotový výrobek, který se ale nepodařilo prodat kvůli komplikacím s Duenovým zdravím. Bashia po něm jen krátce mrkl, ale jakmile mu došlo, co to je, více se o něj nezajímal.

Zato Tossakové z něj byli až prapodivně na větvi.

„Tohle... Ten vzor. Kdes to viděl?" naléhal Vanideen a strkal brož Bashiovi pod nos. Proč chtějí vědět o tom vzoru? Není zvláštní ničím, kromě faktu, jak moc se vymyká klasickému zdobení Namasilijských šperků. Ale že by byl tak ohromující, aby sami nemohli popadnout dech?

„Vymyslel jsem si ho. Z větší části," odvětil a jeho obočí vykazovalo známky zamračení.

„Vymyslel? Opravdu?"

Vanideen se zdál, že mu odpověď na tuto otázku přijde velice důležitá. Ale přesně tomu se chtěl Bashia vyhnout. Kdyby přiznal, že podobnou dřevěnou sponu měl v paláci, neprozradí se jako syn krále – vlastně ne syn krále? Nechtěl s palácem nic mít. Ale stařec byl příliš dotěrný.

„Měl jsem v dětství podobnou sponu ze dřeva. Bez drahokamu, jen čisté dřevo."

„Antaresi... Opravdu jsi nás nezradil? Nedonášel na nás?" přešel na jiné téma, jakmile mu Bashia odpověděl.

„Ne."

„Proč jsi chtěl vědět, kde je osada?" pokračoval naléhavě, jakoby žadonil po Bashiovi, aby odpověděl správně a byl by tak prokázán za nevinného.

Ale to on nemohl.

Nebylo jak.

A proto jen mlčel.

Vanideen si hluboce povzdychl.

„Jen ho nech přivázaného. Alespoň několik dnů. Už totiž vidím, jak ho propouštíš," zvolal Sopanes za jeho zády, který měl staříka dávno přečteného.

Ano. Tak to bude nejlepší.

A Bashia měl od té doby co dělat, aby se ve spánku s těmi provazy neuškrtil a utajil svoji podstatu, kterou mohl zakrýt jen nocí. A ničím jiným.