Ten tvrdý Bashia byl nalomen.

To byl fakt, který chtěl Duen vykřičet do celého světa. To bylo to jediné, na co myslel celý den, od chvíle, kdy se v pozdním dopoledni vzbudil, přes oběd, do večera, dokonce i v noci se mu o tom zdálo!

Byl na sebe pyšný, neskutečně hrdý.

Že se s Bashiou nemýlil. Že Feishen celou dobu představoval Bashiovu zdrženlivost. Ale také jeho touhu. Že Feishen bylo synonymum potlačovaného pokušení.

Také, že měl opakovaně možnost si to ještě ověřit. Nejen na tom Feishenovském Bashiovi, ale také na Viniperském Bashiovi. Oba byli naprosto na vážkách, když se k nim Duen jen coby přiblížil. A Duen toho s radostí využíval.

A především, že to „rozhodně ne křehké kvítko" Bashia konečně částečně zbořil tu svou zeď, za kterou zalézal v případě Duenovského ohrožení, a nyní naopak vykukoval a vyhlížel, kdy se ten svůdník objeví na obzoru.

Vídali se pravidelně. Dennodenně. Pod záminkou novinek z vyšetřování, aby Bashia ochránil ty své Tossaky, si dávali každý den sraz před krčmou. Duen byl extrémně obezřetný, když se vykrádal z hostince, aby mu nic netrčelo v zadku, třeba nějaký Kubra nebo jiný Dexunův muž. I Bashia halil celé tělo i obličej do pláště. Pokukoval tajně po okolí, hlídal si svá záda jako zkušený lovec. Měl to napočítané přesně. Tak, aby těsně před krčmou se jeho možnost změnit podobu odblokovala a on se tak setkal s Duenem ve svém původním, mladém těle. Aby se mohli přivítat vášnivým polibkem, a teprve poté rozhodnout, jestli se vydají na procházku, nebo se usadí v teplých prostorech krčmy.

Jakoby v té chvíli starosti neexistovaly. Jakoby vše, co je dosud tížilo, náhle odválo s krutým větrem vánice. Buď se drželi za ruce, nebo si Bashiu přitiskl Duen k pasu - to ho však tvrdohlavý napůl-děda od sebe odstrčil a nenechal si ani přehodit ruku přes rameno; kráčeli spolu ulicemi města, vtiskávali si tyto vzpomínky do své mysli, navždy.

Jejich ústa se prakticky nezastavila. Pokud jimi zrovna Duen nedrtil Bashiu, nebo se nepokoušel probít skrze všechny kožichy, aby mu zanechal na krku cucflek; povídali si o všem možném. O zážitcích z dětství, kterých bylo habaděj z obou stran, nebo o nynější politické sféře. O nejlepších pálenkách nejen v Namasilii, o drahokamech, špercích, čemkoliv, kam je vír konverzace zavál.

V Duenových očích Bashia přímo zářil. Možná za to mohl letmý úsměv, jenž se během jejich schůzek vkrádál na jeho tvář, a který byl vskutku neobvyklý, na této věčně chladné postavě. Asi tolik, jako naopak vážný výraz na Duenovi. A Duen si tak vychutnával pokaždé, kdy toho mladíka rozesmál, ačkoliv to znamenalo vytasit nějakou ze svých historek, u kterých by se raději propadl hanbou, než je někomu sdělil. A hle. Někdo se našel...

A když vysedávali u ohniště, v té jim tolik známé místnosti, buď si posadil Duen Bashiu na stůl, načež ho pak dlouze líbal, nebo ho zastavil obejmutím zezadu a zasypával krk polibky ještě předtím, než ten stihl utéci do bezpečí; jednoduše, každá minuta, či jen sekunda, byla velice smysluplně využita. Bashia pak odcházel s opuchnutými rty a červeným krkem, a kapuci si stahoval až ke špičkám prstů na nohách, aby ho nikdo takto neviděl.

Bylo jasné, po těch několika dnech, že oba budou chtít něco více. Hlavně Duen. A obzvlášť, když odjezd kohokoliv z nich klepal na dveře. Jenže to bylo pro největšího záletníka všech dob naprosto obtížný úkol. Vždy, když jeho dlaně sjely jen trochu níže pod úroveň pasu, už byl prudce odstrčen, a ten něžný pohled se proměnil v něco ošklivého, co si Duen rozhodně nezasloužil. Prostě ne. Odnaučil se sice utíkat, ale jakkoliv sugestivně naznačovat, že by se chtěl podívat na jeho náčiní, bylo velké NE.

Vždyť se už navzájem viděli! Vždyť kolikrát spolu přece spali! No? Tak kde je problém, Bashio, kde?

Každý den věnoval Duen velkou péči tomu, aby byl čistý, voňavý, aby navnadil co nejlepší atmosféru, ale ne. Zakázaná oblast. Konec. Tečka. Přestože je oba tlačilo vzrušení, nemohl dělat nic. Jen předstírat, že si potřebuje odskočit, aby poskytnul Bashiovi i sobě moment na potlačení jejich chtíče. Ale sakra, to bylo špatně. Tak to nemá být. Přece proto si spolu začali, ne? Právě kvůli tomu chtíči!

Když se tak mladík s hlavou opředenou copánky nad sebou zamyslel, nikdy, absolutně nikdy, neinvestoval do vztahu tolik času a energie, jako do Bashii. A to srovnává jen jeho mladou podobu. Co teprve, když zahrne jeho vnitřního staříka? Zachránil ho, vysvobodil ho, staral se o něj; dokázal mnohokrát, že je ideální muž. Starostlivý, pozorný, skvělý v posteli. Tak co Bashio chceš více?

Ještě je nutno poznamenat, že vlastně Duen ani nikdy pořádně vztah neměl. A to, co vzniká teď... Ještě sám nevěděl, jak brát. Ale byl si jistý jednou věcí. Rozhodně to u něj není normální. A to je co říci. To rozhodně. To je průlom v jeho životě. Důkaz, že dospívá. Chce se usadil. S chlapem. Ale sakra, tak nádherným a okouzlujícím chlapem. Možná s trochu pochybnou historií, ale nad tím dokáže přivřít oči.

Opět byli v krčmě. Nějaká snaha o konverzaci padla, jak se Duen dravě na Bashiu vrhl, jen co za sebou zavřeli dveře. Už to prostě nedokáže vydržet. Dneska se to musí stát!

Vášnivý polibek je zaplavoval horkem a zrychloval jejich srdeční rytmus. Zároveň, mezi jednotlivými snahami spolknout toho druhého se vkrádaly drobné hry, dráždění, které vnášely do jejich líbání úsměvy a pobavení.

Bashia byl přesto ohromen. Jak se dostal až sem? Je pro něj už naprosto normální se takto Duenovi oddat, nechat si narušovat soukromí a šeptat do uší sladké stény. Nemá problém obmotat kolem Duena ruce, pokračovat v polibku, když se jeho společník schválně zastaví a vyčkává, jak na to Bashia zareaguje.

Unikl mu slastný vzdech, když Duenův jazyk pronikl do jeho úst a lapil po jeho vlastním, aby spolu započaly další hru, nebo když kreslil po jeho patře neznámé tvary.

Bashia se nechal líbat, nechal se pevně tisknout k tomu muži, který ho držel v náruči a zahříval svými rty. Držel chtíčem pootevřená ústa pokaždé, když to teplo uniklo, když se ten hutný dech oddálil; když byl na okamžik vystaven osamění, než se na vybízené rty opět nepoložil a nepokračoval v činnosti.

Cítil se chtěně, cítil se v bezpečí a milovaně. Něžné dotyky Duenových dlaní na pase, láskyplné hlazení jeho zad; jak moc se staly za poslední dny žádané a vytoužené, a jak mu scházely pokaždé, když opustil tuhle krčmu. Jenže nemohl si dovolit být takto strháván. Měl odpovědnost, měl povinnosti...

Ačkoliv bylo tak nádherné zavřít oči a jen vnímat teplo toho druhého, jakmile do něj narazil ztvrdlý Duenův orgán, a na ten jeho dokonce padla Duenova ruka; rozum se mu ihned vrátil zpět.

Zatlačil do Duenovy hrudi, hlavou trhl ve vhodném okamžiku na bok.

Přestože jasně odmítal Duenův polibek, stále nebyl uvolněn z toho pevného objetí. Naopak. Cítil, jak se mu prsty na jeho zádech zaryly do oblečení ještě více, připraveny na případný útěk z náruče.

Byl jak ježek v kleci.

„Co to děláš, Duene?" pravil, tak lhostejně a nedotknutě, jak jen dokázal.

„Co asi? Líbám tě."

Bashia ho sežehl pohledem jasně říkajícím: Kdyby jen to!

„Proč... Proč vlastně. Proč zacházíš tak daleko. Chceš to obrátil proti mně? Navýšit dluh? O to ti jde?"

„Nic takového! U Ilaie, zapomeň na ten zatracený dluh! Copak jsem ti to už tolikrát neříkal? Chci tě, Bashio. I přes to všechno... Chci tě."

Bashiovi se až zastavilo srdce, jak tato ambiciózní slova uslyšel. A co hůř, tento výpadek tlukotu byl Duenem velice snadno poznán. Bral to jako částečně vítězství, v duchu byl na sebe hrdý.

„Je to jen chvilkové."

Haha, místo všelijakého odepírání přišel jen s tímto! Je mi velice nakloněn!

„Jestli je nebo není, to jen tak nezjistíme, dokud nezkusíme," mrkl svůdně na Bashiu. „Ale věř mi, že ještě nikoho jsem takto... Takto moc nechtěl. O nikom se mi ještě nezdálo, nikdo se mi neobjevoval v mysli v každodenním životě, ale ty... Já ti říkám, že to chvilkové nebude. Že nenechám někoho, jako jsi ty, aby mi po jedné noci proklouzl mezi prsty. Budu si tě u sebe držet, jen tak tě nepustím."

„Lháři," odsekl Bashia. Nevěřil, že by největší svůdník Adranuchu zahodil svůj koníček jen tak. Jestli tohle nejsou jeho typické balící fráze, kterých má v rukávu habaděj. Přestože od něj toho slyšel tolik, všechna ta čarovná slůvka, která se tak dobře poslouchala; přestože již překonali krok jedna, jestli měli jít dál... Bashia si v tomto nevěřil. Nevěřil jemu. Stále plně ne.

„Bashio," přisunul se blíže a ovanul mu dechem rty, hladil je teplem vypouštěným z úst při každém jeho slově, jak blízko němu stál.

„V tomhle nelžu. Máš mé slovo," otíral svůj nos o Bashiův, pomalu, opatrně, něžně. Tento dotyk vyzařoval takovou intimnost, která Bashiovi hroutila všechny pevné základy té zdi mezi nimi, jež si za celé měsíce vybudoval.

„Duene, nehraj si se mnou," zalapal po dechu Bashia, omámen jeho blízkosti, jeho vůni pronikající do jeho mysli, jako nějaké kouzlo.

„Nehraju," zašeptal Duen těsně před tím, než opět otřel své rty o ty Bashiovi, a již se bez zábran oddali vášnivému polibku, který se zdál jakoby bez konce, jak oba měli mysl plnou jenom toho druhého, jeho přítomnosti, jeho chtíče, kterou do této interakce prolínali.

Duen nepostupoval tak dravě, jako měl ve zvyku. Byl opatrný, něžný. Naváděl Bashiu k posteli, posadil ho na ni, aniž by si to mladík při ustavičném líbání všiml. Zanořoval ruce do jeho tuniky, dokud se nedostal na holou kůži, kterou hladil, mnul, lechtal, jak bloudil prstem od pupíku vzhůru a zase dolů, až k lemu kalhot. Cítil, jak se Bashia chvěl, když se ho dotýkaly ledové ruce. Zároveň, jak sebou cukal, když Duen nečekaně narazil na oblast, která ho dráždila více než obvykle.

Ponořen v polibku, jeho pásek byl rozvázán a ta perfektní hruď vystavena na obdiv každému přihlížejícímu - tedy, jenom Duenovi. A ten chtěl, aby to tak zůstalo. Aby byl Bashia jen jeho majetkem, jen pro jeho pokochání.

Nezbednou rukou zamířil k jeho boku, kde se vyskytovaly hned dvě jizvy. Ta výrazná byla starší, ještě z konce léta. Duen na ní zůstal, jemně po ní přejížděl svými prsty, zatímco ji starostlivým pohledem shlížel. Ten den, kdy si ani neuvědomoval, že riskuje s životem něčeho tak cenného, jako je Bashia. Nechal nenabažená ústa na okamžik o samotě, aby se po cestičce polibků dostal až k mladíkově boku, a vnesl na jizvu mělký polibek. A když už tam byl, nevynechal ani druhou jizvu, drobnou, která vznikla, když Bashiovi střelil, tu noc...

Vzrušení vyplývající z takového jemného a intimního gesta byla pro Bashiu více, než koketní slůvka, kterými ho Duen zásoboval až až. Zanořil dlaně do jeho vlasů, které si tak oblíbil, o které tak pečoval, několikrát denně, když je ztmavoval, nebo naopak vymýval. Jeho hlava spadla do záklonu, když Duen opustil jizvy a opět brouzdal rýhou uprostřed bříška, mezi drobnými břišními svaly, až ke konci hrudní kosti, kde se dostal na rozcestí.

Nemusel se rozhodovat dlouho, kudy půjde. Jedna bradavka nebo druhá, obě na něj volaly a vábily ho jak sladké maliny utržené v houští u lesů. Jakou nostalgii ucítil, když se k jedné z nich odhodlaně vrhl, a už cítil ty hravé chutě dětství, jen co jazykem obkroužil její obrys. Jeho dlaně, jeho mužné prsty, masírovaly Bashiův pas, hřály ho a uvolňovaly ztuhlost, která přicházela s nervozitou a vnitřním strachem z neznámého. A jak neznámé to také bylo, když jen takové drobné hrátky dokázaly Bashiu plně vzrušit, aniž by vůbec došlo na dráždění té části dole.

Jeho ruce sklouzly z Duenových vlasů na jeho ramena, přesto držel mezi prsty zamotané zlaté prameny, motaly se jak vlákna pavučinky.

„Och, Bashio, jsi tak nádherný," mumlal Duen, který mezi činnostmi po očku mrkal na ten smyslný výraz v jeho tváři, na zavřené oči, které vnímaly ty způsoby rozkoše, a to jeho tělo! To překrásné tělo, které měl v náruči!

Bylo na čase, aby jednou rukou sklouzl vpřed, zatímco druhá začala Bashiovi hladit hýždě.

Ty dotyky na jeho vztyčeném mužství, a skutečnost, že je to Duen, kdo se ho tak dotýká, doháněly Bashiu k šílenství.

Chtěl se plně poddat těm pocitům, chtěl být sevřen v Duenově náruči a unášen do světa bez starostí, chtěl s ním odejít pryč a nikdy se nevrátit. Ale skutečnost ho doháněla. Nedala si říci. Nechtěla být přehlížena. Zaklepala na Bashiovo rameno a dala mu facku.

„Dost, Duene," vyskočil Bashia na nohy a rychle si zavazoval tuniku, aby její volný spodek překryl vyčnívající část v jeho rozkroku.

„Co se..." nechápal Duen, co tak Bashiu najednou popadlo. Ještě před chvílí byli oba ponořeni v tom krásném momentu, užívali si té atmosféry, kterou Duen - to se musí pochlubit - navodil velice dobře. Tak kde je problém? Nezdá se, že by měl problém s erekcí. Tak o co se jedná?

Bashia však již na sebe házel plášť a chtěl utéci ven.

„Ne, ne, rozhodně ne. Kam jdeš?" zachytil ho za ruku a strhl k sobě. Plně do náruče se mu to ale nepodařilo.

„Tohle nemá smysl. Proč se o to vůbec pokoušíme?"

„Protože to mezi námi je, Bashio. Necítíš to? Chceš to ignorovat?"

„Já... Nemůžu, Duene."

„Nemůžeš? Máš to snad zakázáno od maminky?" neodpustil si popíchnutí. Ačkoliv věděl, že za to ho Bashia silně pošle někam. Což udělal. A jakákoliv něha byla ta tam.

„Měli bychom si jít vlastními cestami. Ty v Adranuchu, já se vrátím k Tossakům. Tohle je naše budoucnost. Odděleně, ne... Ne společně."

„Bashio," tentokrát se Duen postaral, aby Bashiu strhl do náruče a pevně ho sevřel i přes veškeré protesty. A že jich bylo. A že také bolely.

„Copak jsi mě neslyšel? Dělal jsi, že mě posloucháš? To po mně chceš, abych ti všechno zopakoval?" začal i on zvedat hlas, už mu to začínalo lézt na nervy. Ta Bashiova nepochopitelná zdrženlivost... Vždyť se měli tak dobře!

„Jsi pro mě víc než jenom nějaká záležitost! Jen co jsem se dostal do Adranuchu jsem toužil jít zpět, sem, za tebou! Málem jsem před králem skákal radostí, když mi oznámil, že mě sem vysílá. Ani si nepamatuji, kdy v životě jsem byl tak šťastný. Myslím si, že ani nebyl. Ne tak, jako když jsem s tebou," nadále udržoval hlasitější projev, v jakém afektu byl. A každé slovo, každé vyslovené slovo, se pevně zarývalo do Bashiova srdce, a vytvářelo jizvy na jeho ochranné zdi, která... Asi nebyla tak pevná, jak si myslel, že je. Nevěřivě hleděl do očí Duena, které byly jasné jako hvězdy, frustrované, ale hlavně upřímné. Veškerá přetvářka zmizela.

„Neříkej mi, že jsem v tomhle sám. Že si jen domýšlím, že ke mně něco cítíš. A troufám si říct, že si to uvědomuješ ještě déle než já. Hm?" odtáhl si ho od těla, ale nadále ho pevně svíral za ramena, aby se mu mohl hluboce zahledět do očí. Do toho chaosu, který on sám vyvolal, a v němž se Bashia jaksi nemůže zorientovat.

„Stále přede mnou utíkáš... Proč? Řekni mi důvod. Alespoň důvod. A víckrát neutíkej..."

Bashia cítil, jak je jeho srdce stahováno ke dnu, jak ho tíží ten boj, který v jeho nitru svádí.

Zamiloval se do Duena, a to již dávno. Ani on sám si není vědom, kdy to začalo. Zamiloval si ho, jeho silné stránky, ale i ty nedostatky. Miloval ho z celého srdce a byl ochoten za něj položit život, přestože si byl plně vědom, že by stejného aktu z opačné strany nedostal. Ani nechtěl.

Mělo tedy smysl se držet zpět? V co doufal? Co si myslel? Nebylo to jasné už dávno?

Nikdo jiný než Duen nemůže být.

Pevně semkl rty, jak bolestivé a zároveň nádherné toto uvědomění bylo.

Udělal krok vpřed, a jeho dlaně ladně sundávaly plášť a rozvazovaly pás tuniky, kterou před chvíli v momentu paniky pevně svázaly. Jeho hruď se plně obnažila. Jeho bradavka pořád svítila, podrážděná Duenovými ústy, a pachatel z ní na okamžik nemohl spustit oči.

Jak nádherný je, opět mu zahrálo v mysli.

Jeho dlaně padly na Bashiův pas, který se mu přímo nabídl tím, jak se mladý hoch přitiskl na svého partnera. Ještě chvíli na něj hleděl, jeho oči naprosto tajuplné a záhadné, naprosto očarující. Poté je však překryly husté řasy, když padl Bashiův pohled o trochu níže, na Duenovy smyslné rty.

Duene...

Políbil ho, zprvu opatrně, ale jakmile se do toho zapojil Duen, už mohl jen udržovat tempo s tímto chtíčem posedlým mužem. Tunika mu plně sklouzla z jeho ramen, do jeho kalhot zabloudily dvě odvážné ruce, které mu masírovaly hýždě. On sám jen bloudil po Duenových zádech, vnímal pevnou stavbu jeho těla, kterou již tolikrát zkoumal, a stále neztratila nic ze své síly a krásy. Pevná prsa, hrbolatá hruď, silný pas. Všude, kde spočinuly Bashiovy dlaně, se jen setkal s pružnou mladou pokožkou, maskulinitou a jistotou. Jistotou, že se o tohoto muže může kdykoliv opřít. A že ho ten muž vždy ochrání.

Duen už nemohl déle čekat. Zvedl Bashiu do náruče a hodil sním na postel, kam ho v mžiku následoval. Něžnosti už byly, nyní je čas konat. Jak Duen, tak Bashia byli plně vzrušení, jejich kalhoty se zvedaly, vlhkost prosakovala ven. Už nešlo otálet, zbytek oblečení musí pryč!

„Bashio, můj nádherný Bashio," šeptal Duen vzrušeným hlasem, když uchytil do rukou jeho nožku a sázel na ni letmé polibky. Hoch byl celkem v rozpacích. Nahý sice před lidmi byl, ale v poněkud jinačích situacích. Nyní nebyl starý, obklopen dalšími starci, a nekoupali se společně v jezeře. Nyní byl vzrušený, až se to nedalo vydržet, a k tomu se díval na dalšího vzrušence, přímo před ním. A ten ho stimuloval, jak jen to šlo; lechtal a dráždil rty na nártu, pak se posouval po noze až k vnitřní straně stehen. Jak přicházel ten okamžik, kdy se dotkne i jeho přirození, Bashia to už nemohl vydržet. Už to chtěl, chtěl opět ucítit jeho dlouhé prsty na sobě, chtěl, aby ho sevřel a otíral o sebe samotného...

Ale Duen ne. On se naopak o to ještě více zdržel na jeho stehnech, a zdálo se, že si té do nebe volající špičky mezi Bashiovýma nohama vůbec nevšiml.

„Duene, prosím..."

„Oh, ty mě prosíš? A já myslel, že nic nechceš. Nebyl jsi náhodou před chvílí na odchodu?"

Bashia na něj civěl s otevřenou pusou. Tohle není možné. Jak... Jak jen může obrátit Bashiova slova, namířit je v téhle chvíli proti němu? Už chtěl z trucu seknout hlavou bokem a na vše se vykašlat, ale jeho potřeby byly rázem mnohem silnější než jeho hrdost. No nic.

Zvedl se prudce do sedu, zachytil Duena za krk a přitáhl si ho k sobě, aby jej vášnivě políbil. Tato divokost, která se v Bashiovi vzbudila, téměř vypustila Duenovu duši. Mohl jen překvapeně civět na toho mladíka, který byl zalitý studem a celý červený, až připomínal zralou jahodu, ale zase - měl pravdu. Opravdu to nemohou déle natahovat.

Klekl si k jeho rozkroku, a přestože se konečně začal věnovat i třesoucímu se Bashiově přirození, zároveň zajel nasliněnou dlaní mezi jeho půlky.

„Počkej,co to děláš?"

Tohle rozhodně nebylo podle Bashiových představ. To, že chtěl s Duenem navázat intimní kontakt, pro něj neznamenalo, že vlastně ta intimita proběhne takovým způsobem. Nikdo mu nemůže vyčítat, že je naivní. Že mu plně nedošlo, jak k tomuto úkonu mezi dvěma muži dochází. Nikdy neměl přístup ke skutečnému světu, a poté se setkával jen se vztahy mezi muži a ženami, takže... Ale dávalo to smysl. Duenova předešlá slova, posměšky obchodníků, všechno to souviselo s tímto. Nějak měl za to, že k tomu stačí ruce a ústa. Už jen dovolit někomu sáhnout na tak osobní tělesnou partii, natož se jí plně dotýkat za stavu plného vzrušení, bylo pro něj nanejvýš vzácné - a doteď to dovolil pouze Duenovi. Ale že je za tím něco více...?

„No, dělám tebe," zazubil se na zpanikařeného Bashiu a zajížděl hlouběji, i přes to, že Bashia uchytil jeho ruku a snažil se ji vytáhnout ven.

„Vždyť to nemůže jít, tohle není správné," namítal, protestoval proti vlastním myšlenkám, které ho utvrzovaly v tom, že tohle je ta „cesta". Které se té možnosti dokonce nemohly dočkat. Jestli však je, co pak jeho předek? To se má takto mučit celou dobu?

„Bashio, miláčku," načal Duen, a jeho tón i obličej celý změknul, když pohlížel na Bashiovo nedotčené tělíčko, „bojíš se zbytečně. Budeš se cítit dobře, věř mi. Měl bys mi věřit. Nedovolím, abych ti ublížil, aby ses cítil jen trochu špatně. Takhle se to prostě dělá, no, jen ženy mají díry dvě, zatímco muži jednu. Ale víš, proč mají jen jednu?" jeho hlas se náhle utišil, a jeho oči svůdně zkroutily. Zrovna zajel dvěma prsty dovnitř a zachytil tak Bashiu nepřipraveného.

„Proč? Proč mají jen jednu?" promluvil přidušeně, jelikož to „něco" uvnitř něj se začalo roztahovat a otáčet, aby napnulo Bashiův otvor co nejvíce. Jeho tvář hořela zahanbením - jak jen tohle může sobě dovolit udělat? Jenže Duen zněl přesvědčivě a bohužel, soudě podle všech předešlých náznaků - takhle se to opravdu asi dělá.

Duen se natáhl dopředu, aby mohl šeptat přímo do Bashiových uší.

„Aby mohla patřit jenom jedné osobě."

A vsunul dovnitř třetí prst, který napomohl v povolování otvoru do dostatečné velikosti.

Bashia pevně semkl rty. Ne, tohle prostě nemohlo jít. Bylo to divné. Co více říci? Jeho zadek roztažený, natrvalo, jako kdyby se mu tam něco zaseklo. A mu se to má líbit? Bojoval, bojoval v duchu proti své druhé půlce, která byla nadšená z té senzace, jež tento pocit vyvolával, vítala ji, a už se nemohla dočkat, až to hřejivé uvnitř něj bude Duen.

Ale... Jak to Duen může snést? Přece nemá rád špínu a -

To už se však vždy připravený voják natáhl do své tuniky, odkud vytáhl střívko a bez námahy ho nasunul na překrvenou chloubu.

„Duene, stejně si myslím, že to není dobrý nápad, o co se tu pokoušíš. Na tohle nejsem připravený, prostě -"

Více nemohl říci. Část Duenova penisu se zasunula dovnitř, a opět roztáhla předchystanou tkáň do plné kružnice.

„Uh!" zaskučel. Bylo to jiné, než mít v sobě prsty. Předtím měl stále dost prostoru pro sebe, ale nyní se něco tlačilo dovnitř, probojovávalo si svou cestu, roztahovalo ho do plna, nenechávalo mu ani kousek volnosti. A to horko, to pálení na vstupu, to těsné komunikování mezi Duenovým ztopořením a Bashiovým vnitřkem. Nevěděl, co očekávat, netušil, jak to má brát, ale nebyl za to vděčný, to mohl říci s jistotou. Stiskl pevně prostěradlo postele; jeho tělo se vrtělo, jako kdyby chtělo ze sebe setřást tu nepříjemnou věc tam dole. Pokrčil nohy, skrčil kolena téměř k tělu, aby si co nejvíce ulevil.

„Bashio, vydrž to. Vydrž tu chvilku a bude to dobré."

„Tos myslím říkal," procedil skrze zuby.

„Stále to platí," pohladil ho po tváři, zatímco tlačil svojí pánví vpřed, dokud nenarazil třísly o Bashiovy hýždě.

„Je to tam, koukej," usmál se a z jemného hlazení tváře zajel na jeho týl, aby mu pomohl se podívat tam dolů.

„Nechci - Oh!" Bashia se chtěl propadnout hanbou. Naprosto. Tenhle pohled - jeho tělo v Duenově moci, skrčené pod ním, napojené na něj v místě, kde Duenovi houstlo ochlupení; a aby toho nebylo málo, ta substance pomalu vytékající ze špičky jeho údu, jako kdyby se mu to líbilo!

Jenže, popravdě, jak zohnul svá záda více - byl donucen, kvůli tomu znepokojujícímu obrázku - tak narazil na něco, co naprosto otřáslo jeho bytím.

A Duenův úsměv se proměnil v úšklebek.

„Jsi tak nádherný, Bashio, a o to více takto, když jsem v tobě," sklonil se nad něj, a každý jeho pohyb se odrážel i v jeho malém Duenovi, který se uveleboval v Bashiově jeskyňce. Ten jen cukal nohama, opakovaně krčil a natahoval prsty na nohou, na nichž ještě před okamžikem cítil Duenovy rty. A nyní...

„Uum!" Bashia prohnul svá záda, když znenadání jeho napnutý vnitřek povolil, jak Duen vysunul tu „věc" téměř ven. Ale než si stihl oddechnout, opět byl zasažen plnou silou. A také i to místo, které ho celého oslabovalo, a vytvářelo z jeho těla jen kus rozevlátého saténu.

„Ne, Duene, tohle nemá -" slůvko „smysl" se ztratilo z jeho mysli, jelikož smysl opravdu nemělo, jak Duenovy pohyby můžou vyvolávat takové pocity a odvádět bolest pryč. Jak to, že pociťoval tu zvláštní rozkoš, která se k tomu chtěla před Duenem předvést jako největší dámička v Namasilii, a proto pokaždé vydala skrze Bashiova ústa zadušený vzdech.

Ne, tohle nezvládne, tohle nemůže zvládnout!

To Bashia v duchu křičel, jak Duen zrychloval, a s každým pohybem se mu rozpadal v náruči, a celé jeho bytí se ztrácelo a vyplňovalo se jen tím jediným. Duenem.

„Chytni se mě," zašeptal mu, když sledoval, jak pořád křečovitě svírá prostěradlo.

Bashia neváhal a již se zarýval nehty do Duenova ramena. Přitom ho omylem zatahal za vlasy, až Duen krátce sykl, ale nemohl si pomoci, chtěl si jen ulevit z té přemíry slasti, kterou mu Duen dával. Už si zvykl na to, co se do něj dostávalo v pravidelných, i méně pravidelných intervalech. Už si zvykl, jak tvrdě naráží cizí váčky o jeho hýždě. Také, jak přesně se má nastavit, aby to čarovné místo bylo vždy zasaženo.

Líbilo se mu to. Duen nelhal.

Nechápal, možná to nejde ani pochopit, ale líbilo se mu to.

Možná měl hlavu příliš plnou zbytečností, zatímco teď byla prázdná, čistá jak právě vyrobený pergamen. Možná se mu líbila tato bezstarostnost.

Nebo ta rozkoš, které se nemohl nabažit, přestože si to nechtěl připustit.

Nebo samotný pocit mít Duena v sobě, který mu zprvu přišel absurdní. Ale teď, s těmi opakovanými pohyby, nikdy to nedávalo větší smysl.

A v duchu chtěl, aby to neskončilo.

Nepřiznal by to nahlas, nebo vědomě ve své mysli, ale propadl mu.

Duen mu otevřel svět, který neznal. Ukázal mu, co si nikdy nepředstavoval. A to, co ho zprvu spíše posílalo hanbou pod zem, nyní nebylo více vzrušující.

Do pokoje se vkrádala bohatá paleta zapadajícího slunce.

Bashia zamrkal očima. Kde to byl?

Nebyl ve svém pokoji, to určitě. Jeho pokoj je orientovaný na východ. Cožpak vychází slunce? Ne, nemůže. To by znamenalo, že tu prospal celou noc. A kdyby ji opravdu prospal, cítil by se tak dolámaný?

Jen co se zachvěl, projela jím bolest. Jeho tělo nemělo sílu se zvednout. Svaly na jeho pase se zdály naprosto rozmělněné; ztratily tvar pod pevným Duenovům úchopem. Jeho otvor byl tak citlivý! Tak moc, že stisknout půlky k sobě bylo nemyslitelné, pohnout nohou se dalo také zařadit na seznam zakázaných činností, a jen představa, že by se měl zvednout, ho děsila.

Zažil toho spoustu. Mnoho druhů vyčerpání a bolestí. Přeci jen, má za sebou devítiměsíční pobyt v pracovním táboře!

Jenže zrovna tam dole, to je něco, co je velice, velice delikátní už pro běžného člověka. Zlaté žíly, jiné problémy, a šup, i usednout na židli je životní úkol.

Jak jen Duena mohlo napadnout, že je to ideální místo, kam strčit svůj penis? Bashia v duchu zuřil, nadával, a jak vzteky zatnul tělo, opět podráždil svá narudlá dvířka Duenova potěšení.

Avšak... Ono to fakt ale nebylo špatné. Vůbec to nebylo špatné. Naopak. Bylo to úžasné. Vzrušující. Nepřetržité. Bashia po čas toho nebyl schopen myslet na nic, jen se soustředit na tu rozkoš, na ty zatmění doprovázející každé vyvrcholení. Na fakt, že se pro jednou nemusí starat o svůj vlastní osud. Že je celý v rukách někoho, komu plně věří, důvěřuje. A to do takové míry, že překousl prvotní zahanbení, a ještě to sekundární a terciální, a dokonce přiznával, kde mu to dělá nejlépe, což následně potvrdil slastnými vzdychy. Hlavně v případech, kdy hlavní aktér, který se především neustále snažil útočit na to Bashiovo centrum rozkoše, z nějakého důvodu opakovaně míjel. Bashia se sám povykroutil, nebo mu to dokonce naznačil slovy. Sice si pak vyslechl spoustu Duenových popichů, ale co už...

A když Duen změnil pozici, když se dostal za jeho záda a držel mu nohu vzhůru, a k tomu se natahoval pro polibek... Nebo když ho zezadu pevně objal, tak těsně, jako kdyby byly jedno tělo, a pomalu se do něj opakovaně dostával... Nebo když ho donutil roztáhnout nohy tak moc, že ho ještě teď bolí všechny svaly a šlachy... Všechno se mu to zdálo jako rozmazaná směs, kdy jen cítil, jak se s jeho tělem všelijak pohazuje, a výsledkem mu byla jen další a další slast, Duenovo smyslné vyslovování jeho jména, horké polibky padlé na každičkou část jeho těla, a nakonec...

Zasloužený odpočinek, řekl by.

Když ukončil jako správný děda svůj dlouhý monolog o všelijakých stížnostech týkajících se jeho těla, byl konečně schopen se soustředit na to pěkné. Na ohnivé odstíny padající na jejich lesklá těla, na nádherný klid, ticho, v němž jen praskání ohniště zpívalo píseň o dvou milencích. Na Duenovy zlatavé vlasy, rozprostřené všude možně. Na jeho pevné paže, které si ho tiskly k sobě.

Pokojně spal. Na jeho tváři se nevyskytovala ani jedna vráska. Tak uklidněný, harmonický, nevinný. Přesně tak, jak si ho pamatoval. Jen nikdy neměl tu možnost na něj pohlížet z takové blízkosti. Nikdy si nemyslel, že by vůbec mohl. Představa, že by se Duen zamiloval, byla sama o sobě směšná a absurdní. Že by se zamiloval do starého muže stejně tak. A co teprve do zrádce. Ale jeho gesta, jeho snaha Bashiu přesvědčit o tom, že to má smysl mezi nimi načít. Může si dovolit mu věřit?

Už stejně není cesty zpět.

Duene, nenuť mě mého rozhodnutí litovat.

Bashia chtěl zavřít oči a zabořit se zpět do jeho hrudi. Jen co to udělal, pocítil dotyky na své hlavě, přesněji slabé zátahy jeho vlasů, které začaly být pročesávány Duenovými prsty. Párkrát si takto hrály, než udělaly prostor něčemu jinému - Duenovým rtům, aby na jeho hlavu položily polibek.

„Dobré ránko," zašeptal s úsměvem na rtech. Ne tím svým typickým, falešným a tajuplným. Ne. Laskavým. Laskavým a láskyplným. Jenže Bashia neměl tu možnost ho spatřit. Nadále spočíval na Duenově prsech.

„Budeš dál dělat, že spíš, aby ses mi nemusel podívat do tváře? Ještě před chvílí jsi mě detailně naváděl, kam chceš, abych namířil svůj úd. Křičel jsi, že to nedělám dost silně, a že chceš víc. A teďka co? Takhle mě odhazuješ? Nejsi spokojen s mojí službou, princi?"

Bashia prudce zvedl hlavu a bylo štěstí, že s ní netrefil Duena do brady. Jen ho sežehl pohledem, nakonec se ale rozhodl si toho nevšímat a lehnout zpět. Čísi ústa se dotkla jeho čela a ten náhlý hněv z části uhasila.

„Ach, můj Bashio. Jak jen jsem rád, že jsi můj. Tady, v mé náruči. A jak jsem taky bojoval -" chtěl si postěžovat, aby dal důraz na své snahy Bashiu získat, ale setkal se pouze s dalším rozhněvaným pohledem. A tak okamžitě přestal, vytasil svůj zářivý úsměv a ještě jednou označkoval Bashiovo čelo.

Ano. Teď by měl být kompletní. Teď neexistuje místo na jeho kůži, kterého se během jejich milování nedotkl. Které nepohladil. Neochutnal. Všechno, naprosto všechno, teď patřilo jen Duenovi.

„Děkuji," nakonec zašeptal a přitiskl si ho blíže k sobě. O Bashiovo stehno se otřelo opět něco pevného a horkého.

„Hehe, nemůžeš mě vinit. Prostě mě vzrušuješ, jenom tvé bytí, jenom tvá vůně, vůně tvého semene, prostě všechno." To Duen sice řekl, čímž se měl jakože omluvit, ale jestli se snažil s tím něco dělat, třeba s tím alespoň opakovaně nenarážet do Bashii, to ne. Avšak ten neměl sílu se uvelebit do jiné polohy.

„A co ty, zlato? Mlčíš, ošklivě se na mě díváš. Nelíbilo se ti to snad?"

I kdyby ano, jeho stud mu bránil v čemkoliv, co by nahrálo Duenovi do karet. Jenže ten si toho byl vědom.

Nadzvedl Bashiův obličej, chtěl se mu dívat přímo do očí. Jeho koutky očí byly zarudlé, pár pramenů vlasů se ještě drželo přilepené na jeho zpoceném čele. Políbil ho, tentokrát na ústa. Něžně, dlouze, akorát tak, aby mu Bashia všechno předešlé odpustil.

„Jsme tu jen my dva. Není třeba se držet zpět," zašeptal, přičemž nespustil zrak z těch šedivých očí.

„Líbilo. Líbilo, a moc."

„Takže, kdy bude příště? Hej!" Bashia nemilosrdně bouchl do jeho hrudi. A opravdu se nedržel zpět. Bolestný výkřik hrdý bojovník zakryl rozpačitým smíchem.

„Samozřejmě, že zítra určitě ne. Zítra ne. A pozítří? Au!"

Bashia rozhodně nebyl kvítko. Byl příliš krutý na to, aby se dal srovnávat s nějakou pěknou květinkou. Jenže květiny zvadnou. Opadají. Zato Bashia setrvá. A na tento fakt Duen velice snadno zapomínal.

„Mastičku máš u sebe stále ty, že? Můžu tě jen očistit, ale pak se namaž. Důkladně, ne jen tak, jak tě znám. Čím dříve se ti to zhojí, tím dříve - Bashio, no tak!"

Duen trpěl, Bashia se smál.

Cinkavým smíchem rozezněl pokoj, až neměl postižený žádnou jinou možnost, než se k němu přidat a smát se s ním. Smáli se, váleli po posteli, bojovali spolu, dokud nenadešel čas rozchodu.