Bashia se ve svém vzteku a zmatení opět zapomněl proměnit. Měl jen štěstí, že jeho tvář kryla kapuce a že nenarazil na nikoho z Adranuchských návštěvníků. Vpadl do hostince, chtěl zapadnout do svého pokoje a vymazat celé setkání s Duenem ze své hlavy, někdo mu však takovýto luxus nedopřál.

„Antaresi!" zvolal Vanideen, když se jejich zachránce po svém tajuplném odchodu navrátil zpět mezi ně.

Ah, tohle...

Nehodilo se mu to. Vůbec se mu to nehodilo. Chtěl se instinktivně skrýt, zahalit svoji tvář i před společníky, kteří ho nechtěli zatknout a poslat do vězení.

Poznají to. Určitě to poznají. Má na rtech napsané – políbeno Duenem. A oni si to přečtou a budou tak vědět, co dělal. S kým se stýkal.

Ale co už. Utéci před nimi také nemohl. A tak se jen zhluboka nadechl a přidal se k jejich skupině. Nesedl si k nim, jen se významně zahleděl Vanideenovi do očí. A ten okamžitě pochopil, co mu právě bylo mlčky sděleno.

Tady to řešit nemohou.

„U mě," zašeptal, než vstal a odebral se do svého pokoje. A postupně, jeden po druhém, sešla se u něj celá parta Tossaků. Včetně Bashii.

Zavládlo ticho. Někteří seděli na podložce, jiní stáli a opírali se o stěny. Hyrean dokonce pravidelně vykukoval z okna, a přestože se mu dokola naskytoval pohled na dvůr hostince, cítil se díky tomu bezpečněji.

„Říkal jsi, že jsou z Adranuchu," načal Vanideen, čímž zahájil tuto závažnou diskuzi.

„Ano. Adranuchská stráž," přitakal Bashia, a již si byl jistý, že žádné stopy po Duenovi na něm nezůstaly. Dokázal se tedy zklidnit, nasadit svůj chladný výraz a přemýšlet nad záležitostí spolu s Tossaky.

„Zmiňoval jsem vám, že se za vás někdo vydával. Že skupoval zbraně. Jeho Veličenstvo si myslí, že zde sídlí vzbouřenci, že se zbrojí. Nepovažuji za náhodu fakt, že se ten muž v Ildě za vás vydával."

„Chce to na nás ušít?" vyhrkl s podivem Kosum.

„To by mě nepřekvapovalo," odfrkl si Sopanes a krátce pohlédl na Hyreana, který měl na jazyku přesně stejná slova.

„Počkat, a jak jsi se dozvěděl ty podrobnosti?" bylo zřejmé, že takováto otázka padne. A Bashia byl již připraven s odpovědí.

„Našel jsem místo, kde se stráž setkává. Poslouchal jsem."

„To je riskantní, Antaresi! Co když na tebe přijdou?"

„Nepřijdou," zavrtěl jistě hlavou mladík, a jako kdyby nikdo nemohl pochybovat o jeho slovech, přestože nedávala logiku.

„To samé jsi říkal i předtím... Jak si můžeš být jistý?"

„To je další věc, kterou musí osvětlit Faletta," poznamenal s nádechem trpkosti na jazyku, jelikož to byla od něj drobná pomsta za věci, které tajili oni jemu. Naštěstí si nevšimli skrytého tónu. Byli sami příliš zaměstnáni zazněním jejího jména, že ignorovali vše ostatní.

„Musí se o tom dozvědět co nejdříve," promluvil Vanideen a strasti mu vystoupily na čelo jako reliéf celé Namasilie. I na Bashiově čele na okamžik vystoupily hory. Znamenalo to, že chce opustit Madee? Bylo by to pro ně nejbezpečnější... Ale Duen...

„Ale ten obchodník? Ještě nepřišel. Už tu na něj čekáme tak dlouho, pár dnů snad neuškodí," namítal Kosum. Aahnas se přidal k němu.

„Jo, představ si Falettu, až se vrátíme s prázdnýma rukama!"

„Není to bezpečné, ani pro nás, a už vůbec ne pro Antarese."

Oči každého v místnosti padly opět na Bashiu. Proč – proč pro něj? Naopak. Měli by tu zůstat. Alespoň on. Měl by využít Duena a vyhrabat co nejvíce z postupu Adranuchské stráže, aby měli všichni detailnější představu o tom, co se to zde přesně děje.

„Jak jsem řekl, na mě nepřijdou. Nemusíte si dělat starosti, Vanideene. Jen se chovejte, jako doposud. A já se pokusím zjistit toho co nejvíce."

To sice Bashia řekl, ale jen později si uvědomil jediné.

Že bude muset Duenovi opět čelit, a neví, jestli má na to dost síly...

Zato Bashiův informátor síly měl až až. Nejprve se hezky vyspal do růžova, že když si šel pro něco k snědku na snídani, všichni již dávno obědvali. Poté si doslova vydupal koupel, že on se jen tak nějakým hadrem umývat nebude. Že když už ho král vyslal na sever, tak přece musel očekávat, že Duen se k praktikám chudých lidí jen tak neskloní. A v poslední řadě by se jako nemocný měl zahrnout teplem, ne na sebe šplíchat studenou vodu!

Jak majitel hostince, jeho rodina, která zde pracovala, další zaměstnané osoby, jež se podílely na chodu hostince, a také celá Adranuchská hlídka – všichni rázem jen s povzdychem vzpomínali na ty krásné dny, kdy zdejší rozmazlený panáček stonal v posteli a mlčel. Ne že by mu nemoc přáli, ale rozhodně na ně nepadal takový tlak, jako když se kašel střídá se stížnostmi a rozkazy už několik hodin v kuse.

Jak celý hostinec rázem utichl, když byly všechny Duenovy potřeby naplněny! Konečně zavelel takový harmonický klid, málokdy spatřitelný, a ta břímě, která popadala ze srdcí zdejších osob, byla nahrazena nevysvětlitelnou radostí z absence hluku.

Duen, napapaný vykoupaný, pak opustil obecenstvo a vklouzl do Dexunova pokoje, aby mohl otravovat jeho. Kubra vysedával opodál a psal za vedoucího skupiny listy do Adranuchu.

„Hej, Dexune, máš chvilku?" ptal se zbytečně, jelikož se dovnitř už vetřel a bez jakéhokoliv ostychu se uvelebil na jeho posteli.

„Vypadni, máš ležet v posteli," ani na něj nepohlédl muž, jehož oči i líce byly značně propadlé, a prsty připomínaly vysušené větve stromů. Duen jen zavrtěl hlavou.

„To jsem dělal v noci. Potřebuji pohyb, jinak zamrznu."

„A proto ses šel včera na několik hodin projít? Duene, tady nejsi v Adranuchu. Mám tě na starost. A kruci, vždyť jsi dospělej chlap. To se o sebe neumíš postarat sám?"

„Od toho mám vždycky lidi, aby se o mě starali. Jako třeba zrovna ty. Sám jsi to řekl."

Dexun se jen kousl do rtu, jak se nechal převést hned v několika větách, které promluvil. Zakroutil hlavou, čímž uvolnil pár zcuchaných vlasů a jeden zapletený copánek zpoza ucha, a ty mu padly do pergamenu před ním. A jako na potvoru, zrovna do kaňky inkoustu. Najednou se nacházela na zprávě kresba abstraktní růže.

„Co tu chceš?" Koukal na tu růži a snažil se na ni pohlížet z co nejvíce stran, jestli to náhodou nemá blíže květu lilie.

„Mám pár otázek. Ohledně těch vzbouřenců," dodal, když Dexun bezvýznamně zvedl zrak.

„Hm? Jestli je to otázka, kde je najít, tak tu bych chtěl taky rád zodpovědět."

„Spíš mě zajímá, jestli nemají náhodou co společného s jedním... Poněkud zapomenutým kmenem lidí," dopředu nasadil úlisný úsměv a vůbec to nedělal zbytečně, jelikož po dořeknutí celého jeho dotazu Dexun náhle strnul a brk se mu zasekl na místě. Na pergamenu vznikla další neurčitá kytka.

Kubra dělal, že v místnosti není, přesto natahoval uši a pokoušel se rozluštit kód těchto dvou mužů.

„Jak to myslíš," pokoušel se zachovat lhostejnost a pokračoval v psaní. Ale místo s kytkou již nezachránil.

„Že jsem nelenil a dostal tip, který vyplnil jistou mezeru. Mezeru, kterou jsi úmyslně nechal." Vnější koutky Duenových očí byly jak mladé výhonky rostlin, za každé situace vzrůstaly vzhůru, ke slunci, a nikdy ne opačným směrem. V jejich závěsu se zvedaly i konce úst, tahaly s sebou kůži líce a napínaly bradu, na níž se Duenovy začínalo objevovat strniště. Měl by se o to postarat ještě před odchodem za Bashiou.

Dexun odložil brk. Chvíli jen vysedával, drbal se po bradě, poté ve vlasech; a kdyby ho Duen neznal dostatečně dobře, věřil by, že trpí blechami.

Otočil hlavou na mladíka na posteli. Stačil jeden pohled. Jeden mrk na ty prozíravé modré oči.

On to ví.

„Kubro, nech nás na chvíli samotný. Zkontroluj třeba koně, jestli mají dost sena," zamumlal, ale nadále čelil svému učenci.

„Ano, pane," zamumlal strážný, než nedobrovolně opustil místnost a ještě nedobrovolněji opustil okolí dveří, na které by se snadno položilo ouško a naslouchalo dění uvnitř.

„Tak, co přesně chceš vědět?" povzdychl si unaveně, nebyl připraven na namáhání svého mozku, aby přišel s trefnými výmluvami.

„Ti vzbouřenci mají být Tossakové?" šel Duen přímo na věc, nechtěl se nějak zdržovat nebo chodit okolo, když samotná otázka zní velice jednoduše.

Dexun tušil, že přesně tohle na něj vybalí, stačilo mu dát pár náznaků. Ale přesto, slyšet jméno toho zaniklého kmene nahlas ho zaskočilo, že si musel dát pár chvil pro sebe – které by byly ještě lépe vyplněné několika loky pálenky – než rázně přikývl.

„Jo. Oni. Odkud to máš?"

„Řekněme, že mám své informátory, kteří jsou v mnoha ohledech spolehlivější než můj vlastní učitel. Ale co už. Jen jsem doufal, že se pravdu dozvím od tebe, ne z nějakého dopisu z Adranuchu," pokrčil rameny, ve tváři falešně smutný výraz, až Dexun zakroutil očima nad tím divadýlkem.

„Změnilo by to něco?"

„Ano. Třeba, jak se k tomu stavět. Jakým způsobem pátrat... Byl jsem vyslán sem ti pomoct. Proč ti nepomáhám?"

„Protože jsi byl marod, a ještě bys stále měl ležet v posteli!" vzteky po mladíkovi hodil brk, ale Duen měl štěstí. Pírko k němu nedoletělo, jinak by jeho čerstvě vypraná tunika nesla pár kaněk od inkoustu.

„Koukal jsem na tvé spisy, na ty zaznamenané obchody zbraní. Zdá se to jako velké množství. Kde to mohou ukrývat? Madee se zdá prázdné jako skořápka od ořechu, tady nebude ani ň."

„Musíme jen více pátrat," odsekl Dexun. Nelíbilo se mu, že Duen zpochybňuje jeho rozhodnutí. Kdo toho ví nejvíce, než právě Dexun?

„A kde jste vůbec vzali tu jistotu, že za to mohou neexistující muži?"

Dexun již po druhé téměř zatuhnul. Neexistující muži. Trefné. Bohužel, stále existují. A taktéž jeho úkol.

„Koukal ses na spisy. Viděl jsi pokaždé ve svědectví, že muži zmiňovali vzbouřence? Tak si zkus za to slovo doplnit jiné a pochopíš, kde jsme to vzali."

„Oni to sami potvrdili?" podivil se Duen. Nečekal, že někdo bude nazývat viníky pravým jménem. Bylo to kurážné, ale zase – taková úloha donašečů byla. Předat tajné informace tak jak jsou.

„Jo. Není pochyb. A není to ani překvapující. Už kdysi dávno, tos byl ještě prcek, se o něco podobného pokusili. Pobrat zbraně, vyvolat neklid. Ale to si nech pro sebe, jo? Říkám ti to, když už jsi tak strašně zklamaný z toho, že jsem ti něco zatajoval," píchl si do Duena Dexun, ale jeho úšklebek nenesl ani špetku pobavení.

„A ti dva z malůvky," pokračoval Duen, „jsi si jistý, že jsou od nich?"

„Měli jsme přímé svědectví obchodníka. Domluvil se s námi na místě a času obchodu. Co víc chceš? Jakmile nám dal znamení, vrhli jsme se do té uličky a obklíčili je. Kdo jiný by tam o takovém času byl, když ne ti Tossakové? Zachytili jsme je při činu, Duene, ještě nám chtěli zdrhnout, a dokonce se i prali!"

„Cože? Prali?"

„Jo, dost nezvykle. Kdybys to viděl, smál by ses. Byl jsem sice hodně daleko, ale ten jeden využil druhýho jako beranidlo. Prorval si jím cestu skrze mé lidi. Ti to doteď snáší špatně," krátce se zachechtal Dexun, kterému se jen málokdy v životě poštěstí vidět něco tak zajímavého.

Duen si jen marně dokázal představit, jak Bashia šťouchá do Sarala, aby mu předchystal cestu k útěku. Ale ještě nepředstavitelnější byla možnost opačná. Kde se však v Bashiovi vzala taková energie a nápaditost, to mu rozum nebral. Až nevěřil, že jde o toho samého člověka. O toho klidného, nevinného broučka Bashiu.

Dosud ho viděl se jen tvrdohlavě příčit ostatním nebo se jim tupě podřídit. Že však v sobě skrýval takovou šelmu! Tsk tsk, Bashia nám dospívá!

S myšlenkami již v krčmě, ještě nějakou dobu seděl u Dexuna, než se vytratil za svým nejnovějším objevem.

Bashia přikročil ke krčmářovi. Obhlédnul si okolí, přejel důkladně pohledem po všech návštěvnících. Nechtěl zde překvapení, ačkoliv by ho nikdo poznat neměl. Ne takto. Nakonec se naklonil nad pult, a tichým hlasem, aby nikdo jiný nezaslechl jeho prosbu, se ho zeptal.

„Dobrý den. Měl by mě tu čekat jeden pán. V soukromí. Jako včera."

Krčmář jen vzhlédl na toho starce, který si vynucoval informace, a pobaveně odfrkl.

„Ne, pane, rozhodně ne. Vás tady nikdo nečeká."

Co? Včera lhal? Nebylo by mu to cizí, takto si zahrávat a podvádět. Ale ne. Nesmí se vzdát. Zhluboka se nadechl a zkusil to jinak.

„V pokoji, o dvoje dveře dál. Se světlými vlasy a copánky. Byl jsem tu s ním i včera."

„To možná byl, ale asi jste se spletl. Jak vám říkám. Vás tu nečeká."

A Bashiovi začalo docházet, co ten hajzl tady tropí.

Nechtěl tomu věřit, ačkoliv to byla jasná pravda. Přišlo mu to absurdní. Ale zřejmě... Zřejmě tomu tak je.

„Čeká mladého chlapce?" naposledy se obrátil na krčmáře, který sice pokrčil rameny, ale se skrytou falší. Ano.

Ten zmetek to udělal tak, aby Bashia mohl vkročit za ním pouze ve svém mladém zření. Ne jako stařec. A co teď? Může jen zabíjet čas procházkou kolem, než se bude moci proměnit a dostat se za Duenem. Ale ať si poté nestěžuje, že musel čekat!

Když poté udělal to, co předpokládal, a krčmář ho bez problému vpustil dovnitř, měl sto chutí Duenovi jednu praštit.

A málem to také udělal, když se ten k němu přiřítil a pevně ho objal, jako ztraceného sourozence, kterého neviděl celá léta. Jenže ten sourozenec by určitě tolik nebojoval, aby se z náruče dostal ven. A když poté měl padnout i polibek na jeho tvář, nejprve Bashia prudce trhl hlavou, takže Duenovy rty přistály na jeho uchu – což bylo ještě smyslnější, než kdyby padly kamkoliv jinam. Při druhém pokusu vymanil ze sevření ruku, a tou vytvořil bariéru mezi ním a Duenovýmy ústy. A když ho muž pouštěl, a zdálo se, že se konečně vzdal, náhle opět stáhl Bashiu k sobě, a to už mu letěla facka na tvář, která s ním odhodila přes půlku místnosti.

Musí si něco s Duenem ujasnit. Jinak mu na jeho informace kašle a na druhý den utíká s Tossaky zpět do osady.

„Duene. Přestaň vyvádět. Přišel jsem si s tebou promluvit. Ne za tebou chodit jako... Nevím, co si myslíš. Tak už toho nech," obešel ho a sedl si na židli, aby nebyl tak snadným terčem.

„A co dělám špatného, ha? Jsem jen rád, že tě vidím! Tak rád, že jsem tě prostě musel obejmout! Je to špatně?" následoval ho a posadil se naproti, avšak celé jeho tělo bylo nataženo nad stolem, aby mohl těma tajemnýma očima pohazovat Bashiovou podstatou sem a tam.

Tak dobře, jen sem. Bashiova chuť na místě zabíjet ho okamžitě zastavila.

„To jsi přišel jenom kvůli jedinému? Chceš jen vědět, co jsem se dozvěděl od Dexuna? Bolí mě srdce, Bashio," nasadil Duen psí očka, ale nezdálo se, že by to mělo na Bashiu nějaký vliv.

„Dnes... Ti řeknu něco na oplátku." Žeby, konečně? Duenova zvědavost byla ihned nabuzena. „Ale až po tobě."

„Jak říkáš. Ale pamatuj si, co jsi řekl," pohrozil mu prstíkem Duen, než si zkřížil ruce a zapřel se znuděně do židle.

„Ptal jsem se Dexuna. Šel jsem rovnou na věc, proč chodit okolo horký kaše, že? Tak jsem to na něj vychrlil. A on mi to potvrdil. Jsou to Tossakové, po kom jdou. Kdo se zbrojí, a kdo, podle Dexuna, se už v minulosti o něco podobného pokusili. Asi ti chlápci přeci jen dělají něco nekalého. A ne zrovna moc tajně, jak by jeden očekával."

Bashiovo obočí se začalo mírně klopit, naklánět směrem ke kořenu jeho nosu. Ať už byl Bashia hodněkrát zamračený, do takové míry ho ještě Duen neviděl. A mohl se divit? Žene se za nimi, je kvůli nim na listu hledaných.

„Měl bys to vzdát a nehledat je. Už tak ses do toho namočil. Nevidíš, jak musíš furt zakrývat svoji pravou kůži, jen aby si tě nevšiml Dexun? Stojí ti to za to?"

Jenže Bashia neodpovídal.

„Jak jsem řekl, pokusím se to nějak vyřešit. Vymyslet si něco, osvobodit tě od toho břemene. Slyšel jsem, jak vás obklíčili. Bylo tam hodně strážných tehdy na místě, co by mohlo svědčit proti, ale zase, jejich hlas není moc silný. Domluvím to s Dexunem. Stane se z tebe svědek, třeba. Co tomu říkáš?"

Duen opatrně natáhl ruku na stůl, plížil se s ní po desce, dokud neuchytil Bashiovu dlaň. Cukl, jak se lekl. Ztracen v myšlenkách, neuvědomil si, že Duen zahájil další pomyslný útok.

Ale to už byla jeho dlaň pevně sevřená.

Jak navíc nějakou tu dobu pobíhal venku a vyčkával na příhodný okamžik, jeho končetiny podlehly mrazu. Duen tu však vysedával kdo ví jak dlouho, hřál se u ohniště, které je nyní zahrnovalo svým neskonalým teplem. A stejná hřejivost, ne-li větší, vycházela právě z té dlaně, která ho uchopila.

„Vrať se se mnou do Adranuchu. Nech toho úkolu. Alespoň do doby, než tohle celé vyšumí."

Bashia chvíli tupě hleděl na jeho pevnou dlaň, na dlouhé prsty, které ho zcela obmotaly, na Duenovy nehty, jež přes to všechno neztrácely lesk a sílu a svědčily o péči, jakou jim Duen pravidelně věnuje.

Poté vzhlédl vzhůru. Setkal se s Duenovým pohledem, jenž výjimečně nebyl založený na lišáckém úšklebku a jeho padesáti variantách v závislosti na situaci. Jeho oči, připomínající průzračné akvamaríny, ho opravdu prosili. Přestože on sám toto slůvko nevyslovil. A možná nikdy nevysloví.

Bylo snadné mu podlehnout. Velice snadné. Odkývnout hlavou, nechat se sbalit, poslat pryč jako kus nábytku, suvenýr na cestě.

Ale Bashiova pouť ještě neskončila. Ještě potřeboval osvětlit tolik záhad! Ještě ho mučilo tolik otázek!

Opatrně sundal Duenovu ruku z té své a stáhl ji k sobě.

„To já nemůžu, Duene," pravil, zatímco se v očích společníka mihlo jisté zklamání.

„Ale –" vyhrkl mladík, který dosud odmítnutí neznal.

„Nemůžu," přerušil ho, aby získal slovo pro sebe. „Protože jsem jeden z nich. Protože jsem je našel, Duene."

„Co?"

„To jsem ti chtěl říci, avšak... Nebyl jsem si jistý, abys je neohrozil. Nás neohrozil."

„Myslíš, Tossaky?"

Bashia mlčky přikývl.

„Jako, abych je nenabonzoval Dexunovi?"

Opět jen prodlužoval své mlčení, a Duen to bral jako tichý souhlas.

„Ále, to bych neudělal. Kdybys mi řekl, že ne –"

„Stále si nejsem jistý, jak moc vážně mám brát tvé slovo. Tossakové v tom ale prsty nemají. To vím jistě. Jenže to je něco, co strážným nevysvětlíš."

Tak proto mě nechtěl zatáhnout do svého pokoje? Počkat – on sdílí pokoj s nějakým z těch... Tossaků či co?

Kdyby Bashia tušil, že místo naprostého ohromení z celého faktu Duena nejvíce trápí, s kým sdílí své zázemí, asi by se zvedl a beze slova odešel pryč. To však nezjistil, přesto ho překvapil drobný hněv skrývající se v jeho dalších slovech.

„A co jsou zač, ti, Tossakové? Kdes k nim přišel? Snad se k tobě nechovají hnusně!"

„Byla to náhoda. Střetli jsme se na cestě sem. Nejprve o mně nevěděli, ale postupně zjišťovali více a poté si ověřili, že jsem skutečně jedním z nich."

„Ověřili? Ukázal jsi jim svůj rodokmen, nebo co?" nadále vrčel, až to Bashiu ohromovalo. Kde se to v něm vzalo? Proč hlavně? Jenže dávno se smířil s tím, že nepochopitelný Duen zůstane nepochopitelným, i kdyby měl nastat konec světa, a tak nad tím pomyslně mávnul rukou.

„Víš, jak jsem ti říkal o jejich síle? O jejich moci? Ona existuje, Duene. Ona opravdu existuje... A na základě ní pak přišli na to, že k nim patřím."

„Blábol," odfrkl si a líně se opíral o židli.

„Není to blábol!" vyskočil Bashia na nohy, až drcl celým stolem. Není to blábol... Bez ní... Byl bys tu?

Spolkl svá slova, ale na jeho obličej se i tak promítala frustrace, kterou Duen nečekal.

„No dobrá. Kdyby nebyla, neměnil bys tváře jako masky," přiklonil se naoko k tomu ztrápenci, aby uklidnil jeho rozbouřené emoce. „A vůbec, řekli ti, proč se to děje?"

„Ne. Neptal jsem se jich na to."

„No, jen doufám, že tuhle tvářičku si schováváš jen pro mě. A je to teda vyřízeno? Ten Daonun cosi?"

Bashia krátce kývl. Alespoň něčím Duena dneska potěšil.

„Takže ti nebrání nic v tom jít zpátky se mnou, ne?"

Radoval se však předčasně. Jelikož místo dalšího pokývnutí se setkal s pomalým zakroucením hlavy.

„Proč ne? Co zase?" Vždyť to je tak skvělá příležitost! Ať v tom mají prsty nebo nemají, jsou ohrožení. A Bashia také. Neposkytuje mu tady náhodou úkryt? Doživotní úkryt před jakýmkoliv trestním stíháním? Tak co dělá?

„Není to tak jednoduché, Duene. Je v tom něco více. Něco, co mi ještě nechtějí prozradit. A já to potřebuji zjistit."

„Co by v tom bylo něco více? Udělají mezi sebou test otcovství?" utrousil ironicky, přestože přesně v to Bashia tak trochu doufal. Jestli je jeho otec Tossak, alespoň zjistí, kdo to byl. Jestli je ještě naživu. Mimo spoustu jiných věcí, které ho zajímaly a nutily následovat ty neznámé lidi až do Holých kopců.

„Nevím," pokrčil rameny, přehlédl Duenův sarkasmus, „ale uvědom si. Je to kmen, který se považoval za vyhynulý. Poslední dekády o nich nezaznělo ani slovo. A nyní na ně někdo vysílá stráž říšské spravedlnosti, a já se dovídám, že mi v žilách proudí jejich krev? Kdo jsem, Duene? Připomeň mi to."

„No králův syn určitě ne," vyřkl fakt, který byl oběma jasný jen co Bashia vyměnil kůži za jinou.

„Tak jak jsem se ocitl v paláci?"

„Tvá matka asi utekla na noc pryč a našla si nějakýho šamstra, nic neobvyklého," ušklíbl se, přestože ve skrytu duše věděl, že za všemi jeho poznámkami je ukryté tajemství, které mohou vyřešit pouze dvěma způsoby. Buď ze strany matky, nebo ze strany otce.

„A proč se nezeptáš matky? Nebyl by problém tě propašovat do Starého paláce. Sám jsem se tam chtěl podívat, ale nestálo mi to za risk," navrhl nejschůdnější řešení.

On se chtěl... Proč chtěl jít za matkou? Bashia se pozastavil, ale neměl moc prostoru k větší myšlenkové diskuzi.

„Do paláce už nechci jít," nakonec zopakoval něco, co již několikrát zaznělo. No dobrá.

„A jakou máš šanci, že oni ti v tom pomůžou?"

„Řekl bych, že vysokou. Ale jakmile se vše dovím, tak se vrátím. A kdybys mě nechtěl pustit... Mám ještě své právo," vzpomněl si Bashia na něco, co nad nimi stále visí a nahrává to mladému Tossakovi do karet.

„Kvůli takové prkotině využívat své právo? Jen si ho nech. Nebo tě mrzí, že máš něco, co proti mně můžeš použít?" ušklíbl se vesele, čímž jasně pomyšlení na nějaké právo zakopal hluboko do země.

„A kdy vůbec plánujete odejít?"

„Ještě nevím. Čekáme na obchodníka – s kůžemi, ne zbraněmi. Budu u toho, budu je sledovat. Kdyby se mi něco nezdálo, uteču. Ale do té doby tě prosím, Duene. Nevyzrazuj nic o mně, a hlavně – nic o nich. Nesnaž se přijít na to, kde jsou."

„Máš mé slovo, můj drahý Bashio," zazářil jako sluníčko, nadšený, že mu ten stydlín svěřil takovou velkou zodpovědnost.

Bohužel, stačilo vyslovit „můj drahý Bashio", a oslovený okamžitě zapochybil o svém lehkovážném činu prozradit Duenovi tu věc o Tossacích.

Proto raději ještě jednou zvážnil svůj pohled a pevně semkl rty. Ukotvil oči v těch Duenových, upoutal jeho pozornost a celou si ji přivlastnil. Tohle není jen nějaká záležitost. Na tomto závisí životy mnoha lidí!

„Duene. Já tě prosím vážně. Myslím, že jsme si již prošli mnohým, i kdyby nic, tak alespoň nějakou malou důvěru v toho druhého máme. V tvých rukách držíš už tajemství mé, a dneska k tomu přibylo další. Nemusel jsem ti ho říkat, ale... Přišlo mi to fér. Chtěl jsem, abys o tom věděl, ale také po tobě požaduji, abys jej uchoval a nikdy nevyzradil. Obzvlášť Tossakové, oni... Pokud jim stráž zkřiví jen vlásek, nikdy ti to neodpustím," završil Bashia svoji prosbu, svoji největší žádost, kterou kdy někomu položil. Potřeboval, aby to Duen bral vážně, aby si uvědomil, co tu je v sázce! Ale když se bude chovat pořád tak... Tak jak se chová... Nakonec to stejně bude Bashiova chyba, že věřil nesprávné osobě. Ne Duenova.

Muž s hlavou pokrytou copánky, které měly blíže spleti zlatých provazů než lidským vlasům, se však nadále neusmíval. Zcela vážně, na něj až nepřirozeně, se znovu natáhl pro Bashiovu dlaň a pevně ji stiskl.

„Nevyzradím je. A nevyzradím ani tebe."

Ticho, jenž nastalo v místnosti, v němž byly slyšet pouhé nádechy obou osob, bylo téměř nesnesitelné. Proměňovalo aktuální chvíli v nekonečnou, jako kdyby za ni stihlo padnout milion slov, ale ani jedno nevyklouzlo ven. Horká dlaň ho tiskla jistě, ale stále něžně, jako poraněného vrabčáka, který padl z hnízda dolů. A jako kdyby konejšil toho ptáčka, uklidňoval ho z šoku, který nastal po tom pádu; přejížděl Duen palcem po hřbetu Bashiovy ruky, pomalu, klidně a laskavě.

„Chci tě políbit," vnesl do toho ticha Duen slova, tužebná a upřímná. Bashiovy šedivé oči se lehce rozevřely, než je zahalil stín a stáhl svoji ruku do ústraní. Nedokázal to. Místo toho letěla vpřed, k Duenovým ústům, a podobně jako na jejich cestách, již podruhé na ni padl mělký polibek.

„Proč se nevzdáš? Kvůli čemu se tak snažíš?" nedokázal pochopit muž, který vysedával naproti tomu svůdníkovi a pozoroval každou jeho snahu získat ho do náruče.

„Je nutné to vysvětlovat? Jak bys vysvětlil ty tvůj vlastní polibek?" Duenova ofenziva byla úspěšná. A to hned dvojnásobně. Aniž by si toho byl totiž vědom, nastala ještě jedna chvíle, při níž dobrovolně tento záhadný mladík položil svá ústa na Duenovu pokožku.

A tak se setkal s o to větším mlčením ze strany té osoby naproti.

„Duene. Nedělej blbosti. Jestli se mi chceš pomstít, vyber si něco jiného. Nenuť sebe, nezneužívej mě tak."

„Cože?" šmikl obočím velký milovník krásy a tělesného potěšení.

„Že jsem ti lhal. Lhal o mé skutečné podobě. A... Prostě, vyber si jinou formu pomsty."

„Bashio, zlato," usmíval se Duen, „tohle není žádná pomsta. Tohle není – u Ilaie, co si to jen myslíš? Že se chci pomstít za to, žes mě políbil? A jak je jen dobře, žes to udělal! Co bych jen dělal, kdyby ne... Bashio, tohle všechno je jen pro to, že tě jednoduše chci políbit. A nelži mi, že ty nechceš. Že se mi nepoddáváš pokaždé, když položím svá ústa na tvé, hm? Nemusíš se držet zpět."

Přestože by Duen svými slovy obměkl i jakéhokoliv tvrďase, nikdy nenarazil na takový oříšek, jako je Bashia. Seděl mlčky, s nedůvěřivostí, a vždy jednou za čas cukl svojí rukou, aby si ji stáhl k sobě.

Ah, to je marné.

„Vstávej. Honem."

„Co zas chceš?" protestoval Bashia setrváváním v sedu, ale nepodařilo se mu nevymanit ze sevření. Nakonec se přeci jen držel na svých nohách, ačkoliv svobodu své ruky nezískal.

„Koukej, můj milý Bashio. Už fakt nevím, co s tebou. Jak jinak ti říct, že mi je dávno jedno, cos udělal, proč jsi to udělal – je mi to fakt jedno. Není mi ale jedno tohle. Jak reaguje tvé tělo na to, když jsem s tebou. Když tě takto držím za ruku. A nemysli si, že to nevím. Já to vím, cítím, tady," položil svoji dlaň na Bashiovu hruď. Přesněji na místo, kde se nacházelo jeho srdce. Bilo divoce, a po Duenově dotyku se ještě více splašilo. Ačkoliv se Bashiova tvář téměř nepohnula, jeho srdce nelhalo.

„A vím to, protože jsem na tom stejně," podebral druhou rukou Bashiovu dlaň, aby si ji přiložil na prso, skrze nějž se prodíraly hlasité rány o neskutečném tempu. Mladý hoch jen rozevřel své oči, dokonce i jeho ústa povolila. Cítil ten tlukot, přecházel do jeho dlaně, sjednocoval se s rytmem jeho vlastního srdce.

Je možné, že Duen opravdu... To myslí vážně? Že to není pouhý jeho vtip?

„Takže nemá smysl si něco nalhávat," šeptal smyslně, když se nakláněl vpřed a chopil se své příležitosti. Další dlouhé minuty pak nepustil Bashiu ze své moci. Dal si předsevzetí, že Bashia dnes neodejde, dokud jeho rty nebudou rudé jak čirá krev a oči zastřené vzrušením.

To se mu také povedlo. Jenže stačilo, aby zabloudil níže, a ten mladík v jeho náruči opět sebral veškerý svůj vzdor a utekl, co mu nohy stačily. Na nějakou dobu se Duen rozhodl, že nebude úplně rozumné zacházel dál. Raději. Jinak by se mohl rozloučit s Bashiou už úplně.