Trvalo ještě den, než Duen rozevřel svá ulepená očka.

Připadal si jako zvadlá kytka, kterou očividně zapomněla celá stráž zalít. S tím rozdílem, že kdyby ho zalila, tak by se okamžitě proměnil v ledovou sochu, a ani horečka by mu nepomohla ten led roztopit.

Uf. Ještě teď ho bolela hlava, ne, celé tělo, i krk, jež byl vyprahlý jak šutry v Písečných horách. Chtěl se zvednout, alespoň si sednout, ale pak se k němu naštěstí navrátil rozum – proč by se měl namáhat a sedat? Počká si, až přijde nějaký z Dexunových poskoků, ten ho zvedne raz dva!

...ale už by jako mohl přijít. Nechce umřít žízní, když konečně přežil tu teplotu a kašel, a... a když už byl Duen u toho, rovnou řádně zakašlal. Ne chtěně, prostě to na něj přišlo, bohužel. Hodilo to s ním několikrát od lůžka, až ho rozbolela záda z těch opakovaných nárazů po každém zakašlání.

Už přijďte, honem!

Měl štěstí. Jeho kašlík byl jak siréna, jež přivolala do pokoje hned několik lidí naráz. Opilého Dexuna nepočítal, takže to pak zbýval ten Kubra, pak ten týpek s dlouhým vousem a ten bez prstu. To je výhra, fakt.

„Pane Duene, jste vzhůru!" jásal i za Dexuna Kubra a hnal se k němu, aby ho zvedl do pohodlnější, sedící pozice.

„Už jsme se báli, že –" zmlkl a krátce zahlídnul za sebe, na Dexuna. Ten jen mlčel a polykal tiše všechny své emoce, které během Duenova stonání jaksi neudržel a předhazoval je každému obyvateli Madee jako zrní slepicím. Už dlouho se takto nezřídil, ale mohl za to? Duen byl na tom fakt špatně, a on to trochu neudržel... A to jen nechtěl ztratit toho kluka. Šibala, to jistě, líného – bezpochyby. Ale byl to Dexunův žák. A před jeho očima stále viděl toho prcka, který měl na všechno odpověď, a kterého neumlčelo ani třicet ran na zadek.

Byl jeho nejnadějnějším odkazem. Kdyby umřel, kdo by zůstal? Kdo by nesl jeho vůli?

„Každopádně, nejste úplně zdráv, ale z nejhoršího jste se dostal. Museli jsme zavolat doktora, ten vám pomohl, naordinoval bylinné čaje a zábaly, a hned jste se přestal třást. A koukejte na sebe!" zvolal nadšeně Kubra, zatímco stlal polštáře a deky, aby bylo Duenovi co nejpohodlněji.

„Jo, vypadám strašně, vím," odsekl a opravdu, opravdu si nepřál vidět se v zrcadle.

„To teda vypadáš. Snad brzo slezeš z tý postele a trochu se zcivilizuješ," vysmál se mu Dexun od dveří.

„Pořád vypadám líp než ty," odvětil Duen sípavým hlasem. Konečně usazen, hezky opřen zády o zeď, ke spokojenosti mu chybělo jen kolem stovky věcí. Na čaji se již dělalo, to viděl odběhnout někoho, jen jak se rozevřely dveře. Pak, táhlo na něj. Sedí tu jen v tunice, vystavuje své bicáky, to je sice fajn, ale on chce normální oblečení!

„A co, už jste se pokochali dostatečně? Takhle zneužívat bezmocného, tsk tsk! Dexune, myslel jsem, že si své podřízené dostatečně hlídáš!"

„Dojděte pro nějaké oblečení," zašeptal Dexun otráveně svému pobočníkovi a ten se vypařil jak kouř.

„Moji muži se drží zpátky pořád, musel jsem pro jednou povolit jejich vodítka," mrkl Dexun na Duenovu kresbu břišních svalů, lesklou od zaschlého potu a esencí z bylinek, jež se používaly na zábal.

„Vlastního studenta? Dexune, tak hluboce si u mě klesl!"

„Raději mlč. Tvoje vtípky s takovýmto hlasem vůbec nevyznívají zábavně."

„Ale já se bavím," ušklíbl se stonající a Dexuna z něj začala bolet hlava. Jak poslušný byl, když spal!

„A já myslel, že ti to zpraví tvoji hlavu. A ono ne, je to horší," povzdechl si velitel Adranuchské stráže a vešel do pokoje, aby se mohly zavřít dveře. Ale ani si nestihl sednout, co se opět rozletěly, aby pustily posla s teplým čajem.

„Dle receptury, pane," uklonil se, co položil hrnek na stolek.

„Vypij to a neremcej," podstrčil mu právě přinesený nápoj pod nos Dexun, že Duen neměl jiné možnosti. Kubra mezitím uklízel vše, co mu přišlo pod ruku a vyznačovalo to jen kousek špíny.

„Říkal jsem, že to bude jen rýmička."

„Rýmička? Duene! Myslel jsem už, že budu muset tvému otci psát dopis!"

„To se ho tak bojíš?" zasmál se, a horký čaj mu zaskočil v krku. Rozkašlal se, ale jak nebyl zrovna nejzdravější, tento drobný kašel podpořil ten velký kašel, a nakonec chrchlal a prskal všude kolem sebe, dokud si nebyl jistý, že jeho sliny dopadly na každou věc v okolí dvou metrů.

Aby nevylil čaj, již při tom drobném kašli jej předal Dexunovi. Udělal správně. Stačilo málo a polil by si jím kalhoty. Ne, ne kalhoty. Ale jeho ptáčka zpěváčka.

„Řekl jsem ti, raději mlč. Za chvíli se ti přinese oblečení, zařídím i nějakou koupel. Páchneš jak pes."

„Že ty zrovna rozeznáš puch od vůně," hrál udiveného Duen při vzpomínce na všechny okamžiky, kdy Dexun smrděl, jako kdyby se nedotkl vody několik měsíců.

„Už aby to bylo ale, potřebuji se zbavit té tuniky. Strašně svědí," zavrtěl se v ní, aby podpořil svoje tvrzení dostatečným předvedením. Lemy, které spočívaly na boku, zavířily jak křídla holuba. Jak ploutve ryby, opakovaně přepadaly přes Duenovu hruď a zpátky pryč. A při této příležitosti se několikrát otřel o jeho holou kůži kus chladného kovu.

Zprvu si myslel, že se mu to zdá. Že je jeho tunika mokrá, proč by jinak chladila?

Avšak hned nato mu došlo, že nic mokrého na něm není. Vlhkého, to ano, ale nic, co by až vysílalo jakýsi elektrizující pocit na kůži stonajícího muže. A k tomu, k celému kontaktu docházelo na jeho citlivém místě – prsním svalu, a občas to cvrnklo do jeho bradavky.

„Co to ksakru je?" nakrčil nos, zatímco hmatal tu věc na své tunice. V duchu se vztekal. Kdo mu co připevnil na jeho oblečení? Co když tam teď zůstane díra, ha? Kdo to pak zpraví? Ví vůbec, kolik stála?

Kubra se zmocnil slova.

„To pane, když jste stonal, to tady náš velitel dovolil každému falešnému léčiteli, aby se na vás podíval. Zrovna tento byl nějaký expert na kameny, prý proudění energie skrze kameny, jaká blbost, ale náš velitel –"

„Bashia," vyhrkl nekontrolovatelně Duen, jak se mu brož dostala do dlaní.

Nebylo pochyb. Prostě nebylo. Hned, jak spatřil tu precizní práci, jak mu pohled spočinul na neurčitých krucáncích, spojující se v abstraktní ornamenty, na spirály bez konce, na přímky, které se proplétaly všemi útvary a šikovně opouštěly střed brože; hned si byl jist. Vždyť se nesnažil ani zakrýt! Vždyť nevynechal ani svůj podpis – množství kruhů vsázených do sebe, tvořící tunel do posmrtného života, jemuž Duen na poslední chvíli utekl.

Duen svíral tu brož, a přestože mu předtím ten chladný kov vyvolával až husí kůži, nyní hřála jako letní slunce. Jeho obličej byl naplněn nevírou, ohromením, ale zároveň se do něj vkrádalo něco, co Dexun v životě na Duenovi neviděl.

Co to s ním je? Opravdu mu ta horečka nic neudělala?

„Nevěřte pane, že tohle vás zachránilo, ten stařec chce jen peníze, nic víc," zabrblal Kubra a jen zavrtěl hlavou nad nepříjemnou vzpomínkou na toho šarlatána. Chtěl se také natáhnout pro brož, odebrat ji Duenovi a odložit bokem. Není důvod, aby ho zdobila. Je jen zázrak, že žádného ze strážných nenapadlo ji sundat dolů. Zdá se, že jsou všichni muži pověrčivější, než si Kubra zprvu myslel.

„Hej!" vykřikl Duen, když se někdo cizí natáhl pro tu drobnou brož s křišťálem. Stáhl sponu k sobě, zatímco loktem odrazil toho opovržlivého lupiče.

„Pane Duene," nechápal Kubra, a svůj pokus zopakoval.

Duen možná ležel několik dnů v horečkách, ale to neznamená, že se zapomněl prát. Kubrova ruka rázem letěla do vzduchu jakoby nic.

„Jen na to sáhni a přijdeš o hlavu!" zasyčel a vrhl po Kubrovi mrazivý pohled.

A on že byl nemocný? Stáhl se zpět strážný, který se najednou cítil, jako kdyby stál nahý venku v tom čerstvě napadaném sněhu. Až takovou sílu měly ty světlé oči pána z rodu Ran. Nebyl na to zvyklý, jelikož Duen dosavad jen vtipkoval, nic nebral vážně, ale... Zdá se, že nebyl poslán Jeho Veličenstvem jen tak, ze srandy.

Poslechl tedy, a více se k Duenovi nepřiblížil.

„Říkals... stařec?" načal tiše Duen, a brož schoval do sevření své dlaně.

„Ano, pane. Starý muž, prý z Xetingu. Hned se mi zdál podezřelý, ale náš velitel..." zaváhal a opatrně pohlédl na Dexuna, který ho sežehával chladným pohledem.

Jablko nepadlo daleko od stromu, ačkoliv v tomto případě ne syn ale učenec, problesklo Kubrovi hlavou a začal vážně přemítat o tom, že by si měl vzít dovolenou.

Duen se však dlouho nedivil. Ihned mu došlo, že jinak by se zde ani nemohl ukázat. Jeho podobiznu viděl každý člen výpravy, to je jako kdyby laňka přišla do jámy lvové. Rovnou se stráži mohl odevzdat!

„A kdy tu byl?"

„Včera, včera dopoledne."

Je tu. Ještě by tu měl být. Tady, v Madee...

Nevěřil, že by ho našel tak brzo. To, že nebyl v Ildě, bylo očekávatelné. Že nenechá ani vzkaz, to si taky nějak vyvodil. Asi by udělal v té situaci to samé. Nechat vzkaz by byla sebevražda, podobně jak chodit po rušné ulici s cedulkou „hledaný". Snadno by se k němu dostal někdo s pár daly navíc, nebo možná by stačilo pohrozit Adranuchskou autoritou. Takže doufal, že by ho mohl zastihnout až v Madee. Pokud však nevyrazil pryč, třeba do přilehlých vesnic nebo do Kamlai. A hle, stalo se. Ilai mu očividně přeje!

Na nic nečekal, okamžitě se začal zvedat. Musí se co nejrychleji dát do pořádku a jít za ním. Nejlépe hned. Ano. Má spoustu otázek k zodpovězení. A čekal na to fakt dlouho. Několik týdnů. Takže, není čas, ztrácet čas!

„Pane Duene!" Kubra už zoufal, pan Duen rozhodně nebyl ve své kůži. A přestože Dexun sledoval všechno dosavad celkem nezúčastněně, také usoudil, že čeho je moc...

„Budeš ležet dobrovolně, nebo tě mám k posteli přikovat?" a zvedl svoji pravou ruku, přesněji, její prsty. Naznačoval, že pokud nebude poslušný, použije na něj speciální chmat rodu Dan. A s ním je Duen moc dobře obeznámen. Protože je to to stejné, co kdysi použil na Bashiu, aby ten mohl – nedobrovolně – předstírat, že je mrtvý.

„Ty mi vyhrožuješ!"

„Ano, to máš pravdu," odsekl Dexun.

„Ale já –"

„A co, kam se ženeš? Duene, vylež to, vyčkej pár dnů. A dočkáš se, hm?"

Jenže co když poté bude pozdě? Jestli je v Madee, už tu nějakou dobu musí být. Neměl by každým dnem město opustit?

Potřeboval ho vidět, přesvědčit se, že neodejde, že na něj počká.

Ale jak to má kruci udělat? Nemohl za ním poslat nikoho ze strážných. Achjo. Zdá se, že tu opravdu bude muset ležel, alespoň jeden den.

Bylo zázrakem, že Bashia dokázal usnout. Že dokonce dokázal usnout dvě noci po sobě. Přestože ten spánek trval vždy jen chvíli, než byl přerušen; a že se pak zpocené tělo muselo nervózně projít po pokoji, než opět ulehlo do postele, tak tam byl. Kdyby nespal vůbec, jeho tvář by nyní nesla masku mývala, až by ho ani jeho společníci nepoznali. Díky těm pár nahnaným hodinám odpočinku však jeho kruhy pod očima nebyly tak výrazné, a připomínaly spíše nenápadné šmouhy od uhlí.

Chtěl se projít. Riskoval, ale chtěl jít ven a... Ani nevěděl co. Možná prodat zbytek broží, třeba projít kolem hostince, kdyby to šlo, poptat se, jak se má Duen... Třeba. Možná by mohl nakouknout do jeho pokoje. Jestli spí, jestli nekašle, nemá horečku. Jako každý léčitel, i on by měl přede dávat pozor na svého pacienta, ne?

Tyto možná naivní plány ho tahaly ven, upevnily ho k sobě za pevný řetěz z železa a cukaly s ním a trhaly, že se Bashiovy nohy neustále podlamovaly a prostě musely opustit místo jejich ubytování.

Náhle se jim ale musel vzepřít. Pevně ukotvil na místě a nalepil se ke zdi.

Do hostince zavítala nevítaná návštěva.

Zdá se, že ten muž, jeho copánky jsou navždy ztraceny v houští zacuchaných vlasů, konečně vystřízlivěl. S malou skupinou strážných se nahrnul dovnitř, a s nimi se dovnitř dostal i chladný vzduch nesoucí vůni čerstvě napadaného sněhu. Své královské kápě vyměnili za obyčejné, ale to jim bylo k ničemu platné. Jejich aura mluvila dostatečně, ať se snažili ji zakrýt jakkoliv. Anebo to možná bylo tím, že Bashia byl s jejich identitou dostatečně srozuměn.

Vanideen, Kosum, Sopanes a Toleeren seděli u zadního stolu. Popíjeli teplý čaj a hráli karty, zabíjeli chvíle strávené čekáním na prodejce, který by se měl každou chvílí objevit.

Střízlivý opilec ani nezaváhal a hned se přichomýtl ke zdejší hostinské. Běžný člověk by potřeboval několik sekund, kterými by obhlídl místnost a uložil do paměti tváře lidí, jenž tu odpočívali. Navíc, Tossakové tu nebyli sami, nějací tři cizinci si užívali klidu u prázdného stolu. Ale ať byl Dexun propitý jakkoliv, stále to byl potomek rodu Dan. A dokázat se zorientovat v okolí, to byla jedna z prvních lekcí, které od svého otce dostal. Byla by hanba, kdyby zapomněl i na tohle. Nepotřeboval tedy těch několik sekund, ani sekundu jednu. Jako kdyby měl oči i vzadu.

„Dobrý den," usmál se na ženu za pultem. Žena však po celou dobu utírala umyté nádobí, a ani pozdrav fešného, ačkoliv trochu propitého muže, ji nepřerušila v činnosti. Nehodlala kolem nich skákat jak pes kolem páníčka. Jen kývla bradou a stroze vrátila pozdrav.

„Dobrý. Co pro vás mohu udělat?"

„Chci se zeptat, jestli jste v poslední době, několika měsíců, nenarazila na někoho podezřelého," a s těmito tichými slovy vytasil zpod svého pláště stříbrný štítek, odznak Adranuchské stráže, která jeho pozici ověří všude po celé Namasilii.

Hostinská nebyla hloupá, přestože za celý svůj život ještě čest s hlídkou z hlavního města neměla. Chodí tu vojáčci z jihu, to ano, z Lamonu, z Ildy, hodně taky z Dialu. Ale z hlavního města? Co by tu dělali?

„Podezřelého? Co by tady mělo být podezřelého?"

„Tajemní cestovatelé, někoho, koho tu nevídáte často..."

„Jestli jste si nevšiml, Madee je hodně na severu, Tady nikdo nechodí často," odsekla zmateně, pochybovala, jestli ten muž před ní používá hlavu. Dexun si povzdychl.

„Kdo jsou ti muži, madam?" bradou ukázal na skupinu mužů u stolu.

„Áh, to jsou jen cestovatelé, čekají na obchodníka s kůžemi. Proč?" odvětila lhostejně, nechápala, kde se bere ten zájem. Dexun však jen sešpulil rty a naklonil se k ní blíže.

„Jste si jistá, že to jsou jen kůže?"

„Prosím vás, samozřejmě!" zvýšila hlas, chtěla splasknout rukama o stehna, ale hrnek a utěrka jí v tom bránily. „Chodí tady celoročně, vždy nakoupit to, co potřebuje vesnice k přežití. A každou zimu sem chodí na kůže."

„Nenakupují náhodou také zbraně?"

Žena vytřeštila oči. To myslí vážně? Odkud ti nádherové přišli? Kde po cestě zaspali? Nezmrzl jim náhodou také mozek?

„Šmankote, zbraně? Kdo by tady potřeboval zbraně? Máme lovce, zbraně nejsou třeba!"

Přestože Dexun jasně slyšel odpověď ženy, i tak jeho podezíravý pohled nesklouzl z Tossaků pryč. Pozoroval je, pokoušel se odečíst míru nervozity v jejich gestech. Zatím se však nelišili od skupiny normálních, kteří prostě nemají rádi, když na ně zírají jiní. Přestože je podezíral, nemohl je podezírat bezdůvodně. A tak pomalu zalézal zpět do ulity.

Kdyby jen tušil, že narazil na ty, co hledá.

„Pane, opravdu není třeba je nějak podezírat," spustila hostinská, která vypozorovala tu neochotu Dexuna odejít z jejího pozemku. „Jsou to hodní a čestní muži, nikdy se mi v krčmě neopili! Tedy, napili se, ale nikdy nevyváděli a nedělali bordel. Narozdíl od těch vašich..." ohrnula nos, jak zakukovala za Dexuna.

„A také, takových skupinek tu za rok máme! Nechápu, proč se hned hrnete do jejich podezírání. Ahá, zavřít nevinné a slíznout smetanu? Pche, kam to ten svět spěje!" odplivla si a jen kroutila nechápavě hlavou. To už Dexuna definitivně přesvědčila, že zde skončil. Pokývl na své společníky a během okamžiku bylo opět prázdno.

Téměř. Bashia, který se celou dobu tiskl ke zdi, si konečně mohl vydechnout. Už se bál, že se vrhnou prohledat všechny pokoje, a při té příležitosti narazí i na něj, jeho bledou tvářičku, kterou mimochodem už jednou viděli, před nějakou dobou v Ildě.

Začíná být utlačován do kouta. Nemůže se úplně vypařit, schovat se před Tossaky za starou tváří. Ale kdyby nějaký strážný spatřil Bashiu na procházce, rozpoznal by ho, zajal, a s ním i jakéhokoliv Tossaka, který mu bude dělat společnost. Samozřejmě, může opustit hostinec klasicky, změnit tvářičku za rohem. Ale jak si může být jistý, že se nějaký strážný nevkrade sem, nebo že nebude sledovat dveře hostince?

„Hrajete?" přistoupil k jejich stolu a hleděl na rozehranou hru.

„Ano, přece musím vyrovnat účty!" až se v Kosumových očích zablýsklo, jeho hráčská duše byla plně probuzena.

„Nebo si je ještě více vyprázdnit," dodal tiše Sopanes a ignoroval nepřátelské civění ze strany Kosuma.

„Ti muži teď," načal Bashia a utlumil svůj hlas, ať je jasné, že jeho slova nesmí doputovat do uší jiných.

„Byli hodně podezřelí," mrkl Sopanes na místo u pultu, kde ještě před chvílí ta trojice lidí postávala.

„Jsou z Adranuchu."

„Cože?" vytřeštil na Bashiu oči Kosum, až mu vylítla karta z ruky a odhalila se před zbytkem hráčů.

„Jdu ven. Chtěl jsem ale vzkázat, abyste si dali pozor. Nebyli nápadní."

„A co ty?"

„Já jsem v bezpečí," vyhrkl Bashia, ale ať byla jeho slova sebejistá jakkoliv, rozhodně to nevysvětlilo, proč by měl být v bezpečí.

„Půjdu s tebou, nemůžeme –"

„Ne. Jsem jednoduše moc mladý, nespojí si mě s něčím nekalým," přerušil ho Bashia, a jeho chladné oči byly dostatečně přesvědčivé, že Kosum zavřel svá ústa a již více nenamítal. Kéž by jen věděl, že právě Bashiova mladá tvář je na seznamu hledaných, a že jeho nákres koluje rukama lidí v Madee.

A jaké štěstí pak bylo, že legendární opilec zrovna svůj nákres zapomněl v pokoji na stole, poté, co ho použil místo ubrousku po vyčistění obsahu jeho žaludku.

Bashia vyklouzl ven. Schválně sklonil hlavu, aby mu kapuce zakryla celý obličej, a on neodkryl ani kus své brady, jen co na něj dolehlo denní světlo. Nezdálo se, že by se někdo v okolí ukrýval. Pár lidí ulicí procházelo, ale nikdo se zrovna nesnažil působit nenápadně, a už vůbec po něm nehodil očkem.

Chvíli zůstal ještě u hostince. Opřel se o zeď hned vedle dveří, mimo dohled těch uvnitř, kdyby někoho napadlo se třeba podívat z okna. Skrytý, shrbený, zachumlaný ve volném oblečení a mohutném kožichu – nikdo by si nevšiml, že ta osoba o několik centimetrů vzrostla, možná o celou dlaň, od zápěstí až po konečky prostředníčku.

Dal se do kroku, jen co ho v koleni píchla bolest a jednotlivé obratle jeho páteře krátce zavrzaly. Ano, byl si jistý, že už více starým Bashiou být nemůže. Ale jestli má být v bezpečí, a ochránit i své společníky, nic jiného mu nezbývalo.

Pokoušel se vykračovat pomalu, plynule, nezrychlovat, nehnat se dravě vpřed. Neměl zapotřebí na sebe upozornit, a už vůbec ne dohnat skupinu vojáků před sebou, od níž si udržoval dostatečný odstup. Přesto, aby nevyvolal podezření, na nejbližší uličce zabočil. To sice znamenalo velkou okliku, než se dostane k cíli, ale svoboda byla jednoduše pro něj dražší, než těch několik minut zachráněných pronásledováním Dexuna.

Předchozí čas strávený v Madee, naplněn až přílišnou nudou a četnými procházkami, v jeho mysli sestrojil přímo mapu celého města – tedy oblastí, kudy prošel. Věděl, že momentální cesta ho vede víceméně na jih, ale když správně odbočí, zvrátí se jeho kurz na severozápad, na místo, kde daroval Duenovi další šperk pod cenou.

A to také udělal. Rozšířil si tak obzor o nové sněhuláky, kteří vznikli z nejnovějšího sněhu a doplnili tak své osamělé předchůdce o jednoho společníka navíc.

Už se blížil, skoro. Ještě takových několik domů. Těžko ale říci, jak dlouho mu to vezme, obejít ty velké pozemky.

Za ním zrovna vcházela domů nějaká žena, slabým dotykem rozevřela branku z několika suchých proutků a mířila po ušlapané cestičce do tepla. Opodál poskakovala skupina dítek, zatímco stavěla dalšího sněhuláka. Z chléva se ozvalo zahýkání, osel si stěžoval na nedostatek sena. A naproti němu zanořoval nohy do sněhu muž zahalený pláštěm.

Byli od sebe ještě daleko, ale i tak Bashia již zaregistroval jeho přítomnost. A přestože udržoval hlavu skloněnou, skrytou ve stínu kápě, jeho oči opakovaně skákaly pohledem po tom jedinci, který se choval dost podezřele na to, aby to byl obyčejný pocestný.

Možná je to ten velitel nebo někdo z jejich skupiny. Nedivil by se, nebylo proč. Blížil se hostinci, samozřejmě to musel očekávat a počítat s touto možností.

Vzdálenost mezi sebou překonávali mnohem rychleji, než Bashia původně předvídal. Už je od sebe dělilo několik kroků. Muž byl schovaný v plášti perfektně od shora dolů. Přes svoji vrchní část měl ještě namotán pěkně huňatý kožich, aby byl pěkně v teple. Chlupy ho lechtaly po bradě, skoro ji zakrývaly, až nebylo vidět téměř nic z jeho obličeje.

Bylo nemožné zjistit, kdo se to tam ukrývá, kdo se to brodí čerstvě napadlým sněhem a žene se kupředu jako bouře. Bashia si jen oddechl, že se případnému netouženému setkání vyhnul, a muže bezstarostně minul.

„Ach, fuj, teď jsem ty zatracený chlupy polkl!"

Jak málo slov stačí k tomu, aby se něčí svět zastavil, včetně jeho kroků, včetně jeho nádechů i tlukotů srdce. Jak málo slov, dokonce naprosto bezvýznamných stačí, aby Bashia zavířil pláštěm a otočil se na patě za tím, kdo kolem něj právě prošel.

A pro Duena to bylo ještě méně slov. Vlastně pouze jedno.

„Duene?" hrubý hlas, ale klidný jako vodní hladina, se linul zamrzlým vzduchem; probojovával se skrze zamrzlé krystalky vodní páry, která se vznášela po celých Zvučných planinách. Měl trochu obtíže najít skulinku v hrubém plášti Duena, ale nakonec se úspěšně dostal až k jeho ušním bubínkům, které začaly divoce bubnovat nad rozpoznáním toho zvolání.

Pod chlupatou srstí se již teď kroutil úsměv.

Duen se také otočil a dovolil své kapuci, aby ustoupila a nesnažila se za každou cenu vrhat na Duenovy oči tmu.

Trochu zakašlal, ještě nebyl úplně fit, ale okamžitě se narovnal, a plně hleděl vpřed, na toho volajícího.

Na Bashiu.

No fakt že jo!

Jeho pevná postava, chránící se před krutou zimou, nehybně stála uprostřed cesty. Vrstvy na něm skrývaly, jak moc se zvedá jeho hruď, jak moc potlačuje radost z toho, že je Duen živý, zdráv – jakš takš, a že rozhodně nešetří nadávkami, ostatně, že je sám sebou.

Pokoušel se udržet svůj obličej chladný, i když k němu udělal Duen několik kroků a typicky přivřenýma očima si ho přeměřoval. Nakonec však ukotvil na jeho tváři, a Bashia musel přiznat, že ještě nikdy se nezdály jeho oči tak světlé, tak průzračné, jako zrovna nyní.

Duenův úškleb vzrůstal, a to se Bashia už musel zamračit, jak nepříjemné mu jeho civění bylo.

Jenže Duen si jednoduše nemohl pomoci. Sice před ním stál starý chlap, který se mohl zdát na první, druhý i třetí pohled naprosto bez emocí; pravda to rozhodně nebyla. Ne. Obzvlášť, když se pod tou skořápkou ukrýval mladý hoch. A jakoby viděl právě jeho.

Dříve opravdu Bashiu považoval za kus dřeva. Jenže teďka prozřel. A pod tou maskou starého muže viděl v jeho očích stejné emoce, radost z jejich shledání, mladičké jiskření, které jaksi dříve přehlížel. Měl to přímo před sebou, a na to, jak se považoval za velmi dobrého pozorovatele, přímo bezchybného, tady jeho chyba byla fatální. Možná to nebyla chyba, jednoduše byl Bashia natolik sžit s identitou staré osoby, že ho zalehla tíha typických starostí mužů jeho typu. Neměl příliš radosti ze života. Hledal marně svoji ženu, jeho život byl již dávno za ním. Ale nyní, když objevil své mladé já, to jiskření již nemizelo. Přestože neslo ty stejné, chladné charakteristiky, světýlka plápolající v šedivých očích rozhodně nepatřila muži proplouvajícímu středním věkem. Jak měl před těmi několika týdny problém rozbourat své zaryté přesvědčení i přes osvětlení situace, že Bashia není starý muž s možností omládnout; nyní si byl jist, že ta dušička tam uvnitř je rozhodně mladá a rozbouřená.

Rozbouřená faktem, že se potkali. Že stojí naproti sobě a potlačují své úsměvy, aby to nebylo příliš zřejmé, jak rádi se vidí.