Se společností, kterou vlastně nyní Bashia mohl považovat za svoji „rodinu", došli do Madee raz dva. Okamžiky to Bashiovi připomínalo jeho cesty s Iazou – v doprovodu starších mužů, sdílet své letité zkušenosti, naslouchat zajímavým historkám, večer se bavit u ohřáté pálenky. Mnohokrát se postřehl, že mu přes obličej proběhl úsměv, a chlad v jeho očích roztával. Poznával jejich osobnosti, které si nedovolil soudit podle prvního dojmu, a čím dál si v nitru duše uvědomoval jednu důležitou věc. Není sám. A konečně je v bezpečí. A srdce ho hřálo, až ho to zavádělo zpět do těch chvil ve Starém paláci, kdy usínal v objetí své matky.

Samozřejmě tu však byl ten problém s jeho druhým já, kterému dvě noci musel dovolit vylézt na povrch, aby ho pak zastrčil pryč do vaku, kamkoliv, jen neukázat před Tossaky. Netušil, jestli by mu pomohli tuto záhadu osvětlit, nebo by ho zděšeně vyhnali od sebe pryč, a tato získaná společnost by pro něj opět zůstala ztracena.

Podobně, jako oni střežili tajemství toho, co se událo, tak Bashia také mlčel o své historii, minimálně o královském původu a tajemných přeměnách.

Madee, jakožto neoficiální hlavní město Zvučných lidí, bylo roztáhlé po pláni, jak jen to šlo. Symbolizovalo Zvučné lidi a jejich kulturu, jejich zvyky a způsob žití. Nedisponovalo nablýskanými fasádami, dvory nebyly oploceny vysokou a nepropustnou zdí. Lišilo se od architektury celého zbytku Namasilie, které vsázelo na kamení, pálené hlíny, dřevěné prvky. Zde nebylo ani kamení, a pořádně ani dřevo. Zbývala tak hlína, z níž tito lidé utvářely nízké příbytky, a hrubá struktura zdí nebyla upravena ani vyhlazena, ani když se jednalo o dům bohatšího měšťana. Všechny před deštěm chránila sláma, zpevněná o dlouhé klacky křovin rostoucí na pláních. Neobvyklé pak také bylo ohrazení pozemku, skrz něj mohl každý sledovat dění na dvorku. Proutí vrb zabodnuté do země, propletené skrz naskrz; mnohdy zakořenily a v jarním období obklopily domy zelení, v zimě za sebou zanechávaly jen holé větve. Holé větve, skrze něž prosvítal sníh na zemi.

Skupině trvalo dlouho, než se dostala do středu města. Přestože na obyvatele bylo Madee chudé, jeho rozloha by pohltila Viniper, Prisanu a možná i Sitt k tomu.

Ubytovat pak všechny v jednom hostinci nebyl problém, vzhledem k tomu, že jen blázni cestují přes největší chumelice. Bashia chtěl šetřit své daly, a tak prosil o ten nejmenší a nejlevnější pokoj, jelikož jeho svazeček jen chudobně cinkal. Jenže to se akorát k němu přihnal Sukonta s tím, že se o nic nemusí starat, že Antares bude spát na pokoji s ním. Nato na jeho hlavu však přiletěl pohlavek od jeho bratra, který přisypal další daly na pult a zařídil, aby Bashia měl pokoj svůj vlastní, a že se k Sukontovi přiřadí on.

Bylo marné se s nimi hádat, a tak mohl jen vděčně kývnout, o to vděčněji, že bude mít prostor pro sebe a pro své občasné proměny.

Hned první den ho Sukonta vytáhl ven, projít se po Madee a představit mu tohle mdlé město. Doprovod jim dělal Hyrean, který měl oči neustále na stopkách, odhodlaný chránit jejich Antarese před kýmkoliv, kdo by mohl jen nést náznak podvodníka, nebo před Adranuchskou stráží. Tuto přehnanou starostlivost nemohl Bashia přijmout, ale jinak to nešlo. Bohužel. Sukonta je na svůj věk až příliš dotěrný a Hyrean hledá jakoukoliv příležitost, aby si svůj dluh s lovci urovnal. Dřevěné korálky o sebe pravidelně cinkaly, v tempu stejném jako jeho kroků, ale Bashia tento zvuk již dávno přestal vnímat. Pronásledoval ho celé dny cesty, teď to bral stejně jako křupání sněhu. Nevyhnutelné, nezabranitelné, nedůležité.

Město bylo tiché, sotva žilo. Mohla za to i samotná zima, která pozastavila obchodování a uvalila město do období spánku. Ano. Opravdu, jako kdyby se čas zastavil. Ani ptáci nelétali po obloze, zvěř sotva byla slyšet. Jako kdyby se svět dohodl na míru, a Bashia ho nyní prožíval. A ten mír léčil jeho srdce.

Dozvěděli se však, že obchodník s kůžemi ještě nedorazil do města. Nebylo to překvapující, Tossakové vyrazili s předstihem, aby je po cestě nic nepřekvapilo. Bylo však zřejmé, že si nějaký týden počkají. A možná rovnou dva.

Přes den procházky vedoucí až za Madee, k večeru dlouhé skromné rozhovory v teplém prostředí přijímací haly hostince. Bashia se dovídal o kultuře Tossaků čím dál víc, jeho pomyslný obraz v mysli již nabýval obrysy a tvary. Často se však Bashia zavřel do pokoje, vytáhl své dráty a drahokamy a dodělával šperky, zatímco v ohništi opodál praskalo dříví. Měl v plánu své výtvory ještě v Madee prodat, aby získal nějaké daly do svých úspor, které nebyly zrovna výchvalné. A především ho to bavilo. Dokázal při této činnosti vypnout, nechat chaotické myšlenky jít, volně zapadnout na místo, kam patří.

Už věděl, proč měl ke drahokamům blízký vztah. Už věděl, proč je dokázal snadno rozeznat, přestože jejich znaky nebyly vždy jednoznačné. Už věděl, co mu našeptávaly skály v táboře, co našeptávaly i Sumaleemu a Daonunovi.

Zdá se, že nemusel zrovna prosit Pukhonovy děti o pomoc, aby mu ukázaly správný směr. Jen na Sumaleeho život byly krátké. Kdyby... kdyby je poprosil? Kdyby tohle všechno tehdy věděl, změnilo by to něco?

Pokoušel se své teorie nerozvádět. Snažil se přesvědčit sám sebe, že už to nějak dopadlo, stalo se. Ale přišlo mu to ubohé. Ubohý pokus, jak zachránit svoji duši. Jelikož pocit viny sžírající ho zevnitř se s tímto objevem ještě zvětšil.

Čekání na prodejce bylo opravdu dlouhé. Stihli zažít náhlou oblevu, která na některých místech dokonce odhalila trávu ukrytou pod vrstvou sněhu. Naplnila cesty vodou, jež zalila boty místních lidí a proměnila je ve džbány, ozvučila ulice čvachtáním kopyt všech zvířat, které si lidé vedli po svém boku.

Také je překvapila další chumelice, jež přinesla ještě více sněhu, než bylo předtím. Vanideen jen při pohledu z okna ztěžka vzdychl – prodejce se očividně tímto ještě více zdrží. Měli pouze štěstí, že je hřálo teplo hostince, že o jídlo pak nebyla nouze, přestože se stále jednalo jen o kysané zelí, brambory a fazole; že byli v bezpečí, v místě, kam i srny nemají odvahu doběhnout.

Alespoň si to mysleli.

„Kam míříš?" vyskočil za Bashiou Sukonta, který se očividně nudil a potřeboval se dostatečně rozptýlit. Vycházka s Bashiou se mu zdála jako dobrá volba. Jenže výjimečně chtěl jít Bashia sám. V kapse ho tížily hotové šperky a poté chtěl ještě doplnit svoji sbírku dobrými drahokamy, se kterými by pak mohl opět pracovat. Už předešlé dny si vytipoval obchody, chýše, kde by jeho tovar mohli přijmout. Nečekal kdo ví jaký výnos. Madee není bohaté město jako Dial nebo Sitt, ale chtěl mít bohatější svazek, a pořád se mu podaří trochu vydělat, i když jen méně než by očekával.

„Jen se projít," letmo se usmál, aby ho nějak odbyl, ale nezadařilo se.

„Dobře, tak půjdu s tebou!"

„Já... Mám něco, co chci vyřídit sám. Děkuji za ochotu, ale..."

„Když chce jít sám, tak ho nechej, Suko," ozval se mu za zády Kosum, než na Bashiu mrkl a vyjádřil tak, že je volný.

Bashia nezaváhal. Ještě chvíli a už by se mu zase někdo přilepil na zadek.

Čerstvě napadlý sníh se za ten den již podařilo dostatečně udupat, a nikdo tak s námahou nemusel brodit tím mořem vloček a zbytečně vynakládat svoji energii. Dokonce ani místní děti nelenily a podél cesty postavily sněhuláky, u každého domu jednoho. Jak však byly pozemky obydlí rozsáhlé a brány od sebe dost vzdálené, i sněhuláci na sebe sotva viděli, jen z dálky na sebe mávali, ale nikdy na sebe nepromluvili. Blízko, přesto vzdálení. Jak bolestný osud. Není divu, že jejich srdce jsou chladná.

Bashia míjel jednoho sněhového tvora za druhým, jeho cíl pevně vytyčený. Nebyl to kovář, ani proutkař, ani koželuh nebo krejčí. Jednotlivé cedule, ne příliš výrazné, visely nad dveřmi domků. A mezi nimi stodoly, dílny nebo velké bílé pláně, bijící svojí září do očí.

Byl téměř u cíle, pamatoval si, že se šperkař nachází poblíž dalšího hostince v Madee. Tento byl orientován na jihozápad, vítal příchozí z kopců a těšil se na jejich dary. Občas se v něm mihli lovci, alespoň dle Hyreanova tvrzení, přesto se Bashia nebál projít kolem. Neměl co skrývat – tedy, neměl jak se prozradit. Je obyčejný pocestný, který se chce zbavit pár cetek v kapse.

S tímto nasazením se blížil hostinci, jenž pokrýval vcelku velkou plochu pozemku. V Madee poschodí nebyly ke spatření, jelikož se zde nevyskytoval dostatečně pevný materiál, který by je udržel stabilně tyčící se vzhůru. Proto domy bohatších, které již netvořila jediná světnička obsahující vše, utvářely objekty, z nebe připomínající velké obdélníky nebo čtverce. Případně dokonce dva čtverce slepené k sobě, jako okenice rozpůlená vejpůl. Pokoje na sebe navazují, z jednoho do druhého se přechází po vnější verandě. Tento styl byl svým způsobem společný s Namasilijskou architekturou, ačkoliv v té se nikdy jeden konec domu nespojí v druhý a nevytvoří tak uzavřený celek. Možná to nebylo třeba, a jakousi unitu si vynahrazovaly nepropustným oplocením. Zde však, i když se stavení skládalo jen z pár síní, i kdyby ve středu měl být prostor pouze pro strom, vždy skončilo spojeno v kruh.

Jak hostinec, kde sídlili Tossakové, tak hostinec před ním; oba obsahovaly až dvě nádvoří. V létě jsou skoro všechny pokoje obsazené, v zimě zdi pukají výkyvy mrazu a tepla. Díky návštěvě Tossaků a hrstce dalších, kteří sem zabloudili na počátku zimy a nyní nemají kam jít, je velká většina pokojů v prvním okruhu plná. Večer se světlo svíček dere ven a vnáší na sníh zlaté odstíny.

Zde by mohlo být o něco méně lidí. Nebo, alespoň bylo pár dnů předem.

Nyní se však ze stáje ozývalo divoké koňské frkání a z pokojů pak neustálá mluva, mužské hlasy neustále narušující kontinuitu toho druhého, občas smích, občas agresivní zvolání.

Někdo musel přijít a rozhodně to není co do počtu malá skupina.

Bashia se rozhodl tuto nově nabytou informaci vložit do své pomyslné knihovny a pomalým krokem se hnal vpřed.

Moc mu to nevyšlo. Do jeho cesty se přivalil kůň. Divoce pohazoval hřívou a nervózně přešlapoval na místě. Bashia musel zastavit, jinak by skončil pod jeho kopyty. Jeho jezdec se však o nějaké drobnosti nestaral, dokonce nehleděl ani na roztržitost svého oře. Seskočil pohotově ze sedla a pomáhal druhé osobě, která mu hlídala záda, aby došlápla bezpečně na zem.

Ani se po Bashiovi neohlédl. Ignoroval jeho tupé civění, pootevřená nafialovělá ústa, široce rozevřené oči barvy kamení. Nebylo to pro něj důležité.

Zdá se, že výrazná stížnost toho tmavého koně přivolala hostinského z budovy. Dveře se okamžitě rozevřely dokořán, jak z nich vylétla ven osoba v plášti a hnala se za příchozí dvojicí.

A kruci!

Bashia rychle odvrátil tvář pryč a stáhl si kapuci více do obličeje.

To je špatné, to je velice špatné!

Udělal pár kroků směrem pryč, pár velice pomalých kroků. Ale nebyl plně rozhodnut odejít. Chtěl se jen vzdálit a poslouchat, proč se tu objevili. A k čemu je celé tohle divadlo.

„Pane doktore, díky, že jste přišel. Pojďte se na něj podívat! Honem! Rychle! Už jsem zkoušel všechno na snížení horečky, utlumení kašle, ale nic nepomáhalo. Byla tu u nás i ta jedna léčitelka, ale ta říkala... Prosím, vylečte ho. Musíte!"

„Pane, uklidněte se," povzdechl si doktor, rozhodně byl zkušený v konejšení zpanikařených klientů, a věděl, jaký tón přesně nasadit, jaké gesto provést. „Už jsem byl obeznámen s jeho stavem po čas cesty. Říkáte, že už to přetrvává několik dní?"

„Skoro týden. Sotva jsme opustili Ildu, a začalo mu být špatně. Byli jsme na cestě, nemohli jsme se o něj příliš starat, a pak se mu to ještě zhoršilo. Už druhý den blouzní, hoří, fakt nevím, co s ním," hlas, který mají všichni ukotvený v mysli jako plný srandiček, věčně nad věcí, na hranici se smíchem, byl teď naplněn čirým zoufalstvím. Až by mnozí neřekli, že se jedná o tu samou osobu. Že ten legendární opilec, který v životě neslyšel slovo koupel, bude někdy takto vyděšen k smrti.

Bashia poznal dle oblečení a pláště příchozího jezdce, že Adranuchská stráž dorazila do Madee. Už to mu nahrnulo žluč do krku, a nepochopitelně se v něm vzdouval vztek. Ale že s nimi přijde i ten blonďatý muž, na kterého tehdy narazil v uličce...

Kruci bylo slabé slovo.

Ale nejspíše může být v klidu. Mají svých starostí dost, proč by pátrali po Bashiovi, že?

„Musíte ho zachránit! A o daly si starosti nedělejte. Zaplatím, kolik jen budete chtít. Není žádný problém. Ale zachraňte ho!" zoufal muž, jehož vlasy byly místo zapletení do copánků polepené v sobě do podivných dlouhých cucků.

„Veliteli, nechte toho. Doktor se na něj podívá. Měli bychom jít dovnitř, do tepla," i jezdec už nedokázal snést ty slzy na krajíčku na tváři jejich vůdce. Popohnal Dexuna dovnitř, ale tomu jakoby nohy přirostly k zemi.

„Prosím! Je skoro jako můj syn! Nemůže umřít!"

Ach ne, že on do sebe nalil zbytek té žitné, pomyslel si jezdec, který rozluštil vzorec v Dexunově chování a také ucítil výrazný pach alkoholu lezoucí z jeho úst. Ale vydržel to dlouho, to jo.

„Ano, pane, podívám. Jen mě za ním musíte zavést," kýval hlavou doktor, kterému také ten alkoholový problém rychle došel, jakmile do jeho nosu proniknul odor z Dexunových úst.

„Děkuji! Tudy, pane doktore, tam leží, hned v druhém pokoji, chtěli jsme, aby byl Duen co nejblíže hlavní síni, aby k němu šlo teplo, ale jako kdyby ho potřeboval, když tak hoří..."

Duen?

A trojice vykročila zpátky do hostince.

Bashia se otočil ke dveřím, které právě zaklaply. Bylo potěšující, že si ho nevšimli, že je jejich vlastní tragédie dostatečně rozptýlila a dovolila mu naslouchat jejich rozhovoru. Dokonce se stihl proměnit, pro jistotu, kdyby přeci jen strhli kapuci z jeho hlavy dolů.

Ale v okamžiku litoval, že zde setrval.

Jeho srdce bušilo jak divoké. Ani toho koně, který si právě zažil honičku napříč Madee pro doktora a zpět, nebilo rychleji než ten orgán v Bashiově hrudi. Až by mu vyskočilo ven a rozběhlo se za trojicí samo od sebe. Bashia měl co dělat, aby ho udržel na místě.

A to stačilo, aby zaznělo jedno jméno. Jedno obyčejné a poměrně krátké jméno.

Ani nemusel mít potvrzené, že se jedná o tu stejnou osobu. I tak viděl zlatý odlesk jeho copánků, liščí oči, jež se na něj usmívaly, blankytně modrou, rozpitou v jeho panenkách.

Část něj mu jasně říkala: Ah, to nemůže být on. Jak ho znáš, ten, jakmile dorazí do Adranuchu, usadí svoji prdel v nejbližším hostinci a nehne se odtamtud celý měsíc. Co by tu dělal? Tak akční přece není.

Ano. Tahle jeho část vůbec nelhala a Duena znala velice dobře. Příliš dobře.

Jenže pak tu byla ta druhá část, která se podívala objektivně na fakta a zkřížila si na prsou ruce.

Teoreticky by to měl stihnout. Pokud se v Adranuchu příliš nezdržoval a na cestu na sever obdržel koně, nemohlo být těžké se dostat do Ildy a pak do Madee. Nemusel se brodit sněhem, jako ty a zbytek Tossaků. A jak dlouho tu navíc čekáte? Celou věčnost. A ten muž, ten s těmi copy, nebyl to zrovna on, kdo v Adranuchu vedl s Duenem konverzaci? Zdáli se blízcí.

Bashia už nějakou dobu stál na místě, sledoval ten vnitřní boj jeho dvou částí a rozhodoval se, ke které se má přiklonit, aby boj neskončil remízou. Stál tam tak dlouho, až mu začaly mrznout prsty na nohou a kůň, který s ním před brankou z proutí čekal, byl odveden zpět do stájí. Dokonce tam stál a neodpověděl, ani když nějaký mládenec, asi zaměstnanec, nezvládl toho podivína a prudce do něj šťouchl se slovy „Nestůj tu a ztrať se!"

A stál tam tak dlouho, že doktor už opouštěl hostinec a probíral poslední pokyny s Dexunem a jeho společníkem.

„Můžete mu jen dávat studené obklady a vařit ten čaj z bylin, co jsem vám odkázal. A také se pokusit, aby inhaloval ten vývar, ale... Pokud se to do pár dnů nezlepší... Je mi líto."

„Jak – Jak líto. Přece neumírá, že ne? Pane doktore, vy přece... musíte ho zachránit!" Dexun zvyšoval hlas, a jeho nohy začaly na sněhové pokrývce tančit neznámý tanec.

„Řekl jsem vám vše, co vím. Můžeme se jen modlit ke Kaa a Ree, aby jeho duši nechali mezi námi."

„Jaká pak Kaa a Ree! Pche! Co si oni dovolují na Duena sahat! Ha! Co si dovolují!"

„Pane veliteli," zoufal chudák strážný, který situaci přestával zvládat.

„Budu bojovat i se samotným Delaiem, pokud si pro něj přijde! Budu! Já budu!" prudce natáhl ruku před, jako kdyby ho už v dáli viděl a vyzýval k boji. Strážný si jen položil hlavu do dlaní. Jak je tohle marné... Kdyby ho ale pan Duen jen slyšel!

„Hej! A ty! Ty jsi Delai! Ty sis přišel pro Duena?"

Už to naprosto ztratil, mumlal v duchu strážný, který byl svědkem, zatímco doktor vyšetřoval jejich nemocného, jak velitel do sebe stačil hrknout další půldeci.

Dexun se vykroutil z pokusu o polapení jeho podřízeným a skuhravým krokem mířil k Bashiovi.

Ještěže jsem se proměnil, oddechl si, poprvé vděčný za jeho schopnost, která mu do teď spíše přinášela obtíže než nějaké výhody.

„Dobrý pane, nejsem Delai," uklonil se poníženě, jak jen mohl. Zdá se, že Dexuna tento přístup potěšil.

„Tak Kaa? Nebo Ree? Nebo kdo jsi?"

„Dobrý pane, jsem jen obchodník a znalec drahokamů. A příležitostný léčitel," držel hlavu skloněnou, potlačoval to divoké bušení srdce, které si nehodlalo dát pauzu.

„Lé – léčitel?" Dexun přešlapoval na místě, a nikdo nebyl schopen říci, jestli koktal kvůli tomu, že špatně slyšel, že zakopl o vlastní nohu a to ho přerušilo v půlce slova, nebo už neuměl ani ovládat jazyk.

„Ano, můj pane. Specializuji se na sílu drahokamů, na energii, která jimi proudí," vymýšlel si z patra Bashia, a na jeho ústa se vkrádal úsměv. Ano. V životě by s ničím takovým nepřišel, to rozhodně ne. Ale stačilo si jen představit, co by vymyslel Duen, aby se dostal dovnitř, a najednou to šlo jaksi samo. K tomu přidal obchodní zkušenosti od Iazy, a jeho přednes byl naprosto bez chybičky.

Ačkoliv, co musel Bashia s pokorou přiznat, je, že Duenových kvalit jeho výmluva daleko nedosahovala. Stále to nebylo dost šílené. Avšak snad to účelu poslouží dostatečně.

„To jsem nikdy... nikde neslyšel."

„Nedivím se. Do Namasilie naše učení ještě neproniklo, ale dejte tomu pár let a uvidíte, jak se sem pohrnou Xetingští léčitelé."

„Pane, zdá se mi podezřelý," přikradl se strážný k opilci akorát včas, kdy Dexun padal na stranu a potřeboval oporu.

„Máš nějaký... Nějaký důkaz?"

Bashia mlčky sáhl do kapsy, odkud vylovil pár svých výrobků, které chtěl ještě před několika chvílemi prodat.

„Jak vidíte, tyhle šperky koncentrují energii kamene a přenášejí ji na jejího nositele. Tyto ornamenty jsou speciální, nikde je neuvidíte. Mám toho více, ale zůstalo to u mě na pokoji," představil jim brože, nechal je, aby si je plně prohlédli a sami usoudili, jestli říká pravdu nebo ne. Dexun byl však tak opilý a jeho pohled rozostřený, že sotva rozeznal stříbro a kámen.

„Slyšel jsem... Váš přítel je nemocen?" načal opatrně, nechtěl se dotýkat jejich citlivého tématu.

„Duen, on..." zahekal Dexun a vrátil brož Bashiovi do dlaně.

„Mohu se na vašeho přítele podívat? Chtěl bych mu darovat jednu z broží a popřát brzké uzdravení."

„Promiňte, pane, ale tohle není vaše věc," střízlivý strážný si jako jediný udržoval zdravý rozum.

„Nechci za to nic. Pomáhám rád. A pokud mohu pomoci vašemu příteli... Prosím. Nechte mě to zkusit. Nic nemůžete ztratit. Jen získat. A když se mi to podaří, budu mít jen dalšího spokojeného zákazníka!"

Strážný si přeměřil Bashiu s odporem. Úplně viděl tu snahu predátořit na bezbranných, využívat situací, dělat si takto reklamu! Ale jeho velitel byl jiného názoru. Zapomněl, co Bashia dělá, hned jak to vyslovil. Ale jakmile zazněla klíčová slova, jako „uzdravení" a „pomoci", uchytl Bashiu pevně za zápěstí a tahal ho do hostince jako násilník dívku do postele.

V mžiku prolítli místností plnou strážných, aniž by to ti muži zaregistrovali. A nohy, které měly problém udržet tu osobu ve stoje, se proměnily v končetiny antilopy.

„Tady, tady je Duen!" rozevřel dveře do pokoje, v němž bylo znatelně tepleji než v hlavní místnosti. Nebyla malá, ačkoliv Duen by si rozhodně vybral ještě větší. Oheň poklidně plápolal, někdo ho udržoval a pravidelně do něj přikládal polínka, aby nepohasl. Vzduchem tak koloval pach kouře, ale nebyl dráždivý. Spíše příjemný, nasycený o intenzivní vůni bylin, především máty a mateřídoušky. Jedním ze zdrojů byla mísa na stole, pravděpodobný vývar, do kterého namáčely hadry a pokládaly je na čelo nemocného. A druhým byl samotný nemocný, jehož celé oblečení bylo nasáklé tímto vývarem, jenž smíchaný s potem vydával trochu ostřejší pach, který naprosto přebyl jeho typickou květinovou vůni.

Jeho vlasy byly rozhozené po polštáři, rozpuštěné, slepené potem v pramínky, lemující jeho spící obličej. Po bohatém účesu nebylo ani stopy, a taktéž nebylo stopy ani po jeho svůdném úsměvu, prozíravém pohledu a typické bezstarostnosti. Drobné kapičky, jak sprška diamantů, se nepravidelně třpytily, v závislosti na aktivitě plamene ohně. Každou minutou rostly a rostly, spojovaly se ve větší a větší, a nakonec sklouzly po jeho tváři, zapustily se do jeho vlasů, nebo okopírovaly jeho čelist a vystouplý ohryzek na krku.

Třpytila se i jeho hruď. Místo několika vrstev jeho luxusních šat na sobě měl pouze bílou spodní tuniku z bavlny, momentálně roztaženou, že nezahalovala snad nic, kromě jeho ramen a paží. Přikrývka sotva sahala po jeho pupek.

Mračil se, třásl se. Každou chvílí sebou cukl. Bylo zřejmé, jaké bolesti má, jak moc trpí, jakou daň si jeho nemoc vybírá.

Bashiovi se při tom pohledu zastavilo rozbušené srdce. Zatajil dech. Na chvíli nechtěl věřit, že tohle je opravdu Duen. Dokonce se chtěl otočit a utéci. Jen proto, aby ho neviděl trpět.

Ale setrval. Musel. Semkl rty a nahlas polkl, potlačoval slzy v očích.

Jak mohl jen vědět, že když se uvidí znovu, že to na něj bude mít takový dopad? Nemohl...

Duene...

„Pane, pane léčiteli, tady, tady je Duen," pošoupával ho zezadu Dexun k židli, a sám se posadil opodál. Tedy, spíše svalil svoji zadnici. Za nimi už stačil doběhnout i Dexunův podezíravý podřízený.

„Tak šup, dělejte něco, ne?" Dexun začínal být netrpělivý, přestože člověk nestihl ani napočítat do tří, co si Bashia sedl.

„Ano, ano..." vytahoval své brože a detailně je začal zkoumat. „Tento akvamarín je příliš zakalený, ten se nehodí. Oh, ale křišťál, to je správná volba! Pročistí jeho tělo, povede jeho energii středem křišťálu, kam se usměrňují paprsky slunce, a všechno zlé zničí! Ano, ano..." mumlal Bashia, dělal že mumlá, předstíral, že opravdu svými výmysly žije, což vzhledem k jeho kamenné tváři přímo vynucující si respekt a autoritu – nikdo neměl prostory pro pochyby. Téměř.

„Dobří pánové, aby... aby tato brož fungovala o to více, dovolte mi pronést jedno přání, ale požádal bych vás –"

„Ne," odsekl střízlivý strážný.

„Jen na chvíli. Můžete klidně stát za dveřmi, ale víte, čím více lidí zde bude, tím roztříštěnější bude energie kamene, a to by ztížilo léčení..."

„Vypadni, Kubro, slyšíš? Vypadni," mumlal Dexun, zatímco se sám škrábal na nohy, a již vytlačil strážného z pokoje.

A dveře se zaklaply.

Ta nic neříkající tvář starce se náhle zhroutila. Jako vrstva ledu, roztříštila se na drobné krystalky a odhalila obavy a strach, bolest a smutek odrážející se v jeho bahnitých očích. Leskly se, zakalovaly mu zrak. Byl bezradný. Co mohl dělat, co?

Duen ležel před ním a vypadalo to s ním špatně. Přesně tak, jako kdysi se Sumaleem. Jeho osud ještě nebyl zpečetěn, ale Bashia už sebe viděl, jak drží za ruku chladné tělo, jak se hruď toho muže odmítá nadechnout, jak jeho rty ztratily svou barvu a zmocnila se jich mrtvolná ztuhlost.

„Duene," zašeptal, když se k němu naklonil. Mladíkovo obočí neustále cukalo k sobě, rty se mu chvěly, jako kdyby mrznul uprostřed vánice, přestože byl horký jak plamen ohniště.

„Duene..." Bashia pevně semknul rty schované pod vousem, opět, a potlačoval ten nával emocí, který se ho zmocňoval. Nedařilo se mu to. Rty se mu všemožně kroutily, jeho nádech se stával trhavým. Proč byl pohled na Duena tak těžký?

„Nepředstíráš to? Nehraješ to jen?" pokoušel se přenést situaci do dalšího z Duenových podvodů, ale nezdálo se, že by se trefil. Uchytil jeho zpocenou dlaň, pevně ji sevřel. Hořela. Doslova. A co teprve jeho čelo, které pohladil? A tváře? Je vůbec možné, aby lidské tělo mělo takovou teplotu?

„Kdyby ses viděl v zrcadle," snažil se o úsměv Bashia. Další pokus ho probudit, ale ani tohle nezabralo. Mohl jen založit pramen jeho vlasů za ucho, než mu znovu spočinul dlaní na líci.

„Tohle ti nesluší, měl by ses probudit a převléci se," spoustu nesmyslných slov opouštělo Bashiova ústa, ale ani jednou to nepřinutilo nemocného, aby se prodral skrze mlhu horečky ven.

„Duene, tohle nejsi ty..." položil na stisklou dlaň i jeho druhou ruku a navedl ji ke svým ústům. Krátce zaváhal, než ji políbil a opřel o ni své čelo. Jen tak seděl, přemýšlel – vlastně ani nevěděl nad čím. Ne. Nebylo to přemýšlení, bylo to zahánění všech možných scénářů, v nichž následoval Duenovo mrtvé tělo pryč.

„Lhal jsem jim. Lhal... Žádná moc kamenů není, Duene," šeptal do jeho dlaně, v níž nebyl ani kousek citu. „S čím bys přišel ty?" A co jsi cítil, když jsi mě nesl do Lamonu? Byl jsi také tak zoufalý? Nebo ne? Ne. Určitě ne. Nemohl jsi být. To by na tebe nesedělo. Ale já... Já nechci vidět někoho dalšího umřít, Duene. Někoho, na kom mi záleží.

„Musíš se přece vzbudit. Uzdravit. Ještě jsem nesplatil svůj dluh. A k tomu ti musím ještě povykládat – představ si, já je našel! Tossaky! Nakonec to nebyl tak absurdní úkol, hm?"

Nic. Jen ticho. Jen nepravidelné sípavé nádechy, doprovázené rozechvělými pohyby lesklé hrudi.

„Možná... Možná Pukhonovy děti, ty by mi mohly pomoci, ale... Sumaleemu nepomohly," hlesl Bashia, který nebyl schopen kvůli vzrůstající panice čistě myslet. Skákal z jedné myšlenky na úplně jinou, podobně jako jeho slova, která nedokázala držet souvislost.

„Ale já to zkusím. Nechci litovat, Duene. Nechci."

Pokoušel se vzpomenout na ten řetězec slov, který slyšel od Vanideena, na všechny poučky o tom, jak má ty duše prosit, ale jeho roztržitá mysl nebyl schopná to všechno shrnout a pronést nahlas.

Bashio. Uklidni se, napomínal sebe v duchu. Jako kdyby to byl hlas toho starého Bashii z Viniperu, a ten rázný příkaz otřásl jeho myslí dostatečně, že vše nepotřebné a rozptylující smetl pryč.

Uklidni se, zopakoval pro jistotu, a měl zato, že třesot jeho dlaní ustává.

Zatímco neustále svíral Duenovu ruku, položil tu druhou na Duenovo čelo a zavřel oči.

„Pukhonovy děti. Volám vás..." začal Bashia tiše přednášet prosbu, s níž probouzel jednotlivé stíny uvnitř sebe, vyzýval je, ať povstanou, ať si poslechnout, co má na srdci, a dle jejich vlastního uvážení, ať uzdraví Duena z rodu Ran, ležícího na posteli, zahlceného neustávajícími horečkami. Kopíroval přesně slůvko za slůvkem, co slyšel od Vanideena, a pomalu se dostával ke konci, kde narazil na malý zádrhel. Vanideen pronesl své vlastní jméno.

Kdo vlastně je? Má se jim představit jako Feishen? Jako Bashia, nebo jako Antares? A z kterého rodu vlastně je? Je Tossak, ale co to znamená?

A bude ta jejich síla dostatečně velká? Pomůžou mu, Pukhonovy děti, nebo budou raději chránit svoji vlastní existenci?

Má smysl je prosit o pomoc?

Složil zničeně ruku z Duenova čela. Co to dělá, o co se to pokouší? Jen si pobaveně odfrkl, jak ubohý je. Myslí si, že dokáže někoho zachránit, jen tak? Kdyby to bylo možné, vymřel by Tossacký rod?

Po tváři mu stekla slza. Ano, ubohé. Starý muž tady brečí, a kvůli čemu?

„Duene," sklonil se nad jeho neklidnou tvář, aby mu na čelo položil polibek. To místo okamžitě setřel dlaní, kterou doteď přejížděl po jeho tváři a pokoušel se ho ochladit svými ledovými prsty.

„Jestli to jsou Pukhonovy děti, nebo kdokoliv... Vím, že vás prosím o moc. Vím, že nemusíte dělat nic, co si usmyslím. Ani mě neznáte, a já neznám vás. Ale ukazujete se mi, nacházím vás ve svých snech. Jste tam, tak se neschovávejte. Prosím. Už jsem o své blízké přišel. Sám jsem také několik životů sebral... Nechci být svědkem toho, jak další život pohasne.

Jsem si vědom, že jestli jste celou dobu se mnou, viděli jste, jaký Duen je. Že dokáže být krutý, necitlivý, arogantní a sobecký. Navíc, není to Tossak. Pochází z města, je šlechtic. Ale... Má i světlé stránky. Dokáže být hodný a laskavý, přestože se to vždy snaží zakrýt. A... Je to jediná osoba, která mi je nejblíž. Kterou nechci ztratit. Nemůžu ztratit. Já... Nevím, co bych bez něj dělal. Nechová se zrovna ukázkově, ale... Za celý svůj život jsem nebyl tak šťastný, jako s ním. Je sice otravný, plný přetvářek, ale je poctivý, dodržuje svá slova. Vrátil se ke mně. Vyslechl mě. Pomáhal mi. On jediný ví, kým jsem. Proto vás prosím. Pomozte mu. Vyslechněte tuto sobeckou prosbu. Kdybych ho ztratil, ztratil bych sám sebe."

Po celou dobu nespustil svůj zrak z jeho tváře. Nepřestal ho hladit po tváři, přestože jeho dlaně již dávno byly teplé. Další slza stihla vyklouznout ven a svést se po jeho líci až k vousům. A zdálo se, že bude dnes poslední.

Už zde strávil dost času. Příliš. Za chvíli sem vtrhne ten otravný strážný, ať chce nebo ne.

Již plánoval, že opustí Duenovu loži a připne mu na tuniku tu brož, kvůli níž se sem dostal. Nechtělo se mu do toho. Vůbec.

Představa, že Duena pohřbí s touto sponou na hrudi...

Otřásl se. Ale musel to udělat.

Jen chvilku. Ještě chvilku!

Bashia bojoval se svojí nechutí se s Duenem rozloučit. Už potřeboval uvolnit stisk dlaní, ale jakoby ho jeho ruka neposlouchala. Držela Duana nadále v teplé náruči, objímala ho, tiskla se na zpocenou kůži.

Teplé? Tohle nebylo to teplo, jaké vyzařoval Duen dosavad.

Bashiovy oči se na okamžik rozšířily, jak vnímal přesně to, co se stalo tehdy v jeskyni. S tím rozdílem, že to něco, to zvláštní proudění, nemířilo k němu, ale z něj. Že neviditelný stín opouštěl bezpečí Bashiova těla a zapouštěl se do stonajícího Duena. A jako zázračná medicína, vyhladil vrásku mezi jeho obočím, zklidnil jeho zasekaný dech a ztlumil jeho třesot.

Těžko říci, jak moc mu ty stíny uvnitř Bashii pomohly, ale rozhodně odvály to nejhorší pryč během jedné pouhé sekundy.

„Pane léčiteli, už jste hotov?" ozvalo se zpoza zavřených dveří. Bashia až na židli vyplašeně poskočil, jak ho to vylekalo. Rychle nahmátl brož a ledabyle ji připevnil na lem Duenovy rozhalené tuniky.

„Ano, ano jsem!" setřel si mokrou stopu z líce a zhluboka se nadechl, aby nechal odeznít všechny podivné pocity, které v něm celý proces zanechal.

„Musíš žít, Duene. Musíš," naposledy šeptl ke spícímu tělu, než se zvedl a zamířil ke dveřím. Akorát včas. Rozevřely se dokořán, a Dexun už škobrtal k posteli, už kontroloval Duena po všech stranách, snažil se najít nějakou známku vyléčení, teďka, když má ten super šutr na sobě.

„Zavřete dveře, ať na něj netáhne. A následujte předpisy doktora. V kombinaci s touto broží, měl by být v pořádku," zvolal na opilce Bashia, ale hned mu došlo, že vybavovat se s ním je marné.

No, jestli je Duen pro něj něco jako syn, tak je alespoň vidět, odkud má Duen všechny své manýry.

Beznadějně zakroutil hlavou a opustil hostinec. Na nějaký prodej již neměl náladu. Všechny jeho myšlenky byly plné obav, jestli se Duen vyléčí, jestli to stačilo, aby se uzdravil, jestli...

Až se zapomněl přeměnit a prošel kolem Tossaků bez jejich zaznamenání. Alespoň se vyhnul zvídavým otázkám. Stejně by na ně nedokázal odpovědět. A ani nechtěl.

Zavřel se do pokoje, kde v tichosti strávil celý zbytek dne až do večera. Chvíli šperkařil, chvíli jen vysedával a přemýšlel.

Pomohli mu? Ale, kdo přesně? Kdo se slitoval a věnoval část své síly na ochranu někoho, jako je Duen? Pukhonovy děti podle všeho velkou moc ani nemají. A ty stíny, co ho opustily... Byly dva.

Jen později si Bashia uvědomil, že se mu jeho matka přestala objevovat ve snech. A že Sumaleeho rodiče opět zůstali bez syna.