Antares.

Antares.

Bashia měl skvělou paměť. Dokázal udržet ve své hlavě veškeré slova, věty, které před ním padly, i celé obrazy. Jinak by třeba nebyl schopen kopírovat bojové kroky mladého Duena, zaznamenat je do mysli ve svém mládí po dobu několika let, dokud sám nevyrostl a mohl si je konečně procvičit. Každý ukradený pergamen byl během jedné noci přečten a jeho obsah uložen už napořád. Trpěl, jelikož neměl přístup ke knihovně, kam by nejradši ponořil svoji hlavu a roky zavřené ve Starém paláci pročetl.

Jméno, které zaznělo, mu okamžitě přišlo povědomé. Byl si jist, že ho již někde slyšel. Avšak kde? Který z jeho „životů" to byl? Ten v paláci, ve Viniperu, nebo v Písečných horách? Tápal ve svých vzpomínkách, lovil tu pravou, která odkrývala další střípek jeho chaosu.

Ano. Už to viděl. Už to měl na dosah ruky!

Duen opět vyváděl. Ukázal kresbu jeho matky po celém hostinci. Bashia odešel, avšak když se vrátil, vzkazoval mu, že ho hledala žena.

Ano, to byla ta žena s medvědím kožichem, která neprozradila ani své jméno. Která se sním vesele vybavovala, která doufala, že on je Antares, ztracený muž její přítelkyně. Avšak nebyl. Je to náhoda, že mají stejné jméno? Že se jeho matka podobala nějaké neznámé opuštěné ženě? Možná ano, možná ne. Spíše tady ti Tossakové si našli špatnou osobu.

A s výjimkou zmíněného setkání, nikdy více na to jméno nenarazil.

Kdyby ho oslovili třeba Feishen, to by pochopil. Ale Antares? Asi čekají ještě na jiného ztraceného druha. A Bashia jím není.

Jenže to si už před něj klekli do sněhu i ostatní. Jen Hyrean váhal stále s neuvěřením v očích, přestože jeho nohy se mu podlamovaly, jako kdyby ho samy k tomu činu vybízely. Jako kdyby ho ovládaly místo něj.

„Vstaňte, nedělejte to," sklonil se Bashia k Vanideenovi a pomáhal mu nahoru. Nemohl si dovolit, aby takto bláznili. Nechtěl to. Měl toho dost ve Starém paláci. Jestli se má dívat na někoho z vrchu, tak jen na těch pár osob. Ale oni mezi ně nepatří.

„Antaresi," nadále držel hlavu skloněnou, neodvažoval se pohlédnout do mladíkových očí.

„Jsem Bashia," opravil ho, ale bez výsledku. Stařec nadále vyjadřoval úctu a respekt k někomu, koho sotva poznal a o jehož původu si pořád nebyl jistý.

„Vanideene, je tohle tedy...?" načal tiše Sopanes, jelikož, přestože věřil Vanideenovým slovům, nebyl to on, kdo si ho ověřil.

„A neměli bychom se vrátit? Ukázat ho Falettě?" nadhodil Toleeren, přesto starý muž jen zavrtěl hlavou.

„Nemá smysl se vracet. Pokračujeme do Madee, vyřídit, co jsme chtěli, a pak ho vezmeme cestou zpět," odvětil rozhodnutě, než se obrátil na Bashiu a položil mu dlaň na paži.

„Vítej zpátky, chlapče," konečně odhodil tvář služebníka a hleděl na něj mile a laskavě, jako na vlastní dítě, které se vrátilo z cest domů. Až to nevydržel a z čisté stařecké nostalgie Bashiu strhl do náruče, zahrnul ho vřelým objetím, takovým, které mu v životě dala pouze jedna osoba. Jeho matka. Konkubína Miran.

Bashia neznal Vanideena, neznal nikoho z této skupiny. Byli pro něj stále cizí lidé, přestože věděl, že je spojuje pouto stejného kmene. Ale nyní, utiskáván, zahrnovat láskou, kterou neměl tušení, kde se vzala; jeho oči začaly samovolně slzet. Nechápal to. Možná za to mohl ten mráz. Nebo naopak síla hřejivého objetí, pocit, že není na světě sám.

„Omlouvám se, Antaresi," přikročil k Bashiovi Hyrean a zahanbeně sklonil hlavu. Ano, byl proti Bashiovi, vztáhl proti němu meč několikrát, ale pouze z jednoho čistého důvodu. Aby ochránil Tossaky. A pro jejich ochranu udělá cokoliv. I kdyby to mělo znamenat ztrátu jeho vlastního života. Ale jestli Vanideen opravdu ověřil, že Bashia je... Že je TEN Antares, o kterém jim vyprávěla Faletta, že on je syn Kirettin, že on je pokračovatelem rodu náčelníků Danha, přeživší velkého požáru v Radgostu...

„Omlouvám se," až padl na kolena při druhé omluvě, jako kdyby se ani neomlouval Bashiovi jako takovému, ale duším, které v něm tkví, a které rozzuřil svým bezohledným chováním.

„Nechte... nechte toho," Bashia ucouvl, své nohy nezastavil, dokud nebyl v bezpečné vzdálenosti od všech členů výpravy.

„Nemůžu být Antares. V žádném případě."

Vždyť on byl Feishen. Narodil se královské konkubíně, vyrůstal obklopen... No, zlato to rozhodně nebylo, ale pár služebných měli. Vyrůstal mezi několika kamennými zdmi, nacházel se tam, kde byl skryt před zraky Jejího Veličenstva. V posledním roce, jak k němu naskakovaly zpět jeho vzpomínky a jak si zároveň uvědomoval, že něco s ním není v pořádku, dokázal přijmou fakt, že Enler Dalan není jeho skutečným otcem. Možná za tento fakt byl i rád. Protrpěl patnáct let, celých patnáct let s vědomím, že on i jeho matka pro jeho otce neexistují. Že si ani jednou na ně nevzpomněl. Nevnímal ho jako otce, ale jako věznitele.

Když se v něm zrodila myšlenka, že možná má něco společného s těmi muži, co uctívají Pukhona a mluví o jejich dětech, z části mu to ulevilo. Vysvětlovalo to ty stíny ukryté uvnitř něj, které nad ním držely ochranou ruku, udržovaly ho při životě, i když ho od smrti dělil jen vlásek. Vysvětlovalo to jeho nevztah ke králi. Osvobozovalo to jeho svědomí, nemusel se kárat za své podlé myšlenky a slova, která na účet Enlera Dalana vypouštěl z úst, a za která si vysoudil od Miran pěkné pohlavky.

Proto musel Tossaky najít, ověřit si to. Obzvlášť, když Sumalee umíral, jeho slova... „Pomsti nás, bratře. Jdu s tebou." Slova, která ho nahání i v noci, která dávala a zároveň nedávala vůbec smysl. A poté, co ho Duen omráčil, co ho Medard zranil, co se ponořil do hlubokého spánku – opravdu viděl Sumaleeho stín, jak stojí mezi svými, u jeho matky a otce.

Jeho otec musel být Tossak. Ano.

Ale on nemůže být Antares.

„Antaresi, neboj, všechno se dovíš. Musíš být zmatený, Faletta to předvídala. Ale nepochybuj o sobě. Tady," Vanideen přikročil k Bashiovi, aby mu položil dlaň na jeho hruď, na jeho srdce, které divoce bilo, „tady uvnitř tebe, tady sídlí naši předci, naši otcové, matky, sourozenci i děti. Sám je musíš cítit, vnímat jejich přítomnost. Jsi tím, kým jsi. Jsi náš Antares."

Ale přece... nejsem... Naposledy zaprotestoval, přestože jeho vnitřní hlas již nebyl tak silný. Má přijmout tuto identitu? Alespoň na chvíli? Možná pozjišťuje spoustu věcí o Tossacích, o Pukhonovi, a nakonec všichni dojdou k závěru, že se mýlili. Třeba. Měl by to zkusit. Brát to s rezervou, vytahovat jenom to podstatné a důležité. A i kdyby Antaresem nebyl – což není – stále může nalézt svého pravého otce.

„Takže Bashia je jeden z nás?" ozval se Sukonta, aby si to ještě jednou potvrdil.

„Antares," opravil ho jeho bratr, a Sukonta to jméno pohotově zopakoval.

„Říkejte mi Bashia," povzdechl si mladík, a sklonil se ke svému vaku, kde byla smotaná kůže, aby si pod širým nebem ustlal a celý večer pohřbil tvrdým spánkem.

Nyní, jak byl uznán za „bratra" těchto lidí, jejich přístup se okamžitě změnil. Více si povídali mezi sebou, jelikož si nemuseli dávat pozor na jazyk a udržovat záležitosti týkající se jejich osady v tajnosti. Prozradili, že mají sraz s kupcem nabízející medvědí kůže od lidí Zamrzlého moře. Tito lidé většinou s Namasilijčany nemají dobrý vztah, obzvlášť poté, co se předek rodu Dalan pokusil dobýt sever a podmanit si je. Vyhnal je z úrodnějších oblastí, které nejsou tvořeny celoročně zamrzlou půdou, a z čiré chamtivosti vybil zdejší bílé medvědy, jen pro kus luxusu a ozdobu ke svému oblečení. Lidé Zamrzlého moře tak představují ochranu těchto tvorů, udržují jejich populaci, brání jejich přemnožení, ale také nedovolí jejich vyhubení. Mimo bílých medvědů, na jižnější části jejich území blíže k Furthu se zdržují i medvědi klasičtí. Obchody s jejich kůží jim přináší ne daly, ale potraviny, díky nimž dokáží přečkat dlouhé zimní období.

„Faletta si na medvěda potrpí. A je to spolehlivý materiál, vydrží nám dlouho, hřeje nás nespočet zim. Do Madee tito kupci většinou míří v zimě, jelikož nikdo z jižní části Namasilie nebude riskovat své zdraví a cestovat na sever ve sněhových vánicích. Tedy, až na tebe," mrkl na Bashiu Kosum.

„Měl jsi štěstí, žes na nás narazil. Proč vůbec na sever?" vyzvídal Sopanes, celkem ho zajímalo, jak na jejich téměř zaniklý kmen shlíží zbytek Namasilie.

„Říká se, že pokud někdo o vás něco ví, tak jsou to Zvuční lidé. Že k nim máte blízko," nadnesl tiše, zatímco si jeho nohy probojovávaly cestu skrze sníh, na němž nebyly ani stopy zvěře, ani otisky noh ptactva. Nenarušený, nekonečný sníh.

„Nejsou daleko od pravdy. Zvučné planiny se opravdu staly naším útočištěm. Jakou cestou jsi šel?" pokračoval a krátce se za sebe ohlídl, aby chlapce v odpovědi povzbudil letmým úsměvem.

Jakou cestou... Toť byla pro Bashiu otázka. Místo krajin, kopců a jezer, viděl jen ten otravný obličej, který mu celou dobu nedal ani na chvíli pokoj.

„Kolem jezera Delaia."

„Delaia, pche," odplivnul si Hyrean, a kam dopadla jeho slina, odtamtud se začalo kouřit, jako kdyby odplivnul kus ohně.

„Pořád... Pořád zdejší voda není dobrá?" promluvil záhy Vanideen, tiše, téměř se neopovážil zeptat. Ale zvědavost je někdy větší než strach a obavy, a i on ji překonal, aby se dozvěděl něco o své domovině.

„Ano."

„Aha," vydechl smutně, ale nic víc neříkal.

„Myslel jsi, že nás tam najdeš?" Sopanes na Bashiu dozadu mrkl; líbilo se mu, jak odhodlaný byl dovést Daonuna za Pukhonem a najít své kořeny.

„Že najdu alespoň stopy," odvětil poklidně. Stopy žádné nenašel, alespoň ne po nich. Místo, kde kdysi sídlili, bylo jak vymazané z mapy. Zato narazil na opuštěný dům, jehož účel může jen vzdáleně odhadnout.

„Na tom místě už nezbylo nic, můj bratře," poučil Bashiu Aahnas a jen pokrčil rameny, „nyní máme jiný domov. Není to ten, co nám vybral Pukhon, ale žije se tam dobře."

„Uvidíš, jak přijdeš k nám. Všechno uvidíš. Poznáš se s našimi, Faletta ti všechno řekne," Sukonta už dopředu skákal z té myšlenky radostí. Poprvé se mu podařilo pomyslně adoptovaného tvora dovést domů.

„A kdo je ta Faletta?" neudržel v sobě Bashia otázku, jelikož její jméno padalo až příliš často. Zdála se jako velice důležitá osoba. Asi by se o ní měl dozvědět něco více, než se dostane do jejich osady.

„Je zastupující náčelník. Nikdy nechtěla plně přijmout tuto pozici," převzal slovo Sopanes.

„Dokázala nás všechny svést dohromady, jen co nastaly ty události. Díky ní mnoho z nás přežilo, i když nemělo," následoval ho ve vysvětlovaní Toleeren.

„A co přesně? Co se stalo?"

„V Radgostu –" načal Sopanes, ale okamžitě byl zastaven Vanideenem. Stačilo jen pootočit hlavou a mužovy vousy se přestaly hýbat a odkrývat rty pod nimi.

„Bude lepší, když ti to povypráví ona sama. Přece jen tam sama byla," vysvětlil Vanideen, čímž uzavřel téma a taktéž dveře, které mohly Bashiu zavést za pravdou.

Nebylo tedy k podivu, že mladík jen pevně semkl rty. Ne že by byl nedůvěřivý, ale když už takto bojoval, když celé ty roky v podstatě hledal Tossaky, hledal svůj původ, aniž by o tom sám věděl, a nyní... Nyní je před něj opět postavena bariéra, ledová zeď, která se roztopí až s příchodem do jejich osady... Chce vědět vše. Chce zjistit, co se stalo. Proč ho nazývají tak, jak nazývají; proč ta Faletta musí o všem rozhodovat, proč se Sumalee a Daonun ocitli v táboře, a co znamená to záhadné poselství spjaté se jménem Antares.

Požár. Pamatoval si, že Sumaleeho rodina umřela při požáru. Má to co do činění s tím, co mu chtěl Sopanes říci? Duen také zmiňoval, že to byl požár, co Tossaky úplně odrovnalo. Až si nikdo nemyslel, že by přežili... Takže přežili?

Drtil svá ústa, jak byl podrážděn. Ale věděl, že bez svolení jejich vůdce mu opravdu více neprozradí.

Co však jeho společníci považovali za důležitější, než co stojí za vším tímto pádem jejich kmene, bylo vědění o Pukhonovi. Pomalu, ale postupně, vkládali do svých slov odkazy na jeho život, vysvětlovali všechny rituály spjaté s jeho existencí, aby se Bashia stal plnohodnotným Tossakem, jak má být.

Jako první, co mu bylo osvětleno, byl rituál pro zemřelé. Sám Bashia byl tím, kdo to vytáhl na povrch a požadoval se vysvětlení. Jinak to ani nešlo. Tento rituál se mu vryl hluboko do srdce. Ještě pořád viděl Daonunův ztrápený obličej, nehybného Sumaleeho, a do uší se mu dostával neustávající proud slov, zamumlaných, že nerozuměl ničemu z toho.

„Víš, Antaresi, každý tvor je stvořen ze dvou složek. Z ducha a těla. Nejsme nic než jen prázdné schránky, do nichž byl vložen život. Duše jsou se schránkou pevně spjaté, dokonce tak, že po smrti těla jsou uzamčené na tomto světě a nemohou jít dál. Říkáme, že bloudí v mezisvětě. Ale Pukhon, náš převeliký předek, tyto duše osvobodil. Přetrhl pouto s tělem, uvolnil je ze zajetí tohoto světa, a vytvořil pro ně místo daleko za hranice skutečnosti, kde tyto duše žijí svůj nesmrtelný život," vyprávěl nad hrnkem švestkové pálenky Vanideen, oči upíral do ohně před sebou.

„A tak vždy, když někdo umře, je na nás, abychom ho osvobodili, abychom ho nasměrovali za naším otcem, aby mohl v klidu spočinout na druhé straně. Je nemyslitelné nechat někoho od nás vědomě bez rituálu, nechat ho bloudit po světě, bez cíle, bez těla, jen tak..."

„Připomíná mi to bohy Kaa a Ree," dodal Bashia, jak naslouchal jejich náboženství a spojoval si to v duchu s vysvětlením, které mu kdysi podal o Zvučných lidech Iaza. „Je to důvod, proč jste hledali útočiště u nich?"

„Částečně," ušklíbl se Vanideen, překvapen, že jejich nejnovější člen rodiny není zas tak neinformovaný, jak by se na první pohled zdálo. Ano, již několikrát předvedl, že za jeho tichým vnějškem jeho mysl funguje, a to ho těšilo. Faletta z něj bude nadšená.

„Zvuční lidé přišli s bohyněmi Kaa a Ree, aby pojmenovali to, co funguje samo o sobě. Kaa a Ree není nic jiného, než jejich nazvání duše a těla. Lišíme se od nich, jelikož Pukhon není bůh, nikdy nebyl. Ale byl to člověk, který přišel na pravdu, a její pomocí zachránil svět."

„Slyšel jsem, že lidé často nazývají Pukhona zrádcem," vybavil si Bashia cestovatele v Adranuchu.

„Blbost!" vykřikl Hyrean, než se opět stáhl k sobě a umlčel se teplým čajem.

Vanideen po něm vrhl káravý pohled, než pokračoval.

„Za všechno, co Pukhon pro lidstvo udělal, ho nakonec čekal krutý konec. Král, předek rodu Dalan, obvinil Pukhona ze zrady. Avšak než jej stihl zatknout, Pukhon sám umřel."

„Jeho jméno již nikdy nekolovalo mezi běžnými lidmi. Jen mezi námi a vybranými," dodal Sopanes, čímž uzavřel celou kapitolu.

„Daonun zmiňoval, že v nalezení opálů mu pomáhají Pukhonovy děti. Jak to myslel?" pokračoval Bashia ve vyptávání, když se zdálo, že konečně narazil na téma, které mu bylo otevřené. Dvojice Tossaků v táboře byla velice citlivá na záležitosti, které se týkaly jejich „otce". Jméno Pukhona netajili, přesto realitu schovanou za jeho osobou si nechávali pro sebe. Obhajovali ho jako opravdového člena rodiny. Jako kdyby to skutečně byl jejich otec, nebo bratr, nebo dokonce milenec. Až takové pouto, obdiv a respekt cítil z jejich slov. Samozřejmě, nebylo jeho právo zjišťovat více, strkat nos do cizích záležitostí. K čemu by to navíc bylo? Nepočítal s tím, že by se někdy dostal ven. Že by někdy seděl na kožichu a za jeho zády by mu dělalo opěradlo zmrzlý sníh, a jeho tváře ohříval plápolající oheň.

„Pukhonovy děti tkví v našem nitru, ochraňují nás a pomáhají nám," odvětil Vanideen, a Bashia se pokoušel zakrýt zklamání z faktu, že tuto frázi již několikrát slyšel. „Žijí v nás již od pradávna. Díky nim skončil velký hladomor a království opět rozkvetlo."

„A to, jak jste chtěl zjistit, jestli mluvím pravdu..."

„Prosil jsem je o pomoc. Nesmíš zapomenout, že jsou to individuální osobnosti. Ony samy se rozhodnou, jestli ti pomůžou, či nikoliv. Jestli je tvůj čin ušlechtilý, nebo sobecký."

„Spojují nás všechny. Není Tossaka, aby je necítil. Aby s nimi nesdílel svůj život a nepředstavoval jim nynější svět," dodal hrdě Sopanes s letmým úsměvem schovaným v jeho porostu na bradě.

„Proč nechtěly zachránit Sumaleeho?" vyhrkl náhle Bashia, až se sám udivil, proč zněl tak agresivně.

„Můj bratře," vycítil jeho frustraci Vanideen a změnil svůj tón na takový, kterým otcové chlácholí své syny, „jestli umíral, již tomu nešlo zabránit. Pukhonovy děti jsou staré, již ne tak mocné, jako kdysi. Pokud by měly zachránit každý život, již dávno by se navždy vytratily."

„Jak to myslíte?"

„Duše nejsou nekonečné. Umí chřadnout, umí se vyčerpávat. Pokud nejsou zachráněny obřadem a poslány za Pukhonem, po letech nakonec zreziví, promění se v prach. Proto je tak důležité vykonat obřad. Jestli nejsou s ničím spojeny, vytratí se navždy."

Bashia nemohl tvrdit, že byl spokojený s jeho odpovědí, ale tušil, že nic lepšího momentálně nedostane. Měl by čerpat z Vanideenových slov co nejvíce může.

Cítil duše v sobě, o tom nepochyb. Ale že by to byly ty Pukhonovy děti, o tom by mohl jen dlouho diskutovat.

„A jaký je vlastně vztah, nebo tedy rozdíl, mezi podvodníky a vámi?"

„Pche! Podvodníci! To ti hned řeknu, hochu," Hyrean se zhostil slova, jelikož se zdálo, že s nimi má velice pestrou minulost. Možná to byl další důvod, proč byl vůči Bashiovi tak nevraživý.

„Jsou to Zvuční lidé, ale nikdo z nich neukrývá v sobě duši jinou než svoji vlastní. Ale přesto přišli na to, jak se odpoutat od těla, jak ovlivnit lidi kolem sebe, jak je donutit vidět to, co vidí oni, a cítit to, co cítí oni. Velice nebezpečné. Pro ně i pro jejich oběti. Dokáží člověka na chvíli ovládnout, donutit ho udělat, co chtějí. Ale neuvědomují si, že namáhají poslední spojení mezi nimi a jejich tělem. A stačí jej zpřetrhnout, a –"

„Není cesty zpět," dodal za něj Aahnas s pošklebkem a pokrčil rameny.

„Přesně," odkývl jeho závěr Hyrean.

„V podstatě, to je jen takový základ. Ale postupně ti toho vysvětlíme více," ujal se slova Vanideen a na mladičkého hocha zvesele mrknul.

Budu mít uši nastražené, pomyslel si Bashia, který vzal všechny dnešní střípky a postupně z nich skládal obraz, jakousi mozaiku, ačkoliv ještě netušil, jaký výsledek to na něj čeká.