Ráno, ještě před svítáním, se každý mlčky pobalil, a další den plný cestování mohl být zahájen. Nikdo nepronesl ani slůvko, ne dokud se všichni neprobudili chůzí, ustavičným mrazem a vycházejícím sluncem. Po dlouhých dnech schovaných v bílém oparu se konečně ta žhavá koule prodrala skrze mračna, rozehnala je do okolí a přinesla s sebou čisté, azurové nebe.

To však není vše. Jakmile se paprsky snesly k zemi, to, co dříve bylo rozprostřené plátno z bavlny, se náhle proměnilo v satén vyšívaný stříbrnými a zlatými nitkami. Drobné drahokamy, křišťály i diamanty, byly zapošité do látky, jeden vedle druhého. Všechno se jen třpytilo, vytvářelo dojem, že skrze tyto ozdoby už ani nelze spatřit původní podkladovou látku.

Bashia, který byl zvyklý na zasněžené lesy, vrcholky hor a zmrazené vodopády, nebyl připravený na takovýto pohled. Byl svědkem Zvučných planin na jaře, kdy všechno kvetlo a celá země se zdála jak poťupkovaná štětcem nesoucím nepřeberné množství barev. Nyní si dosud připadal jak vhozen do mléka, v němž měl plavat, do pytle mouky, z níž se potřeboval vyhrabat. Ale jak byl konečně obzor oříznutý, kontrastně orámovaný modrým hedvábím, a jeho nohy se brodily rozdrcenými krystaly, nemohl si pomoci a jen občas hledět s pootevřenými ústy.

„Jo, kluku, vítej na Zvučných planinách," zasmál se Sopanes, jen co si všiml jeho očarovaného pohledu. Bashia ihned semkl rty pevně k sobě, ale jak už na něj byla upoutána pozornost, i další členové výpravy se po něm ohlédli a vesele si odfrkli. Byl pro ně zelenáč, ačkoliv velice tajemný zelenáč. Přestože jeho výzor připomínal mladý dorost, jeho slova a styl mluvy naopak patřilo mnohem starší osobě, zdolané zkušenostmi života.

A jak se také ohlédli, a konečně měli možnost si blíže prohlédnout jeho obličej za denního slunečného světla, nemohli nepřiznat, že se kluk svým rodičům neobvykle povedl. Až do takové míry, že se v jejich srdcích zrodily pochyby o pravosti jeho slov. Opravdu pochází z Viniperu? Nebo je to nějaký šlechtic, který se vydává za potulného vandrovníka?

Jediný Sukonta, muž se začínajícím strništěm a do výšky hodně protáhlým obličejem, si byl čím dál jistější, že pokud někdo na Bashiu jen vztáhne prst, ochrání ho i za cenu jeho vlastního života.

„A co takto cestuješ sám, obzvlášť v této zimě?" nadhodil náhle, když se zastavili na polední přestávku. Každý doplňoval síly, co to šlo; zakusoval se do chladného jídla, občas zakousl do krystalu ledu. I Bashia si odlomil kus placky – nehodlal ji sníst celou. Potřeboval šetřit. Znal své limity. Navíc, jeho zranění byla již vyléčená. Nemusel se bát, že se mu omylem podaří ten limit překročit. Zobal tak pomalu, jen okusoval okraje, které přežvykoval nepřirozeně dlouho. Něco, co ho naučilo žití v táboře Muchin, i jeho žebrácká léta kdysi dávno.

„Někoho hledám," zamumlal tiše Bashia, než ho trklo silně do nosu – vždyť tito muži znají Zvučné planiny jako své boty. Jsou to Zvuční lidé jak se patří. Mohli by... mohli by znát Pukhona, nebo mu alespoň pomoci, namířit je správným směrem. Cestují sem a tam, pokud narazili na někoho neobvyklého, určitě by tušili, kde hledat, kam mířit... Nadějně vzhlédl na Sukontu, kterému tyto náhlé jiskřičky naděje v očích až vzaly na okamžik dech.

„Děje... Děje se něco?" zakoktal, a nebýt jeho tváře zarudlé mrazem, naskočil by mu na nich výrazný ruměnec. Přestože se Sukontovi líbila děvčata, miloval jejich roztomilé štěbetání, jejich ladné pobíhání připomínající srnky na pastvině, a dokonce se již dlouhé měsíce dvoří jednomu děvčeti u nich v osadě; musel uznat, že Bashia byl opravdu netradiční. A že svojí krásou překoná i jeho spřízněnou duši.

Z tohoto uvědomění byl o to více ochromen a nedokázal vydat ani hlásku, přestože Bashiův odhodlaný pohled ani na chvíli nepolevil.

„Cestujete po planinách hodně?" obrátil zrak na Kosuma, sedícího opodál. Uvolnil tak Sukonta z neznámého sevření, z něhož mu naskočila až husí kůže. Pozoroval Bashiův profil, jemné vlasy padající mu do čela, a jen přemítal, kterého z bohů jeho rodiče uctívali, že mu nadělili takovou krásu.

„Tak, jak kdy," pokrčil rameny, očima krátce střelil po Hyreanovi, aby ho příliš nedráždil množstvím vyřčených slov, a tudíž i prozrazenými informacemi.

„Možná... Možná jste na něj narazili. Nebo na ně. Na ty, které hledám."

„Možná," Kosum váhal a cukal zmateně obočím, jak nechápal, kam ten mladík míří. „Ale i kdyby ne, jestli je to důležité, možná bychom ti mohli nějak pomoci."

„To by... To by také šlo," uvažoval Bashia. Pokud narazí na Tossaky dříve než on, a sdělí jim to o Daonunovi a Sumaleem, dočkali by se svého vyslouženého odpočinku, i kdyby samotný Bashia selhal. To by také nebylo špatné.

„A kohože to hledáš?" zvolal Aahnas od sušeného masa, jak nevydržel trvání Bashiovy vnitřní rozvahy. Poslouchal rozhovor, samozřejmě mu neunikl, když je obklopuje jen nicotné ticho, utlumené vrstvou sněhu, občas narušené hlasitějším mlaskáním členů výpravy. Každý je poslouchal, ale dělal, že ho to nezajímá.

„Dva muže. Tedy přesněji, jejich rodinu."

„Dostali se do malérů, nebo umřeli?"

Tiché semknutí Bashiových rtů bylo dostatečnou odpovědí, která Aahnasovu zvědavost ihned umlčela. Sklopil zrak a káral se za svou vlastní zbrklost. Jak netečný jen byl!

„A kdopak to tedy je?" Vanideen položil svůj bochánek na stehno a upřel své stařičké oči na smutného hocha. Jeho hlas byl tichý a opatrný. Byl si vědom toho, jaký smutek sídlil uvnitř toho cizince, jak moc byl potlačován, i jak moc proto záleží, aby ty osoby našel. Byl si té bolesti vědom až příliš. Jako kdyby ji sám cítil.

„Od jednoho z nich ani neznám rod, který bych měl hledat, ale myslím, že měl hodně blízko tomu druhému," načal Bashia a zhluboka se nadechl. Ani to, že mu mrzla každá část v těle, ho nedokázalo udržet v přítomnosti a opět ho to zavádělo do místa tepla, prachu, nekonečného písku a krve. Jako kdyby měl opět dlaň mazlavou od krve. Okamžitě litoval, že si na ruce namazal tu Duenovu mastičku. Obzvlášť, jak je měl skryté v rukavicích, nemohl si ověřit, jestli se mu to zdá, nebo na nich krev skutečně má. Aby se udržel při smyslech, jen uchytil svoji dlaň a kousl se do rtů.

„Hledám rodinu Sumaleeho... A Daonuna Gao –"

„Ty svině!" vyskočil do střehu Hyrean a než se stačil kdokoliv vzpamatovat, již vytáhl meč z pochvy a natáhl ho k Bashiově krku.

Ten automaticky uskočil dozadu, přičemž také nahmátl svoji zbraň. Překulil se do sněhu, zatímco pevně sevřel jílec, a už vyskočil na nohy, aby mohl meč útočící na jeho tělo odvrátit. Nepříjemný zvuk tření zrezivělé čepele o pouzdro donutila každého se zašklebit, jak jim z toho až zabolely zuby. O to horší bylo, když se ta rez opřela do meče protivníka a klouzala po něm, jako prostitutka ohmatávající svého klienta.

Z toho skřípání jim málem vyskočilo srdce z hrudi.

„Je to podvodník! Lovec!" vykřikoval Hyrean ve svém divokém bití. I přes všechen výcvik, Bashia nebyl rozeným bojovníkem, a přestože si vedl poměrně dobře, i tak neustále čelil obtížím útoky úspěšně odrazit. Podsaditý chlapík, menší, ale mnohokrát těžší než Bashia, mu přitěžoval každou chvilkou. Nemluvě pak o tom, že Bashia byl oslabený cestou, předchozími zraněními i dietou v táboře. Nakonec se zdá, že není schopný se ubránit ani proti jedinému muži. Prohrával, jeho ruka měla stále větší a větší problém tu sílu převést do čepele a obrátit ji v nějaký chytrý hmat. Duen na něj šel přeci jen příliš zlehka. A Saral jednoduše s meči neuměl, přesně, jak říkala Kalaya.

„Zasraný lovec! A přišel si pro další!" cedil vztekle skrze zuby Hyrean, a Aahnas i Sopanes již také uchopili své zbraně do rukou a obklíčili Bashiu tak, že neměl ani prostor k útěku. Nebo k pouhému manévru, jak se vyhnout Hyreanovým útokům. Jeho plášť se nadzvedával při každé otočce, následoval jeho kroky připomínající neobvyklý tanec, avšak brzo se na něm objevila jedná řezná rána, a druhá, a třetí...

A Bashia již neměl kam uhnout.

„Nejsem lovec," zašeptal na poslední chvíli, než mu Hyrean šikovně vyvlíkl zbraň z ruky a přišpendlil mu ostří ke krku, kde dokonce na moment udělal s jeho pokožkou krátký kontakt.

Cítil ho, pořád. Jako kdyby jeho kůži ani neopustil. Jak povědomý pocit, tohle...

Zavřel na okamžik oči a zhluboka se nadechl. Uklidnil tak rozbušené srdce, rozdováděné krátkým soubojem, který prohrál.

A jehož důvod ani nevěděl.

Když je pak opětovně otevřel a upřel na Hyreana, přestože ten dosáhl vítězství, opět se musel až otřást z toho chladu, který byl větší než celých zasněžených Zvučných planin. Jak nepřirozený byl ten absolutní klid na tváři toho mladíka v podmínkách, v jakých se nacházel. A tak Hyrean, jako ohrožené zvíře, rázem oslabené a pod hrozbou nebezpečí, potřeboval nabrat zpět sebejistotu, své přesvědčení a ego. Přitiskl meč opět k Bashiovi, podepřel jím jeho bradu a donutil ho ji zvednout, dokud nehleděl přímo na modré nebe nad sebou.

„Zasraní lovci... Dostali dva z nás, a nyní jdou po dalších. Já věděl, že je podezřelý, já věděl, že se mu nedá věřit!"

„Hyreane, uklidni se," Vanideen vykročil kupředu ke zdroji konfliktu.

„Není proč se uklidňovat. Zaslouží si smrt, nic jiné!"

„Ale opravdu je lovec? Zkoušel jsem ho, není podvodník," přidal se Kosum, přestože jeho tvář neskrývala rozpaky. Sám si nebyl jist.

„Nevyužíval iluzí. Ale to neznamená, že jím není!" opravil svého společníka Hyrean a zavrtal špičkou meče hlouběji až k Bashiově jazylce, a na jeho pokožce se objevila kapička krve.

„Ale... Ale Bashia... Přece nemůže být..." koktal Sukonta, jemuž ten hoch za tu jednu noc a dopoledne nějakým způsobem přirostl k srdci.

„Kdo by je mohl znát? Řekněte mi? Kdo jiný než lovci by mohli znát jejich jména? Kdo?" vykřikoval Hyrean, v jeho hlase se míchalo zoufalství s hněvem, a dohromady utvářelo nebezpečnou kombinaci, která jednoho může stát život. Kdokoliv této kombinace emocí se může jen obávat, vyhýbat, jak jen to jde. Ale Bashia, ten nic. Tomu se nadále hruď poklidně nadzvedávala, jako kdyby mu o život nešlo, jako kdyby ho nic na krku netlačilo, jakoby se jen kochal pestrou oblohou. Z hlavy mu mezitím spadla kapuce a odhalila jeho krátké, pavučinku připomínající prameny vlasů.

„Vanideene, musíš uznat, že Hyrean má pravdu. Pro naše bezpečí, měli bychom ho zabít," přidal se Sopanes, a se svým vpřed namířeným mečem udělal krok kupředu.

„Bashia... Bashia, on..." Sukonta jen nesmyslně koktal, jak se i další společníci přidávali na Hyreanovu stranu a tasili své meče, těsně jimi obkružovali Bashiovu siluetu.

„Daonun a Sumalee byli zajati lovci. Kdo ví, kde skončili. Ale rozhodně nikdo, kromě lovců samotných nebo říšské stráže je nemůže znát. A vědět, kde hledat. Faletta předvídala, že brzy lovci dostanou za úkol nás zničit," pokračoval Sopanes s pohledem upřeným na nejstaršího člena výpravy. Zdá se, že se rozhodlo. Pokud většina říká takto... Může s tím Vanideen něco udělat?

„Navíc, proč by se potuloval sám, Zvučnými planinami, v tom nejnebezpečnějším období?"

„Vydržte," Vanideen přikročil k Bashiovi a rukou naznačil, aby mu meč uhnul z cesty. Sám se sklonil pro starou zbraň, zanořenou ve sněhu, chladnější než kus ledu. Něco mu říkalo, že odpověď není tak snadná. Možná za to byl ten smutek v mladíkově očích, možná jen pouhá intuice. Přeci jen toho zažil více než zbytek jejich chásky. Život ho zkoušel všemi možnými způsoby. A ačkoliv ten podezřelý byl mladík, cizinec, kterého v životě nikdo neviděl; něco k němu cítil. Něco nepopsatelného. A to ho znervózňovalo.

„Měl by lovec tak ubohý meč?" vytasil s prvním argumentem, kterým se pokusil podkopat místní nezlomné tvrzení a získat pár minut navíc, pár příležitostí na dodatečné otázky, jimiž by toho kluka dokázal osvobodit.

„Lovci mají hodně velké příjmy za své služby Namasilii, proč by bojoval tak strašnou zbraní? Také mají být velmi dobří v bojovém umění. Tys ho ale, Hyreane, přepral v několika okamžicích."

„No a?"

„Jo, Bashia by přece nebyl tak blbý, aby chtěl s nulovými základy boje zajmout celou skupinu Tossaků, ne?" připojil se Sukonta k Vanideenově argumentu, přestože ne úplně správným způsobem.

„Samozřejmě, že ne, to by nedokázal nikdo, Suko. Beztak měl v rukávu trik. Mohl být návnadou. Nebo mít své společníky v záloze!" okamžitě nadhazoval zpět Hyrean, a obhajoba tak zůstala na bodě nula.

„Nejsem lovec..." zašeptal do nebe opět Bashia, jako kdyby ani nemluvil k cestovatelům. Jako kdyby se nesnažil zachránit si život. Jako kdyby tu stál sám, uprostřed naprostého běla, a slunil obličej v ojedinělých paprscích zimního slunce. A jen tak náhodou vyslal vzkaz do nebe a doufal, že dorazí za bohy, kteří drží na Zvučnými planinami ochranou ruku.

„To se ještě uvidí!" chtěl mu zarýt meč hlouběji do krku Hyrean, ale to už Vanideen popadl jeho zápěstí a zabránil mu v pohybu. Dokonce ho stáhl zpět, aby ten hoch mohl sklonit svoji hlavu a skrýt tak krvavou linku v nákrčníku z kožichu.

„Vyslechněme ho nejprve," přemlouval ho stařík. Přestože plně chápal, proč Hyrean reaguje tak, jak reaguje, soucítil s ním víc než kdo jiný; pokud se opravdu jedná o omyl... Nezničí jeden mladý a nadějný život? Neoblomně hleděl na svého společníka, kterému se nervózně chvěly dřevěné korálky na bradě. V naprostém tichu pouhých lidských nádechů, cinkaly tlumeným tónem, jak do sebe každou chvílí narážely.

„Vyslechni ho teď," zavrčel tiše, jeho meč nadále ukazoval na Bashiu, jen se z těch centimetrů, které je od sebe dělily, stala nyní celá píď či dvě.

Vanideen si mohl jen smutně vzdychnout.

Pohlédl na chlapce, jehož široké oči pozorovaly celou situaci. Nebyl v nich strach, nebyl v nich ani hněv z nespravedlivosti. Byly prázdné, vyčkávaly na rozsudek, který měl padnout. Když si povšimly pozornosti ze strany staříka, pohlédly na něj s neznámou tajuplností, s níž se doposud nesetkal ani on sám.

„Jsi lovec?"

„Jste Tossakové?" otázal se místo odpovědi Bashia.

„A co tě to má zajímat?!" Hyrean opět přiblížil svůj meč, zabořil ho přímo do mladíkovy hrudi. „Vidíš, Vanideene? Jak o nás může vědět, kdyby nebyl lovec?"

„To se chci právě zeptat," uklidnil ho stařec a pokračoval.

„Takže jste," pousmál se krátce Bashia. Našel je, on je... On je našel. Konečně. Tady, ve zvučných planinách, narazil na ně čistou náhodou, jako kdyby to chtěl sám Pukhon...

Ten letmý úsměv znejistil všechny naokolo. Chystá nějakou léčku? Co to dělá? Proč se takto chová? Přestože se jednalo o jednoho kluka, slabého jak kus stébla, který pořádně nedokáže říct svoji myšlenku; chovali se, jako kdyby představoval jejich největší hrozbu.

„Proč jsi hledal ty dva?"

„Hledal jsem jejich rodiny," opravil ho Bashia. „Znáte je?"

„Ty jeden –" Hyrean ještě více zatlačil do Bashiova těla, až s ním zakýval a on měl co dělat, aby udržel rovnováhu.

„Sumalee Ban Tossakii," prozradil Vanideen celé jméno muže, který dělal Bashiovi společníka v dole po dlouhé měsíce.

„Sumalee Ban Tossakii," zopakoval tiše Bashia a cítil, jak ho rázem hřeje srdce, jak se to teplo rozlévá do celého jeho těla, jak prohřívá jeho zamrzlé konečku prstů. Jak krásné bylo, že konečně se dozvěděl jeho celé jméno, že konečně ví, s kým měl tu čest, komu dluží za zpříjemnění celého období v táboře, koho smrt oplakával. Vzpomněl si na Daonunova slova. „Prý neměl rodinu..."

„Odkud je znáš?"

„Byl jsem s nimi v táboře."

„Jako dozorčí, co?" neodpustil si poznámku Hyrean. Nebyla úplně od věci. Nic jiného totiž nebylo možné. Kromě dozorčích, kdo jiný by měl tu možnost svobodně kráčet po zemi? Žádný vězeň, který se dostal do tábora, z něj nikdy neodešel.

„Jako vězeň," nedal se Bashia, přestože věděl, že mu neuvěří ani slovo. Byl si plně vědom toho, jak absurdně jeho slova zní. A tak se řádně ani nesnažil. Stejně tak, jako když se tehdy obhajoval před Duenem. Ale ten nakonec ustoupil svému tvrdohlavému rozumu, dal prostor šílenostem, aby utvořily nějaký celek, celkem důvěryhodný a jak se později ukázalo – opravdu skutečný.

„Nemožné!" zavrtěl hlavou Kosum, který, stejně jako ostatní, nemohl přijmout něco tak nereálného.

„Pracovali jsme společně v dolech, těžili opály," ignoroval Kosuma a pokračoval ve svém vyprávění. Stál pevně jako strom, s nímž nezamává ani největší vichřice. Říkal pravdu. Věděl, že říká pravdu. Tak proč se bát?

„Dostal jsem se tam... Vlastně to bude necelý rok zpátky. Minulou zimu. Zanedlouho nato jsme se spřátelili. Bavili se, společně se dělili o přídavky, pokud nějaké byli, přežívali jeden den práce za druhým. Byli to neuvěřitelní lidé. Využívali pomoci od Pukhonových dětí, aby vytěžili více opálů, než bylo zapotřebí, a ty pak ukrývali pro ostatní vězně," šedé oči Bashii opustily přítomnost, jak se zahleděly do jeho nitra, na ty bolestné vzpomínky, jak je opět vytahovaly na povrch, přestože nechtěl – ale musel. Někdo chtěl něco namítnout, jak zaznělo jméno jejich předka, ale Vanideen zvedl ruku a všechny rázně umlčel. Nikdo tak nesebral odvahu narušit ty emoce zformované do prostých slov.

„V létě však oba zahynuli. Sumalee byl zbičován, a i přesto... Přesto, že mu šlo o vlastní život, nadále se snažil pomoci ostatním. Schvátila ho horečka," a umřel mi v náruči, tiše dodal slova, která z něj vysávala život.

„Daonun umřel pár dní poté. Celé Písečné hory zasáhlo zemětřesení. Mnoho vězňů skončilo v sutích..." Bashia pevně semkl rty a zhluboka se nadechl. Jakoby cítil Daonunovo rameno ve své dlani, jako kdyby opět hleděl na jeho zaslzené, krví podlité oči. Jako kdyby slyšel opět jeho sípavý hlas, slyšel syčení doprovázející jeho nádechy a výdechy. „...i Daonun. Byl... Byl jsem u něj, když umíral. Prozradil mi své celé jméno, chtěl, abych vás našel, chtěl... aby mohl jít za Pukhonem."

„Slyšel jsem, že v létě Písečné hory trpěly. I města byla zasažena. Říkal jsem vám to," poznamenal Aahnas, zatímco Sopanes položil další otázku.

„Jak ses odtamtud dostal ven?"

„Přemístili nás. Všechny přeživší se ocitli v jiném táboře, a shodou okolností se tam objevil člověk..." Jak Duena vlastně popsat? Jako arogantního měšťáka, jako podlého záletníka, jako nepředvídatelného génia nebo znuděného lenivce? Jako osobu, která neumí být upřímná, když na to dojde, a tak působí spíše nemotorně, až je to roztomilé? Jako skvělého bojovníka, který však nemá zapotřebí se svým umem chvástat? Jako muže, pro něhož je úcta možná cizí, ale přesto v něm zbyla špetka slušnosti, špetka dobroty a laskavosti, kterou vůči Bashiovi několikrát projevil?

„Muž, kterého jsem znal a on znal mě," nakonec z toho vyklouzl takto a mohl pokračovat ve vysvětlování. „Pomohl mi s útěkem a vzal mě pod svá křídla. Pomáhal mi i ve vašem hledání, avšak povinnosti ho volaly zpět do Adranuchu."

„Co myslíš, Vanideene?" naklonil se k starci Kosum, jelikož stále netušil, jak moc věřit právě odvyprávěnému příběhu.

„Ukaž mi své dlaně," poručil obklíčenému stařec po krátké chvilce rozvahy.

„Dlaně? Proč dlaně?" nervil Hyrean, jelikož možnost se pomstít za ztracené druhy se s tímto „dojemným" vyprávěním každou chvílí oddalovala. A jeho krev neskutečně vřela.

Bashia mlčky sundal ze svých dlaní rukavice. Díky dobrému zhojení již na ně pár dnů satén nepřikládal. Ten měl pečlivě poskládaný ve vaku, hned vedle stříbrné dózy s květy jasmínu. Nastavil je do slunečního světla, aby každý měl možnost spatřit, jak zarudlé a zjizvené jsou. Jak moc kontrastně působí k jeho nevinnému a mladému obličeji.

To, co by každý očekával, kdyby se jednalo o lovce, byly dlaně plné puchýřů z výcviku boje s mečem. Mohutné svalnaté prsty, zvyklé na jílec v dlani či na lapání jejich kořisti. Avšak místo toho spatřili něco, co nemůže být nic jiného, než názorná ukázka výsledku mučení. A to došlo každé osobě v kruhu. I Hyrean musel přiznat, že to výrazně podlomilo jeho přesvědčení.

„Chtěl, abyste vykonali obřad. Ať může za Pukhonem," zopakoval sebejistě Bashia, jen co sebral své emoce opět do svého pomyslného vaku a strčil je na dno svého nitra, aby tam již nadobro zůstaly. Schoval své dlaně do rukavic a netušil, jestli brečet, nebo se smát z toho, jak mu celá jeho nesmyslná haštýrka s Duenem zachránila život.

„Pusť ho, Hyreane. Věděl by lovec naše zvyklosti? Věděl by dozorčí, jak dbáme o své duše? Daonun by ho nepoprosil, pokud by mu plně nevěřil," položil Vanideen ruku na rameno osloveného, ostatní muži už také sklopili své meče. Pochopili, kde nabral ten chlapec svoji dospělost, až přehnanou a pochyby nahánějící. Pokud někdo prošel peklem v táboře, zůstal by neposkvrněn?

„Bashio, jsi v pořádku?" hnal se Sukonta k nehybné postavě mladíka. Byl však odstrčen na stranu, jak ho předběhl Aahnas s naléhavostí v očích.

„A Sumalee?"

„Daonun se o to postaral," odvětil tiše, než se natáhl pro svůj zrezivělý meč, podávaný Vanideenem, a zastrčil ho do pouzdra. Avšak jeho duše sídlí u mě.