Své stařecké klouby obměnil za nové, až když byl od Ildy dostatečně vzdálený. Držel se neustále řeky tekoucí od severu, vznikající soutokem spoustu bystřin z jediných kopců severní krajiny. Zároveň se řídil větrem, večerními hvězdami, vším, co mu příroda našeptávala. Poslouchal ji, nechal se jí vést, přestože ho upozorňovala, že pokud bude pokračovat, brzy narazí na překážku. Na hustou chumelici, která se hned třetí den spustila. A kterou mohl jen překonat, zabalen ve svých kožiších, pod přístřeškem z keřů, jež se jen marně pokoušely zachytit sníh svými vyzáblými prsty; zahrabán do země, aby si z napadlého sněhu vytvořil jakési hnízdo, jehož zdi ho měly chránit před krutým větrem.

Jenže sotva se ochránil jednu noc, musel za svítání vyrazit opět do tohoto bouřlivého počasí.

Moc dobře věděl, jak takový mráz a zima dokážou být krutí. I tak se do nebezpečné trasy pustil, přestože si byl vědom všech rizik více než jiní. Sever ho táhl, vábil. A raději by umřel na cestě, než aby se tam nevydal, kdyby ignoroval svoji intuici, kdyby tuto cestu odložil a již se k ní nikdy nevrátil.

Nohy ho neuvěřitelně mrazily každý večer, kdy se pokoušel rozdělat oheň a ohřát si jednotlivé prsty, aby mu náhodou druhý den neodpadly, nezčerněly jak uhel v krbu. Dlaně přikládal k plamenu do blízkosti, s níž jen riskoval popálení – nechtěl je však oddálit a vystavit králi zimy byť jen na chvíli. Každé ráno obcházel pastičky, pokoušel se ulovit případnou kořist, která by se kolem něj ochomýtala. Až po dvou dnech spatřil chlupatý ocas kuny trčet z místa, kde past předchozí večer nastražil. Alespoň trochu masa a čerstvé krve mu doplní živiny, dodá sílu, kterou velice rychle v nehostinné krajině ztrácel.

A poté je viděl.

Horizont byl již několik dnů bílý. Nikdo nebyl schopen říci, kde končí země a začíná nebe. Bashia měl chuť natáhnout ruku a snažit se lem půdy zachytit dlaněmi. Uchopit tu látku, ten samet pokrývající zemi, a stáhnout jej k sobě, aby se do něj zabalil a ohřál se jím. Tato absurdní myšlenka byla vzápětí vypuštěna z jeho hlavy při představě, že by ji měl vytáhnout z toho chumáče kožichu a plátna ven, vystavit ji štiplavému mrazu. Raději jen semkl popraskané rty a krok za krokem, brodil se skrze těžká mračna, která se rozhodla slézt z nebes a rozložit se po zemské půdě.

Avšak jak šel čas – přestože se mu zdálo, jako kdyby se neustále pohyboval na tom samém místě a neušel ani krok – spatřil na obzoru nějaké tmavé fleky.

První myšlenka, která ho samozřejmě napadla, byly keře. Občas se nacházely v okolí, seskupeny do trsů, do pichlavých porostů; vykukovaly ze sněhu a kostnatými končetinami se snažily lapnout po slunci. Avšak ty fleky se pohybovaly. Pomalu, ale jistě. A na keře byly příliš mohutné.

Samozřejmě, že druhá myšlenka v pořadníku bylo stádo zvěře. Nějaké srnky nebo houf vlků, nic by ho nepřekvapilo, vždyť za těch pár dnů jejich siluety spatřil mnohokrát. Naštěstí se sobě navzájem velice šikovně vyhnuli.

Nakonec však odpověď byla jasná, jak se jim blížil, a z neurčitých černých útvarů, z kaněk na pergamenu, se utvářelo něco jasného, něco povědomého. A už nikdo nemohl zpochybnit, že se dívá na skupinu vandrovníků spolu s jejich tažnou zvěří. Osli nebo poníci, menší doprovodná zvířata je nenesla na svých zádech, ale dělala jim společnost a chránila další kožichy, jimiž si měli v noci podložit své těla a oddělit je od zamrzlého podkladu.

Bashia přidal na kroku. Byl od nich vzdálený možná půl dne cesty, dokonce se mu několikrát ztratili za obzorem, přesto věděl, že pokud si udrží své tempo, mohl by je k večeru dohnat. Nemyslel na žádné nebezpečí, nenapadlo ho, že by jej ta skupinka mohla ohrozit. V divočině, obzvlášť v takovém počasí, naopak všichni pevně tisknou k sobě. Každý si chce vzájemně vypomoct, nenechat nikoho podlehnout mrazům. Pamatoval si z Iazových cest, že pokud po čas zimy narazili na cizince na cestě, hlavní vůdce obchodníků okamžitě nabídl chvilku na ohřátí ve voze, nebo dokonce společnost, dokud se nerozdělili v příští zastávce.

Společné posezení navíc vždy pomůže rozšířit obzory, poznat, co je nového, zabavit se na těch pár chvil a nemyslet na útrapy života, kterých má každý na rozdávání. I Bashia.

A možná by mu mohli pomoci i při jeho hledání. Pokud na svých cestách někdy narazili na muže Tossaků, nebo alespoň něco tuší o Pukhonovi...

Chlad, vyčerpání, hlad, a krutý vítr otírající se o Bashiovy líce – nic mu nezabránilo v tom, aby nadále s námahou zvedal nohy a bořil je do nenarušeného sněhu před sebou, skrze zamrzlou krustu, jež se stihla na povrchu vytvořit. Přemáhal se, jako vždy, jen aby jim byl blíže, aby je dohnal, aby si mohl oddechnout, až svůj dnešní cíl splní. A užije si pár chvil v klidu, než ho naplní nový úkol, nové poslání, a jeho duše bude opět sevřená silnými pouty, jejichž klíček leží pohozen někde ve světě.

Podařilo se mu to. Přestože slunce již dávno zapadlo a mohl se spolehnout jen na svoji pochodeň a předpoklad, že ho v té bílé pokrývce nečeká nic neobvyklého, nakonec došel k tomu světlému bodu, jedinému světlu na zasněženém nočním obzoru.

Oheň divoce plápolal v kruhu lidí, kteří na něj vyčerpaně hleděli, tiše popíjeli teplé drinky, mlčeli, nebo šeptali si krátká slůvka – po tolika dnech cestování už nebylo co mezi sebou říci. Strhané obličeje měly zdůrazněné obrysy hrou světel a stínů, vrásky mezi obočím či lemující jejich ústa se občas znenadání prohloubily, jak se plamen stáhl do sebe, než vytryskl zpět k temnému nebi. Jejich věk ani nebyl příliš velký, jen jeden muž by se mohl rovnat stářím s Bashiou, jakožto lovcem z Viniperu. Avšak starosti, únava a kdo ví jak dlouhé putování připsalo všem mladíkům ihned několik let navíc. Meče jim ležely po boku, ale ani jednou nenatáhli ruku, aby pohladili chladný kov pouzdra.

Jak se Bashia se svojí pochodní blížil, bylo mu jasné, že se po něm muži již ohlížejí, někteří jej dokonce nespustili z dohledu. Počítal s tím, ale nic si z toho nedělal. Každý je zprvu nedůvěřivý, obzvlášť, pokud se z ničeho nic objeví záhadná postava uprostřed pustých Zvučných planin. Jeho krok však nezaváhal, odhodlaně kráčel vpřed – nebylo nic, čeho by se měl bát.

Byl již téměř u nich. Jakýkoliv ruch u ohniště nadobro ustal, a jen zpěv praskajícího dřeva vyzváněl smutnou, osamělou melodii.

„Dobrý večer," promluvil a strhl si tenké plátno, které mu zakrývalo obličej před chladným větrem.

„Dobrý," odpověděl jeden muž za celou skupinku, která sčítala kolem sedmi mužů. Čela se jim mračila, jak si udržovali ostražitost. Především, když ten záhadný putující zní tak mladým hlasem. A když pohlédli vzhůru, až se některým zatajil dech. Opravdu to byl pouhý mladík, kdo ví, jestli ne ještě samotné dítě, kdo se tu tak náhle zjevil.

„Mohu se k vám přidat?" optal se, s náznakem ostýchavosti. Nechtěl být úplně drzý. Viděl, že to zboží, co jejich osel táhne, není nic jiného, než suché dříví na zatopení. To, aby nemuseli ztrácet čas zapalováním něčeho, co hořet ani nebude. A tak využívat jejich pohostinnosti, i kdyby se jednalo jen o teplo, by bylo bez svolení neslušné.

„Samozřejmě, příteli, když už jsi k nám tak rychle doběhl," posunul se zrovna ten muž, který mu odpověděl, a vytvořil tak mezeru dostatečně velkou, aby jí unikala ohnivá záře, následovaná neuvěřitelnou hřejivostí, o níž si Bashia v posledních dnech jen mohl nechat zdát. Sundal si tedy vak ze zad, vytáhl deku a rozložil ji, aby neseděl přímo na zemi.

„Děkuji," usmál se na všechny potulné a nastavil ruce vpřed, aby se je pokusil rozmrznout a donutit krev, aby v nich opět cirkulovala. Mohl jen vyzdvihovat Duenovu mast, která i v malém množství natřená na celé ploše dlaní pokrývá kůži ochranou vrstvou a brání jí před jakýmkoliv popraskáním. Cítil, jak jeho prsty suše netřou, ale hydratované a chráněné nenesou žádné následky takové unáhlené výpravy.

„Nechtěl jsi mrznout sám?" zasmál se jeho soused, mladý muž, možná o něco starší než Duen.

„Ano," přiznal Bashia s rozpačitým úsměvem, jelikož byl jeho cíl plně vyzrazen.

„Chápu," pokýval cizinec hlavou, potlačuje smích z mladíkovi upřímnosti, natož vytasil svoji dlaň, vyhřívající se v rukavici, a nastavil ji Bashiovi. „Sukonta Lao."

„Fei–" vyhrkl se stiskem, než si uvědomil, že sám neví, pod jakým jménem se představit. Tím, kterým ho matka volala celých patnáct let? Které však není známé nikomu, jen vybrané společnosti v paláci? Nebo užívat to dané Iazou, které vyjadřuje nejvíce jeho nynější mentalitu?

Především, pokud opět narazí na Adranuchskou hlídku – snad ne, to je velice, velice nepravděpodobné – a unikne jim jeho královské jméno, co si pak pomyslí v paláci? Že královský bastard dělá v Namasilii neplechu?

„Bashia. Bashia, z rodu Fei."

Sukonta nadzvedl obočí, ale nic neříkal, a po povolení stisku ukazoval na jednotlivé lidi u ohně a chrlil jedno jméno za druhým, jak každičkou osůbku poskromnu představil. Pro Bashiu to však nebyl problém, nasát do paměti všechny muže, s nimiž stráví celý večer, a možná i následující dny, pokud míří do Madee.

„Také míříš do Madee?" jako kdyby mu četl myšlenky Sukontův starší bratr, Kosum, a Bashia mohl jen přikývnout souhlasně hlavou.

„Tak to se možná zahřeješ na více než jednu noc," mrkl na něj zpětně a hodil polínko do zmiňované krásky.

„Nechci vás obtěžovat," zamumlal tiše Bashia a sklopil pohled. Doufal v to, chtěl to, ale nečekal, že mu to nabídne příležitost sama. Chtěl na to jít pomalu a klidně, poptat se za svítání, ne hned na tělo.

„Můj příteli, jak jen obtěžovat? Co tak na tebe koukám, ty nezabereš u ohně ani píď, proč bys nám měl vadit?" změřil ho pohledem shora dolů ten nejstarší, Vanideen.

„Mám – Mám tu nějaký úlovek," zapátral Bashia ve svém vaku pro ulovenou kunu, tedy co z ní zbylo, a co chtěl použít jako úplatek za kus tepla.

„Ále, to není třeba, my máme jídla dost, že?" porozhlédl se Vanideen po okolí, a muži jen souhlasně zabrblali. Všechny dosavadní vrásky, všechny nepřirozené stíny, ty byly najednou pryč, jakmile si Bashia sedl a stal se součástí jejich kruhu.

„Na, ochutnej, ze švestek," podával mu Kosum hliněnou nádobku, z níž se linula vůně alkoholu a sladké aroma šťavnatého ovoce. „Zahřeje tě to."

Bashia nebyl muž, který by si rád vypil, přestože s Iazou vždy dokázali zdolat jakoukoliv láhev. S Duenem se vždy zdráhal, nikdy si nebyl jist, k čemu by to vedlo. Ale nyní, vzhledem k tomu, že opravdu není nejtepleji, Bashia dvakrát nepřemýšlel. Již se natáhl a s vděkem si dal jeden lok, který ho okamžitě popálil v ústech a zalil žaludek příjemným teplem. Jelikož tvrdý alkohol nebyl pro něj novinkou, ani jeho mimika nepředvedla žádné divadlo, na které někteří z výpravy čekali. Zklamaně se tedy opět obrátili na plamen ohně a dělali, že si z něj vůbec nechtěli dělat srandu.

„Na takového mlaďocha pít umíš," mrkl na něj Kosum uznale. Bashia se jen skromně ušklíbl.

„Je dobrá. Jako bych tam cítil med," stále ještě analyzoval tu chuť na jazyku, která se snažila probít skrze oheň lihu.

„Taky že tam je. Měl by být pouze z květů bezů, rakytníku, a mnoha lučních květů Zvučných planin," popisoval Kosum a nezakrýval určitou hrdost z produktu, který dával ochutnat.

„Je výborný. Takže vy pocházíte ze Zvučných planin?" odvodil si Bashia z jeho popisu.

„Ano. Z východu," Sukonta odpověděl místo bratra a převzal od něj pálenku, aby si sám dal po ločku.

„Od Holých kopců, nebo dál?" ptal se dál Bashia, ačkoliv poněkud nezúčastněným tónem. Jednoduše si vyměňovali informace, vedli ploché konverzace, které se možná časem rozrostou v něco většího. Nyní však nadále hladil svůj jazyk, který ještě pořád dýchal opar ze švestek a medu, před očima mapu Namasilie, kterou znal jako své boty.

„Přesně tam," usmál se Sukonta poněkud překvapeně, ale zároveň i potěšeně. „A ty, můj příteli? Odkud tě sem vítr zavál?"

„Z Viniperu. Je to až u Malých hor, na jihu," popisoval mladík a pevně věřil tomu, že nelhal. A stejně tak by nelhal, kdyby řekl, že z Adranuchu, z Písečných hor nebo Dialu. Měl procestovanou celou Namasilii, ale jeho domov nespočíval nikde.

„To je hodně velká dálka!" exklamoval Aahnas, muž s nejpodsaditější postavou, s obličejem jaksi vertikálně stlačeným, že jeho brada i čelistní kosti ležely na stejné přímce, rovnoběžné s rty i linií čela. Jako kdyby nosil na krku krychli, v níž byly namalovány všechny potřebné orgány – velké, kulaté oči, široký nos a roztáhlé rty. Přestože si krk kryl kožichem, jen náznakem se zdálo, že dodržuje šířku jeho obličeje. Na rozdíl od bratrské dvojice nebo nejstaršího vůdce cestovatelů, po vousech na jeho bradě nebylo ani stopy.

„To rozhodně je," přitakal Vanideen a důkladně si prohlížel Bashiův obličej. Bylo pochopitelné, že museli být vůči němu obezřetní. A obzvlášť pak na místě, kde se to podvodníky jen hemží. A tak si tuto nedůvěru Bashia nebral k srdci a vytáhl zamrzlou placku, do které se bez zaváhání zakousl. Věřil, že než ji dostatečně rozžvýká v ústech, ohřeje se jeho slinami a do žaludku poputuje teplá jako čerstvě nadojené mléko.

„Nic, co se nedá neujít po svých," zamumlal po chvíli, kdy polkl sousto a ukousl si další kus.

„Máš kuráž," zasmál se Kosum a poplácal ho po rameni. Bashia tohle nepřirozené gesto přehlédl, tušil, že si pravděpodobně ověřují, jestli opravdu nepatří k podvodníkům. Jestli jeho mladičká podoba není pouhou iluzí v mysli, ačkoliv to by musel být hodně dobrý podvodník, aby takto zmátl všechny přítomné. Když však cizí ruka padla na drobné rameno, nebylo o čem pochybovat. Stáhl ruku zpět a ještě jednou se zasmál.

A Bashia se mohl jen v duchu ušklíbnout, jaký velký rozdíl to je mezi stejným gestem od nějakého potulného cizince a Duena, který...

Zavrtěl mlčky hlavou a přežvykoval sousto, drobný úsměv na jeho tváři.

„Jezdíte do Madee často?" na okamžik zvedl zrak, než se opět ponořil do jídla.

„Jak kdy, záleží na obchodu," odvětil Aahnas, „někdy častěji, jindy se tam celé měsíce neobjevíme."

„A jak daleko to ještě je, jestli se mohu zeptat? Počítal jsem s týdnem a půl cesty, možná déle, ale jestli nebude přát počasí a cesta se protáhne..." Bashiovi nezbydou zásoby a pochybuje, že se mu podaří něco chytit nyní, když se bude držet takto velké skupiny lidí.

„Už jen pár dnů. Nevím, jak dlouho cestuješ, ale obávat se nemusíš. A my máme zásob dost, kdybys potřeboval," vyčetl zdroj jeho znepokojení Sukonta a mladíka uklidnil.

„Hej, Suko!" zamračil se Hyrean, vousatý muž sedící přes oheň. Jako jediný si svůj porost spletl do několika drobných copánků, na jejichž konci byl vždy umístěný dřevěný korálek. Občas do sebe narazily a vydaly tak tupý, tlumený zvuk. Jeho obočí bylo i normálně až příliš zasazené do očí, zatímco jeho oblouk se pokoušel přeběhnout přes čelo až ke vlasům. Působilo, jako kdyby se na každého uměl jen mračit. Avšak nyní, když byl opravdu znepokojen, zarylo se ještě více do kořene nosu a překrylo mu oči, že i Bashia z něj měl na okamžik husí kůži. „A ty taky, Aahnasi!"

„Zaplatím, když bude třeba," setřepal ten prvotní pocit nevraživosti a oplatil ten nepřátelský pohled svýma chladnýma šedivýma očima. Dosud se spíše věnoval zahřátí a občerstvení, konverzaci vedl jen tak, aby odboural bariéru mezi ním a neznámou skupinou obchodníků. Avšak jakmile se jeho oči setkaly s podrážděným Hyreanem, ten okamžitě zavřel své pootevřené rty a stáhl se do sebe, jako nějaké ublížené štěně. Měl z něj divný pocit. Tyto oči nemohou patřit žádnému klukovi, co zrovna přešel pubertu.

„Ále, jsme všichni na stejné lodi. Musíme překonat zimu a dostat se do Madee, žádné daly nejsou třeba," neodečetl Sukonta atmosféru mezi ním a Hyreanem a jen zvesela uchlácholil chlapce po svém boku. „A je to tvá první cesta tam?"

„Už jsem tam byl, dávno."

Zdá se, že muži byli opět překvapení, že tak mladý hoch stihl již jednou celou zemi obejít.

„Takže už víš, co očekávat...?" opatrně pokračoval, jak se chtěl dostat k jednomu důležitému tématu a hocha na něj upozornit. Nebylo třeba. Bashia se jen ušklíbl, než zvedl hlavu a letmo se na souseda usmál.

„Ano, podvodníci. Už jsem o nich slyšel."

„Dej si na ně pozor. Jsou to lidé, kteří využívají své bohy a přírodu ke svým vlastním sobeckým prospěchům. A obzvlášť ty..." zadrhl se, jak chtěl říci „se zdáš jako snadný cíl." Nedořekl to, ze slušnosti. Přesto si Bashia snadno domyslel jeho slova a jen nedotčeně zvedl obličej a krátce na Sukonta pohlédl.

Nemohl mu to však zazlívat. Bashia jednoduše vypadal příliš delikátně. Široké oči, na první pohled nesoucí známky dětinskosti, při pohledu druhém a důkladnějším v nich jeden spatří neskutečnou hloubku ukrývající moudro světa. Naprosté postrádání typických mužských výrazných kostí deroucí se skrze pokožku; naopak jeho líce vyrovnávaly jeho tvář do jedné jednoduché linie. Rty drobné, tenké, nyní celé fialové z vystavení se mrazu.

Sukonta si nemohl pomoci a jen cítit jakýsi ochranitelský pud vůči té osobě. Ačkoliv on byl tím mladším bráškou, klidně by tohoto osamělého chlapce přizval do rodiny jako ztraceného sourozence. Kosum, sledující celou konverzaci, se pro sebe jen ušklíbl. Už byl zvyklý, že Sukonta chtěl adoptovat každou potulnou krysu na cestě. Takže to pro něj nebylo nic překvapivého.

„Buď opatrný. Nevím, co je tvým cílem cesty, ale doporučuji ti se vyhýbat zapadlým místům, bočním uličkám a stokám. Snaž se nevzdalovat od tržnice."

„Děkuji," pousmál se Bashia krátce na Sukontu, mile překvapen, jak milý a otevřený člověk to je. Kdo takto jen upozorní naprostého cizince, s takovou péčí? Jeho zkušenosti mu naopak říkaly – každá rada je snaha toho dotyčného potopit.

„Měli bychom spát. Ať nabereme síly zpět. Toleerene, tuto noc se střídáš se Sopanesem," zavelil Vanideen a s jeho slovy se všichni vzdali všeho, co dělali, a tiše si ulehli do plamenem vyhřátých kožichů, namačkaní na sobě, aby jim neutekl ani kousek tepla. Bashia si rozprostřel své věci opodál, v dostatečné vzdálenosti, aby v nikom nevyvolával pocit ohrožení. Přestože své stařecké já vyvolal na chvíli včerejší večer, nechtěl nic riskovat. Zabalil se jako housenka do své kukly a mělce zavřel své oči.

Věděl, že se určitě nevyspí dobře. Ne tak, jako kdyby spal sám. Že nesmí polevit na ostražitosti, kdyby se z cestovatelů vyklubali nepřející společníci plní chamtivosti a zloby. Ale přítomnost lidí odváděla pocity samoty pryč, obzvlášť po celém týdnu, kdy nepromluvil ani jedno slovo. A zdejší oheň vydával teplo větší, než s jakým měl dosud na cestě do Madee tu čest.

Jeho srdce bylo až nepřirozeně klidné. Praskání dřeva ho tahalo do země snění, kterému se jen marně bránil. A nebyl to jenom poklidný večer. I v noci ho stíny v jeho duši hladily po vlasech a šeptaly mu, že všechno bude dobré.