Bashia se konečně zastavil a natáhl čerstvý vzduch do plic. Jeho hruď tlačila proti tíze jeho pláště a kožichu, svůj pas prudce rozpínal. Nafouknul každou buňku na maximální kapacitu, provětral své nosní dírky, vyhnal usazený prach a hlavně – Duenovu intenzivní vůni.

Měl za to, že jakmile se rozejdou, rozloučí a naposledy na sebe zamávají, bude mít klid. Bude mít ten vysněný klid, po kterém tak dlouho toužil. Jeho hruď nebude sklíčená, uvězněná v úzkém prostoru, ale volná, nestažená uvázaným páskem, ani žádnou bandáží.

Měl však neblahý pocit, že se mýlí.

Že se mu třesou nohy. Svrbí ho ruce. Jenže už je pozdě. A když se ohlédne, nespatří nic, než prázdnou a osamělou ulici.

Kam ses to dostal, Bashio, kam...

To, co vynaložil kdysi, aby utekl, ve snaze zatajit svoji identitu, bylo pouhé nic.

Poslední týdny, ta zběsilá jízda emocí, jak těch krásných, tak i těch bolestivých, mu na okamžik vdechla život. Ten život, který nikdy pořádně nezakusil.

Poznal, jaké to je být osamělý. Sám. Bez nikoho. Žil tak celých svých patnáct let, než se dostal mimo zdi paláce. A jako kdyby tomu nebylo konec, jeho osamělost ho pronásledovala jak stín. Až když narazil na Iazu, získal cenného přítele, za svůj život prvního a jediného. To však nemělo dlouhé trvání. Ve Viniperu jeho jediným přítelem byl les a zvěř, která před ním vyplašeně utíkala.

A pak přišel Duen.

Kdo však byl Duen?

Je to manipulátor, muž, pro nějž je úcta neznámé slovo. Kdo nemá špetku soudnosti, jehož chování je nepředvídatelné a pocity hluboce ukryté.

Bashia věděl, že všechny Duenovy činy jsou jen hrané, že vše je jen jeho plán, jen jeho strategie – za účelem získání něčeho, nebo pouhého zabavení.

Byl si toho zatraceně moc dobře vědom. Možná více než kdokoliv jiný. Ale z nějakého neznámého důvodu, Duen se stal něčím omamným, skleničkou té nejlepší pálenky postavené před alkoholikem, svazkem zlatých dalů před chudákem.

A není nic horšího, než vědomě podléhat tomu známému nebezpečí.

Cítil se tak plný rozporu jako nikdy jindy. Byl plný rozporu. Vždyť on byl ztělesněním rozporu! Měl tělo staré i mladé, byl žebrákem i bohatým, žil i mnohokrát umíral, a sám zabíjel to, co bylo předurčeno ke smrti.

A Duen tomu rozporu ještě přidával. Však stačilo pohlédnout na jeho v hedvábí obmotané dlaně!

Jak se asi zranil? Jak se mu to zranění asi zhoršilo? A přesto... Proč ho těšilo, když o něj pečoval? Proč se cítil důležitě, když mu půjčil jednu z nejdražších léčebných mastí v Namasilii?

Kdo se na něj nenávistně díval? A komu v očích hrály jiskry vzrušení, když byl jejich dotek přerušen?

Kdo litoval jeho záchrany? Ale z jakého důvodu byla ta afektovaná slova najednou smazána z historie, když se Duen hnal v noci do Lamonu, aby Bashia neumřel?

Co je pravé, a co je hrané? Neuměl s jistotou říci. Jako kdyby Duen přes každou ránu dýky položil záplatu ze saténu. A vše se zdálo normální. A on dokázal vidět především ten hladký, lesklý povrch té přepychové látky, a nevšímal si, že pod ní prosakuje krev.

Chtěl být volný, mít od něj klid. A nyní, když odešel, se Bashia necítí sám sebou. Ale to se necítil ani v jeho přítomnosti!

Měl by ses soustředit na to, kvůli čemu jsi sem přišel, zahlásal racionální hlas, patřící pravděpodobně starému Bashiovi z Viniperu, který vždy samostatně vykonal svoji práci, aby mohl následující den vykonat práci další.

Ano. To bylo nejhlavnější. Najít Tossaky, zjistit toho co nejvíce, než si pro něj přijde Duen a zamkne ho v Adranuchu jako věčného otroka.

Měl by s tím tedy začít.

To, že s Duenem první den nic nenašli, neznamenalo nutně neúspěch. Bylo to samozřejmé. Vyžadovalo by to hodně štěstí a náhod, aby se stačilo zeptat jen jednou a někdo by se návnady uchytl. Tossakové nemají žít – zdá se, že si to myslel alespoň každý obyvatel Namasilie. Musí jich být jen nějaký přežitek, hrstka schovaných, nebo naopak roztříštěných po celé zemi, splynulých s místním obyvatelstvem.

Indicie jít na sever je odvozená z čistého faktu, že Zvuční lidé mají k Tossakům pravděpodobně blízko. Alespoň co zaznělo při jeho vyptávání. A obecně, bylo by to ideální místo k úkrytu. Zvučným lidem se přeci jen zbytek Namasilie částečně vyhýbá, podobně jak Písečným lidem; kdo by pátral nebo se snažil v té pustině najít nějakou skupinu lidí?

Pokud zde bude hledání neúspěšné...

Nechtěl na to myslet.

A tak trávil celý den blouděním po Ildě, vyptáváním, zjišťováním informací. Dával si pozor na každého, na koho narazil. Očkem pokukoval po svém okolí, kdykoliv otevřel svá ústa. Ať už jako starý muž, nebo mladý holomek.

Plánoval, že by se zde mohl zdržet déle. Klidně týden, třeba i dva. Nebylo proč se kam hnát. Duen má přijít –

Duen.

Neví, jestli přijde, ale asi ano... Avšak, bude to za měsíc? Za dva? V létě? Nebo až za rok, jakmile si najde chvíli k odpočinku poté, co objede všechny tábory a doly v Namasilii, a rozhodne se ji využít k dotáhnutí toho zadlužence do jeho domu?

Měl by být Bashia rád, že si může užívat svobody o tolik déle, nebo ne?

Procházka ve městě v novém kabátě a s tou vytouženou svobodou se z počátečního nepochopitelného smutku postupně přeměnila v dětskou radost. Ať už se to muž snažil sobě vsugerovat nebo ne, podařilo se mu docílit chvílí, kdy se postřehl, že se jeho koutky úst zvedají.

Bashia měl procestovanou celou zemi, obzvlášť trhy, obchody, dané časem stráveným pod Iazovými křídly. Ale tím, že prakticky necelý rok strávil v zajetí, možnost spatřit bohaté stánky vystavující své zboží mu navracela vzpomínky, přivolávala nostalgii nad jeho prvními pocity ohromení.

Zpětně si uvědomoval, jakou zábavu z něj asi Iaza musel mít. Starý chlap a chová se, jako kdyby nikdy neviděl tolik hliněných hrnců na jednom místě.

Nyní, přestože ho zebaly ruce, nos měl mrazem rudý a prsty na nohou téměř necítil, ho těšilo spatřit, že za celou tu dobu se svět nezměnil. Že vše je stále stejné, přestože on... Se vykoupal v bahně samotného dna hluboké propasti.

Zkontroloval, kolik má u sebe dalů. Musel šetřit, a pravděpodobně bude potřebovat si po čas hledání, možná až v Madee, najít nějakou práci, kterou si přivydělat. Lákalo ho však, při pohledu na všechny šperky, tradiční výrobky o precizním zpracování a výsledky fantasie a ruční práce, opět vzít do ruky kleště, stříbrné pruty a drahokamy. Měl tolik nápadů, tolik návrhů, které vznikly ve vězení, které vznikly táboře, kterými zaměstnával svoji roztržitou mysl, aby nemyslela na nic jiného. Ještě donedávna věřil tomu, že již nikdy jeho rukama nic nevznikne. Že vše bude jen kouř rozplynutý ve vzduchu.

Ale teď... Teď má tu možnost.

Možná se tím chtěl nějak probudit, získat zpět sám sebe, kdo ví.

Ale nutně potřeboval vyrobit alespoň jeden šperk.

Aby si potvrdil, že opravdu žije.

A tak pozdě večer, kdy již zanevřel nad další návštěvou hostinců, se uzavřel k sobě do pokoje, a přestože měl dlaně stále zabalené v látce nasycené jasmínovou vůní, vzal do ruky svůj nakoupený materiál a pustil se do výroby. Mladé oči byly na tuto činnost přece lepší, až se sám divil, jak ostrý pohled na celý výrobek se mu nabídl.

S úsměvem na rtech, věnoval se své oblíbené činnosti a jako kdyby byl zpátky ve své dřevěnici ve Viniperu. A kolem něj občas zavál chladný vítr zvenčí, jako tehdy, kdy proklouzl mezi škvírami starých desek a pohladil mu bedra. Rázem však narazil na zábranu z tepla tepajícího z nádoby s žhnoucími uhlíky a vodící komínu. A Bashia byl tak relativně v bezpečí.

Zároveň, při této oddechové činnosti vyžadující si největší soustředění, dokázal na chvíli nemyslet na nic jiné. Opravdu jen dávat pozor na stříbrný drát, na pohyby jeho dlaně, na to, aby se nepopálil, pokud ho chtěl více rozehřát v nádobě uhlíků. Byl za to vděčný.

S tím rozdílem, že nyní věděl, odkud mu do mysli naskakuje hlavní motiv, kterým se inspiroval pro tvary a zdobení jeho neobvyklých šperků.

Věděl, kde tyto spirály, kružnice a přímky mají původ. Nebyl to čistě jeho výmysl, ačkoliv jeho fantazie musela být rozvinutá, aby s tím dokázal pracovat a vytvářen nové a nové varianty, všechno však odvozené od jednoho základu.

Od dřevěné spony, kterou ve svém mládí měl, která patřila mezi jeho skromný majetek, a která zůstala pravděpodobně ve Starém paláci a již nikdy nepadne do jeho rukou.

Ještě se plně nevyrovnal s návratem svých vzpomínek, přestože se do jeho mysli promítaly přibližně s uvězněním v Adranuchu. Byly jako jeho mladá podoba. A čím déle měl potenciál setrvat jako Feishen, tím více zastřené mysli mu bylo otevřeno a zpřístupněno.

Ale k čemu mu to bylo. Akorát mu to zintenzivnělo bolest, kterou zažíval. To, že je syn – a možná není – krále, nic neznamená. Nikdo ho totiž nezná, ani velká většina samotných pracovníků v paláci. Nemůže to předhazovat, kdo by mu věřil? Nepřináší to žádné bohatství ani luxus, ostatně, nikdy nepřinášelo... Neznal nic, než jen chladné zdi starého paláce, jeho neměnný dvůr, a bohaté pláně trávy, vysoké stromy a cestičky z kamínků, které se nacházely za jeho ohrazením.

Opravdu viděl vysvobození ve smrti, než aby byl zpět zavlečen do toho prostředí, spoléhat se na ukradené knihy a svitky. Opět by viděl svou matku, přestože... Podivem, neměl potřebu. A proto se Adranuchskému paláci vyhýbal, jak jen to šlo.

A zatímco jeho část se vyrovnávala s tím, že znovu nalezená minulost mu osvětlila téměř vše, co chtěl kdysi vědět; druhá část se stále držela těch principů a nasazení starého Bashii, jelikož právě s vrásčitou tváří zažil více, než by kdy v paláci mohl... Ať už to hezké, tak to špatné...

Už se zase dostáváš do rozporu, Feishene. Soustřeď se na šperk. Jako kdyby ho vyzýval Bashia, vlastně on sám, a tak se radši poslechl a dával pozor, aby zasadil kruhy rovnoměrně.

Na druhý den opět začal s pátráním.

Musel Duenovi uznat, že jeho trik, ať připadal tichému Bashiovi jakkoliv absurdní, byl celkem efektivní. Zažil už všelijaké formy ponížení, takže kdyby to měl srovnat, bez zaváhání by řekl, že tohle nebylo nic. A tak se snad v každém hostinci sesunul „opile" na stůl a hlasitým nářkem smutnil za Daonunem a volal po jeho příbuzných, kterým má předat jeho poslední vůli. Hraním opilce také vždy získal čas k dobru, který mohl trávit poleháváním na desce stolu, pěkně v teple, zahřát se, před dalším kolečkem poptávání se po Ildě.

Zprvu byl ostýchavý, připadal si jako blbec a proklínal Duena, že mu tento nápad vnuknul. A ještě více sám sebe, že ho napadlo si na toho bezstarostného člověka hrát.

Ale postupně zjišťoval zajímavé věci. Třeba to, že ostatní mu nevěnovali téměř žádnou pozornost. Koukli na něj, poslechli si, co má na srdci, ale brali to jako dalšího z řady lidí, co to přehnalo. Ačkoliv některým bylo na okamžik líto, že tak mladý hoch se utápí v žalu, že ztratil svého přítele, nic více. A s tímto pokračoval v stejné taktice, a postupně si začínal uvědomovat, že ho to... baví.

Rozhodně pochopil, proč Duen s takovými výstřednostmi nemá problém.

Už bylo pozdní odpoledne a slunce začalo zacházet. Bashia se potuloval ulicí, ale uvažoval, že by se opět někde zahřál před přicházejícím mrazem. Kouř zdobil jeho rty a halil jeho tvář do tajuplné mlhy, jeho boty již nedokázaly pořádně izolovat chlad a tak mu trnuly prsty.

Brzy bude sněžit. Mrak sem dorazí možná zítra večer, možná až v noci, možná až den poté. Stihne Duen –

Už zase?

Bashia se musel zhluboka nadechnout, aby svými myšlenkami nezabloudil tam, kde byl, a dokázal hledět vpřed, ne do svého nitra.

Všichni v Adranuchu jsou zkažení. Všichni v Namasilii pak dýchají ten puch, jenž jim traví plíce i srdce.

Proč si Bashio myslíš, že on je jiný? Je ještě horší. Sám ti to mnohokrát dokázal.

Nakonec se Bashiovi nepodařilo soustředit se na cestu před sebou, na fialkové odstíny na nebesích, na první hvězdy vykukující na lid. Ale také nestál na jednom místě. Potřeboval pohyb, byl nezbytný. Ačkoliv každým krokem se země pod ním stávala temnější.

„...zásilku na sever. Ano. Tak, jak minule. Budou vás tam čekat muži z mého klanu... Nikdo to nesmí vědět..."

Očividně to se vám nedaří, zamumlal v duchu Bashia, když se blížil zdroji toho zvuku – hlasu vycházejícího z úzkého prostoru mezi dvěma domy vyplněného zamrzlou stokou. Mohl za to jeho lovecký sluch, nebo fakt, že jeho kroky byly extrémně lehké a těžce slyšitelné. Kdyby dávno napadl sníh, ihned by ho vyzradilo křupání a šustění té bílé nadílky, ale teď...

Možná jim to dává za zlé zbytečně.

Ale jestli se jedná o něco tajného, nebyl by zrovna dobrý nápad na sebe přivolávat velkou pozornost. Jak velká byla šance, že si ti lidé všimnou stínu, který se kolem nich mihne?

Meč mu visel na pase, ale co zmůže takový mladík jako Bashia proti vícero ozbrojeným mužům? Zatím mu štěstí stálo za zadkem, ale na jak dlouho? A Duenova lekce neznamenala, že se z něj najednou stal bojovník v plné zbroji. Celé jeho učení bylo založené na opakování toho, co viděl vlastníma očima za svých mladých let. Avšak jak byl starší, možností utéci ze Starého paláce ubývalo, a mohl se jen spolehnout na dětské mlhavé vzpomínky. To nebylo samozřejmě dostačující. Potřeboval se naučit bojovat, to byla nevyhnutelná realita. A Duen to věděl, ačkoliv to chtěl vždy využít jen ve svůj prospěch.

Raději zpomalil, zastavil několik kroků od rohu zděného oplocení.

Měl by se otočit a jít pryč, čím dříve, tím líp.

„...kolik mečů můžete nabídnout? Uvažovali jsme... hodili by se nám kuše. Můžete to zařídit?"

Tohle opravdu není konverzace, která by měla Bashiu zajímat.

Už se otočil na patě, chtěl zamířit pryč.

„Tossakové čekali ve stínu už moc dlouho. Je na čase vrátit království, co si zaslouží."

Tossakové?

Bashia opět čelil tváří rohu oplocení a opatrně, po malých krůčcích, se mu dostával blíže.

„Takže meče, kuše, jako minule. Pokusím se to poshánět. Dodávku z jihu jsem ještě nedostal, bude to nějakou dobu trvat," druhý hlas byl konečně zřetelně slyšet.

„My můžeme čekat, ale ne dlouho. Jestli na nás přijdou..."

„Uvidím, co se bude moci dělat."

„Uvidíte? Copak nechcete ty daly?" rozčiloval se ten první, a na to, jak nenápadný chtěl být, slyšel by ho i člověk přes ulici.

„Řekl jsem, že čekám na dodávku. Nemůžu nic říci jistě."

„Měl byste se snažit pořádně. Jako kdyby na tom závisel váš život," ztlumil se muž, aby tomu druhému pohrozil. Nastalo ticho.

„Vyhrožujete mi snad?" v tónu cizince se skrývalo jisté pobavení, neznámá absurdita, kterou pochopil jen on sám. Jeho společník se moc nesnažil tuto domněnku vyvrátit.

„Jen chci říci, že nechceme čekat dlouho."

„Dobrá, dobrá. Dám ještě vědět."

„Doufám, že dříve než později."

Naléhavé kroky donutily Bashiu připlácnout se ke zdi oplocení, aby splynul s okolím a stal se pouze pavučinkou zachycenou na zdivu. Měl štěstí, že se ta osoba vydala druhým směrem, a Bashiovi pouze nastavila svá záda; tudíž jeho identita zůstala schovaná a nepostřehnuta.

Pokud je jeho sluch a představivost dostatečná, měl za to, že odešel ten obchodník – ale Tossak zůstal.

Ideální příležitost. Teď, tady. Navázat kontakt. Najít rodinu Daonuna a Sumaleeho.

Ačkoliv nechtěl vědět, v jakém byznysu se to rozjeli, ta síla a nutkání se s nimi potkat jednoduše předčila vše ostatní. Bylo nutné, aby je našel. Ať to stojí cokoliv.

Tiše se sunul podél zdi, než bylo možné nakouknout do úzkého prostoru se stokou, jestli tam ten člověk stále stojí – a kolik jich je. Když však spatřil pouze jednu osobu, na odchodu, úzkou stokou pomalu kráčející do neznáma; okamžitě vyskočil z úkrytu a hnal se za ním.

„Stůj! Hej!" naléhavě volal za mužem, který si zprvu neuvědomil, že se volá na něj. Byl již ve stínu, téměř neviditelný. Kdo by měl zájem s ním prohodit slovo, kdo by po něm tady něco chtěl?

Ale ten hlas se ozýval z příliš blízké vzdálenosti. Otočil se, dlaní nahmátl hlavici svého meče. Musí být opatrný za každou cenu.

Byl však překvapen, že to nebyl nikdo z party jeho obchodních společníků, ale pouze nějaký mladý hoch, zahalený do pláště a kožichu, přesto jeho drobná tvář a dětské oči dominovaly celému jeho výzoru. Nebyl však malý, celkem vysoký, a ačkoliv z jeho siluety nebylo vidět nic pod vrstvami všeho oblečení, i tak stál rovně, udržoval si vznešený postoj, v Ildě nevítaný.

Muž byl okamžitě obezřetný, čistě z instinktu, přestože jeho mysl mu říkala, že takového pacholka se nemá proč bát.

„Co chceš?" vyštěkl, neměl náladu ani čas se tady věnovat náhodnému chodci.

„Potřebuji... S vámi mluvit," Bashia si nebral k srdci neochotu toho muže se vybavovat. Už dávno byl na to zvyklý. Zázrakem naopak bylo, když se setkal s někým, jehož úsměv nebyl nucený, ale upřímný.

„Není o čem. Najdi si jinýho," odsekl ho a kráčel dál. Bashia se za ním honil jako stín, samozřejmě se nemohl nechat takto odbýt. Už bylo vidět světýlko na konci stoky – vyústění v ulici.

„Nemůžu," snažil se ho zastavit, ale nedařilo se.

„Nezájem," ani se neotočil a hnal se kupředu.

„Potřebuji! Vás!" volal za ním zoufale, jak muž zrychloval v chůzi. Chtěl vyklouznout na ulici, zmizet, a kdyby něco, neváhal ztropit scénu, aby se toho kluka za sebou zbavil.

„Proč mě?" otráveně nadhodil otázku, nechápal, co by to děcko s ním mělo co dělat.

„Zmiňoval jste... Tossaky?"

Zdá se, že název téměř vymřelého kmene zafungoval, jak měl. Muž se zastavil v půli kroku, jen pár metrů od širokého prostoru určeného pro davy lidí a zboží plné vozy. Jeho ruka na rukojeti zesílila stisk.

Co všechno slyšel?

„Co chceš?" obrátil se na něj a byl překvapen, jak se setkal s párem chladných, šedivých očí, a s jakým odhodláním na něj hleděly.

„Potřebuji se s nimi setkat."

„Tak to ne. To nejde kluku," krátce se zasmál, než se rozhodl si toho mladíka opět nevšímat.

„Já potřebuji! Počkejte!" Bashia už nevěděl co, a tak natáhl ruku a zachytil cizince za plášť. Ten však při této příležitosti vytasil svůj meč a namířil ho na Bashiu.

„Nech mě. Nenuť mě litovat, co bych mohl udělat!" zavrčel muž mezi zuby. Stáli nehnutě v takové blízkosti, jen na délku ostří meče, který se chvěl v mrazivém vzduchu, absorbující chlad okolí. Konečně i Bashia mohl vyčíst, s jakým mužem to má vůbec čest. Poněkud starší, možná ve věku Iazy. Jeho nos byl celý jaksi křivý, kroutící se do všech stran; a jeho oči se zdály jako vyjmuty ze dvou různých postav a vloženy do jedné. Vnější koutky mu klouzaly po lících k čelisti, na jedné straně více než na druhé, zatímco přes to druhé přepadalo víčko více než přes první. Vypadal zvláštně, a jeho prvotní nevrlost byla ještě umocněna jeho vzhledem.

Avšak to nebylo nic, co by Bashiu odstrašilo.

Naopak. Ani nemrkl, ani se nezatřásl pod vyřčenou výhružkou, jako kdyby mu čepel nevisela u krku.

„Potřebuji najít Tossaky. Jste jeden z nich? Zaveďte mě za nimi."

„To nemůžu."

„Nevyzradím nic. Kde se ukrývají, ani vaše plány. Ale potřebuji s nimi mluvit."

„To prostě nejde. Nikomu nevyzradím jejich polohu," nepolevil cizinec, „a už vůbec ne tobě."

„Týká se to dvou příbuzných, kteří –"

Bashia náhle zmlkl, jelikož se mírně pokrčená ruka svírající meč rázem natáhla, a kdyby neudělal krok vzad, proťala by mu hrdlo.

Stále však neztratil svůj klid. Vyrovnaným pohledem hleděl na toho pravděpodobného Tossaka, a nijak mu nepřišlo jeho chování podivné. Poslední pozůstalí lidé, kteří nesli jméno toho kmene, se určitě musí ukrývat, tajit před ostatními – ať už z jakéhokoliv důvodu – jinak by se po nich neslehla rázem zem. Jestli tento muž chce zachovat tajemství jeho lidu, proč by ho vyzrazoval podezřelému mladíkovi jen tak, na potkání?

„Byl jsem vyslán Daonunem Gao Tossakii, abych našel jeho rodinu. Aby mohl za svým Pukhonem. Prosím, zaveď mě za nimi," nevzdával se a rovnou předhodil informace, které by před normálním občanem byly zatajené.

Ale i to nepohnulo srdcem muže v útočné pozici. Jen si odfrkl, jako kdyby mu Bashiova upřímnost byla lhostejná.

„Budu počítat do pěti. A pokud do té doby nezmizíš..." pohrozil mečem, jehož měl vynesen do výše, přímo v rovině Bashiových očí.

A ten si konečně poprvé prohlédl drženou zbraň.

Zatajil se mu dech.

Přesto to nemusí nutně něco znamenat. Je to možná náhoda, možná... Netušil, co si z toho vzít. Ale v žádném případě se nesmí nechat odehnat. A tak zatímco se vzduchem linuly jednotlivé číslice, mladík také nahmátl meč svůj.

A když padla číslovka pět, neváhal ho tasit před sebe.

Akorát včas.

Ostří do sebe silou narazily, jako dva hladoví psi, peroucí se o kost na ulici. Dravě a agresivně, až neočekávaně, vzhledem k atmosféře těch pár sekund předtím. Zdá se však, že obě osoby, jež se k útoku rozhodly, měly své pevně stanovené cíle, kterých se nechtěly vzdát. Kterých musely za každou cenu dosáhnout. Které je zavedly sem, na toto místo, hned vedle zamrzlé stoky plné splašků z domů.

Bashia se obratně vyhýbal ranám, občas neúplně provedeným, přestože tam, kde technika nebyla dotažená do konce, dravost a odhodlání tyto nedostatky nahrazovaly. Neustále kryl útoky, jež na něj padaly, jež byly provedeny s jediným cílem – usmrtit osobu před sebou.

A Bashia si byl každou chvílí jistější a jistější.

Nebyl hloupý. Měl dobrou paměť. Dávalo to smysl – částečně. Ta prvotní neochota, a nyní... Snaha Bashiu umlčet. Za každou cenu.

Ty kroky, jež na Bashiu uplatňoval, a kdo ví, co za byznys vůbec s tím druhým podnikal.

Přesto vyžadoval ještě poslední potvrzení. Ujištění. Důkaz.

A tak, když se jejich meče opět setkaly, a ten lesklý, ostrý a s precizností vyrobený kov narazil do jeho staršího, zrezivělejšího bratra; Bashia konal urychleně. Zatlačil více než obvykle, čímž vychýlil zbraň z její dosavadní pozice a vyvrátil cizincovu ruku do boku. To aby mu nestálo nic v cestě. Aby mohl zvednout levou dlaň a podobně, jako kdysi před lety na ulici, i nyní ji sevřel pevně v pěst a vystřelil s ní na protivníka.

Chtěl mu dát ránu do čelisti. Zanořit jeho klouby a celé články prstů do kůže na tváři. Doufal, že by mu to mohlo pomoci v jeho rozhodování.

Po vykonání tohoto kroku se stáhl do ústraní, dostatečného, aby cizinec nemohl udělat vpád a dorazit Bashiu dříve, než by stihl zareagovat. Přesto to nebyla třeba.

Ačkoliv ho trefil jeho slabší rukou, i tak to znamenalo pro toho neznámého naprosté utrpení. Sevřel si okamžitě bolístko, zatímco nevraživě probodával toho spratka před ním.

Jak si to dovoluje? Jak? Zabiju ho! Já ho zabiju! Nenávistné myšlenky plně zaplavily mysl ublíženého, krvežíznivost v jeho očích dokonce vyvolala krátkou husinu na Bashiově kůži.

Je pravda, že si to zavařil. Ale... Musel.

Také měl důvod ke vzteku. Také chtěl toho druhého srazit na kolena a utopit v samotném moři. Pokud je to pravda...

„Ty nejsi Tossak, že?"

„Já tě zabiju!" místo odpovědi mu unikla z úst nadávka plná nenávisti a zloby.

„Nejsi," konstatoval Bashia, a jeho obočí krátce cuklo k sobě. Ano. Není. Určitě není. „Máš vůbec s nimi spojení? Nebo se za ně jeden vydáváš?"

„Co ti to budu říkat!" zasyčel muž i přes ohromnou bolest čelisti.

„Hádám tedy, že ne," pokyvoval hlavou, na venek působil nadále s neuvěřitelným klidem. Jenže nikdo netušil, co se odehrává uvnitř Bashiovy mysli. V celém jeho těle. Že se mu svírá žaludek, napínají svaly a srdce bije stále rychleji a rychleji.

Že původní empatie s cizincem se lusknutím prstů proměnila v hněv.

A že za těma chladnýma očima se skrývá velké dilema, jestli tu osobu před sebou zabít, nebo nechat žít.

„Jdi do prdele! Ty svině!" ohnal se muž opět mečem, ale tentokrát s ním Bashia neměl slitování. Pojem milost se na okamžik vytratil z jeho slovníku.

Díky krokům, které se naučil od Duena, starého muže neočekávaně rychle odzbrojil a rovnou ho s dobře mířeným kopancem poslal k zemi.

Mužova záda ji záhy políbila, zatímco jejich majitel, udýchaný zlostí i z fyzické námahy, se pokoušel překonat toto ponížení.

Chtěl se zvednout, zapřít lokty o půdu, ale něčí noha po přitlačila k podkladu.

„Nejsi Tossak," zopakoval Bashia, šedivýma očima bodal do toho asymetrického obličeje cizince, jak se pokoušel odečíst jeho mimické pohyby.

Ne, není.

„Ten meč... Ten máš od Kalayi z rodu Teh?" očima blýskl po zmíněném předmětu, jenž ležel opodál. Přestože se stmívalo, přestože jejich boj byl krátký a neposkytoval tolik prostoru pro předvedení schopností...

Ale nemýlil se. Nyní to mohl s jistotou říci. Cizinec několikrát zamrkal, překvapením a zmatením... Jak jen ten mladík může znát Kalayu Teh?

„Nebo bych měl říci, že sis ho podaroval sám? Sarale?"