„Tito lidé byli spatřeni v souvislosti s nelegálními obchody. Dexun byl blízko jejich polapení, ale bohužel jeho skupině stačili utéci. Jelikož ještě nenastalo období sběru drahokamů, a na základě tvého skvělého výsledku v táboře Adia, chtěl bych tě vyslat na sever, za Dexunem, jako výpomoc a konzultanta."

To si dělá prdel. Nemohl to říci dříve? Ušetřil by mi četné noci v mrazu a mohl bych s Bashiou strávit více dní!

Duen zuřil jako nikdy. Jen snahou o zachování pravidelných nádechů se mu dařilo ten vztek zahnat do kouta, přestože by nejraději tasil meč a rozpáral všechno drahé čalounění i damašek na zdech. Byla to schválnost, sice z královy strany naprosto neintuitivní, ale...

„Co tomu říkáš, Duene? Na možnost, že bys jel za ním?" zakončil to král a nasadil pěkně prozíravý pohled, kterým analyzoval veškerou Duenovu reakci. Jakoby ho chtěl otestovat, ujistit se, že jeho zapálenost a celé obrácení jeho postoje je reálné, ne pouze hrané, žádné podvody.

„Samozřejmě tě doprovodí několik členů stráže," dodal po chvíli, kdy si spletl Duenovo vnitřní vztekání a nadávání s opatrným váháním a rozjímáním nad nabídkou.

Ano, měl by odpovědět.

„Určitě. Určitě pojedu za Dexunem. Není to žádný problém."

Jeho Veličenstvo na okamžik nadzvedlo obočí. Bylo překvapené, s jak pozitivní reakcí se u Duena setkala. Očekával souhlas, to ano, ale plný pochyb, plný odporu, skrytých plánů či navrhnutých podmínek. Ale Duen neudělal nic z toho. Naopak, zářil jak malé dítě.

Cožpak se opravdu změnil?

„Nyní však nadchází zimní období. Každou chvílí začne sněžit, a já nechci, abys onemocněl jako tvůj bratr. Můžeš tento úkol posunout a vyrazit až za dva úplňky."

„Děkuji vám, Vaše Veličenstvo, ale to není třeba. Mohu vyrazit hned, abychom neztráceli čas. Kdybych se tu zdržel jen o minutu déle, vzbouřenci by mohli být dávno mimo náš dosah. Není proč otálet," okamžitě pravil Duen s vážnou tváří, odhodlání ovládlo jeho tělo, ani si neuvědomil, jak podezřele jeho konání může působit. Přesto se nějak nemohl uklidnit, když se mu naskytla tato příležitost akorát na míru. Pojede za Bashiou a...

A co dál? Bashia je hledaný - jen Ilai ví, proč - a sakra, vždyť by měl být na něj pořád naštvaný. Nadále by měl držet od něj odstup. Měl by v něm stále vidět toho staříka... Ehm, neukázalo se před pár hodinami, že to tak ve skutečnosti není?

Pozitivní přístup Duena byl opravdu nečekaný dar, který krále uklidnil i pobavil.

„Haha, to jsem rád, že se do toho vrháš takto po hlavě. Cožpak poznáváš někoho ze svitku?" nadhodil jen tak, jak se vysmíval té mladičké energii.

Netušil, že střelil přímo do středu terče.

Duen však už přešel do profesionálního úsměvu a krátkým smíchem zakryl jakékoliv zaseknutí, pochyby, cokoliv, co by ho mohlo prozradit.

„Ach ne, Vaše Veličenstvo. Jen se těším. Jak víte, Dexun byl můj učitel a nikdy jsme neměli příležitost spolu pracovat. Jsem natěšený z této možnosti a věřím, že společně vzbouřence lapíme levou zadní," Duen vsadil na bojové pokřiky, které vždy zakryjí všechny díry a nedostatky plánu.

„To je dobře. Věřím Duene, že jsi chytré dítě. Patřil jsi mezi nejlepší z dětí tvé generace. Nevím, co se stalo kdysi, a nevím, co se stalo nyní, ale jsem rád, že jsi změnil svůj přístup a uchopil zodpovědnost do rukou. Jestli to tak půjde dál, určitě ti to přinese ovoce."

„Děkuji mnohokrát, Vaše Veličenstvo," Duen se sklonil téměř k zemi, aby vyvážil královské komplimenty.

„A není tento nápad v cestě tvým domácím povinnostem?" vzpomenul si náhle král, jak tak hleděl na mladíka před ním a uvědomoval si, kolik let již uběhlo od jeho výuky zde v paláci. „Kolikpak ti bude, Duene? Neměl by sis již hledat nevěstu? Neustále jsi na cestách, nebrání ti toto vyslání ve splnění povinnosti vůči rodičům a oženit se?"

Právě o to mi jde, ušklíbl se v duchu mladík, ale navenek se jen letmo pousmál.

„Nebojte se, Vaše Veličenstvo. Nic není přednějšího než povinnost vůči Vašemu Veličenstvu a této zemi."

„Měl jsem dojem, že ti již byla jedna dívka zaslíbena," pátral král ve své paměti, určitě mu to královna někdy zmiňovala.

„A je velice chápavá mé situaci. Sama mi vnucovala, ať souhlasím s čímkoliv, co navrhnete," skromně se zasmál, hrál perfektně roli očarovaného mladíka. „Není třeba se ničeho obávat, Vaše Veličenstvo. S radostí tento úkol vezmu již teď."

„Haha, dobré to děvče! Dobré!" rozesmál se král, který tu situaci jasně viděl ve své hlavě. Zároveň byl podruhé svědkem Duenovy skromnosti - nejprve v případu s Galaharem, nyní s jeho nevěstou. Možná, když dopadnou ty vzbouřence, nebude na škodu mu splnit přání. Co by se mohlo stát, ne?

„Tak dobře, Duene. Ještě večer tě navštíví můj sluha s podrobnými instrukcemi. Vyrazit můžeš kdykoliv, jen dej zavčasu vědět veliteli Perthovi, ať stihne sestavit svoji doprovodnou skupinu."

„Ano, děkuji vám, Vaše Veličenstvo," opět se uklonil Duen, než byl konečně propuštěn z té místnosti, kde kromě vůně peněz a staroby také smrděl pach falešnosti prosakující přítomné damašky. Jak skvělý, přestože do nosu bodající, byl vzduch venku, na pozemku paláce, přesto mimo jeho budovy.

Během těch pár minut stačil říci slůvko „děkuji" tolikrát, kolikrát ho neřekl ani ve svém životě. Chtělo se mu zvracet, a to hned z několika důvodů. Byl opět znechucený tím, jak ti páprdové s pupky schovanými v tunice a ženy, které umí roztáhnout nohy ve správné příležitosti dokázali takto navést krále k tomu, aby přišel s dalším, pitomým návrhem.

Kdyby nebylo Bashii na severu a potenciálnímu spláchnutí sexuální žízně, měl by co dělat, aby nabídku přijal. Jak musí hrát loutku do té doby, než se mu podaří zjistit něco více.

Měl by zaúkolovat Kieta a taky si vyslechnout, co se mu podařilo zjistit.

Poté, co Duen opustil Halu předků, král si promnul obličej a zhluboka si povzdychl.

Byl unavený, po celém dni, ale chtěl to vyřídit co nejrychleji. Znepokojení nad správami ho dohnalo k tomuto kroku - potřebuje se těch vzbouřenců co nejrychleji zbavit. Jak se zdá, před dvaceti lety se mu to nepodařilo úplně. A nyní pyká za svoji lehkovážnost. Také na to vyslal muže, který se na to nejlépe hodil.

Musí spálit keř, dokud je ještě mladý. Jakmile se rozroste a přibydou k němu Píseční lidé i lidé ze Zvučných planin, teprve poté to může vyeskalovat v obří problém, který by ochromil zemi. Už má za sebou dost ozbrojených konfliktů. A když se země konečně zdála pokojná, tak...

Pohled mu náhle padl na krčícího se eunucha v koutě, který se zdál že má něco k přednesení.

„Ano, málem bych zapomněl," rozvzpomenul se král a pokynul eunuchovi, aby postoupil blíže. „Je to ohledně toho mladíka z rodu Gii?"

„Ano, Vaše Veličenstvo," poklonil se eunuch a nabídl králi celé dva spisy shrnující informace zjištěné o osobě s tímto jménem.

Král setřepal únavu, už se přeci jen setmělo a večer byl téměř za dveřmi, a popadl jeden z dokumentů.

Jeho oči krátce projely písmena napsaná ve svitku, ze všech slov a vět se pak vytvářel v hlavě obraz této osoby se vším všudy. Byl unavený, projížděl je rychle, ale veškeré klíčové informace snadno pochytil - vždyť v tomto je profesionál. V množství dokumentů, které denně musí projít, je tento způsob čtení tím nejefektivnějším.

Bohužel, nedokáže si vybavit, kdy naposledy četl klasické dílo, pomalým a trpělivým způsobem.

„Zdá se jako schopný muž. Obsadil druhé místo na zkouškách, přesto v politice nepokračoval. Proč byl vůbec vyslán jako správce tábora?" pohlédl král zvědavě na eunucha, jelikož odpověď se nejspíše schovávala ve svitku druhém a Jeho Veličenstvo již nebylo tolik trpělivé.

„Tady, Vaše Veličenstvo," podával eunuch druhý svitek, zatímco pokračoval odpovědí. „Byl to návrh jeho rodinných příslušníků, kteří vyjádřili toto přání ve snaze sloužit království všemi způsoby."

„Opravdu?" zvedl obočí, nato si jen odfrkl. Samozřejmě tomu nevěřil ani za mák.

„Slyšel jsem, že rodina trpěla přebytkem talentovaných osob. Obzvlášť pak pan Galahar byl ze všech nejlepší, přestože netrénoval pod nikým proslulým," pokračoval eunuch se slovy, které k němu doputovaly ze stínu Adranuchských hostinců.

„Obětavost rodu Gii je až ohromující. Asi by stálo za to uspořádat na jejich počest slavnost, kde pozvat všechny rodinné příslušníky a odměnit je za jejich oběti. A to včetně těch vzdálených."

„Myslíte...?" načal eunuch, a okamžitě se skrčil a sklonil hlavu, jako kdyby jeho slova neměla být řečena a potřebovala před králem utéct.

„Samozřejmě. Přijdi s vhodným datem, rozešli pozvánky. Odmítnutí bude trestáno. Rád bych viděl celou rodinu Gii se všemi jejich potomky."

Možná ten entuziasmus před králem byl opravdu přehnaný. Jak kráčel k vozu, uvědomoval si, že to tak jednoduché nebude. Cesta na sever, na koních v tomto počasí... Pohlédl na temné nebe, které indikovalo, že místo mrazu se možná setkají s první sněhovou vánicí. Kdyby se mu podařilo zařídit vůz místo koní... To by šlo. Přestože nebude moci jet s takovou rychlostí, alespoň trochu luxusu si dopřeje. Ano, nemuselo by to být od věci.

Pomalu si v hlavě konstruoval plán, jak spojit touhu po Bashiovi s touhou po pohodlném cestování v luxusu.

Na chvíli měl však pocit, jako kdyby slyšel jeho slova. A sám si nebyl jistý, jestli v jeho hlubokém, nebo naopak tichém a jemném hlase.

„V kočáru ti sice bude teplo, ale vánice je těžké přejít i na koni. A co teprve, když s vozem někde zapadneš? Jak opravíte zlomené koleso za těch podmínek?"

Ale kušuj! Okřikl jeho stín ve své mysli a mířil z bran ven. Zrovna jeden takový vůz na něj opodál celou dobu čekal. S oddechem, že se konečně dostal z toho vězení ven, se vrhl ke kočímu a bez pozdravu se již vyšvihával do kabiny.

„Ah," zasekl se, jednou nohou na schůdku, druhou ve vzduchu, když spatřil, že zde není sám. Že tu rozhodně není sám. Ale okamžitě překvapení zakryl širokým úsměvem a usadil se na sedačku naproti, zatímco svýma přimhouřenýma očima pozorně sledoval drobnou postavu naproti.

Figura patřící ženě, možná dokonce dítěti, si opatrně sundala kapuci z hlavy. Splývavé vlasy zapletené způsobem, že vytvářely četné vlnovité vzory, bohaté a extravagantní, dokonce i na Duenovo měřítko. Avšak její tvář byla mdlá, nesla nevýrazné oči a jemné obočí, spíše se rozevírající od kořene nosu, dávající jakýsi nepřítomný a zasněný dojem. Úzká ramena nebyla o moc širší než její vlastní hlava s rozpuštěnými vlasy, a prsa sotva nadzdvihovala vlastní plášť.

„Copak taková Reia z rodu Oela pohledává ve voze cizího muže? Neměla by tu být, aby se Adranuchem nešířily nějaké pověry," naklonil se k ní a šeptal, poněkud zlomyslným způsobem. Jenže dívka se jen sekavě nadechla. Ačkoliv ji tato skutečnost byla zřejmá, přišla za účelem - a proto to nesmí ustoupit, ani se nechat zastrašit.

Koukala přímo na Duena a jen semkla rty.

Chudinka. Asi bych ji měl trochu šetřit, pomyslel si v duchu Duen, přestože svůj návrh nebral vážně.

„Já..." načala, ale okamžitě ztratila sebevědomí říci celý důvod její tajné návštěvy. Což Duenovi jen nahrávalo do karet. Mohl si ji více dobírat.

A že je od něj výrazně mladší, co na tom sešlo. Cítil k ní nevraživost už jen z principu. Otráveně si odfrkl.

„Nebo to nevydržela a hnala se za mnou, zpečetit svazek dávno před obřadem?" sugestivně na ni mrkl, určitě jí muselo dojít, na co naráží. Okamžitě ho sžehla pohledem, ale jen na vteřinu, ani ne na tak dlouho, jak ihned ostýchavě sklopila pohled.

„Hm? Copak? Nebo jsem si tipnul správně? Slušná a poctivá dívenka rodu Oela a tohle se v ní ukrývá! Co by na to řekl její otec? Její matka?"

„Přestaň," zašeptala, zamračená, nějakým způsobem se jí podařilo ty vzhůru směřující počátky obočí srovnat do jedné vodorovné linie.

„Ale nevadí. Když už si dala námahu v takovém mrazu přijít až sem, za mnou, vyhledat si mě osobně... Tak to abych splnil očekávání, že?" a Duenova ruka se už natahovala kupředu, na drobné koleno schované pod dlouhým pláštěm, a nato sjížděla výše, pomalu se sunula po jejím stehnu - no, nedorazila ani do půlky, jak po ní dívka plácla a sama se odsunula do kouta.

Duen to také nemyslel vážně, co on do takové holky!

„Přestaň," šeptala a přemítala, jestli to nakonec nebyla chyba sem jít. Chtěla už vystoupit, ale to Duen pokynul kočímu, ať vyrazí kupředu. Tato možnost tedy byla pasé. Musela se jenom semknout, dát dohromady, prozradit, co jí tížilo srdce.

„Duene, přišla jsem za tebou, protože... Tvůj otec s tím mým nechce komunikovat, pořád se vymlouvá, a ty se nám také vyhýbáš... A já slyšela, že jsi přijel z cesty, jenže pak jsi nikde nebyl... A až dnes tě viděla naše služebná, že..."

„Nerozumím ti, jdi k věci," přerušil ji bezohledně Duen, neměl nervy ani trpělivost naslouchat tomu tichému koktání. Dívka okamžitě zmlkla a ublíženě po svém snoubenci pohlédla.

„Zruš... Zruš to. Odvolej tu svatbu. Prosím. Já... Já nechci jen čekat, když oba víme, že... Ty máš moc to odvolat, takže..." prosebně špitala, neodvažovala se hledět zpříma, dlaně svírala v klubko na svém klínu.

„Moje milá Reio, bohužel, já nezmůžu nic. Jsem jako ty, odkázán na rozhodnutí starších, a to je vše. A co vím, tvůj otec chce svatbu naopak urychlit, že? Přiblížit se královským příbuzným, kdo by to nechtěl!"

„Duene -"

„Pokud to neodvoláte vy, já nemám žádnou moc na jejich dohodu sáhnout. Ani můj otec, popravdě. Co by on dohodu rušil, když nás chce dát dohromady? Mohu za to, že jsem zaneprázdněný muž? Že jen vykonávám rozkazy Jeho Veličenstva? A kdybychom ji zrušili, jaké světlo to pak na nás vrhá? Co by na to řekli vaši rodinní přátelé?" tímto Duen hezky narážel na to, že pokud nedospějí k dohodě a zrušení bude jen z jedné strany, je celá pověst rodiny Ran ztracena. Především, když ten sňatek ani sám Raman Ran nechce úplně zrušit a je jen nucen kvůli Duenově konání při získání toho opálu.

„Já se pokoušela... hodněkrát..."

„Asi málokrát," utrousil Duen s posměchem.

„Bylo to domluveno dlouho a..."

„A? Každopádně, nemůžu ti pomoci, Reio," usmál se naoko smutně a již poklepal na stěnu vozu, aby kočího nasměroval k sídlu rodiny Oela. „Je hezké, že sis udělala na mě čas, ale naprosto zbytečné. Měla bys ho investovat do něčeho jiného."

„Duene! Proč se... Proč se nemůžeš chovat alespoň..." alespoň trochu více hezky? Spolkla svá slova daná frustrací, že veškerý kontakt s tímto mužem byl plný zamračených pohledů a ošklivých slov. Sama nebyla ze sňatku nadšená - ne po prvním rozhovoru s tímto mužem.

„Chovat? Jak chovat? Chovám se úplně normálně, milá Reio. Jak bys chtěla, abych se choval? Nebo... Opravdu jsi přišla sem jen kvůli té dohodě?" svůdně na ni mrkl, opět vytahoval nad hladinu záležitost mezi ženou a mužem. Reia v panice zavrtěla hlavou, až jí z jejího účesu vypadlo množství vlasů.

Chuděra, ironicky si pomyslel Duen, ale více ji nedráždil.

„Jestli se mnou nechceš být, a já také nehodlám být s mužem, jako..." nedokázala ho přímo urazit, a tak raději své myšlenky ponechala v hlavě, „tak bys měl více bojovat za to zrušení..."

„Proč bych měl bojovat? Nemám na to čas! Jsem v jednom kuse na cestách, hele, zítra vyrážím opět. Jestli se zde objevím na jaře, mohu to brát jako úspěch!"

„Jedeš... jedeš pryč?"

„Ano, tajná mise, Jeho Veličenstvo si mě oblíbilo," hrdě pohodil hlavou, rozevlál své zlatavé vlasy. Dívka jen semkla rty. Připadala si naprosto bezmocná. Doufala, že když s Duenem promluví, že on to cítí stejně, že tento domluvený sňatek nemá smysl, ale...

Ach. Jaká škoda.

„A kam?"

„Myslíš, že ti to prozradím? Jak jsem řekl, tajná mise. Je mi to líto," pokrčil rameny, ale jestli něco vyjadřoval, lítost to rozhodně nebyla.

Reia se jen mračila, a již nadobro zavřela svá ústa. Nezdálo se, že by jí další snahy pomohly.

Už od jejich prvního setkání byl Duen ten nedostupný, starší a zkušený. A ani po tolika letech se to nezměnilo. Přestože byl jejich sňatek dohodnut ještě před smrtí Duenovy matky, že by jim byl předurčený, o tom se mluvit nedalo.

Vůz nezastavil přímo před vraty vily, ale kousek opodál. Duen nechtěl, aby si kdokoliv uvnitř všiml, že jejich dceru přivezl neznámý kočár. Nebo hůře, rozpoznal by kočár, jako se to pravděpodobně zadařilo jejich služebné, a nahlásil to hlavě domu. Ne.

Reia tedy musela ujít několik kroků, zahalená v plášti, aby jí nikdo nepoznal - přestože již dávno panovala tma. Teprve poté mohla zabouchat na vrata a vklouznout na pozemek, na rozsáhlé zahrady, k umělým tůním. A Duen odjel pryč.