Jedno Duen musel Bashiovi uznat. Znal Namasilii jako vlastní boty. Podle něj i král byl bezmocný, co se týče situace všech míst v této zemi. Zato Bashia... No, s jeho rozhledem by nemusel být špatný panovník. Haha. To však jen, pokud by se podařilo ho dotáhnout zpět do Adranuchu. A otrávit korunního prince. A jeho matku. Ale kdo ví, jaký vztah má vůbec Bashia s Jeho Veličenstvem. Pokud mu nedovolili ani se učit a zavřeli ho na celou věčnost do Starého paláce, tak asi ne moc dobrý.

A co na tom, že nenese královu krev? Naopak. Královská krev je škodlivá, nese geny pro stupiditu. Alespoň takový pocit má při pohledu na korunního prince.

Návrh svést se na vodě až těsně před místo, kde se řeky stékají k sobě, byl něco perfektního. Především pro líného Duena, jenž nemusel tahat svůj pytlík na zádech, nemusel se denně starat o koně, nemusel ani zakládat oheň, jelikož jeho převozník se o vše postaral. Byl opravdu opečováván a kdyby nebyla taková zima, tak by to bral jako náramnou dovolenou. Přestože měl u sebe hrnec s uhlím, nebylo to pravé, ale jeho krk a záda mu to zachránilo.

Na koni pak dorazil do Adranuchu do dne – dorazil sice pozdě v noci, alespoň spal konečně ve svém.

Aika opět chtěla probudit celou domácnost, ale byla řádně umlčena. Přichystala pánovi teplou vodu na umytí a spoustu nádob s uhlíky, aby se cítil v naprostém teple, obzvlášť po takové cestě.

A Duen, sotva padl na matrac, okamžitě usnul. Však měl co dospávat...

Na druhý den mu otec sdělil, že byl ke králi povolán až v pozdní odpoledne. To bylo načasované akorát. A naprosto ideální.

Duen se sotva nasnídal a mířil za městkou zábavou, jež mu tak celé týdny chyběla!

Vzhledem k tomu, že jeho pokusy proniknout do Feishena skončily až ostudným neúspěchem, jenž mu shodil jeho ego i balící schopnosti do hluboké propasti; první položkou na seznamu, co provést po návratu do města, bylo vylovit ty schopnosti zpět.

Ani nedal vědět Kietovi. Nešel na to ani s tím sladkým přístupem, který vyžadoval čas a jeho úspěch nebyl vždy zaručen. V této denní době k tomu o to méně úspěšnější.

Po strávení dlouhého času koupelí a vlastní úpravou jednoduše vkročil do nevěstince, toho nejproslulejšího v celém Adranuchu, jehož střecha se tyčí nad celým městem a jen zdi paláce dosahují větší výšky. Nadhodil svůj vítězný úsměv, když se kolem něj shromáždily všechny děvy, prostě oděné, v průhledných tunikách, že jejich bradavky vesele vykukovaly ven. Každá si návštěvníka musela ohmatat, otřít se o něj, vytasit své křivky, nastavit svá měkká avšak pevná ňadra. Připomínaly kočky lísající se o jejich páníčka. A Duen se také nezdráhal. Jeho prsty jim svůdně přejížděly po páteři, končily na zadku, který krátce sevřely. Občas objaly pas, jindy zas sjely do výstřihu.

Nakonec však ukázal na jednu dívku, drobnou a bledou, kterou si vzal s sebou nahoru.

Kašlal na předehry, dole mu to jejich tančení stačilo. Sundal si plášť a odhodil ho na postel. Bez zaváhání si odepnul svůj zdobený pás a rozvířil lemy svého oblečení. Dívce se naskytl pohled na dokonalé mladé tělo, takové, které tu jen zřídka zavítá. Také odhodila ten sporý oděv, aby ukázala svá drobná prsa připomínající mladé broskve, a stála na místě, vyčkávajíc krok ze strany zákazníka. Stále jeho ramena zakrývala bílá spodní tunika, ačkoliv kalhoty i spodky ležely na zemi a jeho mužství se již začalo zvedat nad vyhlídkou cesty do nových krajin.

Navedl dívku na postel a již ležela na matraci, pokožku stehna jí dráždil kašmír Duenova pláště. Její bezbranné tělo bylo muži plně odevzdané, nohy rozkročené, vítaly návštěvníka do světa potěšení.

Duenova sexuální frustrace vyplula plně napovrch. Již od jeho vyslání do dolů, což bylo v plném létě, neměl příležitost k potěšení. Takto dlouho ještě bez sexu nebyl. Naděje vkládal do Adranuchu, ale tam se zakoukal do Feishena a pouze na něj upřel své veškeré snahy. Marně. A nyní, konečně, není to jeho ruka, ale lidské teplo, jenž ho bude dole zahřívat. Proniknul do ní jedním šupem, jen střívko oddělovalo jeho pokožku od kluzké sliznice té dívky. Jeho dech urychlený, vzrušený, doprovázel jeho agresivní pohyby, doplněné o sténání těla pod ním.

Jeho základní zvířecí potřeby byly uspokojovány, ale tento sex nebyl tak dobrý, jak by chtěl. Přeháněné reakce nevěstky, třesoucí se prsa, umělý rozkoší zmučený výraz, otravné dívčí vzdychy – a jeho chuť nějak opadala. A pak... Jeho pohled mu padl na plášť povalující se opodál. Na lesklou stříbrnou sponu. Na detailní zpracování, které nemá v Namasilii obdoby. Na měsíční kámen, který se na něj zpětně díval.

Perleťově se leskl, jako Feishenova pokožka, jako jeho záda ve světle plápolajícího plamene, jako jeho zápěstí pod zataženým nebem.

Přestože byl Feishen vlastně Bashia... A Bashiu má zakotveného v mysli jako muže činů než slov, jako naivního tvrdohlavého starce, přesto někoho, komu nechybí postřeh ani rozhled. Jako muže, v jehož přítomnosti se o sebe nemusel bát, s nímž neměl pocit, že se za jeho maskou skrývá něco nekalého. A nebyla to vlastně charakteristika Feishena? Vždyť ano... Muž činů. Nebyl přece ten mladík tím, kdo ho políbil, jehož vroucí dech byl něco neskutečného, kdo ho dokázal během těch několika sekund tak vzrušit, a ta jeho vůně, ty jeho oči – jak něžné byly, když zakusil jeho pokrm, když ho hladil na rozloučenou po paži...

Proč ho vlastně políbil? Od prozrazení jeho pravé identity se snažil tento zážitek vytěsnit, jelikož nadále bere toho muže spíše jako starce, ale... Bashia by nikdy neudělal nic takového, jak ho zná. Ten byl vždy zásadně proti takovýmto zneužívání, proti prchavým romancím, proti zážitkům bez emočního podložení. Jenže jeho tělo říkalo jasně, že ten polibek nebyl jen tak, že rozhodně to žádné „splacení" nebylo. Je možné, že Bashia... Že by Bashia k němu něco cítil? Že by ho chtěl? Že by toužil po Duenově náruči, po jeho polibcích, po jeho dotycích?

Tyto myšlenky se valily jak vodopád, zatímco Duenův pohled setrvával na stříbrné sponě a jeho pánev nadále vykonávala kopulační pohyby.

Aniž by to postřehl, sám si v této záplavě rozkoši představoval, že to je horké prostředí Bashiova otvoru, které jeho přirození obklopuje. Že je to jeho tělo, do něhož ustavičně proniká. A když zrovna zavřel oči, představoval si Feishenův obličej, jak by se asi tvářil, kdyby se mu přeci podařilo získat si ho pro sebe. Jen s tímto přesvědčení byl schopen akt dovést do konce.

S výdechem vypustil zadržovanou substanci a svalil se vedle na matraci.

Jeho hruď se horlivě zvedala, jak doznívalo jeho vyvrcholení.

„Ach, to bylo perfektní! Jsi tak úžasný a tak silný..." převalila se na bok, aby se mohla opřít o jeho hruď a políbit ho, odvděčit se mu za tento zážitek a zároveň si ho získat jako sponzora.

Jenže sotva se Duenovi přiblížila, byla surově odstrčena na kraj matrace.

„Zmiz!"

„Co?"

„Říkám ti, zmiz!" zavrčel Duen s nepřátelským výrazem, který tu dívku až vylekal. Okamžitě popadla svůj lehký přehoz a aniž by ho na sebe dala, utekla pryč z místnosti.

Duen odhodil naplněné střívko stranou, ale nadále se z postele nezvedal.

Nechápal. Ne, nechápal to.

Měl by ho nenávidět. Měl by se mu chtít pomstít. Měl by ho za ten podvod zničit... Ale přece, vyslechl si vysvětlení. A je pravda, že prostě Bashia opravdu za nic nemůže. Nedorozumění bylo na obou stranách.

Opravdu v tom polibku něco bylo? Opravdu Bashia celou dobu vyjadřoval náklonost, a jak ho Duen zná, velice dobře potlačovanou? Nebylo by to překvapením. Bashia je skvělý, přímo profík v přetrpění všeličeho, jinak by odřekl jejich dohodu jít do Dialu ještě v Sittu. Nebo by to nezvládl v táboře, kde byl, a nepřežil by. Nebo by se na Duena vysral hned první noci, co mu Duen naskýtal příležitosti odchodu zároveň s přehnanou afekcí. Pokud k němu něco cítí, třeba jen fyzickou přitažlivost, tak už to by měl považovat Duen za svoji výhru. A také že považoval. A těšilo ho to. Bylo to zvláštní. Ačkoliv slovo přítel nikdy nepoužil vážně – nikdy si nemyslel, že by přátelství jako takové existovalo, aniž by měli oba lidé z tohoto pouta nějaké výhody – Bashia byl asi jeho jediný, první přítel, který od něj nic nevyžadoval. Těžko říci, jak moc setrvával s Duenem kvůli jeho pocitu zadlužení, ale vždy tak nějak spolu fungovali a bylo to velice příjemné.

Jenže nyní je Duen stržen touhou po Bashiově mladičkém těle a zjišťuje, že ten je na tom podobně, ne-li stejně.

Jsou to pouze jeho odhady, ale dává to největší smysl. Ano. Každé chvění řas, když se ho dotkl, obejmul, pohladil. Všechny jeho tehdejší předpoklady – on se nemohl mýlit. Proč si vůbec myslel, že se mýlil? Bashia ho žral, ale dělal všechno možné, aby si udržel odstup – protože to byl Bashia.

Duen měl chuť sednout na koně a vrátit se zpět, zeptat se ho, co to mělo znamenat. A možná si užít nějakou tu společnou chvilku.

Ale nemohl.

A tak jen sevřel pevné maso, které se opět tyčilo vzhůru jen z pouhé vzpomínky na Bashiův podmanivý pohled, na jeho prsty hladící Duenovy vlasy, na jeho polibek, dlaně zaražené do jeho zad, aby nesklouzl, aby nespadl při jeho záklonu.

Začal si ho hladit, po celé jeho délce. Před očima záblesky Bashiovy kůže, jeho odhalené tělo při návštěvě doktora, ta hebká plocha, jíž se dotýkal, když ho navlékal do tuniky. Brzo zintenzivněl, jeho úchop byl pevnější a pohyby rychlejší. I v jeho představách bylo Bashiovo tělo živější, i jeho mimika, která volala o pomoc, zatímco se Duen staral o jeho blaho.

Prohýbal záda, zadkem se odrážel od matrace. Před očima měl schouleného Bashiu, jak si ho představoval, jak vyvolává Duenovo jméno.

Jeho dlaň polila teplá tekutina.

A Duen věděl, že je v háji.

Bashiův otec musel být určitě nějaký podvodník. Jinak si nedokáže představit, jak ho takto mohl očarovat, že se dokáže snadno vyhonit jen na základě jeho představ. I přes veškerý podvod a jeho chlupatou a vrásčitou stránku, kterou má.

A proč najednou ani ta vrásčitá stránka nebyla tak odpuzující, jak si zprvu Duen myslel.

Je opravdu v háji.

Ať mu Bashia dluží jakkoliv, asi na sever pošle dopis s odvoláním všeho, protože si nedovede představit, jak by mělo vypadat jejich další setkání... Jestli by mu dovolil něco říci, nebo by se na něj rovnou vrhl.

Před příchodem do paláce se ještě jednou stavil doma – zopakoval celou umývací rutinu a převlékl se do méně výrazného, přesto nadále honosného šatu. Ačkoliv Aika lamentovala nad tím, proč se její pán musí umývat třikrát denně, Duen měl pořád pocit, že má ve vlasech usazenou špínu z cesty, že nadále cítí smrad tekoucí vody, a mimo jiné – potřeboval ze sebe smýt i tu ženu v nevěstinci.

Pokoušel se na to nemyslet, ale stále mu to nedalo. Sice byl schopný provozovat svoji zábavu, ale za jakou cenu? Aby byl nucen se vzrušovat naprosto něčím jiným? A jak dlouho mu to zůstane? Ano, možná se jedná jen o chvilkové zbláznění. Přeci jen, nejprve abstinence, pak dlouhá snaha o získání toho Feishena, která se nejspíš zaryla hluboko do jeho duše, a nyní, když je venku a svobodný, tak pořád cítí důsledky vkladu své energie. Možná je to nějaký typ rozmaru, možná to dětské tápání za nedostižitelným.

Možná...

Ah, vůz již zastavil před palácem.

Každá cesta ke králi vždy znamenala pro Duena jakousi nutnost, otravu, povinnost, která ho nebaví. Ta věčná cesta, než se vůbec dostaví k Hale předků, sledování nudných životů úředníků, členů rady i samotných ministrů, to vše bylo tak nezajímavé, že by nejraději zavřel oči a celou chůzi k sídlu krále prospal. Ale nemohl. Bohužel, momentálně se nacházel na nejstřeženějším místě celé Namasilie, a to nemyslel pouze ze strany přítomné stráže, ale také všech starých dědků, kteří rádi udělají z komára velblouda, přímo nosorožce.

Jako puberťák se samozřejmě hodně zajímal o pravé křídlo, schovávající potěšení Jeho Veličenstva. Přehlídka nejrůznějších šatů, účesů i doplňků se dennodenně odehrávala v prostředí relativně nevinně vyhlížejícím, nepočítaje ty vnitřní rozbroje, pokusy o zničení něčí pověsti, o otravy, či potraty.

Všechno, co ho doteď zajímalo či nezajímalo, otravovalo či nikoliv, všechno dnes vyhodil z hlavy. Nemyslel na žádné blbosti, které jen tak vytahoval do svého prostoru pro myšlení, aby se na té dlouhé procházce zabavil. Už vůbec nelítal očima po přítomných. Ne.

Jeho pohled byl upřený na jedno. Na Starý palác v dáli. Na ruiny koukající kdesi z houští, na kusy kamene, které prosvítali mezi holými konáry stromů. Na přistavěnou stáj opírající se o kamennou zeď, za níž podivuhodně někdo stále žil. Kdysi to byly dvě osoby, nyní již jen jedna... Konkubína Miran.

Přemítal, jestli se tam stavit, jestli ji nepozdravit, nepoptat se na Bashiu. Proč ho vykopla ven a jako dárek mu sebrala všechny vzpomínky na jeho život. Třeba. A kdo je ten podvodník, kterého přijala do lóže, že je Bashia tak čarovný.

Hodně ho to lákalo, spatřit ženu z portrétu, ale nechtěl riskovat. Byl si jist, že král vyslal nějaké své eunuchy, aby mu dávali zprávu o jakémkoliv jeho chování, které by mohlo vyzradit jeho skryté úmysly. Nemohl se proměnit v poslušného hocha z noci na den. Neměl zrovna dobrou pověst, a nyní se ji snaží z půlky napravit. Ze sobeckých důvodů.

Takže jeho tužebný pohled směřující k té zřícenině musel být brzo utnut, a než se vzpamatoval, už vyšlapával po schodech do Haly předků. Slunce již zapadalo. A Duen doufal, že ještě zastihne poslední barevnou malbu západu na nebesích.

Nebylo neobvyklé, že ještě dlouhé minuty vyčkával na příchod Jeho Veličenstva. Už jen, než se eunuch dostane z tohoto bodu do královských komnat, než se král sebere, přejde celou tu vzdálenost sem, a může se podávat večeře! Duen však měl co dělat. Hala předků byla neskonalé místo ohromení, inspirace, i vnitřního rozjímání – což v této chvíli nebylo nad čím rozjímat. Byl rád, že konečně dostal toho podivného staříka z hlavy, jen aby si na něj opět vzpomněl, když si vybavit jeho konexe s královskou rodinou.

Opravdu nebylo možné, aby Jeho Veličenstvo a Feishen sdíleli společnou krev. Jednoduše ne. Feishen je naivní tupec, který věří ve slůvko úcta. Král, podobně jako Duen a celý Adranuch, o tomto slově ani neslyšeli.

Při této příležitosti mu pohled opět padl na podivný obraz královské rodinky na polích a lukách. A na flek vpovzdálí. Proč ten krám dávno odsud nevyhodí? Snižuje to hodnotu celé haly!

S hlasitými fanfárami, Jeho Veličenstvo konečně vstoupilo před zraky povolaného. Korunní princ Chalerm byl v jeho závěsu, občas zakašlal, když na něj fouklo trochu více než obvykle.

Honosná róba z červeného saténu obepínala spodní tuniky, lesknoucí se jak stříbro. Textura a zpracování každého kousku, který se jen dotkl královských rukou, byl na té nejvyšší úrovni. Ani Duen si nemohl dovolit takového luxusu. Ne nyní, když majetek jeho rodiny postupně upadá a oni samotní tančí na hladině jezera dluhů. Díky úsporám a dědictví si ještě mohou dopřávat, na co byli zvyklí, avšak nová žena v rodině je samozřejmě stejně náročná, jako kterákoliv další manželka v Adranuchské smetánce. Nikdy si nemyslel, že bude muset zabrat zrovna on. Jelikož Thanam se do toho pravděpodobně nemá.

„Vaše Veličenstvo," okamžitě si poklekl, jen co shlédl obličej muže, který vlastní celou zemi.

„Duene," pravil, ale žádné povolení k vstání nepadlo. Mladík mohl jen kroutit očima – dalo se to čekal. Avšak on byl ještě vyčerpaný z cesty, k tomu to dopolední dobrodružství, nemůže tu dělat králi klauna.

A co jeho oblečení? Jestli se zničí jen kvůli neustálému poklekávání, kdo mu jej uhradí?

„Duene z rodu Ran. Můžeš povstat."

Tato slova padla akorát vhod. Nerad by byl Duen vystaven nějaké nechtěné příhodě jen kvůli svým zbloudilým myšlenkám. Z úklonu se celý postavil, zpříma, urozeně. Dlaně složil za záda a veškerou stráž vystavoval svému ostrému pohledu, chladnému jak ledové kostky – s výjimkou krále, na nějž se uměle usmíval.

Jeho zkroucené koutky očí vzhůru vyjadřovaly jak přátelskost a blízkost, tak i podezíravost a prozíravost. Mladý dědic trůnu po králově boku z něj měl neurčitý pocit, strach, obavu, respekt. Přestože ten muž byl stále mladý, jak kvetoucí růže. Nechtěl by se s ním vybavovat. Vlastně s nikým, kdo tuto Halu doteď navštívil. Všichni jsou strašidelní, nepříjemní. Všichni pohlížejí na prince jako na kus pečínky, o níž se neváhají poprat se svými kolegy.

„Jak sis užil své chvíle odpočinku?" načal panovník konverzaci poněkud odměřeným způsobem. Vhánělo to mezi ně staré vzpomínky, kdy se král procházel po celém prostoru paláce a občas zavítal i mezi mladinu, jež se horlivě učila kultuře a historii nebo umění boje. Již tehdy nesl Duen spletité účesy, především neměl jinou možnost – matka mu to ani nedovolila. Jakékoliv rebelie si copánky rozplést končily výrazným trestem. Od celodenního klečení, vynechání večeře po dobu celého měsíce, či zákazu chození ven s Kietem. Je to tvá hrdost. Ukazují ostatním, kdo jsi. Nesmíš si to nikdy vzít.

„Výborně. Děkuji za optání, Vaše Veličensto, i za vaši dobrotu." Nelhal. Nakonec to bylo velice zajímavé, ty tři týdny. Mnohem produktivnější než celé měsíce v Adranuchu.

„To jsem rád. Za tak dobře uzavřený případ jsi si to zasloužil."

„Děkuji mnohokrát," uctivě sklonil hlavu a v duchu počítal sekundy, jak dlouho má takto zůstat shrbený, aby to nevedlo k chronické bolesti.

„Správce rodu Adia se přiznal ke všemu, i jeho pomocníci. Díky nasbíraným důkazům a výpovědím byl usvědčen z podvodu."

„Spravedlivost si vždy najde cestu ke slunci," pravil velice moudře Duen nějakou blbost, u níž si sám nebyl jistý, jestli na ni kdysi při čtení knih narazil, nebo si ji vycucal v tomto momentu z prstu. Krále však potěšil.

„Ano, tak tak," přikyvoval hlavou, jeho nadšení z Duenova napravení bylo o to větší, když právě s upřímností předvedl citaci slavného výroku jeho dávného předka.

„Ach, Duene, vůbec mi nedáváš na výběr," najednou začal kroutit hlavou, jako kdyby měl učinit to nejtěžší rozhodnutí na světě. No jo, co to zase bude? Duen už předem očekával určité věci, jenž mu v tom momentu vystřelily do mysli – jednoduše tušil, že to nebude tak jednoduché.

„To se omlouvám, Vaše Veličenstvo," zamumlal nějakou formalitu, která naprosto nedávala smysl – proč by se kruci měl omlouvat? Ale aby splnil požadavky na svoji poslušnost, nic jiného mu nezbývalo.

„Tvé konání v táboře Adia bylo bezchybné, to opravdu, ale bohužel, stále nemohu pomoci tvému otci."

Tohle očekával.

„Přestože jste oba tak snaživí, nemám v rukách veškeré kompetence. Bohužel, musíme čekat, než se uvolní pro něj místo."

Duen si v duchu sarkasticky odfrkl.

Jasně, kompetence, která konkubína ti to vsugerovala, aby kryla záda svému rodu? Právě proto potřebuje Galahara v radě. A i to pravděpodobně nebude stačit. Jeho matka byla sestřenice krále, což znamená, že jestli někdo sabotuje kariéru rodiny Ran, musí to jít z paláce. Rodina jeho matky však čítala většinou ženy, kdo ví, co za prokletí její rod postihlo. Jestli si z nich Folai nedělá srandu.

Je u nich někdo významný? Tedy, všichni si myslí, že jsou významní, když jsou spojeni s králem. Ale většina žen se provdala napříč Namasilií, jen asi dvě sestry zůstaly v Adranuchu. Co se týče sourozenců královy matky, těch také pár bylo. Jedna se stala ženou generála Tapona. Má vše, co si může vlivná žena přát. Především nadějné pokračovatele rodu. S pár rezervami. Co by jí bylo do vzdálených příbuzných?

„Vyslal jsem své muže, aby zjistili o situaci tvého otce více. Avšak jediný důvod, proč nebyl doteď povýšen, je, že se bohužel neuvolnilo místo."

Kecy, sračky, sám král ví, že vypouští z úst nesmysly! Kolik to už bude let? Neříkejte mi, že za tu dobu se tam neotočilo takové množství lidí! A jedno místo se nemůže najít?

„Hlavně v této době, v království se nachází velké množství talentovaných a šikovných lidí, kteří do rady přinášejí inovaci a energii. To je pak o to obtížnější tvému otci pomoci."

Inovace? Energie? Jestli jsou v radě samí tací lidé, jako je ten idiot z rodu Gii, tak to potěš.

„Mám ale prosbu, Duene," aha, nejprve výhružka, pak prosba, což je vlastně skryté nucení. Jinými slovy – buď úkol přijmeš a vykonáš ho na perfektní a pro tvého otce se uvolní místo, nebo si můžeš políbit prdel.

Duen upřímně nečekal, že se král vydá zrovna tímto směrem. Doufal, že s pomocí starých vazeb to nebude tak těžká volba. Že stačí pošťouchnout a balvan se bude kutálet ze svahu sám. Ale zdá se, že ne. Asi za to může pořád jeho stará pověst a skrytý nepřející stín v paláci.

„Jde o tvého učitele, Dexuna z rodu Dan. Před měsíci jsem ho vyslal plnit úkol – potlačit vzbouřence na severu."

Vzbouřenci? Že o nijakých neslyšel! ...A je to vhodné rozhodnutí, vybrat zrovna Dexuna na takovýto úkol?

„Jeho zprávy byly pravidelně zanášeny do Adranuchu, ale bohužel, centrum vzbouřenců se nedařilo najít. Nenašli žádné stopy, až nyní."

Král pokynul eunuchovi, aby přinesl Duenovi luxusní pozlacenou truhlici, s četnými ornamenty zobrazující hustý porost břečťanu. Duen truhlici otevřel, zatímco byla přidržována skrčeným služebným, a odhalil tak srolovaný, vzhledem ne úplně vábný svitek. Zanořený do prvotřídního saténu, vypadal jako výsměch královského bohatství.

„Otevři jej," svolil král, jelikož vycítil určité váhání v Duenově osobě, když opatrně vyjmul zprávu z truhlice. Eunuch se potajmu ihned stáhl do ústraní, byl jak vítr, který zavál a rázem byl pryč. Mladík letmo pohlédl na krále, jakoby se chtěl ujistit, že je to tedy v pořádku, a začal odmotávat svitek do její plné délky. Pomalu a postupně, odkrýval obsah zaznamenaný na tento kus materiálu a jen zmateně sešmikl obočím.

No co, nějaký chlapík, co s ním? Hleděl na podobiznu muže ve středním věku, načrtnutou, zdá se že podle něčího popisování. Neznal toho muže, nic mu neříkal. Měl podivně asymetrické oči, křivý nos, trochu to vypadalo, jako kdyby mu půlka obličeje padala na zem.

Duen musel zabránit posměšnému odfrknutí, když ho ta charakteristika napadla. Ten sotva mohl najít nějakou pěknou ženu! Každopádně, vypadal spíše jak nějaký ubožák, než někdo, kdo vede vzbouřence do boje.

Avšak to nebylo vše. Svitek skrýval ještě nějaký obsah. Pozvaný služebník království si nejprve pomyslel, jestli nejde o slovní popis celého incidentu, nebo toho muže, cokoliv. Ale když spatřil linie další kresby, jeho zvědavost byla nabuzena. Avšak během několika momentů se ze zvědavosti stal pocit čistého ohromení, a Duen měl co dělat, aby nezapomněl dýchat a působil před králem naprosto normálně.

Nestačil se totiž divit.

Ano, je zřejmé, že kdokoliv tyto podobizny konstruoval, nespařil žijící předlohy na vlastní oči. Proto působily uměle, zakomponované rysy byly vytvořeny na základě nějaké naučené šablony kreslíře. Jednoduše, pokud někdo řekl „ostrý nos", kreslíř nakreslil ostrý nos, takový, jaký kreslí dokola a dokolečka, a variací vytváří poněkud málo. Bylo tedy jasné, že podobizny ještě mají velkou cestu do dosáhnutí věrné podoby – například oproti Bashiově kresbě jeho matky. Iaza, nebo kdokoliv, měl nejspíše dost dobré kontakty.

Takže by se v Namasilii dalo najít hned padesát lidí, kteří by se dali aplikovat na ty podobizny, přestože třeba ten stařík měl poněkud ojedinělé rysy. Jenže v případě portrétu druhého, Duen si byl stoprocentně jistý, že nikdo takový se nedá v Namasilii nalézt. Nejen v Namasilii, ale i ve Furthu či v Xetingu.

Neexistoval nikdo, kdo by nesl taková dětská líčka, tak široké, přesto neuvěřitelně chladné oči, rty tenké, přesto svůdně volající o políbení.

Bylo to přibližně přes týden, co Duen Ildu opustil. Do čeho se to sakra za tu dobu stihl Bashia namočit?