Bashia, který v této chvíli nechtěl nic jiného než zavřít oči a dát sbohem všem pozemským záležitostem, vytasil svazek dalů a zamluvil si pokoj v hostinci ještě dříve, než se Duen stihl porozhlédnout kolem, jestli budova odpovídá jeho standardům, nebo se sbalit a jít jinam. Překvapeně pak hleděl na místo, kde se před momentem nacházela ta nižší, chudoučká postava, a nyní jen zeje prázdnotou. A na něj hleděl majitel a očekával daly za ubytování do kapsy.

Vytáhl tedy svůj svazek, přestože nadále přemítal, jestli se ještě nepřicpat k Bashiovi. Záhy mu však došlo, že jeho váhání je naprostá blbost. Lepit se na něj, na úzké podložce? Kdo ví, jak kvalitní pokoj si zaplatil a jestli náhodou v noci nenabyde objemu svojí přeměnou ve vousatého starce, čímž bude o to horší sdílet prostor na spaní. Ne, rozhodně ne. Proč ho to vůbec napadlo? Aha, zvyk. Snaha Bashiu zprvu vysírat, využívat a poté sbalit. Ehm. Historie, na kterou není příliš pyšný.

Zaplatil, a jelikož byl na rozdíl od Bashii pěkně odpočatý, ještě si stihl dát svařený drink, než ulehl ke spánku.

Ale nyní, když byl v pokoji úplně sám, nedařilo se mu zavřít oči. Tedy, zavřít ano, ale neopustil ho ten známý nepříjemný pocit, který ho držel nad hladinou hlubokého spánku, a jeho dlaň musela pevně sevřít cíp přikrývky pod záminkou, že se jedná o rukojeť dýky.

Za Bashiou ale odmítal jít. A tak zatímco si ten mladík užil odpočinku, jaký se mu nenaskytl už celou věčnost, Duen cítil své nervy napnuté, jen z toho důvodu, že si odvykl být ve střehu.

Ráno tak chvílemi sžíhal mladíka pohledem, ten však tuto nevídanou pozornost ignoroval a zahříval si hrdlo teplou kaší.

„Kdy se plánuješ vrátit?" načal, jelikož netušil, co má Duen v plánu. Hnal se s ním na sever, přestože věděl jistě, že on sám do cíle nedorazí.

„By ses mě rád zbavil, co?" odsekl, jak cítil na jazyku trpkost svého slabého spánku. Až Bashia udiveně vzhlédl, kde sebral tu otrávenost, ale nic nenamítal. Duen pravděpodobně vrazil do někoho na chodbě, nebo mu nechutná zdejší jídlo, určitě nějaká blbost, kterou se nehodlal zabývat. A myšlenka, že by byl skutečně zarmoucen jeho odchodem, byla příliš nereálná a absurdní.

„S tím, jak rychle jsme se sem dostali, tak ještě dva dny bych mohl pobýt..." po povzdychu promluvil a svýma očima, jak vrstva ledu na horském jezeře, se poohlížel po okolí. „Ale nevidím v nich příliš význam. Kdeže jsme? Stále pořád daleko od Zvučných planin. No, zřejmě se Tossaků nedočkám."

„Ani nevím, jak je najdu," prozradil své obavy Bashia a mračil se na jídlo před sebou. Obvázanýma rukama držel lžíci i dřevěnou misku, samotnou frustrací stisk upevnil, až ho píchla bolest dlaní. Jeho obočí cuklo.

„Chtěl bych se ti zasmát, Bashio, ale nějak jsem s tou skutečností byl smířen. Je to absurdní, nerozpoznáš je od běžných lidí."

„A přesto tu jsi," Bashiovy oči se na Duena ušklíbly.

„Tak samozřejmě," usmál se a koketně na něj mrkl. „Někdo musí dávat pozor na ty tvoje ručičky!"

Mladík raději nic neříkal, jen zakroutil hlavou a porozhlédl se po návštěvnících hostince. Každý skromně jedl své, někteří jen mlčky seděli, ruce jim svíraly korbele se svařeným vínem. Ah, zima opravdu přichází.

„Měl bys vyrazit dříve," vyjádřil svůj rychlý běh myšlenek Bashia. „Nemůžeš vědět, co se ti na cestě přihodí, obzvlášť bych se nedivil, kdyby již padl první sníh. A také místo toho, aby ses urychleně hnal na koni odsud, měl by ses vrátit lodí zpět do Lamonu a teprve odtamtud odjet na koni. Cesta po řece se sice natáhne, ale bude bezpečnější pro tebe i tvé zvíře. A po proudu řeky půjde velice hladce, nebude třeba přenocovat na břehu."

Takto, lehce zamračený a s vážným hlasem, jenž nesl o poznání hlubší tóny než jeho běžná řeč; opravdu v něm dokázal Duen vidět toho staříka a jeho neustálé rady z období před rokem. Měl tendenci mu to odkývnout.

„To si ani neodpočinu a už mě vyháníš?"

„Já ti říkal, že se máš vrátit, Duene," zadíval se mu hluboko do očí, vyjadřoval značné znepokojení. Kdyby ten idiot před ním nebyl tak tvrdohlavý a sebestředný, nemusel by se vůbec trápit se dny strávenými v zimě, nemusel by se krčit pod přístřeškem malého plavidla, nemusel by plýtvat svojí drahou mastí, nemusel by bojovat se svým zmatením pokaždé, když na Bashiu pohlédne.

„Anebo, nejlepší by bylo úplně, pokud bys z Lamonu dále pokračoval po řece až do soutoku, odtamtud bys na koni mohl být za den, den a půl?" Bashia vymýšlel další a další trasy, na základě toho, jak si vybavoval mapu Namasilie i své zkušenosti z cestování. Aniž by tušil, jeho nápady se spíše ohlížely na Duenovo bezpečí než na rychlost dopravy. „Na řece je situováno množství vesnic, určitě budeš moci přespat v teple. Ale jestli pospícháš, možná bude převozník ochoten se plavit rychleji a do noci. Ano, neměl by to být problém," uvažoval dále, a místo verdiktů na povrch vyplouvaly i jeho pouhé myšlenky. Duen ho pobaveně sledoval s podepřenou bradou, jasné oči mu v denním světle jiskřily.

„Jet přímo na koni je možná rychlé, ale výhodné v teplejších podmínkách. A jak tě znám –" utichl Bashia, který se chystal zmínit Duenovu neschopnost vůbec založit a starat se o oheň. A co teprve kůň, z čeho takto vyžije? Vyčerpá se k smrti, jen co Duen vkročí do Adranuchu. Krátce pohlédl vpřed, ale setkal se jen se svůdně přivřenýma očima a přehnaně sladkým úsměvem, který rozhodně nebyl zaměstnán starostmi o jeho příchod do hlavního města Namasilie.

Ano, zapomněl, že tady pán není schopen racionálního uvažování. Jen zavrtěl hlavou a již více nemluvil. Musí dojíst kaši.

„Dej mi dva dny, pak udělám, jak říkáš," rozhodl Duen a pohodil svými jemnými vlasy dozadu.

„Jestli máš stihnout krále, nenatahuj to," upozornil ho Bashia, jehož slova si opravdu nikdo nemohl dovolit brát na lehkou váhu. Nato se jeho společník jen hlasitě zasmál.

„Ty mi takto poroučíš? To se role hezky obrátily! Nebo si procvičuješ svoji královskou autoritu?"

Sotva Duen dovyslovil poslední dva slova, Bashia se prudce natáhl, aby mu ucpal pusu svými dlaněmi. Hedvábí se otřelo o jeho natažené rty v úsměvu, zaválo před Duenovým nosem jasmínem. Ten však hleděl přímo na toho zbrklouna, jehož šedivý pohled vyjadřoval velice jasně – paniku. Pomalu uchytl jeho zápěstí, a aniž by změnil směr pohledu, uvolnil tu ručku z jeho obličeje.

Přestože ta slova byla pro Bashiu jako tabu, jako heslo, které mu mohlo velice jasně přinést nebezpečí do jeho života; nějak ho bavilo si ho dobírat. Rozpoznávat ty slabé reakce jeho mimiky.

Ale dost již.

Když tak svíral to štíhlé zápěstí, začal z něj odvíjet dlouhé plátno, a marně se Bashia snažil vyškubnout či jakkoliv Duenovi vzpírat. Marně ho upozorňoval voláním jeho jména, aby přestal. Mohl jen klidně vysedávat, rty semknuté v tenkou přímku, a rozhořčeně sledovat nepochopitelné chování toho arogantního zmetka, který se mu připletl do jeho nevýznamného života.

Jak Duenův stisk zápěstí postupně povoloval a přecházel ze surového zadržení do něžného podepírání, Bashia nezabránil otřesení svého těla. Ten arogantní zmetek si to vysvětlil po svém – asi ho to stále bolí – a jeho pohyby byly o to opatrnější a jemnější. Dával si pozor, aby s látkou příliš netahal, obzvlášť po vzpomínce na včerejší den, kdy si hoch málem vyrval maso z těla.

Nakonec se dostal až na samotný základ. Na růžovoučkou kůži, lesklou jako upečený chléb, na množství staré, odlupující se kůže, na puchýře nafouklé i splasklé, mnohé dokonce prasknuté. Strupy vytvářely půlkruhy, jak vznikaly v místech, kde právě obrys takového puchýře ještě před pár dny byl.

Vypadalo to děsivě, co měl říkat pak rozmazlený měšťan, který se většinou setkával jen s ranami řeznými a bodnými, které nesly jeho oběti, že? Ale na rozdíl od včerejšího dne, krev netekla. A to i poté, co Bashia opět pádloval.

„Asi je to na dobré cestě," zkonstatoval a sešpulil rty. Natáčel ruku do všech možných úhlů, a osoba naproti měla co dělat, aby si tím nenechala vykloubit rameno. „Ta mastička je fakt dobrá."

„Ano, hojí se to rychle," přitakal Bashia a chtěl si stáhnout ruku k sobě. Bylo udivující, že přestože Duen mladíka již nedržel, jakmile byl proveden jakýkoliv pokus o znovuzískání svobody, jeho zápěstí bylo opět jako v kleci.

„A ten bok?" bradou ukázal na jeho žebra schované pod starou tunikou.

„Strup drží, nekrvácí," cukal s rukou Bashia v průběhu jeho odpovídání.

„Dobře. Donesu to sem, pak můžeme vyrazit," a okamžitě zmizel. Než si čerstvě osvobozený muž stihl oddechnout, již byl znovu lapen do sevření, jemuž se prostě nemohl vyhnout, jak byl jeho oponentem muž cvičený bojového umění.

A v následující chvíli se mu zatajil dech. Duen otevřel stříbrnou dózu, aby nabral trochu té mizející masti na své prsty, a již ji začal jemně nanášet a roztírat po hrbolaté a citlivé pokožce.

Bylo to zvláštní. Duen se nikdy s věcmi takto nebabral. Ani o své milence nikdy takto nepečoval. Vždy jim to půjčil, odebral, nikdy přímo nenanášel. Tak o co se to teďka pokouší? Je to pozůstatek z jeho balících snah o získání Feishena? Nebo zakořeněná vlastnost udržet toho staříka naživu?

K tomu ta osoba v jeho úchopu sebou neustále cukala... Duen sotva namazal dva prsty, než si dal všech svých pět švestek dohromady a posunul krabičku k Bashiovi.

„Na, zbytek udělej sám, nedělá mi to dobře na pokožku," a promnul si s odporem prsty, aby to dal dostatečně najevo.

„Nikdo se tě o to také neprosil," nechápal Bashia a pustil se do odmotávání látky z druhé ruky. Sám nevypadal, že by byl o nic jemnější než Duen. Naopak, celkem ji ze sebe strhával, a podobně bezohledně nanesl krém, až Duena překvapil svojí hrubostí.

Rozhodně to není žádné křehké kvítko. Je to starý chlap. Stařec. Vousatý vrásčitý stařec v mladém těle. A zdálo se, že nic nedokáže přesvědčit Duena o opaku.

„A jaký je tvůj plán? Chodit dokola, ptát se na co? Na Tossaky?"

Bashia kývl hlavou, zrovna mluvit nemohl, jelikož zuby svíral cíp látky, již si namotával na zranění.

„Není to moc chytré. Obzvlášť těžko prozradí svoji identitu. Hele, zmiňoval jsi něco s kameny? Možná se budou pohybovat v byznysu. Nebo se může jednat o podezřelou skupinku, asi se budou snažit skrýt před ostatními, ne?"

Bashia se v průběhu obvazování na okamžik zasekl, ale ihned nato pokračoval.

„Být tebou, tak se zaměřím hlavně na tohle. Začni hostinci, pak trhy, pak hlouběji. Asi bych nezamítal a naopak doporučil trochu zabloudit do zdejšího podsvětí. Jestli jsou to tajnůstkáři, mohli by chtít něco extra."

„Znám jejich jména," vyhrkl Bashia, jakmile se zbavil látky v ústech a mohl se zároveň i pořádně nadechnout. „Mohli by se znát, nebo alespoň své rody. Když uslyší, že se po nich někdo shání, mohli by se přihlásit. Nebo chovat minimálně podezřele."

„Hm? A kdože tedy?" zvedl zvědavě obočí Duen a naklonil se nad stůl, uši nastražené, ať nepřeslechne ty „slavné" osobnosti. Sám Bashia si vzal chvilku, aby zpracoval své emoce, které se opět draly na povrch. Semkl rty, pevně, a zhluboka se nadechl, než je opět rozpojil.

„Daonun Gao Tossakii..." téměř zašeptal. „A Sumalee... také Tossakii. Jen nevím, z kterého rodu."

„No, jména rozhodně neobvyklá na to, aby je běžný Namasilijčan používal," ušklíbl se Duen a jelikož byl Bashia hotov mazáním dlaní, jeho ruce hrábly po krabičce a zavřely ji. „A chceš tam nechat to Tossakii? Není to příliš mířené? Aby se ti nikdo nevysmál přímo do ksichtu. Nechal bych to na Daonun Gao," navrhl a stříbrnou dózu podstrčil zpátky raněnému.

„Co to je? Ber ji," Bashia hleděl nedůvěřivě na předmět ležící před ním na stole.

„Však nebuď ostýchavý, můj drahý Bashio! Však já se pro ni vrátím, to se neboj," mrkl na něj svůdně, než s úsměvem obhlédl své okolí.

„Kdybych tak věděl, komu dát to, co mi Daonun Gao Té odkázal! Ale sotva můžu! Ať mě jeho bůh navede k jeho rodině!" vyslovil až podezřele nahlas, že každý přítomný snídající na lavici nadskočil.

Bashia raději dělal, že toho člověka nezná, a koukal na druhou stranu.

„Copak jsem tě neučil, že takto se to dělá?" s hrdostí pátral po uznalém pohledu toho neschopného mladíka, ale když viděl jeho otrávenost, jen to pobouřilo jeho nervy z nedostatečného spánku. „Tak si to dělej po svém! Já si jdu dát něco k pití!"

Bashia pomlčel a sebral se nahoru do pokoje. A neuběhla dlouhá chvíle a již zmizel za dveřmi hostince, jeho dnešní pátrání začalo.

Zatímco on hledal poskromnu a nenápadně, Duen také neotálel. Ačkoliv s nechutí, protože se mu nechtělo opustit vyhřátou místnost, brzo na sebe také hodil plášť. Jelikož se nikdo k němu nehlásil a ani podle hostinské to na extrémně podezřelé muže nevypadalo, posunul se o dům dál, kde své divadýlko zopakoval. Kdo by nenaslouchal zoufalému výkřiku tak očarujícího mladíka, jehož světlé průzračné oči byly naplněné žalem a jehož vlasy zářily jak plamen svíčky?

Těsně před obědem se mu dokonce podařilo narazit na Bashiu. Zahalen v kapuci, poptával se u stánků, u lidí, kdekoliv, kde mohl. Bez úspěchu.

Jeho mrazivé oči na okamžik zajiskřily překvapením, když se před ním objevil jeho společník, ale brzo pohasly, když se ten společník k němu přichomýtl a přitiskl ho rameny k sobě.

„Tak jak to jde, Bashio? Dobře, dobře?" jakoby se mu vysmíval. Bashia chvilku zápolil a snažil se vytrhnout, ale co jeho chudé tělo zmůže? Duen je navíc bojovník. Velice otravný, líný bojovník s pokroucenými morálními zásadami. A tak si jen povzdychl.

„Už tě to přešlo?" pronesl znuděně a snažil se kráčet vpřed, takto zmáčknutý k Duenovi.

„Co přešlo?" Na okamžik si nebyl jistý, jestli Bashia myslí jeho snahu se vyhýbat fyzickému kontaktu. Až tímto zaváháním povolil stisk Bashiova ramena.

„Tvá rozmrzelost. Vyřídil sis to s někým, nebo sis dal – Ne, nedal," dokončil překvapeně Bashia a vzhlédl na svého trýznitele, z nějž překvapivě netáhl alkohol, ale jen čistá, květinová vůně.

„Ani jedno, ani druhé. A hele, na sever už nemusíš jít, nic tam není. Co ty?"

Bashiovo překvapení pokračovalo, když se dozvěděl, že Duen využil chvíle a konal.

„No?" odpověď se stále neozývala.

„Nenašel. Zatím nic. Ale i kdyby to dnes nevyšlo, pár dní se chci zdržet. Kdyby náhodou..."

„Madee by v tomto byla lepší volba. Ale někde se začít musí, jasně," až teď Duen sklouzl rukou z jeho ramena a daroval mu svobodu. „Mám hlad. Ty ne?"

Bylo marné vysvětlovat muži zvyklému na luxusní život, dostatek všeho, i neustálého přívodu jídla, že existují lidé schopní fungování od rána do večera bez zakousnutí do kousku placky. A než se o to Bashia alespoň pokusil, už byl tahán do další putyky, kde mimo jiné Duen opět zavzdychal za svým zesnulým přítelem.

Celý den utekl jakoby nic. Ještě následoval rozhovor, nebo z velké části Duenův monolog s občasnými otázkami nad životem Feishena v paláci. Oba svírali hrnek s horkým pitím, zavánějícím kouzelným oparem alkoholu, a nějak dokázali vysedávat, i když tekutina uvnitř byla již dávno studená.

A nakonec skončili každý ve svých pokojích, kde ani jeden nedokázal plně zavřít oči. Duen, již ze zvyku a výcviku, a Bashia, který ze sebe nedokázal otřepat dojem posledních dní. Stejné věty, které si dokola namlouval, aby jim plně věřil, již ztrácely svůj význam. Dostával se do nebezpečné situace.

Po tiché snídani, kdy Duen opět vstal dříve, než bylo u něj zvykem, Bashia doprovodil svého věřitele k lodi, která by ho byla schopná bez problémů zavést až k přítoku. Už to nebyla ta kocábka, v níž se dostali sem. Ne. Pohodlná kajuta, i prostor na uhlí, jenž by mělo vystačit i za Lamon. Očekával však, že v Lamonu dojde k doplnění zásob. Duen se také zdál spokojený, rozhodně nereptal a nezdráhal se s odložením věcí na palubu. Kouřilo se mu od úst, a ta mlha mu pravidelně zavazela v pohledu na toho mladíka, jehož život se nacházel momentálně na příčce jedna Duenových zájmů. Smůla. Po návratu si bude muset najít jinou zábavu. Ale pochybuje, že bude taková, jako doposud. Že otřese všemi jeho emocemi.

Bashia měl přes hlavu přehozenou kapuci pláště. Měl by si pořídit ještě jednu vrstvu, než vyrazí na sever, aby zvládl mrazivé noci. Pozorně sledoval každý Duenův pohyb, téměř nemrkal. Jako tehdy ve voze, pokaždé, když se ten záletník uchýlil k odpočinku. S tím rozdílem, že nyní mu byl pohled oplácen.

Ano, nadešla ta chvíle.

„Zdá se, že se musíme rozloučit. Alespoň poprvé nějak civilizovaně," zasmál se Duen, aby zakryl rozpačité pocity ze vzpomínek na jejich vyostřené rozchody. No, když se Bashia odplížil tehdy v noci, to alespoň nevedlo k hádce. Ale také to nebylo úplně správné, takto bez oznámení!

Ale co, stejně by se jejich cesty musely rozdělit, nemohou se tu trmácet spolu končinami jak nějací tuláci bez domova, největší kámoši, bez cíle a brzo i bez peněz. Duen má své povinnosti a Bashia... Je velice zajímavý člověk, s ještě mnohem zajímavějším pozadím.

„Ať jsou tvé cesty dobré a dorazíš do Adranuchu v pořádku," promluvil vážně mladík, zatímco větřík nadzvedl ty lehké prameny vlasů jeho ofiny. Tak lehoučké... Jak vlákna pavučinky.

„Není třeba se obávat. Kdo by mi chtěl co udělat? Ha?"

„Na cestách nejsou jenom zločinci, Duene. Nyní je příroda mnohem nebezpečnější. Stačilo by, aby přišel sníh dříve a –"

„Nepřivolávej to, Bashio. A hm, tys vždy dokázal odhadnout, jak bude. Takže?" lehkovážně nadnesl Duen a s jeho přivřenýma očima pozorně sledoval mladého Bashiu naproti.

„Tady k ničemu nedojde, ale uvědom si, jak dlouhá je tvá cesta."

„Dostatečně dlouhá na to, abych se sám unudil. Nechceš mi dělat společnost?" zasmál se, přestože Bashiovi lehce nadskočilo srdce. „Ne. Najdi ty lidi, jo a ten dluh... Klidně zůstaň přes zimu tam, jen mi dej vědět, třeba přes hostinské, kde tě mám hledat. Chci se s nima taky seznámit," zazubil se.

Bylo těžké odhadnout, jak moc vážně to myslí, jelikož jeho slova byla vždy tak snadno prohozená, že ani Bashia si z toho nevěděl co vzít. Ale asi to myslí vážně.

„Dobře tedy," stvrdil návrh s odhodlaným pohledem, a mezi nimi náhle nastalo ticho. Čas odchodu téměř nadešel.

Když tak Duen sledoval tu jeho neměnnou tvář, vystavující své zimou narůžovělé líce, vnášející do očí lesk slz z mrazu, měl strašné nutkání se k Bashiovi naklonit, políbit ho na tvář, lehce a něžně, s příslibem dalšího vroucího setkání. Poté mu spravit lemy pláště, přestože byly seřízeny přesně uprostřed a dokonale zakrývaly každý kus Bashiova oblečení. Nechápal, proč tyto tendence má – tedy, sváděl je na jeho zažité způsoby loučení s jeho nočními společnostmi. A to, že se jak blbec pokoušel z Bashii udělat také svoji společnost, mu moc nenahrávalo. A tak se jen mírně zamračil.

Přesto neodolal, alespoň něco si dovolil. A to položit dlaň na Bashiovu paži, a několikrát jí přejet přes plášť po celé její délce. No co. Bashia je stejně tvrdý dřevo, jemu to je jedno. A kdyby odešel bez tohoto, asi by si nepřišel úplný.

Sleduje Bashiovu reakci, vůbec se nemýlil. Ten hoch jen postával, ani se nehnul, jen trochu očima blikl na svoji paži, ale nic více. Lehké chvění přisuzoval zimě, možná mu byla vždy zima... Co však v životě nemohl předpokládat ani odhadovat, bylo, co se v té chvíli tomu „dřevu" honilo hlavou.

Bashia totiž z celé své vůle odolával nutkání Duenovu ruku sevřít. Zvednout svoji dlaň, položit ji na ni a opětovně stisknout. Ale proč? Proč to vlastně chtěl? To si tak navykl na Duenovy dotyky, že už s nimi takto snadno počítá?

A co by si Duen jen pomyslel, kdyby to udělal? Pro něj to není nic než jen pozůstatek té jeho špatné zvyklosti a snahy dostat Feishena do postele. Nic víc.

„Ještě se uvidíme, Bashio," pustil jeho paži a věnoval mu svůj zářivý úsměv. Ten jeho typický úsměv, který háže kolem sebe jako smetí. Ale něco v něm bylo jiné. Něco ne na první pohled zřetelného. Něco, co dokázal postřehnout jen Bashia. Ale bohužel, to něco bylo marné a beznadějné...

Duen nasedl do loďky a Bashia se otočil, jeho silueta v plášti se vzdálila od místa jejich rozchodu. Ani jednou se neohlédl. Bylo by totiž poté těžké znovu udělat ten krok vpřed.

Duen se mezitím uvelebil na drobné palubě. Chtěl využít posledních chvil v Ildě, aby se ještě porozhlédl po městečku. Nebylo nijak ohromující, ale přístavy měli provedené hezky. Bylo poznat, že řeka pro ně znamená hodně. Obživu i obchod, ostatně jako Lamon. Akorát Ilda svým situováním již zasahovala na Zvučné planiny, což ovlivňovalo její hlavní zboží.

Duen pohlížel po drobných loďkách i velkých kolosech, které stály práci desítky mužů, aby je dostali proti proudu až na toto místo. Koukal na břehy, na zběsilý život lidí, ale nějak to nezaujalo jeho mysl natolik, aby se zabavil – aspoň na chvíli. Možná by mohl dospat své dvě otravné noci, třeba...

Ale těsně předtím, než se rozhodl schoulit se do vyhřáté kajuty, spatřil mezi davem malou skupinu mužů. Oblečeni v uniformě, jejich brnění sčítalo pouze chrániče ramen, předloktí a pak hrudní a zádní plát. Patřili mezi městkou stráž, to bylo jasné, avšak ne zdejší. Duen moc dobře znal jejich stejnokroj. Pocházeli z Adranuchu.

A mezi nimi, v čele, kráčel největší opilec celého hlavního města, Dexun.

Jen nyní jeho obličej nenesl známky sladkého opojení, ale byl plný chladu a vážnosti.

Tak sem byl poslán? Náhodička! Duen se jen usmál a zalezl do svého úkrytu, aby mu vítr neprofukoval skrze jeho oděv.