Brzy po opuštění hostince je jejich kroky zavedly k hlavnímu přístavišti. Celé město leželo na řece a po celé délce se nacházela plavidla s mohutnými zdobenými kajutami, i pouhé rybářské člunky se sítěmi. Pach rybiny byl potlačován chladným vzduchem - ještěže tak - a pohled na tlející listí zdobící břehy tomu špinavému městu dodával alespoň trochu romantiky. Hladina vody byla klidná, pomáhalo tomu i fakt, že poslední týdny téměř nepršelo. A jelikož jeden ze dvou hlavních přítoků této řeky vychází ze Zvučných planin, kde již tak příliš vody není k mání, široká řeka působila jako klidné koťátko, co právě spinkalo v kupce odhozeného oblečení.

Duen zastavil u jedné loďky. Zdála se pro ně jako stvořená. Krásné vyřezávané listí květin vycházelo z dveří kajuty, pomalované majestátnými květy magnolií, ztělesňujíc jaro samo. Asi by dokázal na moment zapomenout na zimu, když jeho oči budou obdivovat tu krásu. Nebo se jí spíše brzy přesytí, jakmile najdou všechny nedodělky a znaky amatérského zpracování, které takto na dálku nemůže přesně posoudit.

„Co děláš? Tuhle ne," opomenul Bashia Duena a pokračoval v trase, kdy míjel jedno plavidlo za druhým. Až to Duenovi přišlo, že ho schválně vodí za nos, jinak si nemůže vysvětlit, proč po těch loďkách ani nemrknul pohledem.

Nakonec se jejich cíle dočkali. Tedy, Bashia postupně zpomaloval, dokud se nenacházeli jen pár metrů od mnohem menší loďky, než jakou vybral Duen. Vždyť neměla pořádnou kajutu, jen pouhý přístřešek, který ani nebyl krytý ze všech stran, jen pouhé jeho stěny bránily bočnímu větru. O ozdobách ani nemluvě, tady se kutilové ani neobtěžovali obrousit desky. Byla tak malá, až Duen pochyboval, že se na ni vleze jeden člověk, natož tři - s převozníkem. Kde si natáhne nohy při odpočinku? Kde si hodí šlofíka? Tohle není nic pro něj. Ne, není.

„Víš ty co? Já půjdu tamtou, ty si šetři jak chceš," neváhal Duen a již se jeho plášť rozvířil, jak se prudce obrátil. Bashia ho však rychle zachytil pevným stiskem paže a bradou pokynul k jeho vytypovanému prostředku.

„Tohle není jen o šetření. Tato loďka by měla být nejlépe uzpůsobena plutí proti proudu. Nebude těžká, ani s námi na palubě, a vítr ji nebude tlačit proti pohybu. Ostatní sice taky plují do Ildy, ale takto se tam dostaneme nejrychleji, s nejmenší námahou a za nejmenší peníz."

„Jo? To tě taky naučil Iaza?"

Bashia se na moment zamračil. Co to má co dělat s ním?

„Ano. Ale také nejsem slepý a blbý, Duene. Každý, kdo umí alespoň trochu přemýšlet, si to vyvodí."

„Hej!" Duen až překvapením vytrhl ruku ze stisku. Nazval ho Bashia právě nepřímo blbým? Slepým a blbým? Že prý neumí přemýšlet? Počkat! To není poprvé co něco takového padlo!

„Tak jdeš, nebo ne?" Bashia trpělivě vyčkával. Snad Duen nebude tak škodolibý a vymýšlet blbosti na poslední chvíli. Nebyl. Naštěstí. V duchu si oddechl, když učesaný muž vykročil za ním a s hrdě vztyčenou hlavou si to nakračoval k loďce.

„A tou nejmenší námahou jsi myslel...?"

„Tebe se to netýká," odsekl stručně a již vítal převozníka, který si zrovna zpravoval své sítě. Bylo logické, že čistým poskytováním služby nevyžije, ale kombinace obojího již dokázala zajistit jeho přežití.

On již však po rybině páchl. Docela dost. Duen chtěl ohrnout nos, ale aby jim z pomstychtivosti nenavýšil cenu, musel udržovat milý úsměv.

Bashia rychle vysvětlil, co po něm chtějí, a převozník je již zval na svoje vodní sídlo a odstrkoval loďku od břehu.

Zatímco loďky plující po toku řeky si vystačily s dlouhým bidlem; aby se loď prodrala skrze sílu proudu, bylo zapotřebí pevného pádla. Muž si stoupl na špičku loďky, jež se až nepřirozeně naklonila kupředu a málem do ní natekla voda, a již začal zabírat, jako kdyby to nebylo nic. Přesto vystupující šlachy na dlaních byly dostatečným důkazem toho, jakou sílu musí vynakládat. Kdyby bylo teplo, člověk by měl přímý pohled na jeho paže a ramena, na flexibilní svaly, které sebou cukaly při každém záběru.

Nakonec to v přístřešku nebylo tak strašné. Duen si mohl sednout, přestože opěra nebyla ideální a málem převrhl celou loďku, jak se snažil najít vhodnou pozici; natáhl nohy a zavřel oči. Bashia se staral o jejich zdroj ohně, hliněnou nádobu, do níž přikládal tlustá polena a sledoval, jak se velice pomalu proměňují v prach.

Bylo očekávané, že to jim vydrží maximálně na půl cesty, nepočítaje chladné noci. Musí několikrát zastavit a pokusit se nabrat dřevo, aby ho měli dostatek i v mrazivých nocích. Bashia totiž plánoval něco, s čím Duen úplně nepočítal. Aby se dostali do Ildy co nejdříve, potáhne noční pádlování, kdy si jejich převozník mezitím odpočine. Síly má dost, je zvyklý na práci. A zahalený v plášti, kdo by si povšiml, že sympatického mladého hocha vystřídal jeho otec?

A tu bolest kloubů nějak přežije. Přeci jen takto je nejsilnější.

Když se tedy začalo stmívat, náhle mladík vstal a skrčeně doputoval k vyčerpanému převozníkovi. Duen mezitím spal - ani si neuvědomil, že se ze svého odpočinku dostal do tvrdého spánku. Asi to bylo tím, že nemusel na nic dávat pozor. Byli na lodi, co se tak může stát?

Jedním šepotem se krátce domluvil, čímž jejich převozníka překvapil - ten však nic nenamítal. Zalezl dozadu a s očekáváním sledoval, jak si ten mladý hoch s tou loďkou poradí.

Nejprve namotal na tyč pádla mnoho vrstev hadrů, aby ho netlačila do dlaní. Teprve poté začal zabírat, malinko s obtíží - než se do toho dostal, ale jakmile se loď rozjela, už to bylo snazší. Po očku sledoval převozníka, vyčkával na moment, kdy také usne, aby mohl přestat a věnovat se přeměně.

Probíjel se skrze tajemnou mlhu, naslouchal tichému šplouchání vody. Občas v dáli zahulákala sova. Od jeho úst se kouřilo a kouř se zamotával do jeho vousů. Nemýlil se, když přišel s tím, že přece jen tato podoba, se kterou zažil již mnohé, je jednoduše nejodolnější. Bolest dlaní téměř necítil, a jeho ruce zvyklé na práci byly schopné takto pádlovat i celou noc v kuse.

Jediné hrdlo mu vysychalo. Na okamžik opustil práci, aby přiložil poleno a sám se napil z tykve, avšak rozkývání loďky vyrušilo Duena, který se s nevolí probudil ze svého spánku.

Jak byl překvapený, že se již dávno setmělo. A že po jeho boku nesedí Bashia, ale spící převozník.

Uh? Tak já mu takto důvěřuji, upustím na své obraně, a on toho využije a strčí vedle mě takovýho... fuj!

Bashia zrovna opět stanul čelem k nepropustné mlze a popadl pádlo. Neuniklo mu však šustění oblečení a kožichů. Okamžitě mu došlo, kdopak se to vyspal do růžova. Místo popichování ten zvuk naprosto ignoroval a okamžitě přehlušil šploucháním vody.

„Hej, Bashio! Co to má znamenat! Jak si mohl -!" šeptal naštvaně, ale ta osoba v kápi jej statečně ignorovala.

Nyní, když byl plně seznámen s Bashiovou povahou a k tomu jej ozařoval slabounký plamen ohně vykukující z hliněné nádoby, okamžitě mu docvakly dvě věci.

Není nějak vyšší? A ta ramena?

„Bashia?" vyhrkl, což bylo samozřejmě absurdní. Bashia je Bashia, ale v tomto momentě tím měl na mysli toho tichého, lhostejného starce.

„Ššt," umlčel ho pádlující, nechtěl, aby se vzbudil převozník. Už jen kvůli tomu, že by měl vůči Bashiovi podezření, a také bylo důležité, aby si sám odpočinul.

Duen se usadil těsně před přístřešek a opřel se o hranu jedné z jeho stěn.

„Proč jsme nezastavili?"

„Nebylo třeba," odvětil hrubým hlasem a hleděl si svého.

„Jak, nebylo třeba? Zaplatil jsi, ať koná. Jak dlouho se tu fláká, hm?" a již chtěl do muže šťouchnout a sebrat mu tu drahou chvilku odpočinku.

„Duene!" obrátil se stařec s až nebezpečným výrazem. Ah, je to fakt on, zklamaně sešpulil rty Duen, který popravdě neviděl jeho plnou tvář již nějakou dobu. Naposledy v tu noc. A nyní podmínky nebyly odlišné. Mlha rozptylovala světlo do okolí a jeho dosah nebyl velký. Bashia měl štěstí, že viděl před sebe alespoň nějak.

„A co tedy děláš?"

„Řekl jsi, že spěcháme. Nebo ses tak vyjádřil. A vzhledem k tomu, že běžně bys v tom stavu takhle z postele nevyskočil, asi to bylo řečeno vážně."

„Haha, bylo, to ano," pobavil se Duen tím, jakým způsobem Bashia přemýšlí. Jak i přes jeho kamenný přístup opravdu dbá na detaily - možná za to mohla jeho dobrá paměť. Nebyl hloupý, to určitě. Dobře si uměl pospojovat věci. Rozhodně nezklamal. „Mám jen dva až tři dny, pak..."

„Hm?" pracující muž bez zájmu zabručel, jelikož Duenův hlas se nějak nezvykle vytratil.

„Potřebuju to pak stihnout zas do Adranuchu. Nemám úplně takové volno, jak si myslíš," mrkl do tmy, než si uvědomil, že tady na nikoho dojem dělat nemusí.

„Vyšlou tě někam?" odhadoval Bashia.

„Co já vím. A co tě to zajímá? Ah, vlastně, po předání pozdravů pozůstalým máš přijít za mnou, že?" náhle si vysvětlil Bashiovy otázky, přestože to bylo zbytečné. Věděl moc dobře, že Bashia není zrovna zvídavý typ, a ptá se pouze ze zdvořilosti. Alespoň takový měl vždy pocit.

„Doufám, že pošle, když už. Nemohu se zdržet dlouho. Ale zase přichází zima. Kdo by chtěl v zimě dobrovolně mrznout?"

Stařík mlčel. Mlček a pádloval. A šplouchání vody nikdy nebylo tak uklidňující.

„Pokud se mi to zadaří, zase se vydám sem. Ale jih bych uvítal více. Kdybys jen věděl, kolik věcí se dá dělat v Sittu nebo v Hule..."

Vím, byl jsem toho svědkem, zavrčel v duchu Bashia, přesto navenek jen semkl pod vousy rty.

„Vše záleží na tom, jakou důvěru jsem u krále vyvolal. Což je těžké říci. Jeden výjezd neznamená nic, ať byl úspěšný jakkoliv. A vidíš, ještě musím vyřešit toho Galahara."

Galahara? Bashia, který si pamatoval Duenovo nedávné dilema, co dělat s jejich fyzickou přitažlivostí, spolu s vtipným pohledem na jeho pozdější snahy se tomu správci tábora vyhnout; vůbec netušil, co si z toho má vzít. A tak jen zakroutil nechápavě hlavou a vydechl utrápený vzdech.

„Co si zase myslíš, Bashio? Určitě nějaké prasárny, že?" Duen si všiml toho drobného pohybu jeho kapuce a nějak si dokázal představit, jak asi stařec reaguje. Jako vždy. „Samozřejmě mám na mysli pouze byznys záležitosti. Třeba takový obchod s alkoholem, ten nikdy nevymizí. A s mými zkušenostmi mohu zařídit, že do Adranuchu potečou jen ty nejlepší pálenky z celé Namasilie. A v Sittu a v Hule je mnoho příležitostí na obchodování - ne takových, jaký si myslíš!" zdůraznil, když opět zpozoroval protestnou reakci.

„A Galahar mi pak má pomoci s něčím osobním. A ne, ne mého ptáka, Bashio, co mám s tebou dělat?" Chvění kapuce a ztuhlá postava Bashii, dokonce vypustil jeden zátah pádlování. Bylo jasné, že neschvaluje Duenovy praktiky. Ale jak mu má vysvětlit, že opravdu nespadají do nemravní kategorie? V celém rozrušení pokračoval se svojí obhajobou.

„Copak jsi sám tak frustrovaný, že -" ...že ti ženuška nemůže dát? Zaseklo se v jeho hrdle. Žádná ženuška. Žádný starý Bashia. Co to sakra dělá? Nikdy si neuvědomil, jak odměřeným a bez zábran se stal v jeho přítomnosti, a nyní má zase zajít za vysokou zeď? Asi nezbývá nic jiného. Zvyká se jednoduše příliš těžko. Obzvlášť v temnu noci, kdy oba mají přičarované vlastní kouzlo, a spojení mezi osobami se pod rouchem tmy vždy navazuje lépe.

„Koukej, jak mě tvé podfuky tady dohánějí k šílenství. Jestli opravdu zešílím, budeš to mít na svědomí ty!"

A byl Duen někdy normální? Bashia se na mladíka lítostivě poohlédl a usoudil velice rychle, že ne.

„Co to má znamenat? Hej, ten pohled si vyprošuji!"

Celé toto hašteření, připomínající hrátky dětí, přeci jen vykouzlilo na Bashiově tváři úsměv, věnovaný mlze a nočním tvorům shlížející spod hladinu vody.

„Ale vážně, štve mě, že budu muset odejít. Fakt jsem chtěl sledovat tvé snahy najít Tossaky. Celkem zajímavé."

„Vždyť ti vše řeknu později," zamumlal muž s pádlem.

„Osobní zkušenost, to je nejdůležitější. A taky kdy to později bude, že? Možná se najednou rozhodneš využít svého práva a na Adranuch se vysereš. Což bych se nedivil, s tím, jak jsi o něm mluvil," jeho hlas byl tvořen jen sarkasmem a posměškem, obzvlášť, když vyslovoval poslední větu.

„Nechci do paláce."

„Palác nebo Adranuch, lidi tam jsou všichni shnilí až na kosti. Ale samozřejmě, jsou výjimky. Třeba já," svůdně mrkl dlouhými řasami, na nichž ulpívaly kapičky mlhy. Tímto pohybem se kapky rozlétly do okolí jako sprška třpytek, jež dopadla na jeho líce. Každou chvílí se leskly kvůli těmto kapičkám více a více, až přímo zářil, výrazněji než ten slabý plamen ohně.

„A vidíš, proč jsi nikdy nepřišel za mnou, abych tě něčemu naučil, ha? Já bych rád splnil prosby malému klukovi, ať je to, co je to!"

To už Bashia nevydržel a soudivě se ohlédl po Duenovi. Ale ani chladný výraz nepodlomil Duenův „milý" úsměv, který vrhal vpřed.

„Duene, děti," připomněl mu, jestli to náhodou ve svém šílenství nezapomněl.

„Samozřejmě. Učit číst, psát, tancovat, bojovat, co tě napadne."

„Byl jsem příliš malý," namítl do mlhy. Sám si Duena nepamatuje. Všichni kluci byli na jednu kopu, jednou bojovala dvojice, jindy čtveřice, jejich se věky měnily a obměňovaly a sám Bashia rostl a věkový rozdíl se mezi nimi srovnával. Nepamatoval si tedy přesně jejich obličeje, natož jména. Ale neblahé tušení přeci měl, kdo by ten blonďatý rošťák mohl být. Jestli byl vyučován jiným, světlovlasým mužem...

„O kolikže jsi starší než korunní princ?"

„Tři roky."

„Nevypadá to tak," neodpustil si utrousit poznámku na Bashiovo stáří, ale po vysloužení si odsuzujícího pohledu raději navázal rozumně.

„Takže ti je teď jednadvacet?" hádal se svojí rychle provedenou matematikou. Muž v kápi přikývl.

„Asi jsi zanedbával základní péči o tělo," opět vyhrkl, naprosto nezastavitelně, až se sám sobě nahlas zasmál.

Jenže ten zanedbávaný zvedl prudce pádlo a šplíchl jím po loďce. A hups, pár kapek se dostalo i na Duenův plášť!

„Bashio!" okamžitě zavrčel, ale narazil na pevnou zeď. Na starcovu chladnokrevnou vážnost.

„Nezapomeň, Duene, že momentálně držím pádlo já. A loďka je velmi vrtká," a na důkaz toho ještě zahoupal, až se okraj korýtka málem dostal pod hladinu řeky. V malém momentu v Duenovi opravdu hrklo, když si uvědomil, že by se mohl namočit! A to v téhle zimě není vůbec, ale vůbec příjemné.

„Ty mě vydíráš!"

„Jen připomínám," a zanořil lopatku pádla do vody, a brzy nastolil opět pravidelné tempo záběrů.

Trochu cítil svoji ránu i dlaně, ale už zbývalo jen pár hodin. To zvládne.

„Pche, tak si pádluj, já jdu spát!" zavelel Duen a vracel se pod přístřešek, kde ho čekaly již zchladlé kožešiny, a Bashia byl opět samotný.

Bude domlácený, to mu bylo jasné. Ale i tak uvažoval, že možná ta stařecká podoba není úplně od věci. Alespoň Duen dokáže vést trochu rozumnější rozhovory, než s tím „Feishenem". Otázkou je, do jaké míry, a jestli se to oplatí.

Po krátké pauze za svítání, při níž naložili do loďky nějaké dřevo a opět se s převozníkem vyměnili, nastal čas odpočinku. Jelikož však Duen okupoval tu nejlepší pozici, tedy tu, při níž si mohl lehnout a natáhnout nohy, tak Bashia sedl ke kraji a jen se opíral o stěnu přístřešku, podobně jako převozník po celou noc, zatímco se snažil usnout. Byl unavený a především vyčerpaný. Jen neuvěřitelným štěstím neměl pocit, že by jeho rána nějak povolila. Jen co zavřel oči, ačkoliv bylo denní světlo a mokré dřevo se pálilo mnohem pomaleji a nevydávalo takové teplo, okamžitě usnul.

Ale klidný spánek to rozhodně nebyl.

Občas cítil kopnutí, drcnutí, mrmlání „posuň se", které ho udržovalo v pozoru až do pozdního odpoledne. K tomu také došel ke smutnému závěru, že Duen se příliš nemá k přikládání polínek a převozník byl příliš zaneprázdněn bojem proti proudu, takže jednou za čas musel nahmatat cokoliv po ruce, co nebyl Duenův balík s věcmi, a hodit to do ohně. Nějak se postřehl, že se až modlí ke všem bohům Namasilie, aby již dorazili do Ildy a mohl se prospat pořádně. Pádlování přes noc určitě muselo zkrátit celou cestu a očekával tedy, že dnes v noci by mohli být v cíli. Ale aby to bylo možné, tak ještě před ním leží několik hodin pádlování.

A jak to bude moci dělat, když ho celé jeho tělo bolí, jelikož se nemůže ani pořádně položit, nemluvě o jeho dlaních a zádech?

„A vidíš? Převázal sis ty rány?" vzpomněl si Duen, a šup, další pokus o spánek byl zmařen!

V té chvíli po něm už Bashia střelil přímo vražedným pohledem, jakého se mu ještě nikdy nepodařilo docílit. To se mladík s copánky sám rázem zarazil a suše polkl. A nelhal by, kdyby tvrdil, že mu naskočila husí kůže. Proč je tak naštvaný, ha?

Koukal na něj, v leže a s hlavou podepřenou, zatímco Bashia se hrbil u stěny.

„Nebyl čas," odsekl a zase zavřel oči.

„Ale to není dobrý, když to zanedbáš. Naposledy jsem tě donutil včera ráno, ale den už dávno uplynul - snad se zase nepokoušíš o nějakou strategii, jak mě přinutit se o tebe starat?"

Co? Bashia prudce otevřel oči, a pod dvojicí chladných panenek se nacházely pěkně zralé, fialové kruhy pod očima.

„No, jestli sis po tom všem náhodou nezvykl, že ti budu teďka foukat každé bebí -"

Bashia i Duen se zarazili, když jim na mysl vyskočila dávno ztracená vzpomínka, u níž oba doufali, že ji již zapomněli.

Asi ne.

„Už mám popraskané ruce od toho, jak jsem ti dělal ty výluhy a tak. Měl by ses o sebe začít starat sám."

„Nikdo tě nenutí," odvětil Bashia tiše a doufal, že tuto konverzaci uzavřel. Potřeboval odpočinek. Ale tušil, že po celém dni rozkouskovaných zdřímnutí nakonec již více toho nenažene. Nahlas si povzdychl, zatímco začal odmotávat dlouhé pruhy látky ze svých dlaní. Zprvu to vzal dost rychle, ale jak se dostával k jádru věci, už mu neunikly tiché sykoty, jak každé trhnutí látky s sebou strhlo i kusy jeho masa. A pociťovaná bolest se dostávala i napovrch jeho dosud kamenného obličeje.

Duen ho sledoval, nejprve špulil rty stylem „já ti to říkal", avšak při sledování těch potlačovaných bolestivých grimas se začal sám nevědomky mračit, jako kdyby tu bolest cítil sám. A při plném odhalení těch zničených dlaní musel odvrhnout pohled pryč.

„Idiote. Takto se ti to nikdy nezhojí."

„Každá rána se jednou zahojí," odvětil bez většího přemýšlení Bashia. Bez uvědomění, jestli to má hlubší význam nebo ne.

Špičkami prstů, opatrně, vytáhl ze svého vaku krabičku s mastičkou, která nějak už natrvalo skončila v jeho péči. Potřeboval ji otevřít, ale na to již neměl takové dispozice. Musel ji nějak uchytit, znehybnit nohama, ale to také nebyl jednoduchý úkol, když se sotva mohl hnout, aby opět Duenovi nezavazel. A jak si má teď ošetřit rány, ha? Bránil svým očím, aby po něm opět nepřátelsky nestřelily.

„Dej to sem," otráveně vydechl Duen a již natahoval ruku, zatímco druhou, jíž využíval jako polštář, už také zvedal a mířil na víko. Co mohl Bashia dělat? Opatrně mu předal krabičku, která jedním pohybem zavanula okolí vůní jasmínu, a už to na sebe natíral a vmasírovával do strupů, ale i do syrového masa, překrytého pouhou jednou vrstvou kůže, na některých místech rozervanou.

Mastička na sebe nabírala krev, a ta se objevovala i v Bashiových ústech, jak pevně zkousl rty, až je protrhl ve snaze ukočírovat svoji bolest. To už Duen opravdu nezvládl a vyhlédl na holé a pusté břehy, na nízké opadané keře, na místa ve stínu, kde se udržovaly pozůstatky mrazíku.

Bál se, že čím déle by se na něj díval, tím více by mu chtěl pomoci. Ale jak, ha? Jen Bashia ví sám nejlépe, kde a jak ho to bolí nejméně. Navíc, nebyla to Duenova vina, že si to neošetřil, ne?

Po další zastávce na břehu nakonec přišel opět čas pro Bashiu, aby dovedl loďku k cíli.

Vrhl se na to jako den včerejší. Nachystal si pořádné vrstvy látek, které měly tlumit pevný úchop pádla, a vyčkával, až převozník usne, aby se přeměnil. Chvíli byl na hraně, jestli nezůstat takto, jelikož Ilda měla být relativně blízko a převozník možná bude chtít zůstat ve střehu.

A jak tak neustále myšlenkami bloudil v rozvahách, Duen se vysoukal z přístřešku a až Bashiu vylekal, jak náhle se za ním ocitl.

„Uhni, chci si to zkusit."

Eh?

Zmatení měl Bashia napsané na tváři, když mu bylo pádlo vytrhnuto z úchopu a jeho malé tělíčko odstrčeno na podlahu loďky. Měl co dělat, aby si hlavou nenamlel o stěnu přístřešku.

„O co se to pokoušíš, Duene?" pohlížel s pochybami na muže připomínající spíše oslavnou sochu některého z bohů Namasilie než pracovníka lodního průmyslu.

„Nevidíš? Pádluji," zabíral, sám překvapený, že to nejde tak lehce, jak to viděl u jeho společníků.

„Nehraj si s tím. Ještě kvůli tobě přijdeme o pádlo," škrábal se Bashia na nohy, aby převzal žezlo a poslal Duena dělat to, co mu jde nejlépe - spát.

„Nech mě ještě chvíli!" uškrlil si tu tyč k sobě a nedovolil Bashiovi, aby ji převzal.

„Duene... Nebo ti zaberu tvé místo," vyhrožoval mladík, ačkoliv v jeho hlase nebyla žádná výhružka, žádná škodolibost, jen otrávení z jeho zbytečných srandiček.

„Pro mě za mě," odvětil, ačkoliv zaváhání v jeho hlase bylo znatelné.

„Duene..." nastavil Bashia dlaň, opravdu už neměl náladu ani nervy se s tou maškarou vybavovat.

„No tak, nech mě si užít zábavy," mrkl na něj, natož pohlédl vpřed a jen na sebe dlouhé minuty nadával, co ho to kruci popadlo.

Bashia teda nic jiného nezmohl. Nechtěl převrhnout loď jen kvůli tomu, že by násilně vzal Duenovi pádlo z rukou. Sám si tedy sedl - tam, kde seděl Duen večer předtím, a zavřel oči. Ačkoliv vyhrožoval, neměl nejmenší chuť Duenovo místo opravdu převzít. Stejně musel být připraven na možnost, že se Duenovi každou chvílí navrátí rozum a to pádlování ho přestane bavit.

Nebyl daleko od pravdy. Ale úsek, který byl poctivě Duenem odedřen, byl nakonec mnohem delší, než jaký si zprvu tipoval. Dokázal tak opět usnout na dobré dvě hodiny, než ho probudilo naštvané vrčení „Seru na to, nejsem žádný otrok" a na jeho tváře dopadly kapičky vody. Cožpak mu oplácí včerejší škádlení?

„Na, už mě to nebaví," pravil Duen s protivným tónem, který rozhodně dokazoval, že ho ta primitivní činnost již omrzela. Pravda však byla jiná. Duen se tím stále dokola vykonávaným pohybem už cítil naprosto vyčerpaný a zničený.

Na to, že měl bojový výcvik, musel uznat, že taková monotónní činnost není opravdu nic pro něj. A ani pro Bashiu, který ho vystřídal, přestože už také neměl moc sil nazbyt.

V této dlouhé noci, přestože do rána bylo ještě daleko, jim však svítala na cestu naděje. A ta se proměnila ve světla pochodní, jak se blížili Ildě. To již Bashia zapomněl na všechny fyzické nepohody - musel to dotáhnout.

A brzo projeli pod velkou branou do nitra nočního města.