Duen brzy nato opustil pokoj. Zanechal Bashiu, ať si trochu odpočine. Během jejich rozhovoru již definitivně padla na Lamon tma, avšak on nebyl tak unavený, aby také toužil po měkkosti teplých dek. Což bylo podivuhodné – vždyť celou noc pomalu nespal a od příchodu sem také jen lítal, sháněl doktora, sháněl pro něj nějaké ty bylinky, které napsal na svitek, dělal ze sebe poskoka a ani netuší proč. Tohle nebyl on, tohle nebyla jeho nátura. Co by on měl lítat po obchodech, většinou by strčil malý bronzový nejbližšímu dítěti po ruce a běž!

Nějak ho to ani během celého chaosu nenapadlo. A kdyby ho to přeci napadlo dříve, tak... Neví, jestli by to provedl.

Teď měl přeci jen jistotu, že se Bashia zotaví.

A proč mu na tom tak záleželo... Nedokázal říci.

Ale to bylo nyní vedlejší. Potřeboval všechno vstřebat, každou věc, kterou mu řekl. Bashia není typ, který by mu lhal. Je to ten přehnaně čestný hloupoučký typ, což za poslední množství dnů opět potvrdil. A přestože tomu nevěřil – nevěřil tomu faktu samotnému – ani jednou mu vlastně nelhal. A když ano, tak velice jasně, jako kdyby před každou lží Duena upozornil, že to nyní řečené nebude pravdou. Kruci. Takhle naivní člověk prostě nemůže existovat! A taky by tomu tolikrát nebylo...

Jeho důvod, proč jde na sever – aby uctil památku svých kolegů v dole, to také přišlo Duenovi absurdní. Přesto to byla pravda pravdoucí a spojena s tvrdohlavostí toho starce – mladíka – té osoby, dokázal si představit, že je to pro něj momentální důvod k žití.

Přeci jen, Bashia také odmítl vše, ignoroval házení klacku pod nohy jeho přáteli, odstrčil pomocnou ruku Kalayi, když mířili do Dialu. Byl tvrdohlavý a věrný. Těžko si představit, že podrazil věrnost své matce a utekl pryč. Muselo se něco stát, jeho útěk z paláce nebylo jeho nápadem. Ta ztráta paměti tomu jen samozřejmě nahrává...

Řekl, šest let? Jestli jsou Duenovy odhady a výpočty správné, kolik mu mohlo být? Čtrnáct, patnáct? Vždyť to byl malý kluk!

Duen v tom věku si ještě užíval bezstarostného života dítěte, v tomto věku teprve začal objevovat nevěstince, vytvářel všemožné potíže, a Dexun kvůli něj začal stárnout mnohem rychleji. Ale Duen měl přístup ke světu, dokázal sledovat dění kolem sebe, vnímat zvyklosti a nevyřčené tradice, navykával si na způsob, jakým život plyne.

Feishen – Bashia – pořád má v hlavě zmatek – byl pouze zavřený za zdmi starých ruin. Jeho jediný kontakt s lidmi byla jeho matka, možná služebné a strážci, kteří ho chytili při útěcích. Pozoroval z dálky, jak starší kluci i kluci v jeho věku bojují, nikdy ale neměl přístup k ničemu, co by ho připravilo na život tam venku. Nikdy nenavázal rozhovor s někým, koho vůbec neznal. Netušil, jak s cizinci komunikovat.

Podepsalo se to na něm, jeho váhavý výběr slov, skromná mluva. Neznamenalo to však, že byl jednoduchý nebo přihlouplý. Bashia byl chytrý, vlastnil šílenou paměť a nebýt Iazy... Kdo kruci ten Iaza je? Proč vůbec Bashiu nabral na cesty? Snad se mu nezlíbila jeho tvářička, snad mu Bashia nemusel platit svým tělem! Jo, kdo by nechal někoho takto cestovat jako doprovod, zadarmo, po tři roky?

Duen zkousl čelisti. Pokud na Iazu opět narazí, mají si co vyříkat!

Usadil se ke stolu a hned mávl, aby dostal nějaký pořádně silný alkohol. Ještě potřeboval vyřešit jednu věc. Kde spát.

Zaplatil za jeden pokoj. Potřeboval prostě místo, kde by ten spáč mohl odpočívat. Nějak v tom spěchu zapomněl, že on rozhodně pod širým nebem a v mrazu spát nebude. Platit za další pokoj se mu nechtělo, a když se později pokoušel, již bylo plno. Navíc, potřeboval ještě peníze na loď, pak na koně...

Aha. Koně. Kolik vůbec máš času? Než se Bashia zotaví, on už bude muset vyrazit zpět. Vůbec se mu nechtělo. Nechtěl opustit ty záhady obklopující toho muže. Rád pozoroval, a Bashiovo hledání ztraceného kmene se zdála momentálně jako nejzajímavější věc, která by ho mohla zabavit. Jenže musí zpět, do Adranuchu. Na koni to odsud zvládne za pár dní, pokud ho pořádně požene. Ale jestli bude pokračovat ještě do Ildy... Jen kdyby vyrazili okamžitě, tak by stihl ještě navštívit tamto městečko.

V opilém stavu, nějak vyšel po schodech na patro a kupodivu nezabloudil do cizího pokoje.

V pokoji bylo teplo, zaplacená služba fungovala a pravidelně měnila uhlíky v několika pravidelně rozložených nádobách. Duen odhodil svůj plášť i svrchní tuniku a bezmyšlenkovitě se vrhl k stonajícímu na postel, jako kdyby to bylo jeho místo. Rozhodně ho nenapadlo, že by si mohl rozložit podložku na zem, otázkou také je, jestli by při tomto činu nezakopl o uhlíky a nerozplácl se po pokoji.

Nějak i zapomněl, co se vlastně událo poslední hodiny, poslední dny. Známý zvuk tlumených nádechů ho přenesl o několik týdnů zpět a tak bez zaváhání posunul Bashiu trochu více ke kraji postele a namáčkl se k němu.

„Proč je to tu tak úzké?" udivil se, ale více v tom nehledal vědu. Bashia jen zamručel hrubým hlasem, jak ho něco budilo z jeho spánku. Obzvlášť něco velice otravného. A to otravné něco se ještě více uvelebilo, jak pro sebe ukořistilo větší půlku postele. Bashia se rázem lepil na její kraj.

Konečně se zdálo, že Duen našel pohodlnou pozici. Veškeré šustění a mručení utichlo. Bylo vyplněno pouhými nádechy dvou mužů, které únava odváděla pryč z jejich těl do hlubokého podvědomí.

„Bashio?" Duen se však nepoddal té síle. Z boku se převalil na záda a očima mrkl na svoji levici. Nic v té tmě neviděl, ale přesto cítil hluboké nádechy těla.

„Bashio...?" nedal se, jelikož se nic neozývalo. To už vyrušený muž zamrčel, ale do plného probuzení to mělo stále ještě daleko. Přesto to Duenovi stačilo.

„Doufám, že zase neodejdeš. Takový společník jako ty... se hledá těžko..." zamumlal a poté se opět otočil k Bashiovi zády a definitivně umlkl.

Když se Bashia ráno probudil, rozhodně se cítil lépe než poslední dny. Odpočatě. Jeho mysl již nebyla sužována lítostí, nebyla ani v konstantním strachu, že by se mohlo něco stát. Už byl prozrazen, čeho jiného se obávat? Taktéž obavy z Duenovy reakce pominuly. Jejich včerejší rozhovor vše uvedl na pravou míru. Bashia se sice svého dluhu nezbavil, ale z nějakého neznámého důvodu měl pocitu, že se s tím nějak vypořádá. Že ví, kam směřuje, že se nebojí toho, co ho čeká. A že i Duen jaksi...

Počkat, Duen?

Bashia sebou trhl, jak ucítil hřejivý dotyk na svých zádech. On sám se téměř dotýkal okraje postele, jeho vousy přepadaly dolů.

Jeho vousy.

Ano. Uplynuly přeci dva dny, vlastně tři, a on sám to nevyvolával. Tak to přišlo samo. A zrovna teď, když... Proč vlastně Duen spí na jeho posteli? Není tak široká jako doposud, proč se tedy na něj tak tlačí? Matně si vybavoval jeho rušení v noci, něco mumlal a táhl z něj alkohol. Copak nemohl jít jinam, do jiné, prostornější místnosti, kde by byl vlastním pánem? Obzvlášť je pak zajímavé, že alkohol nespojil s nějakou povolnou společností.

Ale co teď?

Duen neměl rád jeho stařecký vzhled, a je pravda, že ke zhojení ran a celkové vitality se mladší hodí jednoduše lépe. Již teď cítil při pohybech svá záda už jen z toho důvodu, že celou noc spal ve stejné, nepřirozené poloze, kdy se snažil nespadnout na zem a zároveň se netlačit na druhou stranu.

Jakmile člověk jednou okusí něčeho dobrého, ke starému je čím dál těžší se navracet.

Stačilo zavřít oči, jen vystavit své přání mysli, a ta začala okamžitě konat. Nebylo třeba žádných zaříkadel, tajných hesel, co všechno by mohlo člověka napadnout. Bylo to mnohem jednodušší. Vždyť se jednalo stále o Bashiu, bylo to jeho tělo. Měnil se jen tvar, kterého jeho tělo nabývalo.

Až na pár výjimek, kdy k proměně došlo za denního světla, ale naštěstí hluboko v temnotě dolu, kam žádný strážný nedošel; většinou těmto přeměnám podléhal v noci. Nyní již slunce dávno vyšlo, přesto se Bashia zachumlal do deky a pevně stiskl víčka k sobě. Neměl odvahu se na to dívat. Kdysi mu stačil jeden jediný pohled na jeho ruce a již se cítil tak strašně divně, žaludek se mu svíral a podivně bublal, že se málem vyzvracel před sebe na podlahu. Což bylo zvláštní k jeho obecně silné vůli zvládnout i obrazy mnohem horší.

Mohlo to trvat pět nebo deset minut, a již to podivné brnění jeho těla ustálo. Byl opět svůj. A přestože v tomto těle – jeho mladší verzi – pobýval celých patnáct let, několikrát ho znepokojila podivná a dloubavá myšlenka... Co když ani tahle podoba není... On?

„Kam zase pospícháš?" zabručel Duen, když se vedle něho neobvykle šustilo.

Jak se Bashia lekl, až vyskočil z postele na nohy. Trochu ho píchla žebra, kde se nacházelo jeho hojící se zranění, ale jinak se cítil překvapivě dobře. Jeho tunika mu byla malinko volná, jak se rozvázal pásek kvůli spánku i momentu jeho přeměny. Okamžitě si jej utáhl, opatrně, aby nedráždil své popálené ruce.

„Uh... Nemůžu spát déle? Vždyť nikam nepospícháme, ne?"

„Záleží..." jestli chceš do Adranuchu dříve, nebo ti to je jedno.

„Vlastně ano," uvědomil si náhle Duen a prudkým pohybem si sedl, jen aby si s námahou promnul obličej a rozmrkal slepená víčka. Vlasy mu z copů trčely hned na několika místech, tuto noc si obzvlášť nedal pozor na to, jak moc se bude válet a svůj účes ničit. Bashia netušil, jestli se má Duenovi smát, nebo být znepokojen. Něco rozhodně nebylo v pořádku.

„Jak jseš na tom?" rozespalý mladík se po něm zrovna ohlédl, načež musel suše polknout, když hned první věc, co mu přišla na oči, byly poodhalené klíční kosti.

To začíná hodně dobře. Nemá raději požádat Bashiu, aby byl tím starým Bashiou?... Jenže Feishenem se tak dobře kochá, a to přece není nelegální, ne?

„Dobře," zalhal Bashia, který si sebou nebyl úplně jistý, obzvlášť tím, co by mu mohla cesta opět provést, ale nechtěl zdržovat. Zůstat zde by znamenalo platit za pokoj a služby s tím spojené, a to si on nemůže dovolit.

„Dobře? Výborně! Bal, vyrážíme!" usmál se Duen na mladíka, elán v jeho hlasu po prolité noci obzvlášť působil podivně. Bashia se zamračil. Duen vždy protestuje, někdy více, někdy méně, ale takto rychle se ještě s osudem brzkého vstání nesmířil. Má být na pozoru, nebo to brát jako součást jeho nepředvídatelnosti?

Nakonec se rozhodl do toho šťourat co nejméně a již se ohlížel po svém oblečení, které ne a ne najít. Snad ho Duen ve svém záchvatu posedlosti čistými věcmi nevyhodil pryč!

„Tam... Tam to máš," ukázal Duen kamsi na skříň, sám mnul čelo, jelikož přehnaná energie vyvolala akorát bolehlav, který proti jeho rozhodnutí jasně protestoval. No jo, taky by nejraději spal do oběda, ale honí ho čas. Pokud by něco našli, třeba jen náznaky, v Ildě, alespoň trochu by ukojil svoji zvědavost.

Bashia začal přeskládávat kopku na druhou stranu, pokoušel se oddělit Duenovu tuniku, aniž by se čehokoliv dotýkal příliš. Už kvůli svým dlaním, ale hlavně kvůli Duenovi. Ten by nesnesl, kdyby na jeho věci padly cizí pracky.

Druhá osoba v místnosti se zrovna vzpamatovala a hleděla na ta štíhlá záda a jejich zdráhavost, týkající se obzvlášť tak choulostivé záležitosti jako je oblečení. Bashia podkládal každou hromádku s extrémní opatrností, pomalu, plynule, až by při jeho sledování jeden usnul.

Stále ho bolí ruce? Vyložil si Bashiovo chování z části špatně Duen. Určitě jo, vždyť v jakém stavu jsou! Idiot. Copak ho matka neučila, že se horkého nemá dotýkat?

S povzdychem vstal, trochu sebou zatočil, ale naštěstí nespadl; a již odšťouchl Bashiu od skříně a raz dva oddělil jeho a Bashiovo oblečení.

„Tady máš. Ale hele, sice jsem řekl, že jo, ale i tak se nemusíme nikam hrnout. Tam máš mastičku, doktor říkal, že může být, jen to chce čistý obvazy. A že by bylo fajn něco s výluhem, namočit plátno do něj a přiložit, aby rána byla stále hydratovaná či cosi. Nejprve se postarej o to, pak se pomalu zvedneme."

„Nemáme zásoby. Je potřeba je dokoupit, což zabere čas, a počasí –"

„Zásoby nech na mě," mrkl šibalsky na Bashiu, ale místo nějakého pocitu uklidnění to mladíka akorát znepokojilo.

Tohle opravdu není normální. Duen by se rozhodně neměl takto chovat, po tom všem, i když uslyšel jeho důvody. A také – co to je? On že půjde dokoupit zásoby? Ví vůbec, jak na to? Vždy to dělal sám Bashia se Sanohem, a vsadil by své boty, že ještě před jejich výpravou to měl na starost Kiet.

Ale někdo mu musel připravit balíček, než se vydal následovat Feishena... Možná není tak neschopný, jen extrémně, ale extrémně líný.

Ale je v pořádku se na toto vysvětlení spolehnout?

Bashia si nedůvěřivě Duena přeměřoval, až to osobu s kocovinou mírně znervózňovalo.

„Nemyslím, že to je dobrý nápad," zvážil všechna pro i kontra a tohle bylo jeho závěrem.

„No ták, Bashio, copak mi nedůvěřuješ? Počkat – ty si myslíš, že nejsem schopen takového bezvýznamného úkolu?" rázem přečetl jeho myšlenky a v ohromení nadzvedl obočí. A Bashiův netečný výraz tomu jen přidával. „Cože? Hele, doteď jsem se o to nestaral, právě protože to byl opravdu bezvýznamný úkol. Přenechával jsem jej ostatním. Ale jelikož nyní není zbytí, rád se toho zhostím."

„Raději ne. Udělám to sám. Dovol," vyhnul se Duenově postavě, aby se natáhl pro svůj oděv a pohotově si ho na sebe oblékal. Snažil se nekomentovat, že Duen zbytečně pořídil příliš dobrý materiál a že jemu stačila pouze lněná tunika, ale na druhou stranu, měkké a poddajné šatstvo, volnější kvůli jeho situaci, nedráždilo jeho zranění a hladilo zavázané ruce jako hedvábný šátek. Něco na tom bylo. Alespoň plášť mu zůstal.

„Tak alespoň počkej. Půjdu s tebou. Potřebuji se trochu provětrat," otráveně vydechl Duen a pustil se do svého procesu zkulturnění. Za dobu, kterou Bashia musel čekat, již dávno mohly být všechny zásoby pořízené. Duen potřeboval upravit své vlasy, nato si všiml pupínku na spánku. Bashia byl tak svědkem četných nadávek, než konečně nechal svůj obličej být a pustil se do ošacování.

„Co tam stojíš v rohu? Na!" hodil mu stříbrnou dózu, jež dopadla přímo do Bashiových obvázaných dlaní. Takto byl tedy nucen se o rány postarat alespoň tímto způsobem, jelikož to nevypadalo, že by byl Duen v nejbližší době hotov. Nějakou dobu se zabavil setřepáváním prachu z jeho vnější tuniky, obírání zbytků rostlin, jež se na látce uchytily. Jako kdyby to nemohl udělat včera...

Duen už podruhé nezabránil svým bádavým očím, aby po tom mladíkovi vedle nepokukovaly, obzvlášť, když rozvázal tuniku a odhrnul lemy všech vrstev na stranu, aby se dostal ke zranění na žebrech. Jak to tak prováděl, nevědomky se natáčel dál a dál od Duena a ten, v duchu slintajíc nad holou pokožkou, natahoval instinktivně hlavu kupředu, ale vysněného pohledu se mu nenaskytlo.

Duene, vážně? Je to Bashia, koho tady chceš vidět nahého. A vlastně jsi ho již viděl, ne? Pamatuješ na tu starou porostlou hruď, které si ošetřoval ránu od dýky, ha?

Po tomto docvaknutí se Duen okamžitě sebral, rozhodně ho to dostatečně probudilo. Ještě chvíli potrvá, než Bashia a Feishen plně splynou v jedno.

Samotný nákup vůbec neprobíhal hladce. Naopak, byl to jeden veliký, příšerný boj. Bashia si stál za tím, že své věci si samozřejmě bude hradit sám. Logicky. Duen se však stále choval naprosto posedle, a když tedy svolil, jelikož sám si své peníze střežil, přestože se to na první pohled nezdálo; náhle vzal nakoupené věci přímo před Bashiovýma očima a jakoby nic vykročil kupředu.

„Duene," dobíhal ho a vlasy mu pod kapucí poskakovaly jak konárky stromů ve větru.

„Co Bashio? Nemám čas na tvé blbosti."

„Duene, dej mi to," ignoroval jeho naprostý nezájem a zachytil ho za rukáv.

„A co jako?" setřásl jeho úchyt a dál vykračoval ulicí jakoby nic.

„Ponesu to. Je to můj úděl."

„Pche, ty to poneseš? Zapomněl jsi snad, Bashio? Tak rychle?"

Co zapomněl? Naopak, všechno si moc dobře pamatuje! Právě proto nechápe, proč se Duen dostává do takových extrémů.

„Dlužíš mi. Hodně. Všechno, co je tvoje, je tedy mé. Takže i tohle je mé. A já si s tím budu dělat, co chci," otočil se na něj a spiklenecky mrkl.

„Navíc, copak mohu nechat králova syna dělat poskoka?" dodal, jako kdyby toho nebylo málo, a sladce se na svůj bok usmál. Ale čekal ho tam jen nepřátelský pohled Bashii, který si nepřál být s králem jakkoliv spojován. Obzvlášť, když pravděpodobně ani není jeho synem.

„Klid. Kdybych to nechal tahat tebe, ještě bys zase po cestě omdlel. Pomůžeš pobalit věci v hostinci, ať můžeme vyrazit, hm?"

„Nechápu tě," náhle promluvil Bashia a semkl pevně rty. Už to po tom celém dlouhém ránu nedokázal držet v sobě. Co ránu. I po večeru den předtím.

„Co je tak těžké k pochopení? Všechno jsem dostatečně vysvětlil, ne?"

„Jsem Bashia, Duene. Bashia. Ten Bashia, který se na poslední chvíli obrátil proti tobě a spolkl opál. Ten Bashia, který ti ho nechtěl dát, až jsi musel riskovat vše, abys ho dostal z vězení. Ten Bashia, kterého jsi vytáhl z tábora a který tě nakonec opustil. Ten Bashia, který..."

„Jasně, chápu," přerušil ho Duen a jen převracel očima, naprosto nebyl zasáhnut tou vážností v jeho proslovu. „Jsi Bashia. Ano, vím jak se jmenuješ. Nebo se bojíš, že bych tvé jméno zapomněl? Moc dobře si vše pamatuji, neboj. Také na to přijde. Do té doby..."

„Do té doby se ke mně nechovej jako k Feishenovi," pronesl chladně Bashia a přebíral od Duena vak s věcmi.

„Hej, pro mě je to taky těžké," přitáhl si Duen vak k sobě a obořil se na tu tvrdohlavou, o celou píď menší maličkost. „Pokaždý, když se na tebe podívám, si musím připomenout – hele, to je ten starý hlupák Bashia! Ne vždycky si na to ale vzpomenu. U Ilaie... Je to mnohem těžší, než jsem čekal."

„Mám se změnit, abych ti to usnadnil?" navrhoval ten starý hlupák Bashia, přestože momentálně staře nevypadal.

„Ne," stihl vyhrknout dříve, než zpracoval samotnou otázku, Duen. Je až příliš orientovaný směrem ke kráse, a když už je tato cesta tak nepříjemná kvůli celé té zimě a spaní pod širým nebem, alespoň nějak si ji musel zpříjemnit.

„Tak začni tím, že mi dáš ten vak," naléhal mladík. Duen nakonec uznal, že jeho důvody jsou rozumné. A jestli se má zbavit Feishenova stínu v jeho mysli, asi by měl změnit svůj přístup. Nedobrovolně předal pytel mladíkovi, jehož nebezpečný výraz okamžitě zjemněl a nabyl spokojenosti, přestože jeho ramena tížilo nakoupené jídlo.

Něco na Bashiových slovech bylo, ať si to Duen chtěl přiznat nebo ne. O to více se snažil instrukce následovat. Nedívat se vedle sebe, promítat do toho kluka tu o píď a půl vyšší siluetu, nacházet v jeho chladném výrazu tu Bashiovu lhostejnost. Vzhledem k tomu, že jejich povahy byly stejné, měl to být úkol velice jednoduchý.

Ano, proč by měl být těžký? Veškeré dvoření bylo přeci jen jako, za jediným účelem. Získat mladíka do postele, nic více, nic míň. Zkoušel na něj veškeré své zbraně, přestože z jeho strany byl zájem pouze fyzický. Pouze jednorázový.

Měl pocit, že se do svých zbraní nějak zamotal. A zapomněl, na koho byly mířeny. To se mu nikdy nestalo. Opravdu nikdy.

Uměl být zlý. To si již dokázal. Jenže k čemu to vedlo? Kruci. Jenže, nemůže se chovat stejně jako k Feishenovi. Vzpomínal, jaký přístup nastavil k stařičkému Bashiovi.

No, asi taky nebyl úplně dobrý. Když takto opět spojil tyto dvě osoby dohromady, najednou veškeré vtípky či jen bezmyšlenkové činy a gesta daná jeho povahou vyzněla jako nekonečný řetězec flirtování. Občas bylo vyplněno dlouhým tichem, jindy Bashiovou starostí či službou.

Byl to přeci Bashia, kdo mu umýval vlasy. Určitě v té době už věděl o svém druhém já. A když se zpětně zamyslel nad jeho pohyby, nad tím, jak jemně projížděl prameny jeho vlasů, jak něžně jeho dlaně působily, aby nezatáhly byť za jeden vlas...

A pak si vzpomněl na jiné pročesávání jeho kadeří a musel utnout své myšlenky.

Opravdu netušil, jak se k Bashiovi nyní zachovat. Což bylo absurdní. Duen měl vždy cestu ven. On vždy věděl, jak zahrát svoji roli, jak působit, jak se tvářit, aby získal důvěru kohokoliv, na koho jen ukáže prstem.

Možná by bylo přece lepší, kdyby po jeho boku kráčel stařec než Feishen.

Ale i tak by to již nebylo ono.